Rozbitá panenka
Mařenko, to bylo naprosto okouzlující! Lenka je poklad! A ten hlas! Něco tak nádherného jsem dlouho neslyšela! Víš, že do Národního chodím dost často, takže si troufám tvrdit, že se trošku vyznám. Ona tam musí zpívat! Tam, rozumíš? O tom není nejmenších pochyb!
Belo, děkuji ti, že tak vysoko hodnotíš talent mé dcery! Lenička za tím šla dlouho a byla to spousta práce, spousta úsilí a nakonec Carmen!
Úžasné, úžasné! Mařenko, a teď, když už Lenka dosáhla všeho, není na čase myslet na budoucnost? Ona je sice slavíček, ale nemůže přece celý život létat z větve na větev. A co hnízdo? A ptáčata?
Nevím, Belo. Mně připadá, že je ještě čas. Je ještě mladá a konečně se jí povedl první velký krok v kariéře.
Mařo! Venca je už dávno na ženění a kdo ví, jak dlouho ještě bude čekat! Miluje Lenku! Bez ní prostě nemůže být. A my jim jenom stojíme v cestě jejich štěstí! Belo strhla z kabelky krajkový kapesníček a utřela si oči. Kdo jsme, Mařenko, abychom jim něco zakazovaly?!
Marie Iljičová mlčela.
Dobře věděla, že se své kamarádky jen tak nezbaví, ale v hovoru už nechtěla pokračovat. Nebyl to první ani stý rozhovor na tohle téma.
Bela, kterou Marie znala odmalička, byla mimořádně cílevědomá. Jestli Bela něco chtěla, šla za tím hlava nehlava a nesnesla odpor. A nutno uznat, že Belina urputnost a podnikavost vždycky slavily úspěchy aspoň, co si Marie pamatuje, nikdy Bela nedosáhla toho, co si umanula.
I jejich přátelství začalo její zarputilostí. Marie si dodnes pamatuje ten pocit zmatení a ukřivděnosti, který tehdy zažila.
Panenku, nádhernou Alenku, jak ji Mařenka pojmenovala, jí přivezl otec z pracovní cesty. Lněné vlásky, modré oči, zvláštní šaty. Mařenka svou novou hračku milovala. Posazovala ji ke stolečku, pořádala dlouhá čajová dýchánka a učila ji etiketě, co jí vtloukala maminka.
Bela tuhle novou panenku spatřila poprvé týden poté, co se u Mařenky objevila. A byla jejím kouzlem okouzlena. Vydyndat si tu krásku, jako se to stalo už s jinými věcmi předtím, tentokrát nešlo. Mařenka Alenku dát nechtěla. Tak Bela onemocněla a ne jakože naoko, ale opravdu. S horečkou a slzami jak z vodopádu. Mrzelo ji to tak, že Mařenka panenku nakonec sama přinesla k posteli kamarádky. Co taky jiného, když je Belušce tak zle?
Hračku sice Mařenka donesla, ale hned toho litovala. Stačil jeden pohled na suché oči Bely a jak rychle, bez zájmu, popadla svou starou Katku té už oči skoro nefungovaly a švihla ji do krabice s krámy.
Teď budeš bydlet tam!
Proč to Mařenku tehdy tak vzalo? Snad proto, že jí bylo té staré Katky líto. Tak si ji vyprosila u Bely, která teď nedávala pozor, zabraná do nové hračky, a vzala panenku domů.
Doma dala Katku mamince, aby ji spravila. Bylo jí do pláče a bylo jí líto, že dala Alenku. Věděla, že i na Alenku jednou dojde Bela si totiž vždycky najde novou a ta stará letí do kouta, zapomenutá během vteřiny.
Vůbec ji nenapadlo chtít vlastně panenku zpátky. To se přece nedělá.
Správné bylo to, že Katka zůstala u Mařenky celé roky. Ještě když byla velká a měla svou dceru, seděla panenka na polici, ruce roztažené a modré oči dávno bez řas.
