Pomsta Jitky
Když teď, po tolika letech, vzpomínám na ten večer, za oknem mikrobusu smutně bubnoval podzimní deštík. Jitka pozorovala stékající kapky na skle, jak ji vezl domů. Tedy, spíš do okruhu domova dříve by tím slovem označila malou obec u Zlína, kde vyrůstala, ale dnes domovem už dávno bylo Brno, její světlý byt v patnáctém patře paneláku, ranní káva na balkóně, ruch města. Ta skutečná vesnice se jí najednou zdála vzdálená, i když tam pořád žili rodiče, které léta neviděla.
Jitka ráda připomínala, jak ve svých sedmadvaceti něco už dokázala. Nejdřív vystudovala Masarykovu univerzitu lékařství, pak se uplatnila ve vyhlášeném brněnském kosmetickém salonu. Stále na sobě pracovala, jezdila na školení, pořád něco zlepšovala.
Nebýt zvláštního chování rodičů, určitě by se domů letos nevracela. Volala mamince táta neslyšen, volala otci matka byla zrovna někde. Vždy to byly jen krátké, vyhýbavé odpovědi, že je vše v pořádku.
Co se děje, mami? vyzvídala Jitka.
Odpovídala pokaždé stejně: Nic, všechno dobré, všichni zdraví.
Přistála ve Zlíně, odkud je domů něco přes dvě hodiny cesty. Na menší vzdálenosti byla zvyklá. Autobus zastavil na známém náměstí za celá léta se zde změnila jen cedule na starém obchodě, naproti nádraží, stromy povyrostly.
Samozřejmě se o návratu ohlásila, ale přesný čas si nebyla jistá.
Znuděný taxikář, František, zamířil k ní a bez většího zájmu se zeptal: Kam to bude?
Na Masarykovu, padesát dva, odpověděla.
Dům rodičů ji přivítal široce otevřenými modrými okenicemi. V zahrádce pořád rozkvetlá střemcha, u vrat tři břízky, které otec zasadil, když Jitka dokončila základní školu.
Jituško! vykukla maminka, když přijížděli. Jitko, konečně!
Jitka odložila kufr, zulila mokré boty, usedla na starý gauč a masírovala si unavené nohy. Maminka přisedla vedle, objaly se a chvíli jen tak mlčely, užaslé ze společné blízkosti po letech.
Až po chvíli padla otázka, které se maminka nejvíc obávala: Mami, a kde je táta? Není doma?”
Nejdřív tě nakrmím, Jitinko, pak povíme.
Jitka v kuchyni zpozorovala novou ubrus a drobný květovaný porcelán všechno stejné, přesto jiné než moderní brněnský minimalismus. Ale ty maminčiny karbanátky, Buchty s tvarohem, vše vonělo dětstvím.
Mami, on je tatínek někde na cestách? Proč tolik tajností?
Olga se najednou vážně zarazila. Ano, otec je teď služebně pryč… Ale, Jitko, chtěli jsme ti to říct v klidu, ne po telefonu. Ty jsi pořád zaneprázdněná studia, práce, nikdy nemáš čas Promiň, měla jsem říct dříve, ale nechtěli jsme tě trápit. Rozešli jsme se.
Cože? Rozešli? Jitka v šoku odstrčila hrnek a nahlédla do ložnice po tátových věcech ani stopy.
A kde je?
Posaď se. Olga si povzdechla. Stává se, že se i po víc jak dvaceti letech lidé rozejdou. S tátou jsme se rozhodli takhle je nám lépe.
Jitka stála zaraženě. Byla jedináček, zvyklá, že pokud něco chtěla, jednoduše stačilo říct. Byla dcerou, kterou rádi rozmazlovali kolo, hudební věž, nové oblečení Tatínek to vždy zařídil, i kdyby musel nabrat další brigádu.
Díky podpoře rodičů začínala po studiích v Brně z určité výhody, i když jí nechyběla samostatnost. Nebyla nevděčná nebo líná, spíš prostě zvykla na rodinnou soudržnost.
A nic jste mi neřekli
Je to čerstvé, omlouvala se Olga. Ale ty jsi pro nás pořád ta nejdůležitější.
Přešel do domku po babičce? zeptala se Jitka, slzy na krajíčku.
Kam by šel, když je sídlo jeho rodičů.
Potřebuji mluvit s ním!
Jitko, je na služební cestě, vrátí se zítra.
