Známí se sami pozvali na výlet naším autem, slíbili, že se složí. Po příjezdu ale prohlásili: Vy byste stejně jeli
Všechno začalo jako klasické plánování letní dovolené. S manželkou, naším osvědčeným SUV, jsme si naplánovali trasu přes tisíc kilometrů jedním směrem a užívali si sladké očekávání cesty před sebou. Autovýlety máme už odjakživa rádi právě kvůli pocitu svobody: jedeme svým tempem, zastavíme, kde chceme, a odbočíme, kam nás napadne. Žádné jízdní řády, žádné děti křičící v kupé vedle, žádné zrušené lety.
Tentokrát jsme však udělali zásadní chybu prozradili jsme někomu své plány.
Na jedné společné večeři, kde se sešla pestrá skupina přátel a známých, jsem se bezmyšlenkovitě rozpovídal, že za dva týdny vyrážíme na jih. Samozřejmě vlastním autem.
Fakt? A kdy přesně jedete? hned zpozorněla dvojice naproti.
Byl to Jakub a Hana. Nebyli jsme žádní blízcí kamarádi, jen jsme se občas vídali přes společné známé.
Předběžně patnáctého, odpověděl jsem, aniž bych tušil, co přijde.
Super, to máme úplně stejně!, rozjasnil se Jakub a položil vidličku. My máme dovolenou od šestnáctého, chtěli jsme jet vlakem, ale všechno už je vyprodané, zbyly jen místa u záchoda. Nemůžeme jet s vámi? Na benzín se složíme, cesta bude zábavnější, my jsme v pohodě, žádné hádky.
Podíval jsem se na ženu jejím pohledem bylo řečeno vše: striktní ne. Začal jsem koktat, že máme plné auto, že jezdíme pomalu, často zastavujeme.
Ale prosím tě, máme jeden kufr pro oba! nevzdával to Jakub. A i finančně je to paráda. Benzín je teď drahý jako zlato, takhle ušetříme oba. Pomozte nám, nejsme vám cizí.
Nakonec jsme souhlasili. Argument o úspoře zvítězil, navíc jsem se cítil trapně říct přímo do očí ne. Taková ta slabost, za kterou jsme dalších čtrnáct dní tvrdě pykali.
Chceš-li klid, nečiň dobro
Domluvili jsme se, že se sejdeme u našeho vchodu v pět ráno. S manželkou jsme byli připraveni. Kufr naskládaný úhledně naše tašky, voda, deky, nářadí. Jakub a Hana dorazili skoro o čtyřicet minut později.
Promiňte, ale taxi nejelo, řekla Hana bez omluvy a táhla kufr velký jako pračka a několik tašek s svačinami.
Říkali jsme, že má být minimum věcí, nevydržel jsem já.
Ale je to žena, potřebuje si převlékat, zasmál se Jakub.
Začalo se hrát logistické tetris, přerovnávali jsme naše věci, abychom jejich zavazadla vmáčkli dovnitř.
A pak už začalo peklo. Hanu začalo tlačit horko pustili jsme klimatizaci naplno, za deset minut Jakubovi byla zima. Moje hudba se jim nelíbila. A začaly nekonečné prosby o zastavení: na WC, pro kávu, protože je bolí nohy, protože kouří.
Trasa, kterou jsem měl naplánovanou, abych objel zácpy a problémové úseky, se rozpadla. Místo plánovaných zastávek jsme jezdili jak příměstský autobus.
A skutečný vrchol byl na čerpací stanici.
Naplno jsem natankoval, částka byla 3500 Kč. Vrátím se zpět k autu, Jakub sedí a cpe se hotdogem.
Tak co, složíme se? zeptám se, myslím tím převod na účet.
Počkej, domluvíme se na konci, ať to neřešíme po drobných, mávl rukou.
To se mi nelíbilo, ale žena tiše špitla: Nechoď do konfliktu, až dojedeme, tak to dorovnají. Mlčel jsem. Dálniční známky a mýto jsem taky zaplatil já ani se nezeptali na částku.
Celou cestu jedli své sendviče, drobky padaly na sedadla. Na prosby, ať jsou opatrnější, reagovali úsměvem: To je jen auto, pak ho vysaješ.