Pro Mařenku byla tahle hračka připomínka: jak snadno se někteří lidé vzdávají starých věcí, když dostanou něco lepšího a nejen hraček.
Ale Bela byla nejbližší sousedka a vlastně i jediná kamarádka, protože nějaké další děti v domě se zkrátka nenarodily. Mařenka usoudila, že nemá cenu se kvůli takovým věcem hned hádat. Člověk nikdy neví, co se může stát, a zatím je lepší žít v klidu.
Do toho nového bytu se malá Mařenka s rodiči nastěhovala, když zemřel dědeček. Ani si ho vlastně nepamatovala, ale doma vyslovovali jméno Jiřího Petrovského s úctou a skoro šeptem. Kdo byl a co dělal, zjistila Maja až dávno později. Pro děti to stejně není důležité.
Že děda byl špion, zjistila až po letech, když táta významný primář z pražské nemocnice náhle zemřel a Maja s mámou zůstaly úplně samy.
Teď jsme bez opory, Mařenko. Budeme se muset postarat samy. Jak? To zatím nevím
Proč?
Vždycky jsem žila za tátou. Když byl dědeček, všichni jsme žili za ním.
Jak to?
Všechna rozhodnutí dělal on. Kam jet, co koupit, co si vzít na sebe. Po něm to převzal táta.
Maminko, to se přece nedá vydržet!
Děvenko, co jsem měla dělat? A co je špatné na tom, že muži berou zodpovědnost za rodinu? Do rodiny dědy jsem přišla blecha bosa. Skoro doslova. Nic jsem neměla, dítě z okraje. Narodila mě matka, co nikoho neměla. V té době to byla ostuda, to si ani neumíš představit. Je zvláštní, že za to, že mě nakonec nechala v děcáku, jsem jí dneska vlastně vděčná.
Mamko
Co bys chtěla slyšet… Dětský domov byl pro mě domov. Dobře tam bylo. Teplo, bezpečí, díky těm lidem, co nás vychovávali neokázale a s láskou. Nebylo tam citu plno, ale bylo tam vědomí zodpovědnosti, opatrnosti, a hlavně strach mateřský strach o děti, který je pravou podstatou lásky.
Ty máš o mě strach?
Veliký! Nemáš zdání, jaký. Vždycky jsem měla. Tvůj otec to nechápal. On měl tvrdou školu stát pevně nohama na zemi, rozhodovat, co udělat, a nést za to odpovědnost. To byla v jeho rodině samozřejmost. Všechno bylo tak podivně rovné. Děda přišel o matku v sedmi, táta v šesti. Oba vychovaly babičky. Učili se na vojenské škole, ale tvůj táta to nedokončil prosadil si, že chce být lékařem. Děda to neřešil když muž řekne, musí dělat, hotovo. A to, že tomu muži bylo patnáct, už nehrál roli.
A táta se stal doktorem
Úžasným doktorem! Špičkám!
A kde jste se poznali?
Na ulici. Čistá náhoda. S holkama jsme šly po Starém Městě a já zlomila podpatek. Brečela jsem jak siréna, protože to byly moje jediné slušné boty, co jsme ve třech párech sdílely se šesti děvčaty z koleje.
Jak jste se domlouvaly? Každá má přece jinou nohu…
Ale prosím tě! Do špičky vata, a šup! Pořádně jsme boty sdílely podle toho, kdo měl větší číslo. Na malou nohu velká bota nasadit jde, naopak ne! Ty dvě s největší nohou byly na řadě dřív. Tak si představ, co znamená roztrhnout jednu páru… Strašné! Tvůj táta byl pro mě zachránce běžel do opravny, domluvil, aby to vzali rychle, a ještě mě doprovodil. Nezalekl se.
A čeho by se měl bát?
Tamhle v Libni, kde jsme bydlely, bylo veselo. Kluci z okolí neměli cizí rádi. Mohli klidně někoho zmlátit. Ale s tvým tátou se za chvíli domluvili už si podávali ruce. On uměl vyjít s každým.
A co děda? Přijal tě?