A co, má někoho jiného?!
Olga se smutně usmála: Ano, táta už není sám. Ještě mu není tolik, aby trávil život sám.
S kým? Nějaká cizí ženská?
Ani ji neznáš, z vedlejší obce.
Jitka si sevřela spánky: A bere to tak jednoduše, jako by ti někdo ukradl slepici!
Jitko, prosím, netrap se tím tolik.
Ale smířená nebyla. Jitka byla přesvědčená, že spravedlnost má být obnovena alespoň v rodině. Vykládala, že zrádce není potřeba omlouvat, že s takovými lidmi se přece neudržují vztahy. A v duchu si slíbila, že se s otcem neuvidí, že udělí lekci.
Olga jen sklopila pohled. Doufala, že Jitka se po odpočinku uklidní.
Opravdu se Jitka šla projít. Ve sportovní bundě s kapucí zamířila k řece. Podzimní vzdoušší vonělo jinak, nevěděla proč na spolužáky nemá čas, ale v srdci cítila, že dětství je pryč. Jenže zestárla, městský život změnil i její hodnoty.
Mami, projdu se k potoku.
Bude pršet!
Neboj, hned jsem zpátky.
Babiččin domek stál pořád za rohem zašedlý, ale pevný. Jitka otevřela vrátka, vešla do předsíně, kde u polorozsypané plotýnky stála žena, tak kolem čtyřicítky.
To je ta nová ženská? sykla Jitka, zkoumajíc protivnici ledovým pohledem.
Vy musíte být Jitka, že? koktala žena. Vladimír mi ukazoval vaši fotku. Pojďte dál
Vážně? Proč bych měla? To je dům mých prarodičů, jsem tu vlastně doma já.
Žena až ztichla: Proč jste na mě zlá? Nevzala jsem vám nic.
Ireno, nebo jak se jmenuješ sbal věci a zmiz. Tady nemáš co dělat!
Bez Vladimíra nikam nejedu, on mě sem přivedl.
Kdybys nebyla, byli by spolu! vmetla jí Jitka do tváře.
Z domku přiběhl kluk, kolem dvanácti, s velkýma modrýma očima.
Dima, běž si hrát, vybídla chlapce žena.
Když odešel, Jitka prskla: Tady nebudeš! Slibuju!
A odešla. Domů šla rychle, deští kapky ji pronásledovaly. Táta si tu užívá s cizí ženskou, dělá, že je tu doma jeho, hučelo jí v hlavě.
Chtěla otci vrátit všechno zpět do očí, říct, jak moc se mýlila, když věřila, že je nejlepší tatínek na světě. A hlavně, chtěla, aby Irena, někým donesena, odešla. Jenže dobře věděla, že síly na to nemá, což ji štvalo ještě víc.
Za ta léta v Brně ztvrdla. Neměla čas, nařídit si musela všechno sama budíky, směny, schůzky, semináře. Skoro už zapomněla, odkud vlastně vyšla.
Až teď, v tom starém domě, si uvědomila, jak čehosi postrádala to rodinné teplo, rodiče a jejich obyčejný život. Všechno dávné přišlo nazpět, když si sedla s matkou nad staré fotografie. Rozvod byl jako rána do břicha. Ač dospělá, najednou se cítila bezmocná, skoro dítě. Jedinou zbraní teď byla zloba, proto šla tváří v tvář nové ženě v domě.
Kdes byla tak dlouho? lekla se matka.
Šla jsem se podívat na tu Irenu. I syna má, táta teď bude vychovávat cizího kluka!
Maminka zesinala, polkla naprázdno.
Proč? Žádala jsem tě? Copak jsem tě prosila?
Mami! Tohle ti nevadí? Tolik let spolu, a teď jako bys necítila vůbec nic? Nechceš mu to vrátit? To přece není fér!
Matka pokrčila rameny, oči jí zvlhly. Nechci se k tomu vracet, Jitko. Smířila jsem se. Mysli na sebe, na svou rodinu v Brně My žili pro tebe, ale jeden pro druhého možná to nebyla opravdová láska.
Jitka zuřila: Proč jsi mi nikdy nic neřekla?
Nebýváš tu často a nechtěla jsem trápit. Že přišla jiná, poznala jsem hned. Táta mi všechno upřímně řekl, on nikdy nelhal.
