Moje rodina
Bože můj, Kristýnko, ty jsi tak krásná! Jana obdivně vydechla, když vstoupila do dceřina pokoje.
Kristýna nervózně stála u zrcadla, zatímco její kamarádka a stylistka Lenka dokončovala závoj. Do účesu zapíchla poslední sponku, a Kristýna se konečně otočila k matce.
Opravdu, mami? Vypadám dobře?
Nádherná, holčičko! Jsi ta nejkrásnější nevěsta! pronesla Jana a její tvář ozářil úsměv. Vždyť i jí to jednou její máma říkala… Nejspíš to tak říká každá maminka, když poprvé vidí svou dceru ve svatebních šatech.
Výběr šatů nebyl jednoduchý. Kristýna byla na oblečení velmi náročná. Nezajímala ji móda, ani co si myslí ostatní. Hlavně, aby se v tom cítila skvěle sama. Měla dobrý vkus a krásnou postavu, nikdy jí nikdo neřekl, že je oblečená špatně. Ani svatební šaty si nevybírala podle poslední módy boule a holá ramena ji nelákaly. Toužila po něčem originálním. Prodejkyně v salónu už nevěděly, co jí nabídnout, když přišla majitelka Míša.
Myslím, že mám něco pro tebe.
Zmizela vzadu a objevila se s dosud nevybalenými šaty. Sotva je Míša rozbalila, Kristýna úžasem otevřela pusu. Byly to přesně ony!
Jednoduché, bez zbytečných ozdob. Drahá látka, dokonalý střih. Kristýna se na sebe zadívala do zrcadla. Seděly jako ulité. Nemusela by na nich měnit ani steh.
Co říkáš?
Beru je!
Míša se jemně usmála; v očích se jí na vteřinu mihla smutnější vzpomínka. Tamty šaty byly totiž původně objednány pro ni. Jenže svatba se nekonala. Nedá se brát muže, kterému nevěříš, bez lásky. A když není jedno, není ani druhé. Proč jsi to udělal, Petře…? Tolik jsem tě milovala, chtěla domov i děti, a tys mě jen klamal a sám nevěděl, co chceš. Tak, rozhodl jsi… Míša rychle zaplašila hořké myšlenky. Nemá smysl litovat minulost život jde dál.
Mám k tomu závoji i opravdu krásný závoj, hned ho donesu.
Kristýna zamrkala na mámu.
Neříkala jsem, že nakonec najdu přesně to, co chci?
Jana jen pokývala hlavou. Teď byla nejšťastnější na světě… Jednou si na tyhle chvíle vzpomene jako na vůbec nejšťastnější v životě. V její hlavě najednou vyvstala vzpomínka na její vlastní svatební přípravy. Tehdy nebylo tak jednoduché si šaty koupit. Buď vzít, co bylo v půjčovně, nebo ušít doma. Mamčina známá pracovala v krejčovství a šaty pro Janu šila ona. Jedna tetička sehnala látku, druhá ozdobné knoflíčky, což bylo ještě horší. Šaty byly nakonec nádherné. Ale štěstí jí nepřinesly. S manželem se rozešli, když bylo Kristýnce sotva dva roky. Nová láska, nové emoce… Jana jim byla najednou na obtíž, i s dítětem. O táce se Kristýna nestaral vůbec. Jen posílal alimenty jak jinak! Jinak by si snad okolí pomyslelo, že je neslušný člověk. Tak bylo “vše na svém místě”. Prostě období změn, jiná rodina. A Kristýně odmítal i jako dospělé často telefonovat.
Vyhnu se zbytečným problémům.
Jana nenaléhala. Lepší žádného otce, než zlého.
Snažila se zařídit život tak, aby Kristýně našla nějakou náhradu. Ale s jejím nevlastním otcem to nevyšlo. Ten by děti nechtěl nikdy, měl rád jen Janu samotnou, výchovu její dcery odmítal. Když jednoho dne “navrhl”, aby dceru dala k jejímu otci, Jana potichu sbalila jeho věci a vyhodila ho.
Nic se neděje, Kristýnko, zvládnem to samy. Nikoho nepotřebujeme.
Kristýna tenkrát moc nechápala, jen věděla, že si jí maminka vybrala. A na to si vzpomněla. Možná díky tomu nikdy v pubertě nebyly doma žádné větší problémy. Máma pro ni byla vždy tím nejdražším člověkem.
