– Dobrý den, paní Světlana, omlouvám se, jsem vaše sousedka odspodu.
– Teď si hudbu ztlumím, promiňte, – odpověděla mladá žena v lehkém župánku a v ruce držela sklenku vína.
– Ale vůbec, to není nutné. Manželovi volali z práce, že má okamžitě přijet.
– Stalo se něco se zdravím?
– Neřekli mi, jen že je to naléhavé. K mamince je to daleko. Mohla byste prosím dohlédnout na mého syna? Je mu sedm a půl, teoreticky by mohl být doma sám, ale byla bych moc nervózní. Už tak mám nervy napjaté k prasknutí
– Jistě, jen se převléknu a hned přijdu dolů.
– On je celkem klidný, buď se zavře s tabletem, nebo klade otázky.
***
Dívka v bílé tílku a džínách seděla u stolu, popíjela čaj a telefonovala:
– Ta Smolíková z účtárny je neschopná slepice. Vidět, jak okatě flirtuje s Petrem Šerým.
Do kuchyně přišel chlapec s tabletem v ruce. Z repráčku se ozýval hádka Jamieho a Adama z Bořičů mýtů. Na jeho tričku byl nápis: Budoucnost patří robotům!
– Promiň, zavolám ti později, tady dělám dobročinnou službu, – ukončila hovor dívka. Ahoj, já jsem teta Světlana. Dáš si čaj?
– Ne, děkuju. Jsem Kryštof. Maminka říkala. Jste hezká Teda maminka říká, že všechny hezké ženy jsou nešťastné. A tatínek zas mamince tvrdí, že podle její logiky je buď ošklivá, nebo mají nevydařené manželství.
– Máš zajímavé rodiče. No, děkuju za tu krásu. Ale co se štěstím
– A kde máte manžela?
– No, řekněme, že šel do obchodu. Před třemi lety.
– Áha, takže vás opustil!
– Hele, máte doma něco silnějšího než čaj? Tyhle rozhovory nejsou pro slabé nervy
– Víno, myslím, je v lednici.
– Díky, ale dám si radši ten čaj. Jsem přece na návštěvě.
– Teto Světlano, vy potřebujete nového manžela.
– Kryštofe, asi si počkám, až vyrosteš ty. Ale kde je najít
– Koho hledáte? Viděl jsem pořad, jak si má člověk přesně představit, co chce.
– Pošleš mi odkaz? Hledám bohatého, hezkého, hodného, aby mě miloval, aby mě zaopatřil
– A proč by měl chtít zrovna vás?
– Jak to myslíš, proč? Budu ho milovat, chodit do wellness
– No a co z toho bude mít on? Když je chytrý, hledá partnerku, ne nějakého parazita v bytě
– Kde že máte to víno? dívka otevřela lednici, vylila čaj do dřezu a nalila si víno do hrníčku.
– Viděl jsem i pořad o manželkách podnikatelů. Prý jsou to většinou alkoholičky. Bydlí ve vilách a propíjejí se životem.
– Tomu se, drahý Kryštofe, říká samota. Dáš si se mnou? Jen žertuji!
– Víš, na kom se já ožením?
– Přece na mně!
– Myslím vážně.
– Na kom tedy?
– Na Aničce. Chodíme spolu na kroužek robotiky. Je chytřejší než já. Jednou se nám na soutěži moduly, co měly komunikovat přes Bluetooth, vůbec nenašly. Já byl v panice, robot nefungoval. Ona mě však uklidnila a začala to znovu zapojovat. Celkem bylo vidět deset zařízení, mobily, notebooky, ale naše moduly ani ťuk. Vyšla s nimi ven do lesa vedle školy. Žádné jiné signály tam nebyly. A moduly se hned našly. Vyhráli jsme! Je geniální, věřím jí! Má smysl ji mít rád!
Dívka do sebe obrátila obsah hrnku a nalila si dalšího.
– Tak Anička mě předběhla Ty mi tím chceš říct, že mám hledat manžela v práci?
– Silní si najdou partnery sami! Proč vůbec hledat, to nejsou rajčata v Kauflandu
– Hele, ty psychologu, nechápu tě.
– Staňte se sama bohatou, krásnou a hodnou! Rozumíme si?
– A proč bych pak někoho potřebovala? Cestovala bych, učila se anglicky, chodila do tanečních, na kurzy vaření. Učila se třeba připravovat taco!
– A co vám v tom brání teď?
– Chybí mi muž, co by za to platil.
– Tak to opravdu parazitujete. Jste jako šváb.
– Hej, nech toho Já jen chci obyčejné ženské štěstí.
– Méně pohádek a seriálů! Nebudete celý život hledat neexistujícího hlupáka, abyste začala žít!
– Ticho už! Co ty víš! Jdi do pokoje a spi, chytráku!
Chlapec odešel. Dívce tekly slzy, dopila víno. Telefon jí začal zvonit, rychle ho odmítla. Otevřely se domovní dveře. Dovnitř vstoupili manželé, oba trochu v náladě, vyzařovali však radost.
– Světlano, strašně moc vám děkujeme, – zpívala sousedka.
– Není zač, pila jsem tu vaše víno
– Ale to je v pořádku.
– Vidím, že je u vás vše v nejlepším pořádku?
– Ale to jen jeho kolegové. Blázni. Máme totiž výročí prvního polibku! Přijela jsem do jeho kanceláře a on tam leží na zemi s cedulkou Jsem spící krasavec, polib mě! Pak jsme koupili víno a šli do kina, jako za studentských let.
– Vy jste byli domluvení! Už běžím!
– A jak se choval Kryštof? zeptala se maminka už mezi dveřmi.
– Strašně špatně. Můžu u něj častěji zůstat na hlídání? Převychovat hoMaminka se zasmála:
– Myslím, že jste se potkali dva rovnocenní protivníci. Ale doufám, že jste si neublížili
– Ne, rozhodně. Naučil mě, že nejsilnější člověk je ten, kdo si věří i v tichu.
Kryštof se objevil mezi dveřmi v pyžamu.
– Teto Světlano, nezapomeňte: když něco moc chcete, začněte nejdřív sami u sebe. A zbytek přijde, až budete připravená.
Světlana přikývla a pro jednou jí bylo lehce v srdci hřálo něco nového. Usmála se na všechny, zamávala, a když za ní zaklaply dveře, v hlavě jí běžela jediná věta: Život začíná, když se přestaneš bát žít.
A tentokrát šla domů, ne proto, že by neměla co hledat ale s chutí začít hledat sama sebe.