Ty už jsi fakt dospělá, že? Ze začátku jen pozoroval. Nic nenamítal, když mě táta poprvé přivedl domů a chytl za ruku. Jen kývl: Tvoje volba! a dál nás sledoval. Dlouho. Dokud ses nenarodila. Táta pořád v nemocnici, já na všechno sama. Nikdo nepomohl. A nejhorší bylo, že o dětech jsem nic nevěděla co mě naučili v porodnici a přečetla jsem v knížce. V poliklinice mě spíš napomínali, v noci jsem brečela únavou, nestačila jsem vůbec nic, ale našeho domácího pašíka deda nesnášel všechno jsme dělali sami. Táta vařil, uklízel, když byl čas, a co bylo potřeba. Já, zkušená z děcáku, jsem si poradila taky, ale s kojencem nás tam neučili jen starší děti. S tebou byla úmrtnost jako dusno v parném létě pořád jsi řvala hlady, a já nevěděla, že mám málo mléka.
A jak jsi to zvládla?
Pomohl děda! Jezdil sem tam, nikdy jsme nevěděli, kdy přijede. Pak zůstal pár dní doma a ten zlomový okamžik si pamatuju dodnes. Kráčím ti po bytě, neschopná už ani brečet, ty řveš, já omdlévám, a najednou děda tě vysvobodí z mých rukou: Jdi spát, děvče! Já to zvládnu! Ani jsem nepochopila, co se děje, usnula jsem v křesle jako dřevo. Prý mě nešlo probudit. Ráno jsem se lekla, kde jsi. A on s tebou cvičil lépe než všechny sestry v porodnici.
Já tě vyměnit bát… Děda tě přebalil, zabalil, jako by to měl naučené z dětství, a já se cítila tak neschopná. Ale byl moudrý. Od té chvíle mi začal říkat Olí, nedůstojně mě jen sledoval do té doby. Přijmul mě, až když pochopil, že ve mně není gaučová panička, ale někdo, kdo chce zvládnout život.
Jak tě oslovoval předtím?
Olga. A vždycky vykal.
A pak už Olí?
Ano. A oslovoval mě ty, což pro mě bylo znamením, že jsem konečně do rodiny patřila. Dobře jsem věděla, co to znamenalo. Měla jsem nového táta, konečně.
Ale co bylo nejdůležitější že tě miloval bezmezně! Pořád jsem si vyčítala, že jsem nerodila kluka pokračovatele rodu. Ale on byl rád, že jsi holka. Pamatuješ to foto, jak ti dělal mašličku? To jsem fotila já! Smála jsem se, nemohla se trefit do záběru. Děda, člověk přísný, co mnohé zažil, dělal mašličky. Naučil mě opravdové rodině. Bohužel, odešel brzy… Ale možná to bylo nakonec dobře. Časy se měnily, děda ne. Pro něj byla čest a vlast skutečné hodnoty a do nové doby by se nehodil. Snad proto už ani nebojoval.
Proč si to myslíš?
Když už měl veliké bolesti, pořád se mi omlouval, že nás opouští, že si tě velkou už neužije… Ale udělal pro nás vše: donutil mě studovat ač jsem chtěla druhé dítě a být doma, říkal mi, že život ženy nesmí skončit jen v kuchyni za hrncem. A za to jsem mu dneska vděčná. Dneska mám strach, protože jsi pro mě všechno, ale to zvládneme. Práci mám, byt taky, a ty máš ještě vždycky dědův byt. Je prázdný, ale budeš tam jednou bydlet s mužem. Jeho přání. Už jsem přemýšlela ho pronajmout, ale rozhodla jsem se, že ne. Nechci, aby tam někdo šťáral ve věcech Jiřího Petra, sahal na jeho knihy. Zatím vydržíme samy.
Za tohle rozhodnutí byla Marie svojí mámě neskonale vděčná. Do dědova bytu jezdila uklízet a proseděla tam často hodiny na zemi, listovala jeho knihami a v duchu mu vyprávěla, co četla.
