Matka tiskla dcerku k sobě, líbala ji a v duchu přemýšlela: Na koho je vlastně podobná? Potichu si povzdechla. Známí se často divili a ptali na totéž. Možná někdo Vítkovi něco nakukal, možná sama matka začala mít pochybnosti, nebo si to Vítek celé prostě začal představovat, ale jednou přišel z práce domů zachmuřený.
Víťo, co budeme dělat? Je moc brzy. Marušce právě začal třetí rok, teprve nedávno odložila pleny. A já jsem si ani nestihla odpočinout. smutně si posteskla Tereza. Přecházím rovnou z jedné mateřské na druhou. Maruška je ještě malá, pořád chce být v náručí. Jak ji s břichem budu zvedat?
Budeme čtyři a pracuješ jenom ty. Nechceš, abychom aspoň s druhým dítětem počkali? zeptala se opatrně, hned se však zarazila svými slovy.
Co tě to napadlo? Vyhoď to z hlavy. Vítek se na ženu vážně podíval. Odpusť, to já za to můžu, ale zvládneme to. Najdu si přivýdělek.
Když to bude holčička, žádný problém nebude. Po Marušce se zachovalo spoustu oblečení, ani kočárek není potřeba nový. Malý věkový rozdíl, budou kamarádky. Ale když bude kluk Vítek se odmlčel a pousmál. Požádám o větší byt, to vyřešíme.
A tak bylo rozhodnuto. Tereza Marušku milovala a rozmazlovala byla to přeci tolik vysněná prvorozená dcera. Nedokázala si odepřít, aby ji nebrala stále do náruče, i když už jí bříško rostlo. Hříšně doufala, že další dítě, které se tak plašilo na svět, nakonec nevynosí. Ani sobě to ale nepřiznávala.
Příroda rozhodla jinak. Těhotenství probíhalo hladce a v určeném termínu se v rodině Novotných narodila další holčička.
Když ji Tereze přinesli poprvé ke kojení, zarazily ji světlé chmýří na hlavičce miminka. I Tereza s Vítkem byli tmavovlasí.
Maruška měla při narození černé vlasy, které časem zesvětlaly. Možná to bude u této naopak a časem ztmavne, uklidňovala se Tereza.
Modrooké, světlounké miminko všem vyvolávalo obdivné poznámky. Jméno neřešili složitě pojmenovali ji Liběna. Jméno vzácnější, sestrám zůstanou stejné iniciály. Viděli v tom pro sebe zvláštní smysl.
Nikdo však příliš nechápal, jak se mohly v jedné rodině narodit dvě tak odlišné dívky. Liběna se lišila jak od sestry, tak od rodičů. Čím starší byla, tím patrnější rozdíl byl, jako by ji do rodiny přivál neznámý vítr.
Vlasy vskutku ztmavly na světle plavé. Byla klidná, tělnatá, upřeně pozorovala svět svýma nebesky modrýma očima. Matka ji objímala, líbala a přemýšlela: Komu je podobná? A povzdechla si. Známí se divili a pokládali stejnou otázku.
Něco nahlodal Vítka či jeho matku po svém, až jednoho dne přišel z práce zamračený. Dlouho mlčel, což ženu zneklidnilo, pak náhle požadoval vysvětlení a obvinil ji ze zrady.
Vzpomněl si, že Tereze kdysi nadbíhal blonďák. Co když s ním manželka zahýbala, a proto mají světlou dceru? Nebo jim snad v porodnici vyměnili děti? To se přece někdy stává, i když zřídka.
Nikdy jsem ti nebyla nevěrná, je to naše dcera, nikdo ji nevyměnil! plakala Tereza, uražená nespravedlivým a bezdůvodným podezřením.
Manželé se teď hádali každý den. Směřovalo to k rozvodu. Tereza chtěla odejít, dokonce si začala balit věci. Teprve pak se Vítek vzpamatoval.
Manželku miloval. Kdyby odešla i s dětmi, zůstal by sám a toho se bál. Jen chtěl znát pravdu. Bylo mu trapné neustále slyšet pochybnosti: Po kom je ta světlá holčička? Ani po mamince, ani po tatínkovi
Připadalo mu, že každý vidí, jak mu na hlavě rostou parohy. Poprosil, aby zůstala, ale že udělá otcovský test. Tereza zase plakala.
Jak mám zůstat, když mi nevěříš? Když už test, otestuj i Marušku. Třeba ta taky není tvoje. Možná je lepší, když se hned rozejdeme.
Vítek vlastnoručně odebral vzorek slin mladší dcery a vlasy starší, osobně materiál odnesl do laboratoře.
Otrávil laborantky otázkami, jestli hrozí záměna, jestli jsou možné chyby, nebo někdo může zaměnit výsledky?
