Vašík
Světlanko, ses zbláznila! Vrátná tě za tohle zničí!
Maruško, ale kam bych ho dala? Vyhodit ho mám? Vždyť je to živý tvor! Je mi ho líto!
On je sice živý, ale o tobě už si tím nejsem tak jistá, pokud si ho tu necháš.
Marunko, moje dobrá duše, vždyť je to jen kotě, ne tygr! Nech ho tu chvíli, prosím tě!
Proč mě přemlouváš? zasmála se Máša a pohladila drobnou, špinavou hlavičku nečekaného zrzka. Myslíš, že mně to není líto? Kde jsi ho vyhrabala? Vždyť to je samá kost, vyhublý, skoro neživý! Hlava mu klimbá, poklad jeden!
Vracela jsem se ze směny, šla parkem vypravovala Světa a balila nalezence do dlouhého šálu, co jí Máša upletla. Ležel tam na stezce, skoro celý zasněžený. Bych si ho ani nevšimla, kdyby nebyl tak plamenově rezavý. Byl už úplně ztuhlý, myslela jsem, že už to má za sebou. Ale když jsem ho zvedla, cítila jsem, že ještě žije. Tak jsem běžela co to šlo zpátky na kolej. Věra Šimůnková se na mě u vchodu tak podívala, až jí ústa zůstala dokořán.
Tak teď čekej inspekci, nabije ti to. Pamatuješ, jak sprdla Lidušku, když si přitáhla kočku? Málem ji vystěhovala! Pořádek musí být, žádní mazlíčci v koleji, jasné!
Marunko, ale ty mě nezradíš, viď? Světa se obávala u dveří. Když přijde beze mě, schovej ho. Jen mu ohřeju mléko a hned jsem zpět.
Už jdi! Máša sebrala šálu s kotětem ze stolu, vymetla ze své košíku pletací přízi a nevině zabouřila: Nic jsem neviděla, nic nevím, nic neřeknu! zavtipkovala a mrkla na Světu skrz zavřený víko koše. Jdi, a neboj se!
Světa zmizela a Máša si povzdechla, když koukla do košíku:
Tak to je tedy radost! Zrzavý uličník… Dýchej, ubožátko! Světlana má srdce, ale kdyby ti něco bylo, pobrečí si dobře dlouho. A mně to moc nepotřebuje.
Kotě nereagovalo. Těžce oddechovalo, oči zavřené, jakoby ani nevnímalo Mášinu péči.
V pokoji se pomalu stmívalo. Malátný soumrak se vkrádal do staré koleje, ale Máša nechtěla rozsvěcet. Milovala tohle zasněné mezičasy celý večer ještě před sebou. Ne jako při odpolední směně, kdy přijde domů a rovnou padne do postele. Takto? Paráda! Může si číst, poklábosit se Světlou, poptat se na Michala. S povzdechem myslela na štěstí své přítelkyně. Ta už má chlapa, je zasnoubená! U Máši ani náznak kdo by ji chtěl? Věčně přehlížená a přerostlá, s rukama jak na dvoře, jak říkávala babička. Sourozenci už dospěli, brácha má novomanželku, jen ona pořád sama. Možná má babička pravdu, měla by se vrátit do rodné Lhoty. Ale co by tam dělala? Práce na statku, žádní chlapi a vzdělání k ničemu. Tady v továrně si ji váží, dokonce jí dali poukaz na dovolenou. Máša zatřásla hlavou a usmála se sama sobě. Co furt, vdávat se bude moct klidně později! Vždyť někde taky musí být někdo, kdo ji ocení.
Světa se vrátila a hledala kapátko, aby zkusila kotě nakrmit. Samo pít nezvládlo, marně šmátralo čumáčkem po misce, sotva mělo sílu. Když sledovala, jak Světa skoro se slzami v očích snaží kotěti dát napít, Máša odložila knihu a vzala zrzavce do rukou:
Dej sem!
Nabrala mléko do kapátka, sevřela jeho hlavičku jemně prsty a poručila:
No tak! Ona tě tady zachránila, tak neumírej hlady!
Kotě sice kašlalo a dávilo se, ale začalo jíst.
Pojmenovaly ho Vašík. Věra Šimůnková neměla ještě skoro rok tušení, že na pokoji s děvčaty bydlí někdo čtvrtý, až jednoho dne zahlédla, jak rezavý stín švihl otevřeným oknem v přízemí.
A co to má být?!
Její výkřik postavil celou kolej na nohy.