Kristý, pojď, musíme jít, nebo přijdete pozdě. Jana jí konečky prstů upravila závoj a políbila na čelo. Buď šťastná, sluníčko moje!
Kristýna si plácla do dlaní a rozesmála se.
Mami! Ještě mě rozbrečíš a Lenka mě zabije! Líčila mě hodinu tak, že skoro není vidět, že jsem nalíčená. A všechno by se rozteklo…
Objala mámu a pošeptala:
Pokusím se…
Den svatby utekl jako voda. Jana zůstala sama v prázdném bytě, zavřela za sebou dveře a posadila se na lavici v předsíni. A je to, zůstala sama. Kristýna bude bydlet s manželem v bytě po babičce, který jim Jana darovala. Martin, teď už její manžel, žádný byt neměl, a když Kristýna nadhodila, že budou žít u jeho rodičů, Jana nic neřekla, ale ještě ten večer dceru překvapila klíčem od nového domova.
Nemusíte bydlet u nikoho, holčičko. Buďte bydlet sami.
Ale co s podnájemníky?
Už jsme domluveni, do svatby se v pohodě odstěhují.
Ale to jsou tvoje peníze… My jsme to měli naplánované jinak.
Co potřebuju, to mám, miláčku. Zvládnu to. Pracuju, síly mi ještě nechybí. A vy bydlete. Proč platit nájem, když můžete být ve svém?
Kristýna poskočila radostí v chodbě, klíče sevřené v dlani.
Maminko, děkuju! Zase jsme o krok blíž mému snu mít vlastní dům.
Dům?
Ano! Velký, světlý, aby bylo místo pro všechny. A nejméně tři dětské pokoje! Kristýna zrudla a přitulila se k mámě. Příliš moc?
Kristýnko, ať je jich třeba deset, hlavně když budete zdraví, ty i děti!
Je dobře, že mi rozumíš…
A je dobře, že tvoje děti budou mít mladou babičku, viď! zasmála se Jana a políbila dceru do vlasů. Tak žij, jak chceš, děvče. Žij!
O rozhovoru s budoucími příbuznými se Kristýně nezmínila.
Domluvili se, že požádání Kristýny o ruku proběhne u nevěsty doma, dle tradice. Jana strávila celý den v kuchyni. Vaření ji bavilo, ale s Kristýnou toho většinou moc nesnědly. Bylo proto příjemné, připravit pořádnou slavnostní hostinu.
Martinovi rodiče působili na první pohled sympaticky. Dojem rychle pominul, když Lenka, Martinova matka, s ovíjením obkroužila vidličkou talíř a podivila se:
Zvláštní… Tohle se u nás doma nevaří…
Jana překvapeně pozvedla obočí. Ryba podle receptu její babičky nikdy nikoho nenechala chladným. Stejně tak i maso, které pekla snad celý den. Martinův otec mlčky jedl a bral si přídavek. Bylo vidět, že mu chutná.
A Kristýna taky neumí vařit? zeptala se Lenka a odstrčila talíř. Všechno ji budu muset naučit. Nic se neděje, máme velký dům, vejdeme se všichni. Je vlastně dobře, že budou bydlet s námi. Kristýnka si zvykne, naučí se, jak správně pečovat o Martina. Je to jediný syn, rozmazlený. A Kristýnka je taky jedináček, že jo?
Ano.
A vy jste ji vychovala sama? Bez otce?
Tak to zkrátka bylo.
Samozřejmě, úplná rodina je pro dítě důležitá. Jak se může holka naučit správně žít v rodině, když u nich muž doma nebyl? Kristýnka se nám líbí, ale chápu, že když ji vychovává sama máma, bude se jí ve společné domácnosti těžko přizpůsobovat.
Jana se snažila ovládnout nutkání odpovídat ostře, protože Kristýna jí pod stolem třikrát nenápadně kopla do nohy. “Mlč, mami,” domlouvala jí pohledem už předem. “Martin je jiný než jeho rodiče. Prosím, nerozčiluj se, ať uslyšíš cokoliv…” Jen teď Janě docvaklo, co jí tím chtěla dcera říct. Měla chuť se zvednout, prásknout do stolu a ty lidi vyhodit. Ale Kristýna byla vždy rozumná a Jana věděla, že když se rozhodla pro Martina, byla to důkladně rozmyšlená volba.