Olga Ivanovna nikdy nebyla z cukru. Promyslela všechno a pak změnila práci poprosila o místo přes kamaráda svého tchána. Památka na přítele zabrala, a tak Olga nastoupila do pražské fakultní nemocnice. Chudá nebyla, ale věděla, že dítě jednoho dne nebude dítětem.
Když bylo Lence deset, Olga zemřela. Marie si nedovolila propadnout zoufalství. Lence už zbyla jen ona a nebylo možné se zhroutit ani na chvíli.
S Belou zůstala Mařenka v kontaktu, i když zdaleka to nebylo tak blízké jako dřív. Proč? Belo se mezitím provdala a odstěhovala za Prahu, kde měli statek, ateliér a všeho dost. Její syn Venca šel po stopách tatínka, stal se výtvarníkem. A právě proto Bela pořád omílala, že by Lenka měla hledat partnera ze stejného okruhu.
Talentovaní by měli držet spolu! Proč se mísit s průměrem? Kdo ví, co z toho potom vyleze! Chci zdravá a nadaná vnoučata! Mařeno, že mám pravdu?
Marie Iljičová mlčela co mohla říct? O své rodině Bela nikdy moc neslyšela prastará škola dědy: poslouchej o jiných, o sobě mlč.
Lenčinu svatbu s Vencou si Marie nikdy nepřála. Kamarádce to neřekla proč taky? Akorát by se pohádaly, což stejně nemělo cenu. Bela by to nepochopila.
Byla si jistá, že Lenka s Vencou nebudou šťastní. Každý z jiného těsta. Venca zvyklý mít všechno od rodičů hotové, bez práce, a Lenka, kterou dětství naučilo makat tak jako ta chytrá žabka z pohádky. Ta aspoň věděla, že když máš dvě ruce a trochu rozumu, nakonec se v tom mlíku vyšlehaném do másla dá nějak přežít.
Lenka tátu neznala, zemřel okamžitě po jejím narození, a zlatovlasý muž z fotky na stěně byl pro ni jen příběh z vyprávění. Leno ustavičně slýchala: Táta by byl na tebe pyšný. Nad to větší pochvalu neměla.
A ještě věděla, že máma jí bude stát za zády vždycky. Proto vybírala svůj směr opatrně věděla, že po té cestě nikdy nepůjde sama.
Nejspíš nečekala, že se nakonec zamiluje do toho Vency, kterého brala vždycky jen jako kámoše.
Jak k tomu došlo? Ani sama nevěděla. Prostě v jednu chvíli zjistila, že chce být s ním co nejčastěji.
Venca byl lehkovážný typ pořád dobře naladěn, veselý a neúnavný. To Lence, věčně ukecané a vážné, chybělo jako sůl. Uměl ji vzít za ruku a nenechat ji pustit, dokud neslíbí, že s ním na víkend pojede na hory. Ač neměla ráda lyže, Vencovi to bylo fuk nakoupil výbavu, žertoval a tvrdil: Ty že nemůžeš? Ty zvládneš všechno!
Proč pořád potřebovala, aby ji někdo povzbuzoval? Doma ji chválili dost, ale přesto jí to nestačilo.
Na první společný výlet do hor prostě nikdy nezapomene. Byla tam parta, byla tam sranda, Venca jí dal najevo, že ona je ta pravá.
Jenomže lyže nebyly v Lence. Okamžitě poznala, že koordinace není její silná stránka a i ta nejlehčí sjezdovka jí naháněla hrůzu.
Venca to nechápal, zkoušel ji znervóznit vtipy, a pak se mračil, když odmítla jezdit.
Proč jsi sem jezdila, když nejedeš?
Protože jsi tady ty… Lenka málem brečela.
No dobře, ne? Tak pohoda
Na konci výletu ji Venca požádal o ruku skoro jako v pohádce parta křičela Hoř! a cinkala šampanským. Lenka souhlasila a doma u prstýnku brečela. Prstýnek byl drahý, krásný Belo si dala záležet.
I svatba byla perfektně zorganizovaná. Dívky si jen musely vybrat šaty a uklidit dědův byt, kde měli mladí bydlet.