Věruško! Vždyť jste o něm ani nevěděla, že? Je skvělý! Chytá myši!
Jaké myši? Tady žádné myši nejsou! Máme ukázkovou kolej!
No Máša zkřížila ruce přes silnou hruď, přimhouřila oči na vrátnou, a lehce nohama zadržela zrzavce za sebou. I myši tu máme ukázkové! Tlusté, přežrané. Každé ráno mi je Vašík rovná k posteli. Klidně vám ukážu příště! Můžeme pozvat i ředitele fabriky, bude pyšný!
Marie! Opovažuješ se! zasyčela Věra, ale vlídně kývla na Světu. Tvoje práce? A až se vdáš, vezmeš ho s sebou?
Nevím. Světa vzala kotě do náruče. Miluje mě, ale za paničku má jasně Mášu. Stejskalo by mu.
Ty jsi ale lišák, Světo! Věra se najednou rozesmála, vidouc Světlaninu směs radosti a rozpaků. Povídáš o něm jak o chlapovi! Je to prostě kocour, kde mu dají najíst, tam je doma.
To neříkejte. Přemlouvám a přemlouvám ho, stejně dělá oči na Mášu přiznala Světlana, dala kotě sousedce a objala vrátnou kolem ramen. Necháte si ho tu?
Ale! Věra pozdvihla ruce a zavrtěla prstem. Ať ho tu není vidět ani slyšet! Jinak letíme z koleje všechny a právem!
Svatba Světlany byla jak se patří. Máša zůstala sama s Vašíkem. Dny se táhly, prázdné a dlouhé, vrátná novou spolubydlící nepospíchala přidělovat. Stará kolej dožívala, holky se už těšily na nové moderní bydlení, ale stavba pořád stála. O víkendech tam chodily vypomáhat s úklidem, procházely chodbami a snily, jak to jednou bude. Právě tam, v tichém koutě nehotové budovy, poznala Máša svůj osud.
Alois, stejně jako ona, z venkova. Zůstal u rodičů, postaral se o ně a po jejich smrti zakotvil ve městě. Nic tu neměl, ale život tu byl živější. Holek kolem bylo dost, ale Alois hledal ženu s bytem, s podporou. Máša do jeho plánů nepasovala. Ale když ji potkal, jak vysoká a pyšná kráčí chodbou, nemohl ji vymazat z hlavy.
Jeho neohrabané dvoření Mášu rozesmálo.
Prosím tě! Co já s takovým? Pokud ho plácnu, slítne! O hlavu menší… kam to dotáhneme? vyprávěla se smíchem Světě.
Mášo! O velikosti to není, ale o člověku!
Nevím, Světlano… ztišila hlas.
Dívala se, jak těhotná přítelkyně hladí baculatého Vašíka, jak obtížně vstává.
Bolí?
Ani ne, spíš zvláštní pocit. Jak když stojíš na nádraží a čekáš na nový začátek, chceš už jet.
Možná Světin kulatící se břicho, možná její samota způsobila, že Alois chodil k Máše čím dál častěji. Vašík ho nesnášel. Hned jak přišel, začal syčet, hrbil hřbet, skákal na parapet a čekal, až ho vykážou ven. Mášu trápilo, že kocour se odmítá nechat pohladit, často nežere, sedí v koutě a trucuje.
Žárlí, myslíš? ptala se Máša Věry, která si všimla, že ve večerech, kdy přichází Alois, potuluje se kocour po chodbách koleje a navštěvuje vrátnou.
Třeba něco cítí. Ale buď opatrná, Mášo. Ne každý chlap je upřímný.
Věro paní, nebude takový, tomu nevěřím.
Ach, holka… povzdechla si Věra a víc to nerozváděla. Ty máš svůj život!
A Vašík a vrátná měli pravdu.
Ranní nevolnost Máša nejdřív přehlížela. Kefír už byl kyselý, houby od švagrové také podezřelé. Ale když týden, dva uběhly a bylo čím dál hůř, Máše došla pravda až při náhodném setkání se Světou, když ta venčila kočárek.
Mášo! Jak jsi to dopustila?! Světa běduje. Kolikátý týden? Řekla jsi mu to?
Máša stála jak omráčená, myšlenky se jí točily kolem slov Věry: Dávej pozor… Ta vzpomínka ji probrala. Rychle se rozloučila a zamířila domů s jasným úmyslem musí to Aloisovi oznámit. Svobodný život končí, přišel čas myslet na budoucnost.
Jenže na tuhle budoucnost bude muset myslet sama.