Ujistili ho, že to není možné. Vítek se trochu uklidnil.
Dívky hádky slyšely. Libě bylo čtyři, ale i ona vytušila, že se rodiče hádají kvůli ní.
Maruška to řekla přímo:
Ty mi nejsi sestra, tebe nám někdo podstrčil. Kvůli tobě se rodiče hádají a chtějí se rozvést.
Liběna se rozplakala. Ani maminka ji dlouho nemohla utěšit.
Maruška přemýšlela, jak se sestry zbavit. Kdyby nebyla, rodiče by se smířili a nerozvedli.
Jednoho dne maminka odešla do obchodu, děti nechala doma, ale zdržela se. Táta byl v práci. Maruška oblékla Liběnu a vzala ji na procházku, odvedla ji stále dál od domu.
Když Tereza přišla domů a děti nenašla, vyběhla na ulici, ale ani na dvorku nebyly. Sousedka z přízemí holky viděla někam jít, ale spěchala domů na svůj seriál, tak se nevyptávala.
Šílená strachem běhala matka po sídlišti. Přijel i Vítek a hledal s ní. Blížil se večer a děti nikde.
Volali policii. Po hodině obě našli. Nejdřív Liběnu na policejní oddělení volala paní, že na dvorku brečí malé opuštěné dítě.
Za chvíli našli i Marušku. Zabloudila a nemohla trefit domů.
Rodiče byli tak šťastní, že je ani nekárali. Pravdu Maruška samozřejmě neřekla.
Manželé se hádali dál. Otec měl za zlé matce, že nechala děti samotné, ona zase jemu, že téměř nikdy není doma.
A co kdyby je něco srazilo, nebo někdo unesl na orgány?..
Výsledky testu nakonec přišly. Ukázalo se, že Vítek je opravdu otcem obou dívek. O žádnou nevěru nešlo.
Vysvětlili mu, že někdy se projeví skryté geny i světlé ženy někdy porodí tmavé děti, nebo naopak. Tak se připominají hříchy předků.
Do rodiny se postupně vrátil klid. Ale Liběna se přesto cítila cizí.
Sestry si k sobě nenašly cestu. V Marušce zůstávala zášť k mladší sestře. Při hádkách jí opakovala, že ji nikdo nemá rád, že není její pravá sestra.
Mně kupují nové šaty, ty moje staré jen došiť, protože nejsi vlastní, používala nevyvratitelný argument.
Liběna plakala, ale mamince si nestěžovala. Maruška ji často napráskala. Udělala něco špatného a obvinila z toho Liběnu.
Po kom jsi taková? Podívej, Maruška je vzorná, pořád si tiše hraje, nezlobí, povzdechla máma.
Po takových slovech Liběna rezignovala na stěžování. Máma miluje jen Marušku.
Sedla si do koutku a zavřela oči. Měla pocit, že když sebe ani místnost nevidí, vlastně tu není.
Takhle se schovávala před maminčiným káravým pohledem, před nespravedlivostí Maruščiných slov.
Maruška první odmaturovala, na vysokou nešla. Na co by hezká holka chodila na školu?
Na tancovačce poznala kluka a brzy se za něj vdala. On měl byt, pracoval s otcem, který prodával ojetá auta.
Máma samozřejmě Liběnu měla ráda, ale mimoděk pořád dávala za vzor Marušku.
Celý život dívka cítila srovnávání, a vždy byla ta horší. V hlavě usazená Mariina slova z dětství. Oblečení vždy doslýchala po sestře.
Podívej, Maruška si našla parádního kluka. Uč se. Ty jen sedíš doma, maluješ si sny. Jdi se někdy bavit.
V posledním ročníku si jí všiml kluk. Liběna odpověděla na jeho city konečně toužila být někým milovaná.
Nejdřív nepoznala, že je těhotná. Když to zjistila, vylekala se a svěřila se mu.
Líbil se jí rozhodl se to říct rodičům. Tím se jejich tajný vztah provalil.
Jeho matka přišla k Novotným, prosila, ať Liběnu donutí k potratu, aby nezkazila život jejich synovi.
Liběnu nečekaně hájil otec. Možná chtěl napravit svou někdejší chybu, možná dceru prostě litoval.
Ať se narodí, řekl. Nedovolím ji ničit život, dost už si vytrpěla. Když ji nechcete, vychováme ji sami.
Chlapce rodiče odvezli studovat jinam, k příbuzným. Liběnu převedli na domácí výuku.
Ve škole se to snažili ututlat, než se aféra dostala až na školský úřad. Ten by vinu hodil na učitele za špatnou výchovu.
I maturitu skládala doma pod dohledem pedagogů, aby ji spolužáci neviděli v tom stavu.
Učitelka angličtiny Liběnu politovala a pomáhala jí. Dostala zkoušku s vyznamenáním.