Když po večeři uklízela kuchyň, zastavila ji Lenka:
Můžeme teď mluvit beze svědků?
Její muž, Petr, tiše stál za jejími zády, v očích omluvu. I jemu se situace nelíbila, ale odporovat ženě nehodlal nebo nechtěl. Jana jen kývla.
Jano… Teď už bez formálností… Já jsem prostě matka, víte, jaké to je. Chci pro syna to nejlepší, mám strach, aby jeho život byl co nejlepší. Teď je před ním jedno z nejdůležitějších rozhodnutí. A myslím, že už by neměl zažít další zklamání.
Lenka se odmlčela, protože Jana ji nepřerušovala. Už dávno zjistila, že když člověka necháte mluvit, dozvíte se víc, než byste chtěli. Tuhle taktiku využívala i v ordinaci pacienti před Janou Šimkovou otevřeli duši.
Kristýnka se nám líbí, pokračovala Lenka, ale mám spoustu otázek a odpovědi mi dáte jen vy.
Poslouchám. Jana zatlačila v sobě všechnu protivůli. Srdce ji svíralo předtuchou, že to není jen Lenka, kdo má právo bát se o dítě.
Chápu, že s Kristýniným otcem jste dávno rozvedení, ale něco o jeho rodině víte?
Samozřejmě.
Byly tam nějaké vážné nemoci? Proč jste se rozešli? Pil? Měl nějaké problémy?
Nic takového.
Podrobněji? Je důležité vědět, jestli bude mít vaše dcera dědičné dispozice, jestli by Martin opravdu měl mít děti zrovna s ní. Vy jako zdravotní sestra víte, jak je to důležité! Přimhouřím oči nad tím, že výchovu dítěte zvládala jen jedna žena, že jste měla málo času. Ale i vy pochopte mě. Děvče přichází do naší rodiny a potřebuju vědět, co můžeme čekat.
Janě tekly nervy. Měla chuť konečně jí to říct narovinu, ale v tom zahlédla v kuchyňských dveřích Kristýnu, jak na ni zoufale mává a prosí, aby se ovládla. Zády vytušila, že se schyluje k bouřce.
Mami?
Ano, Kristýnko. Jana sladce kývla. Už to tu skoro mám. Pojď, připrav babiččina porcelánového slona, ano?
Jana v klidu pokračovala, a když dcera odešla, otočila se k Lence:
Kristýnka má výbornou dědičnost. Pokud si budete přát, doložím vše potřebné. Nemusíte se ničeho bát. Nebudu se vás vyptávat na váš rodokmen. Myslím, že mladí si tyhle věci vyjasní sami. Lenko, zarazila ji gestem, když se chtěla ohradit rozumím vašim strachům. Ale doufám, že právě kvůli nim nebude muset váš syn opakovat to, čeho se tak bojíte.
Jana vzala z lednice domácí dort a kývla ke dveřím:
Pojďme za dětmi. Pomůžete mi s čajem?
Zachytila poděkování v očích Petra, vynesla čaj a už se dál o ničem důležitém tento večer nemluvilo. Stačilo.
Do svatby už se neviděli. Kristýna s Martinem chodili do práce, svatbu si platili sami, takže rodiče se do příprav vlastně ani nezapojili.
Za dva roky pak Kristýna s Martinem začali stavět dům. Babiččin byt prodali a za utržené koruny koupili parcelu. Těhotná Kristýna, která roky studovala stavební plány, se tak vžila do role stavbyvedoucí, že ji i ostřílení zedníci s úsměvem nechali rozhodovat. Do porodu stavbu dokončit nestihli, tak Kristýnu z porodnice odvezl Martin k Janě domů, navzdory protestům Lenky.
Doufám, že nevadí, že jsme šli k vám, a ne k nám, říkal opatrně Martin, když kladl novorozenou Karolínku do postele v ložnici, kterou Jana uvolnila mladým. Tohle je pro Kristýnu i pro mě klidnější.
Udělal jsi dobře, Martine. Jana se na něj usmála. Tak čeho se bojíš, tatínku? Rozbal ji, bude jí horko.
Já… se bojím… Martin ztuhl nad miminkem.
To je zbytečné. Je tvoje, nebudeš jí chtít ublížit. Zkus to, je to v tobě.
Jana v tu chvíli stiskla ruku své dceři a zašeptala jí:
Neruš!
