Haló, Vaše manželka porodila dvojčata! Ale… mně je 52 let… a žádnou manželku přece nemám! No, nevím… Přijeďte se podívat, říká, že jsou vaše…
Vzpomínám, jak když jsem tehdy ty slova uslyšel, byl jsem přesvědčený, že si někdo spletl číslo. Padesát dva let jaképak děti, co je to za nesmysl? Ale zvědavost nakonec převážila. Nasedl jsem do škodovky a vyrazil k nemocnici.
Vešel jsem do nemocničního pokoje a málem jsem tam omdlel. Přede mnou ležela moje bývalá žena. A po jejím boku, na každé straně, spinkaly dvě malinkaté uzlíčky štěstí.
Alžběto, co to jsou za děti? Čí jsou?
Tvoje, odpověděla klidně.
Mlčel jsem, snažil se zpracovat význam jejich slov.
Je ti přece už devětačtyřicet let. A už dávno jsme rozvedení
Ano, sedm měsíců. Ale tehdy jsem ještě netušila, že jsem těhotná.
Jak je to vůbec možné?
Myslela jsem, že mám už přechod. Kdo by tušil, že naše vášnivé rozloučení skončí takhle. Ale od tebe nic nechci. Jen jsem ti to musela říct.
A rovnou dvě děti najednou A to jsme na to tolik let čekali, a nikdy se nic nepovedlo.
Abych pravdu řekla, sama jsem byla v šoku. Ani jsem nevěděla, že jsem v jiném stavu, až do pátého měsíce. Myslela jsem, že mi přeskočilo, když jsem ucítila ty pohyby
Popravdě, ani mě to tolik nepřekvapilo. Alžběta byla vždycky trochu při těle, a nikdo z našich známých si žádné změny nevšiml.
Když jsme se kdysi seznámili, byla baculatá a právě to se mi líbilo. Vysloveně hubené ženy mě nikdy nepřitahovaly. Prožili jsme spokojené roky, jen jsme oba toužili po dětech. Bětka zkoušela různé léčby, nervovala se, ale výsledek žádný.
Nakonec jsme se rozhodli žít pro sebe. Pracovali jsme hodně, ale také si dopřávali. Lipno, Krkonoše, Praha, Vídeň, Budapešť, všechny evropské metropole jsme viděli. Ale posledních pět let mezi námi něco ochladlo. Asi jsme se už smířili, že děťátko nebude. A se stárnutím přichází pocit samoty, když si uvědomíš, že možná na hrob nikdo nepřijde.
Začali jsme se hádat. Bětka přibrala dalších patnáct kilo. Jednoho dne mi řekla:
Už se jenom trápíme. Myslím, že bychom se měli rozvést. Třeba se ještě staneš otcem.
Upřímně, nechtěl jsem to. Ale Alžběta vše rozhodla. Hrozně to bolelo. A já odešel.
Až později se mi svěřila, že dlouho se bála mi o těhotenství říct. Netušila, jestli děti donosí, jestli budou v pořádku. A teď takové překvapení.
Ještě ten den jsem zašel do zlatnictví, koupil prstýnek a kytici gerber. Vrátil se do nemocnice a požádal ji znovu o ruku.
Uběhly dva roky. Jsme spolu. Děti rostou zdravé a my jsme šťastní, i když mladí rodiče, to jsme leda tak v srdci.
A co vy? Měli byste odvahu stát se rodiči v tomto věku? Myslíte, že štěstí má nějaké datum spotřeby?