Promiň, Mášo. Ale nevěřím, že je to moje dítě. Nesouhlasím. Alois odstrčil Vašíka, který na něj s nečekanou silou zasyčel. Běž pryč!
Vašík, nečekané rychlý, mu zaťal drápky do nohy. Muž zařval, až se Máša neubránila úšklebku:
Hezky ho pusť, Vašíku, abys se nenakazil, takovou špínu doma nepotřebujem.
Seděla pak dlouho ztuhlá na židli, dívajíc se na dveře, které se za Aloisem zavřely. Vašík kroužil kolem jejích nohou, mňoukal, nakonec jí skočil na klín a poprvé v životě se tam usadil. Dlouho vrněl a Máša ho nechala, dokud ho nakonec nesetřásla.
Stačilo. Chci čaj. Horký.
Svého syna dopsala na rodný list sama. Dívce u přepážky, která vyplňovala formulář, klidně řekla:
Otce nemá a nikdy neměl. Jen matku. To stačí, ne?
Světa nachystala výbavičku a Věra přes známé sehnala slušný kočárek a několikrát vyběhala na ředitelství, že by Máša dostala lepší pokoj. Ale stavba nového domova stála, a tak jen řekli:
Rádi bychom, ale nejde to. Přežijí tam a uvidíme.
V pokoji byla zima, i když Máša dolepovala všechny otvory. Dovolila proto kotu, aby spal se synkem, jak se mu zachtělo. Vašík rozhodl, že to křičící klubíčko je jeho a přitiskl se k miminu. Ten pak neměl proč plakat, když měl u sebe teplý, hustý kožich. Máša si při tom zvláštním přátelství zrzka a kluka jen povzdychla a házela mu něco na zub, i když toho moc nebylo na peníze (koruny) měla málo, nebýt bratrů, byla by na dně. Alois zmizel z města a Máša už nechtěla na něj ani myslet. Důležité je, že má syna.
Rodina dorazila celá, jakmile byla Máša z porodnice doma.
To je kus chlapa! Celý ty, Mášo!
Máša málem brečela štěstím. Nikdo jí nic nevyčítal, ba naopak, švagrová jí šeptla v kuchyni:
Dobře, že ses rozhodla, jak ses rozhodla. Už na vždycky budeš mít u sebe někoho svýho. Neboj se, najdeš si dobrého člověka, Mášenko. A za kluka neboj, pomůžem, jak budem moct. Společně ho vychováme.
A rodina sliby držela. Každých čtrnáct dnů někdo z bratrů dovezl balík jídla. Máša skrytě utírala slzu člověk potřebuje málo, stačí vědět, že není sám. Že je někdo, kdo vás má rád, a pokud bude třeba, vašemu dítěti pomůže.
Jesle byly těžké. Vojta často marodil a Máša se trhala mezi prací a domovem. Kdyby nebylo pomoci od Věry a Světy, už by se dávno vrátila do Lhoty k bráchovi, ale nechtěla rodinu zatěžovat.
Seděla u postýlky syna, který spal celý rozpálený horečkou, a nedalo jí nevzpomínat na marnou lásku. Už věděla, že nechce řeči o citech, sladkých slovech a krásných gestech. Chce poctivého muže, co uvaří čaj, pošle ji spát a zůstane s jejich synem. Kdo je vezme do zoo na víkend, koupí balónek, pochválí boršč, přitluče polici v koutě a prostě tam bude. To je rodina, přesně taková, jakou Máša chtěla. Jednoduše být spolu.
Večer upadala do spánku hlouběji než kdy dřív, skloněná u synovy postýlky.
Jedné noci ale všechno změnilo jeden výjev přehodnotil celé její životní slohové cvičení, které dosud mělo málo šťastných odstavců.
Vojta měl třetí den horečku, která neklesala. Doktorka z polikliniky naproti domu chodila každý den, pokaždé jen smutně pokývala:
Všechno děláte dobře, vydržte. Silný kluk, zvládne to.
Máša syna neopouštěla, nosila ho, houkala, když konečně usnul, hned zase plakal bolestí v oušku. Věra večer donesla kastrůlek s vývarem, načechrala klukovi zpocené vlasy:
Má vysokou horečku!
Klesnout nechce, zkouším, co jde.
Vlastně dobře, říkají, že vyšší teplota znamená boj. pohladila Věra kluka po rukách. Ale chápu tě. Bolí ho to a tebe taky.