Martin zvládl nejen první koupání, ale i procházku. Když se další den přijela podívat Lenka, jen kroutila hlavou:
To není práce pro chlapa.
Stereotyp, prohodila rezolutně Jana a usmála se na zetě, co malou Karolínku pevně držel v náručí.
Nevyprávěla, jak jí ruce svrběly a nejraději by si malou nechala, protože všechny babičky mají pocit, že vědí nejlépe, jak na to. Zapomínají, že na začátku samy uměly sotva obléct dupačky.
Kája rostla jako z vody. Po stěhování do domu se Kristýna po roce a půl rozhodla pro další dítě, ale do života přišla krize.
Mami, Kája má horečku. Jana pevně sevřela telefon. Z Kristýniných slov bylo slyšet paniku, jakou od ní nikdy nepoznala.
Vysokou?
Ano. A nesráží se.
Volej sanitku. Jedeme!
Jana projížděla noční Prahou, modlila se, aby to nebylo nic vážného…
Modlitba zůstala nevyslyšena anebo odložená tam někde na čas.
Sanitka, jednotka intenzivní péče, dva dny v bázlivém čekání na slova lékařů:
Děláme, co můžeme…
Kristýna stála zkamenělá na chodbě před JIP, kam ji nepustili. Jana ji neuklidňovala, jen jí nosila čaj, kávu, jídlo.
Musíš nabrat sílu. Až přeloží Káju na pokoj, bude tě potřebovat.
Martin pendloval mezi prací a nemocnicí. Jana ho objímala, když měl sám co dělat, aby to ustál.
Drž se. Kdybys to nezvládl ty, Kristýna se složí taky.
Lenka přijela už brzy ráno.
Co to je? Odkud to má? Proč je dítě nemocné? Je to infekce, nebo dědičné?
Lenko, zmlkni, poprvé za celou dobu se Jana neudržela. K čemu to je?
Ale já… Lenka se zadívala na Kristýnu, která mlčky s hlavou na zdi špitala tiché modlitby, na Martina, jenž jí beze slova držel ruku, na Janu, jež se na ni dívala tvrději než kdy dřív, a náhle vše ztichlo. Omlouvám se…
Jana jen kývla. Někdo pochopí, co se má říkat, pozdě.
Kája všechny vyděsila, když otevřela oči už po dvou dnech a chtěla k mámě. Po pár dnech se jí ulevilo a Jana s úlevou vydechla. Zvládnou to.
Po týdnu přijela Jana za dcerou do nemocnice. Chvíli si hrály s Karolínou, ujistila se, že Kristýna něco snědla, a už chtěla odejít, když ji dcera zastavila.
Mami, počkej. Martin za chvíli přijede, chtěli jsme s tebou mluvit…
Když slyšela důvod, musela Jana na chvíli zavřít oči. Štěstí…
Mami, pomůžeš nám?
Samozřejmě! Stačilo říct!
Děkuju! Kristýna si úlevně oddechla. Dvě děti, Karolína bude potřebovat ještě tolik péče… Sama bych to nezvládla.
Ale zvládla bys, hlavně nejedeš v tom sama přesně proto je Martin skvělý!
Martin, ukrytý pod dekou, za kterou se s dcerkou schovával, se smíchem vylezl.
Tak to je jasný?
Přestěhovat se k vám? Vždyť jsem proti! Ale co už… Jana se nevyptávala, proč Martin tuto prosbu nesměroval na vlastní matku. Jen dokud Kája nebude zdravá. Berte mě jako sezonní pracovní sílu.
Mami!
No co, lepší metaforu nemám. Vím, že potřebuješ pomoc, ale bydlím u sebe, vy máte svou rodinu, a tak je to správně. Jedna věc je výpomoc, druhá žít spolu. To ne. Tak domluveno, viď, Kájo? políbila vnučku a odešla.
Doma už balila věci, když jí zavolala Lenka.
Jano? Není to divné, že pomáháš zrovna ty? Myslím, že bych byla užitečnější. Mám volno a vím o dětech přece víc…
Lenko, to není můj výběr. Nemyslíš, že se máš ptát přímo Kristýny nebo Martina? Já pomáhám, když mě požádají.
Martin mě ani neposlouchal! Nechápu, co na tobě mají vlastní mámu přehlíží! Jak je to možné?
Nevím. Možná se zeptej přímo jeho?