Ale co z toho? Porodí, bude se starat o dítě, na studia pomůže zapomenout.
Neočekávaně zemřel otec. Tvrdě pracoval, problémy se kupily, srdce to nevydrželo.
Lehnul si po práci k televizi a ve spánku odešel. Matka ho šla vzbudit na večeři byl ještě teplý.
Byt se zaplnil křikem a pláčem, přijela sanitka a převoz. Liběnu z toho stresu chytly předčasné bolesti.
V den otcovy smrti porodila syna. Stejný jako ona se světlým chmýřím na čele, modrýma očima.
Pohřeb nestihla, byla ještě na porodním. Na vyzvednutí přišla matka celá utrápená. Doma jí uteklo: Ty jsi tátu dohnala!”
Jen potíže s tebou už od narození. Ale vnuka si zamilovala.
Jak by taky ne světlejší, andělské dítě každého dojme. Jen se bála, že už Liběnu žádný chlap nevezme.
Já nikoho nechci. Vlastní otec o mně pochyboval, cizí určitě mého syna milovat nebude, prohlásila Liběna.
Chlapec rostl jako z vody, chytrý, klidný. Když mu bylo pět, do života Liběny opět zasáhla Maruška.
Ta, narozdíl od sestry, dítě mít nemohla. Manželovi rodiče snili o vnukovi. Začali ho popichovat, ať si najde jinou.
Muži se to povedlo, Maruška trpěla, domů se jí nechtělo. Vždyť tam byla nenáviděná Liběna se synem.
Liběna chodila se synem do školky, vystudovala kadeřnické kurzy, našla si práci.
Maruška vymyslela, jak se sestry zbavit. Teď už ji nikam nezatáhne, je dospělá. Ale rozhodla se najít jí chlapa.
K nim domů často chodil mladý ajťák opravovat počítač. Sympatický, svobodný. Sama by s ním ráda něco zkusila, pomstila se nevěrnému manželovi, ale ajťák ji odbyl.
Rozhodla se ho dohodit sestře. Jakoby nechceš mě, vezmi si moji hloupou sestru s dítětem.
Napsala mu, že si chce promluvit, pozvala do kavárny. Liběně řekla, že ji s někým chce seznámit dítě přece potřebuje tátu.
Byla přesvědčená, že se sestřina neohrabanost ztrapní. Muž bude čekat ji, ne Liběnu.
Pokud by náhodou upoutala jeho zájem, Maruška by mohla získat zase volný byt a vrátit se k matce. V každém případě měla vyhrát.
Liběna se upravila, udělala si hezký účes jen se nemalovala, chtěla být taková, jaká je.
V kavárně poznala Tomáše hned seděl u stolu s mobilem.
Jste Tomáš? zeptala se Liběna opatrně.
Ano, a vy?
Sestra Marušky. Liběna.
Tomáš překvapeně pokynul, ať se posadí, nabídl jí kávu.
Tady mají dobré dortíky, dáte si? zeptal se.
Vy jste tady často?
S klienty tady bývám, znám to tu.
Potom zkoušel volat Marušce, zatímco Liběna ho pozorovala. Zarostlý, rozcuchaný měla chuť ho ostříhat.
Nevěděl, o co jí jde, ona nevěděla, jak s ním mluvit.
Vadím vám tu? zkusila.
Ne, jenom Nepřijde vaše sestra?
Nevím. Říkala, že mám přijít já. Asi bych měla jít.
V tu chvíli jim donesli kávu.
Tak když jste přišla, pojďte, vypijeme ji spolu.
Nebudu. Liběna talíř s dortíkem odstrčila.
Bojíte se, že přiberete? Vypadáte skvěle, sluší vám to, podotkl Tomáš.
Ale chlapi mají rádi štíhlé holky.
Kdo vám to řekl? Co vy o mužích víte?
Nic, přiznala Liběna. Mám syna, je mu pět. To vám Maruška neřekla? vypálila najednou.
A měla? Tomáš pozvedl obočí.
Přes protesty Liběny, která prokoukla Maruščinu lest, Tomáš ji přesto doprovodil domů.
Šli, bavili se. Povídal Tomáš, Liběna ho pozorně vyslechla. U domu si vyžádal její číslo.
Proč? divila se.
Chci pokračovat v poznávání. Vy víte o mně, já o vás nic nevím. Ozvu se vám.
Opravdu zavolal až po týdnu.
Promiň, hodně práce. Dnes mám volno, nešla bys ven?
Liběnu to zaskočilo, byl zvyklý střed jejího všedního života, všechno se točilo kolem syna. Tomáš ji neptal, prostě pozval ale ona mu dala šanci.
Seděli v kavárně a Liběna začala nesměle vyprávět svůj životní příběh. Jak se narodila, jak se rodiče hádali.
