Během venčení psa se před středoškolačkou zastavili dva muži a násilně jí nabídli, že ji vezmou na malou projížďku…
Taková svou fenku Nikola ještě nikdy neviděla: v očích jí plála zuřivost, zuby výhružně zaleskly. Dřív než stačila pochopit, co se děje, pes se již vrhl na muže, který ji chytil za paži, srazil na zem, a s hrozivým vrčením se nad ní tyčil jako děsivý stín…
Když Nikola oslavila sedmé narozeniny, dostala vlastní prostorný a světlý pokoj. Holčička však kategoricky odmítala spát tam sama. Každý večer k ní ulehla buď matka, nebo otec, aby mohla usnout. Když se v noci probudila a nikdo u ní nebyl, vzala si polštář, deku a přestěhovala se do ložnice rodičů. Ani prosby, ani výchovné rozhovory nepomáhaly nic se nezměnilo, i když holčička rostla.
Až jednoho dne se řešení nečekaně skutálelo k jejím nohám v podobě bílého chlupatého klubíčka, které nejprve polekaně zaskuhralo a hned nato pod sebou nechalo loužičku. Zblízka se ukázalo, že je to roztomilé štěně, tak sladké a dojemné, že Nikola hned vykřikla: Mami, necháme si ho, ano? A začalo vyjednávání: dobře se učit, udržovat pořádek, venčit pejska sama a… spát ve svém pokoji bez rodičů. První tři podmínky přijala Nikola bez rozmýšlení, u té poslední váhala ale pak rychle pochopila: Vždyť teď už nebudu sama!
Tak se do domu dostala Líza papírově westík, ale povahou pravá dáma s pevným charakterem. A překvapivě, Nikola slib dodržela. S příchodem Lízy začala spát ve svém pokoji a fenka se stala jejím věrným společníkem ve snech i v každodenních povinnostech.
Líza byla skutečná krasavice: upravená, vědomá si svého půvabu, chovala se jako pravá šlechtična. Ostatní psy téměř ignorovala, ale k dětem, které ji chtěly pohladit, se chovala trpělivě, skoro shovívavě jako by přijímala jejich obdiv. Když se však přiblížil jiný pes, okamžitě cenila zuby a rozhořčeně zavrčela.
Aby změnili Lízin způsob chování, přihlásili se s Nikolkou do psí školy a tři týdny pilně navštěvovali lekce. Ale buď byl cvičitel málo zkušený, nebo byla Líza příliš svéhlavá změna nakonec nepřišla. Odborník uzavřel: Vnímá vás jako svou smečku. Nic víc nepotřebuje. No dobrá ve třech se měli skvěle.
Pro procházky si Nikola a Líza vybraly opuštěné travnaté místo za domem. Kdysi tam stály baráky, ale dávno je zbořili zůstaly jen základy a divoké ovocné stromy. Jedna strana pozemku sousedila s čtvrtí starých dřevěných domků ty už žily své poslední roky. Většina majitelů psů chodila na nedaleké pěkně upravené cvičiště, ale Nikola a Líza měly raději tenhle romantický kout, který dýchal svobodou a odlehlostí.
A právě tam potkala Líza svůj osud.
Toho léta Nikole bylo patnáct a Líze osm. Dívka už byla vysoká, štíhlá, s rozjímavým pohledem a telefonem v ruce. Líza se chovala s jistotou dospělé sebevědomé dámy. Společně se procházely po pozemku: Nikola kráčela zamyšleně, zatímco Líza čenichala v trávě a vtom náhle přišel útok! Obrovský chlupatý pes se na ni vrhl, připomínal ovčáka, ale srst měl ještě rozcuchanější a nespoutanou energii. Byl to veselý, hlučný obr, který Lízu obskakoval, šťouchal do ní čumákem, olizoval ji a svou zářící radostí ji úplně vyvedl z míry. Líza ztuhla a nevěděla, co si s tím drzounem počít.
Neboj se ho, zlatíčko! přispěchala sedmdesátiletá stařenka s holí v ruce. Je hravý, ale hodný. Nikdy nikoho nekousl!
To vidím, zasmála se Nikola, když si klekla a rozjařený chlupáč jí nadšeně olizoval ruce, ocasem rozvířil prach kolem nich. Jediné, čeho se od něj dá bát, je, že vás olíže k smrti!
Víte, až doteď jsem ho pouštěla jen na dvorek, nikdy ho nevytáhla ven. Ale včera přijel vnuk ten ho vypustil, a pejsek byl tak šťastný! Řekla jsem si, že ho taky vezmu. Ale sotva uviděl vaši fenku, hned k ní přiběhl.
A ta na něj nespustí oči. Myslím zamilovala se!
To je báječné! Ve dvou je život veselejší. Jmenuje se Brundibár. A já jsem Marie Nováková.
Od toho večera se Brundibár stal pravidelným účastníkem večerních procházek. Někdy na ně čekal už na pozemku, a když zpozdil, Líza spustí