Přijde to. Ale ty, pokud se vyšťavíš, jemu moc nedáš. Najíste se a lehnout. Ráno je moudřejší večera.
Máša přikývla, šla nachystat obklad, Věra tiše odešla.
Vašík se uložil vedle Vojty v postýlce, mrskal ocasem. Malý si hrál, až usnul ještě než měla Máša hotovo. Přikrývala dítě a těšila srdce: neboudit ho.
Chtěla ohřát vývar, když z pokoje uslyšela ránu a pláč. Vběhla a ztuhla. Udřeným pohybem popadla stoličku a skočila na pomoc kotovi.
Obrovský potkan bojoval o život. Vašík se kolem motal jako plamenný blesk, už měl natržené ucho a zraněný bok. Máša mávla stoličkou, ale v tu chvíli se Vašík vykroutil, vyskočil a zakousl se potkanovi do krku. Nešlo ho odtrhnout.
Vašíku, pusť, už dost! Uspěl jsi, hrdino!
Kotíček zasténal, pustil kořist a ihned dokulhal k Vojtovi, který usedavě brečel v postýlce. Máša vytrhla syna z postele a uviděla v postýlce je další potkan, menší, pro ni však obrovský. Popadla syna, rozrazila dveře a zavolala na celý barák:
Pomoc!
Za hodinu už byla u Věry, syna balila do deky, Věra předala klíče od svého bytu a slíbila na Vašíka dohlédnout.
To je hrozné! Krysy v koleji! Takovou špínu už rok deratizují… Věra byla bezmocně vzteklá.
Srovnala Mášin pokoj, vzala Vašíka na svou vrátnici a začala mu ošetřovat rány.
Jsi hrdina, Vašíku! Teď tě tu vezmu za svýho, holomku!
Vašík těžce dýchal, odmítal jídlo, a Věra si dělala starosti. Ráno odvezla směnu domů a telefonovala Máše, že kotě nevypadá dobře.
Pohlídáte Vojtu? Musím s ním ke zvěrolékaři kde je tady veterinář?
Správně, hned za rohem od koleje je vet. Zeptej se tam, rychle!
Máša utíkala do koleje. Vašík ležel nehybný na koberci u postele.
Vašíku, vydrž! Ještě chvíli!
Vtrhla do veteriny a zakřičela na mladou sestřičku v bílém:
Potřebuju doktora! Toho nejlepšího! Okamžitě!
Ta, když se podívala na Mášu, jen přikývla a navrhla jí, ať počká. Máša stiskla Vašíka, v duchu mu počítala každý dech.
Dveře se rozletěly, do místnosti vstoupil skutečný obr.
Co se stalo? zněl basový hlas, až Máša ztratila řeč. Pak mu podala zraněné kotě.
Kdo to provedl?
Potkani.
Vypadá jako domácí, pěkný, čistý.
Je to můj kocour.
Kde je našel? Pouštíte ho ven?
Ne, v pokoji.
Zajímavé…
Budete to ještě rozebírat? Je mu zle! Zachraňte ho!
Nemusíte křičet. Jsem Sergej. Vy?
Máša.
Výborně, Mášo. Rád poznávám. Nemám rád křik, raději domluvíme v klidu.
Usmál se:
Spolehněte se, zachráníme vašeho hrdinu!
A uplynuly roky…
Velký zrzavý kocour nenápadně vklouzne do dětského pokoje, zkontroluje každý kout, vyskočí do postýlky vedle gauče, na kterém právě odpočívá Vojta. Malá Adélka se ve spánku přitulí k jeho huňatému boku, a zavrtá mu prsty do husté srsti. Vašík začne tiše příst, cosi jí vypráví po svém, kočičím způsobu, a holčička klidně spí, aniž by slyšela rodiče, kteří vcházejí za kocourem do pokoje. Máša přikryje syna, narovná Adélce ponožku a přitiskne se k manželovi.
To je chůva, co, Sergeji?
Lepší být nemůže. Sergej podrbe Vašíka za tím jeho kdysi ošklivě sešitým uchem. Ne nadarmo jsem nad ním tři dny kouzlil. Takových kocourů je jako šafránu.
Je zlatý. Vidíš, jak až září.
Vašík strčí čumák do Mášina dlaně, natáhne se k Adélce a obejme ji packou. Máša ztlumí lampičku, zavolá manžela k sobě a potichu zavírá dveře. Její děti se nikdy nebály tmy, protože vždycky, co pamatují, byl v jejich světě Vašík. A s ním nikdy nebylo čeho se bát.