S tebou se vážně nedá mluvit! vybuchla Lenka. Měla bys jim odmítnout, prostě říct, že nemáš čas.
Lenko, slyšíš se? Ani se neptám proč, jen řekni kdy jsi byla naposledy s Kájou?
Proč bych chodila, když tam jsi pořád ty? Jídlo přivezu, ale ty už sis taky poradila.
Tak to máš. Promiň, nemůžu víc mluvit.
Jana položila telefon. Narušit křehké rodinné štěstí je moc jednoduché. Budovat ho je mnohem těžší. Lenka to zřejmě nechápe, ale Jana ano. Rozhodně vzala mobil a zavolala Martinovi.
Musíme si promluvit.
O tři roky později.
Babičko, dneska mě na tanec vezeš ty, nebo babička Lenka?
Dneska já. A babička Lenka šla s Pavlíkem na procházku.
Tak obědvat budu u tebe?
Ano.
Hurá! Budeš péct taky ty buchty jako minule?
Chutnaly? Tak budou! odpověděla Jana, koukala při tom na Káju přes zpětné zrcátko v autosedačce.
Babi…
Ano, zlatíčko?
A v zoo půjdeme v sobotu s tebou, nebo s babičkou Lenkou?
Všichni spolu půjdeme. Vezmeme i dědečka, už to potřebuje.
A koupíš mi balonky?
I zmrzlinu a cukrovou vatu.
To je skvělé! Jen ať má i Pavlík balonky, platí?
Platí! Jana se usmála.
Babi…
Hm?
Mohu ti říct jedno tajemství? Nejtajnější…
Můžeš!
Budu mít ještě brášku, nebo sestřičku.
Jana nevěřícně zvedla obočí. Tak tohle je novinka! Kristýna poslední týdny skutečně zářila, ale ještě nic nenaznačila. Od chvíle, kdy Jana odmítla k nim nastěhovat, přes důraz na to, že dvě babičky mohou pomáhat i na dálku, začala Kristýna maminku ještě víc respektovat; první radosti teď svěřovala hlavně Martinovi.
Začátky nebyly lehké a slz padlo dost, ale zvládli to. Každý ustoupil, naučil se zatajit, co nebylo důležité. Nejvíc šlo o zdraví Káji a život dalšího dítěte. Kája i Pavlík získali nejen dvě babičky, ale i skvělého dědu.
Odkud to víš? Jana ztlumila rádio.
Mamka s taťkou včera mluvili a mysleli, že spím. Babi? A můžu si přát sestřičku?
Proč se ptáš?
Protože kdyby tam byl bráška, bylo by mu líto, že ho nechtěla…
Jana se pousmála. Dobrá holka jim roste.
Máš ráda Pavlíka?
Moc!
Tak budeš mít ráda i nového brášku, kdyby byl kluk, a on tebe. Ano?
Jasně!
Tak počkejme, než doktor řekne, co nakonec bude. A víš co?
Co?
Celý dětský život jsem si přála mít bráchu, nebo nejlépe dva.
Fakt?
Opravdu.
Tak jo. Kája si v sedačce pohladila oba plyšáky, zajíčka od babičky Jany a méďu od babičky Lenky. Tak budu čekat i na brášku.
A víš co ještě? Jana zahnula k domku Kristýny a Martina. Je to jako dárek k Vánocům. Než rozbalíš krabici, nevíš, co bude vevnitř.
A koupila jsi mi už dárek? Kája šibalsky koukla na babičku, která ji odpoutávala z pásů.
K Vánocům? To ne, ještě je brzy. Ale k narozeninám už jo. Tajemství! Chceš vědět?
Ano!
Babička Lenka už taky koupila. Ale neprozradím co!
No teda! Kája se zamračila.
No co, narozeniny máš co nevidět. Dočkáš se!
Tak dobře! Kája popadla zajíčka za ouška a cupitala ke brance.
Jana vytáhla z kufru batůžek s věcmi do bazénu a kývla na Lenku, která šla naproti s malým Pavlíkem v náručí.
Dobrý den, babi!
I tobě ahoj, sluníčko! Lenka se usmála. My jsme byli venku.
A my jdeme na tanečky. Jen se převlečeme.
Jana sledovala, jak se dcera s vnučkou tiskne k Lence a povídají si, a přemýšlela, jak jednoduché vlastně je milovat ty, kdo jsou blízko, naslouchat a být nablízku… Být rodina.