První otázky přišly zhruba po roce. Lenka zpívala, Venca maloval, ale Belo to nestačilo.
Leni by měla rodit! Lepší bude to neodkládat, dokud ještě zvládneme vnoučata vozit! Zatím máme sílu, musíme toho využít. Když budou chtít tvořit, ať tvoří ale žít nesmějí odkládat.
Marie nevěděla, co na to. Věděla, že Lenka děti chce, problém byl jinde. Venca děti naprosto odmítal.
Hlavně to neříkej mámě! Nemusí to vědět! Pořád mele děti, děti… A já, když si představím ty uřvaný spratky, co mi zničí atelier a skončím u dřiny ne, to není pro mě! Vždyť mě máma krásnýho nevychovala proto, abych byl otrokem! Chci žít, ne, dřít!
Lenku to srazilo. Zkusila o tom mluvit, ale rychle pochopila, že mužovo rozhodnutí není rozmar.
Já chci něčeho dosáhnout, Leni! Chci být slavný! Ty mě chceš shodit z Olimpu, kam jsem se ještě ani nedostal? Ne, miláčku! My jsme stejní, musíš mě pochopit! Pro nás je umění život! Máma je génius, že tě mi vylosovala. Viď, že mám pravdu?
O Bělině rozumu neměla Lenka už iluze. Naopak, setkání s tchyní omezila na nezbytné minimum věděla, že nic dobrého z toho nekouká.
Leni, vůbec tě nechápu! S Vénou dítě? A tobě v hlavě jen árie! Nemáš v sobě ženského nic? Takhle žít nejde!
Lenka neodpovídala nutila by tím Vencu pravdu říct, nebo sebe pokořit před Belou, což bylo pod její úroveň.
Mařeno! Prosím tě, ať se Lenka stará o zdraví! Tolik let čekáme! Belo byla čím dál neúnosnější.
A v tu chvíli přišla událost, která udělala nejen tečku za manželstvím Lenky a Vency, ale rozvrátila i vztahy v rodinách na roky.
Další cesta na hory pro Lenku skončila noční můrou. Venca byl podrážděný a když Lenka znovu řekla, že nebude lyžovat, zařval na ni, ať si nevymýšlí.
A tak šla. A litovala hned.
Proč potřebuješ instruktora? Já ti ukážu všechno! Co furt fňukáš? Nebojíš se poprvé!
Proč nepovstala? Proč uvěřila, že klid je lepší než hádka?
Probrala se v nemocnici. U postele seděla uplakaná máma, která se tam dostala i do JIPky.
Mami
Pssst, Leničko! Nemluv, to zvládneme! Jsem u tebe!
A Venca?
Mařenka se odvrátila jak má oznámit, že Venca nasedl do vlaku hned, jak zjistil, že je to vážné:
Co po mně chcete? Jsem malíř, ne doktor!
To Lenka zjistila později. Až když ji máma převezla tam, kde pracovala, a rozhodla se Lenku postavit zpět na nohy.
Věštění lékařů nebyla nijak slavná. Mařenka však nikdy nevěřila statistikám. Každé ráno před prací se podívala na fotku rodičů a dědy a šeptala:
Vzdát se? Nikdy! Nenechám tě zlomit, Leni.
S Vencou promluvila několikrát:
Prosím! Vždyť je to tvoje žena!
Byla. Teď už co po mně chceš? Sedět tu? Jaký má smysl? Nebudeme spolu. Neodpustí mi, já nechci žít s vinou.
To nemyslíš vážně, Venco!
Myslím. Dobře víš, že pravdu mám já, jen to nechceš přiznat.
A tak to nechala být. Místo šťastné rodiny zachraňovala, co se dalo. Bylo to těžké, ale nakonec se povedlo. Lenka lékařům vytřela zrak, nejdřív se posadila a pak šla. S bolestí a slzami, ale šla.
Tak, šikulko! To dáš! Táta by byl pyšný!
