Je mi 50 let a bylo mi sedmnáct, když jsem otěhotněla se svým tehdejším přítelem Radkem. Oba jsme tehdy byli ještě studenti na gymnáziu v Brně, nepracovali jsme a z kapesného těžko vyšli i sami. Když to zjistili mí rodiče, okamžitě mě odsoudili prý jsem poskvrnila rodinné jméno a nemají v úmyslu vychovávat dítě, které není jejich. Jednoho večera mi matka řekla, ať si sbalím kufr. Sbalila jsem si pár věcí do malé tašky a odešla jsem z domova, aniž bych věděla, kde budu příště spát.
Radkova rodina byla ta, která mi nabídla pomoc. Jeho rodiče, pan a paní Svobodovi, nás ihned přijali do svého bytu v paneláku na Starém Lískovci. Dali nám malý pokoj, stanovili jasná pravidla a řekli, že jediné, co od nás chtějí, je, abychom dostudovali. Starali se o nás, platili jídlo, energie, dokonce i lékařské kontroly během mého těhotenství. Byla jsem na nich zcela závislá.
Když se nám narodil syn Tomáš, Radkova maminka byla se mnou v porodnici. Pomáhala mi malého koupat, učila mě, jak měnit pleny i jak ho konejšit ve tři ráno. Když jsem potřebovala odpočinout, starala se místo mě o něj, abych si mohla aspoň na pár hodin lehnout. Radkův otec nám koupil postýlku a vše potřebné pro první měsíce.
Krátce nato nám Svobodovi sami navrhli, že mě podpoří, abych nezůstala uvězněná bez budoucnosti nabídli, že mi zaplatí studium na zdravotní sestřičku. Souhlasila jsem. Chodila jsem pak na kurzy do zdravotnické školy a malého Tomáše nechávala u Radkovy maminky. Radek se přihlásil na informatiku a každý den se učil. Oba jsme studovali, zatímco jeho rodiče nesli většinu našich výdajů.
Byla to léta obětí a odříkání. Měli jsme přesný harmonogram a žádný zbytečný luxus. Někdy výplata rodičů sotva vystačila na základní věci, ale nikdy jsme neměli prázdný stůl. Vždy když někdo z nás onemocněl nebo měl těžší období, byli Svobodovi při nás. Starali se o Tomáše, když jsme šli na zkoušky, do nemocnice nebo do brigády, když se nějaká naskytla.
Časem jsme oba začali pracovat já v nemocnici jako sestřička, Radek v IT firmě. Oženili jsme se. Nastěhovali jsme se do malého bytu na Vinohradech. Tomáše jsme vychovávali společně. Dnes, po třiceti letech, máme stále pevné manželství a náš syn vyrůstal v domě, kde viděl, kolik práce a snahy bylo za tím vším.
S vlastní rodinou mám minimální kontakt. Nebyly další hádky, prostě jsme si každý šli svou cestou. Necítím zášť, ale vztah se nikdy nevrátil zpátky.
Dnes, kdybych měla říct, kdo mi zachránil život, nebyla by to má původní rodina. Byli to právě Svobodovi, rodina mého muže, která mi dala novou šanci.