Do cíle jsme dorazili hluboko v noci, vyčerpaní nejen cestou, ale hlavně společností.
Vždyť jsme se jen svezli
Ráno, když jsme se pořádně vyspali, jsme se potkali v kuchyňce penzionu. Vytáhl jsem notýsek, kam jsem si zapisoval všechny náklady.
Takže, začnu klidně, benzín 12 tisíc, dálniční poplatky 2500. Celkem 14 500 Kč. Dělíme na půl, takže 7 250 od vás.
Jakub málem vylil čaj, Hana překvapeně vykulila oči.
Sedm tisíc? Jako vážně? divila se.
Jistěže vážně, odpověděl jsem. Domluvili jsme se: náklady napůl.
Jakub odložil hrnek a povídá: Podívej, ty bys ty peníze stejně utratil, jel bys tak i bez nás. Auto je tvoje, benzín bys tankoval i tak. My jsme jen využili místo, co by zůstalo prázdné.
Moment, začal jsem vřít. Předem jsme si dohodli podmínky. Já snášel nepohodlí, tahal vaše věci, zastavoval podle vašich potřeb vy na oplátku přispějete na cestu.
Jaké nepohodlí? ohradila se Hana. Vždyť to bylo fajn, povídali jsme si. Mysleli jsme, že to je mezi známými v pohodě. Kdybys řekl hned, vzali bychom blablacar a měli to levnější.
Jiný šofér by vás po cestě vysadil pro ty drobky a věčné brblání, neudržela se má žena.
Tak víš co, zakončil Jakub, můžeme ti dát tisíc, maximálně patnáct set symbolicky. Ale platit půlku za něco, co bys stejně udělal, je nesmysl. Máme svůj rozpočet.
Postavil jsem se.
Nic nechci. Berte to, že jsem vás pozval. Ale zpátky si sežeňte dopravu sami.
Cože?! vyskočil Jakub. My nemáme lístky! Domluvili jsme se na cestu tam i zpět!
Na rovný příspěvek jsme se dohodli. Podmínky jste porušili. Užijte si dovolenou.
Dovolená zvlášť a cesta domů
Zbývajících deset dní jsme se skoro nevídali, ačkoliv jsme bydleli v jedné vesnici. Dvakrát jsme se minulili na pláži odvraceli se demonstrativně.
Den před odjezdem mi přišla zpráva od Jakuba: No tak, nedělej se. Dáme tři tisíce za cestu tam i zpět. Jeďme spolu, nemáme lístky, Haně je v autobuse špatně.
Neodepsal jsem.
V klidu jsme si zabalili, zkontrolovali auto a za svítání vyrazili zpět. Cesta domů byla po dlouhé době opravdu příjemná: vlastní muzika, pauzy, kdy chceme, a kýžený klid.
Později jsem se od společných známých doslechl, jaký špatný člověk jsem se prý stal. Prý jsem nechal kamarády ve štychu někde na jihu kvůli pár tisícům. Jakub s Hanou jeli zpět s přestupy autobusem, stálo je to nervy i peníze a teď na nás vesele nadávají.
Ale získali jsme cennou zkušenost. Dnes, když někdo naznačí: Jé, jedete na chalupu, nesvezete nás?, jen zdvořile, ale rozhodně odpovím: Omlouváme se, ale jezdíme rádi sami.A když pak jednou na srazu, kde se o nás šeptalo, Jakub zvedl hlas, jen jsem se usmál a zvedl sklenici: Na upřímné dohody. Všichni se nejistě zasmáli a téma rychle přešli. Bylo jasné, že každý z nás si něco odnesl já odvahu být asertivní, oni možná pocit, že pohodlná jízda nemusí být samozřejmost.
Od té doby si užíváme naše tiché jízdy po vlastních trasách, kabinu plní jen naše hudba a smích. A při každém dalším výletu stačí jediný pohled mezi mnou a ženou víme, že klid, který si chráníme, je drahocennější než jakákoliv úspora nebo rozkolísané známosti.
Některé lekce prostě stojí za každý kilometr.