Zpívat už ale nemohla. Hlas se ztratil. Jestli za to mohly operace, nebo ty dvě hodiny, co ležela mimo sjezdovku a křičela o pomoc to se nikdy nedozvěděly. Sama si to nepamatovala, jen díky křiku ji našel instruktor na večerní kontrole.
To, že ji manžel nehledal, pochopila až v nemocnici. Když se máma pokusila téma otevřít, Lenka ji jen pohladila po rukou a řekla:
Mami, už to všechno chápu. Vyhodili mě. Panenku se zlomenýma nohama už nechtějí. Nechtěná Katka
Ale ty nejsi Katka! Nedovolím! vykřikla Mařenko tak, že se sestra šla podívat, co se děje.
Potřebujete něco?
Ne, děkuju! Bude dobře… že, mami?
Ani na chvíli o tom nepochybuj.
A o několik let později na Letné půjde mladá žena s malým kulháním, posadí z kočárku chlapečka a hrdě zavelí:
Kupředu, kamaráde! Tolik tě toho čeká! Ale ne příliš rychle, nebo tě mamka nedohoní. Dej mi ruku.
A kluk vykročí, pak s roztaženýma rukama pádí k babičce, co se už žene naproti.
Moje zlatíčka! Jak jste mi chyběli!
Lenka obejme mámu:
Jak bylo? Odpočinula sis?
Ale jo, všechno v pohodě! A víš, koho jsem potkala?
Koho?
Belu.
No ne! A jak se má?
Trpí. Venca je pořád nesezdaný, ona stárne, vnuky už ani nečeká.
Cos jí řekla?
Nic, Leno! Ať si spí v klidu. Nezmínila jsem se, že ses znovu vdala, že brzy budu mít druhé vnouče. Je jí mi vlastně líto.
I mně Lidi jsou někdy opravdu zvláštní, viď mami?
Každý jsme nějaký. Ale neřešme to, copak mi malý ukáže zuby? Má jich přesně, kolik má mít? Ne nějak moc?
Mami! Ty mě jednou umučíš! Je to přesně, jak má být!
Lenka chytí mámu za ruku, položí ji na břicho a usměje se:
Chceš novinku?
Dobrou?
Lepší neexistuje! Budeš dvojnásobná babička! Jak ti to zní?
Ježiš!
Ty nejsi ráda?
Jen mě to zaskočilo Jsem šťastná, Leno! A jestlipak může být štěstí moc?
To nevím. Ale vím, že jsme si ho zasloužily. Hlavně ty! Mami
Hm?
Já nejsem Katka.
Samozřejmě, že ne. Vždyť jsem ti to slíbilaMarie se usmála, pohladila Lenku po vlasech a po tváři jí stekla slza. Zastavila ji dřív, než mohla spadnout na zem.
Kdybys věděla, jak jsem na tebe pyšná, děvčátko moje
Obě se rozesmály, když chlapeček v kočárku zvedl ruce vzhůru a zvolal Mami! Babi!, jakoby běžné slovo byla píseň, kterou dávno zpíval celý svět.
Letná se rozářila sluncem, listí šustilo pod nohama a ozýval se dětský smích.
Lenka si přitiskla dlaně k bříšku. V tu chvíli pochopila, že nejtěžší cesty někdy vedou tam, kde na nás čeká štěstí. Možná už nikdy nebude zpívat v divadle, ale život pro ni přece našel vlastní melodii jemnou, vytrvalou, silnější než všechny árie.
A když pak domů večer unavená usedla a rozepla dětský kabátek, na polici za sklem seděla stará panenka Katka. Modré oči pořád trochu smutné, ale s novými šaty, které ušila nedávno sama Lenka se synem.
Někdy, když ticho usnulo v domě, Lenka pohladila Katku po dřevěné ruce.
Děkuju, že jsi tu zůstala. Už nikdy žádnou rozbitou panenku neodložím
A pak s úsměvem vzala syna do náruče a spolu, s pocitem, že dávné rány se dají spravit, zamávali večeru novému dni.
Vždycky se totiž dá začít znovu. Někdy člověk musí projít celou cestou, než najde to nejcennější: odvahu nebát se být šťastný.