Mohli jste to řešit třeba přes psychologa, na dovolené
Olga se slabě smála: Na vesnici? Vždyť tu jsme všichni sobě navzájem psychologem.
Dřív jsi byla silná, nenechala jsi se, a teď tě všechno unáší.
Unavilo mě žít jako v družstvu. Chci, aby mě někdo miloval. Vždyť jsem ještě mladá!
A matka se rozplakala, usedavě jako žena, co vypoví celé srdce.
Mami, maminečko, Jitka ji objala. Ty jsi krásná! Nebuď smutná, se mnou zestárnout nenechám!
Matka se brzy zklidnila. Byla jsi zbytečně u Ireny. Nikoho nevyháněj. Tvého tátu jsem už neudržela, i když to bolelo.
Mám tě nejradši, zašeptala Jitka.
A co kdybych já někoho potkala? zeptala se Olga s pobavením.
Tak potkej, když jsi tátu tak pustila.
Možná už někdo je Vzpomínáš na Marušku Pospíšilovou ze třídy?
Jitka se poprvé usmála. Jasně, měla dlouhé copánky!
Teď má dítě, je vdaná. Její táta, pan Pospíšil, nám pomáhá Vadí ti to?
Nevadí, jen musím přehodnotit, co jsem si myslela o rodině Všechny jistoty se rozpadly.
Neboj, zvládneš to, povzbudila ji Olga. Škoda, že Maruška je v Opavě, ráda by tě viděla.
Jo, ale s tátou nechci mluvit!
Vladimíra služební cesta se ještě protáhla, Jitka nepřijímala hovory. Srdce ji bolela z vlastní pýchy, ale pokaždé, když si vybavila Irenu, zloba převážila.
Jednoho rána se Vladimír vrátil. Hned přišel. Postaršil, s kruhy pod očima, ale pořád ten její táta.
Neobejmeš mě? Neřekneš nic?
Proč? Máš svoji mladší ženu, dítě
To je Irenin syn, Dima. Ty jsi pro mě pořád stejná Jitka, promiň, že jsem to neřekl dřív.
Nashledanou, tati, a odešla do pokoje.
Ten poslední večer před návratem zašla Jitka k řece, postála na známém místě, potkala Dima, jak jede s partou kluků na kole. Pak slyšela křik Dima spadl z kola, přerazil se o hromadu prken. Jitka zareagovala jako lékařka, poskytla první pomoc, zavolala otce.
Když přijel, Irena běžela k synovi polonahá. Jitka chladně: Naložit do auta, rychle!
Ty jsi ho zranila?! rozkřičela se Irena rozrušeně.
Odjeli na pohotovost, Jitka v čekárně kontrolovala, aby Dima pořádně zkontrolovali. Oči otce na ni spočinuly vděčně, i když to neřekli slovy.
Další den se Jitka s Olgou rozloučily na nádraží. Nebe bylo ocelově šedé, brzy měl přijít déšť. Když dorazila Maruška s manželem a chlapečkem, všechny tři ženy se obejmuly i Jitka cítila závan starých časů.
A potom, když podél nástupiště přijel zelený mikrobus, přišla i Irena s Vladimírem, podpírající Dima.
Podívejte, už skoro chodím! volal Dima a usmál se na Jitku.
Věděla jsem, že jsi statečný,” odpověděla mu Jitka, láskyplně překvapená měkkostí svojí reakce.
Jitko, omlouvám se za včerejšek,” řekla Irena, mám strach o syna, jako tvůj táta o tebe.
Jitka si uvědomila, že na rodné Moravě jsou všichni nějak propojení a blízcí, ať jim to je milé nebo ne. Náklaďák mikrobusu brzy připravený k odjezdu, Olga tiše plakala tentokrát ne ze smutku, ale že se Jitka zase loučí.
Nebreč, mami! Zase přijedu, slibuju!
Táta k Jitce přistoupil, objal ji tak, jak to uměl jen on, i s tou špetkou rozpaků. Jitka ho naposledy stiskla kolem krku.
Neboj, zase přijedu. Bude to nespravedlivé, kdyby ne.
A autobus pomalu mizel mezi domy, Jitka v okně viděla všechny, kdo jí patřili v dětství i teď, i ty nové tváře kdesi na okraji srdce. Nad návsí na okamžik vykouklo slunce, jeho paprsek pohladil celé zastávku, a Jitka v sobě cítila, že domov je všude, kde je někdo, kdo na ni čeká.