Při povídání si spoustu věcí uvědomila, jako by sama nahlédla na svůj život Tomášovýma očima.
Cestou zpět se k nim přitulil toulavý pes. V obchodě Tomáš koupil pro psa chleba a salám.
U pokladny před nimi stará paní dlouze počítala drobné na své prosté nákupy. Tomáš za ni zaplatil, přidal tabulku čokolády, salám i zmrzlinu.
A proč zmrzlinu? divila se Liběna.
Víš, moje babička milovala zmrzlinu, ale dopřála si ji málokdy, bylo jí líto peněz.
Takže se mnou jsi z lítosti jako s tím psem a důchodkyní? otázala se Liběna.
Ne, opravdu se mi moc líbíš. Jsi čistá, jiná. Zvířat a starých mi je líto, pomáhám rád.
Pes salám rychle zhltl a zmizel.
Tak jak to dopadlo? volala večer Maruška.
Skvěle, odpověděla Liběna.
Co tak skvělého?
S Tomášem se scházíme. Děkuju, že jsi nás představila.
Cože? Ten nabručenec?
On je hrozně hodný. S ním je veselo. Řekl, že se mu líbím.
Maruška si něco zamumlala a zavěsila. Brzy dorazila domů.
Liběna uložila Sergeje, syna, a chtěla se přidat k matce a sestře. Na chodbě ale zaslechla jejich hovor.
Ta huso má vždycky štěstí. Chtěla jsem tomu Tomášovi natruc dohodit sestru a on se do ní zamiloval, syčela Maruška.
Co to povídáš? Máš přece manžela, zloupla maminka.
Muž… už mě hledá náhradu, rozvod přijde brzy. Co mám dělat?
Možná to přeháníš, namítala matka.
Ne, mami. Proč? Ona je tlustá, hloupá, myje cizí hlavy, má i syna a já dítě mít nemůžu. On se měl zamilovat do mě! Kdybych ji tehdy strčila do kanálu, měl by klid.
Kanál? Co
Mami, co je ti? vykřikla Maruška. Liběna vpadla do kuchyně.
Máma si tiskla ruce na hrudník a lapala po dechu, s očima k nebi. Liběna přivolala záchranku.
Doktoři stihli pomoct. Následky mozkové příhody byly mírné.
Za dva měsíce si Liběna vzala Tomáše a se synem se k němu přestěhovala.
Maminku navštěvovala téměř každý den. Maruška se rozhádala a odjela hledat štěstí kdoví kam
Rodiče si myslí, že děti jsou malé, ničemu nerozumí, a hádají se před nimi. Jenže děti vnímají všechno a dělají si závěry.
Boje mezi sestrami o rodičovskou lásku nebo kluky bývají kruté. Pomsta se nakonec otočí proti tomu, kdo ji zosnuje.
Děti nikdy neposlouchají dospělé, ale nikdy se nemýlí v kopírování jejich chování.
James Baldwin
Slova, která slyší dcera ať vyjadřují podporu, péči nebo ji zraňují se ukládají jako pravda o ní samé a o tom, jak fungují vztahy mezi lidmi.A tak, zatímco maminka sedávala v křesle před oknem a sledovala vnoučka, jak si hraje na dvorku pod dozorem Liběny, uvědomila si, kolik chyb a bolestí může způsobit jedna nedokázaná láska. Všechno, co považovala za nepodstatné, vyrůstalo v dětech v tiché, leč mocné stíny.
Liběna, tváří v tvář vlastní minulosti, odpustila matce i sestře a hlavně sobě, že se celý život cítila cizincem pod vlastní střechou. Objímala Sergeje, když usínal, šeptala mu příběhy, v nichž všechny děti našly doma své místo.
Když pak Tomáš jednou podvečer zašeptal: Díky, žes mě nechala vejít do svého života, usmála se Liběna a ucítila poprvé v srdci klid. Už nebyla cizí. A když se k nim v létě připojila Maruška, opatrně, sítě bolesti ještě nezmizely, ale poprvé přinesla malému bonbony s mráčky, které sama kdysi toužila dostat, Liběna jí potichu podala kávu a nechali minulost odtéct za okno mezi kapky deště.
V každé rodině přebývá bolest i naděje. Ti, kdo jednou neměli domov v srdci svých rodičů, ho jednou sami dokážou vystavět pro sebe i pro druhé. A všechna ta slova, co kdysi ranila, se v nových činech možná nevejdou do úplného zapomenutí, ale už nejsou pravdou.
Liběna tehdy poprvé opravdu věřila, že vyrůst v cizí rodině není trestem, ale začátkem příběhu, v němž jednou můžeš sám rozhodnout, jaký bude konec.
A byl to dobrý konec.