Poslední přání
Ne, domů už se nevrátím…,” povzdechl smutně Jan, kroutící se bolestí na nemocničním lůžku. A Libuši už nikdy neuvidím. Přitom jsem jí chtěl požádat o ruku. Nestihl jsem to Proč zrovna já?
Ale netrapte se tím, usmála se sestřička, co právě zahlédla Janovu bledou tvář, když ho přivezla rychlá. Dopadne to dobře, uvidíte.
Pochybuju, skoro neslyšitelně ze sebe vypil Jan.
Poté už jen s děsem v očích sledoval, jak jej připravují na operaci.
*****
Jan nikdy neměl rád nemocnice.
Tenhle odpor si nesl již z dětství, kdy pro něj byly nemocnice místem bolesti, a nejhorší bylo, že tam nikoho nezajímalo, jak se dítě cítí.
No tak nebreč, Jeníku. Vždyť jsi velký kluk, za chvíli půjdeš do školy. Holky pláčou, ne kluci,” usmála se na něj sestřička, když mu brala krev z prstu.
Jan přes slzy hleděl na sestřičku, snažil se vysmeknout z její ruky, ale pláč mu to neulehčilo, utéct z ordinace nedokázal. Hanba ho netížila, jen bolest a pocit křivdy.
Cestou domů z polikliniky mluvil s maminkou pořád o tom, že už nikdy a za žádnou cenu do nemocnice nevkročí.
Ano, nikdy. Radši tady umřu, ale do nemocnice už mě nikdo nedostane, tvrdil tvrdohlavě Jeník.
Ale synku, co to povídáš Lékaři jsou přeci od toho, aby lidem pomohli. Nemáš se čeho bát,” uklidňovala ho maminka.
No jistě. Ať si lékaři léčí sami sebe, mně ať dají pokoj!
Ani nemusím popisovat, co Jan prožíval, když ho rodiče donutili jít k zubaři na trhání zubu.
Ten den křičel tak, že ho bylo slyšet až ven, přes zavřené okno.
Špatné vzpomínky. Moc špatné.
Proto nikoho nepřekvapilo, že už jako dospělý se Jan nemocnicím a doktorům zdaleka vyhýbal.
Když bylo možné, držel se od medicíny co nejdál.
Až jednou, ironicky, osud tomu chtěl, a Jan skončil v nemocnici s akutním slepým střevem.
Bolest byla tak silná, že Libuše, se kterou měl Jan večer jít do restaurace, nezbylo nic jiného, než zavolat sanitku.
Nevolej sanitku, přejde to, prosil ji Jan.
Zbláznil ses? Vždyť vidím, jak strašně ti je. To bude slepák. Já to zažila taky, poznávám to.
Tak se Jan, i když nechtěl, ocitnul ve vnitroblokové nemocnici Na Bulovce, na chirurgii.
Umíte si představit, co prožíval
Jen co si představoval, jak mu doktoři budou v břiše šmejdit, bylo mu úzko. A když v chodbě zahlédl sanitáře, jak vezou na vozíku chladného pacienta, propadla ho smrtelná úzkost.
Je to tady, domů už se nevrátím. Libuši už nikdy neuvidím. Chtěl jsem ji požádat o ruku a nestihl jsem to Proč právě já?
Nemusíte mít strach, usmála se na něj sestřička. Všechno dobře dopadne. Opravdu.
Hm moc tomu nevěřím.
Nebojte, je to rutinní zákrok a přišli jste včas. Jen kdybyste přijel později, to by mohl být problém.
Operace opravdu proběhla bez komplikací vše šlo jako po másle, Jan necítil ani bolest. Bylo to poprvé od dětství, kdy měl z nemocnice dobrý pocit. Překvapivé
Uspali ho na sále, a když se probral, bylo zlé pryč. Ještě ten den ho převezli na pokoj.
Až do rána spal hlubokým spánkem, probudil se jen na chvíli, když mu měnili infuzi.
A ráno
ráno zjistil, že má na pokoji spolubydlícího, staršího pána.
To mi tu scházelo, zamumlal Jan, teď mi tu bude povídat o svém životě…
Mluvit se mu nechtělo, chtěl mít klid.
Ani Libuši nevolal, jen jí napsal, že je v pořádku, a zase telefon schoval pod polštář. Hlavou mu běželo, jaké má štěstí, že právě teď leží v nemocnici.
S Libuší už nějaký čas žili spolu a večer ji chtěl požádat o ruku. Rezervoval stůl v klidné kavárně, domluvil oblíbenou písničku a servírka měla přinést talíř s prstýnkem.
Jan chtěl, aby to bylo krásné.
Ale nestalo se. Osud si zahrál jinak a Jan místo zásnub s dívkou sdílel pokoj se starým pánem.
Ten proti očekávání neřekl ani slovo víc, než pozdravil. Jen si cosi pro sebe mumlal a stále někomu volal. Až mu došel telefon. Nabíječku neměl, sestra na oddělení taky ne, tak jen hleděl na černý displej a po tváři mu stekly slzy.
V tu chvíli dostal Jan výčitky. Starý pán má jistě starosti a on o něm přemýšlí špatně.
Opatrně se posadil a zeptal se: Je všechno v pořádku?
Nejde mi dovolat se synovi odpověděl smutně důchodce.
On neví, že jste v nemocnici?
Věděl sestra mu volala. Ale nechce mluvit Před půl rokem jsme se pohádali, protože mě chtěl dát do domova důchodců, aby mohl prodat můj dům. Nesouhlasil jsem A vůbec ne kvůli domu.
Důchodce vyprávěl, že ho sem přivezli po infarktu a musí na operaci.
Naplánovanou mám operaci na pozítří Ale bojím se, že toho už nedožiju.
Nebojte, všechno dobře dopadne. Včera jsem byl taky na sále a už jsem zpátky, snažil se ho uklidnit Jan.
Starý muž se jen smutně usmál.
Zůstala mi už jen fenka, na dvoře. Chtěl jsem syna požádat, ať na ni dohlédne, až tu nebudu. Nebo alespoň najde někoho, kdo by ji měl rád. Sousedé si ji nevezmou mají své. Syn by mé poslední přání splnit mohl, když mu nechávám i barák, který už dlouho chce prodat. Ale telefon nezvedá
A jak se jmenuje vaše fenka? zeptal se tiše Jan.
Puntička. Jak jsme se potkali To je zajímavé, víte? Před půl rokem, na mé narozeniny. Syna ten den ani nenapadlo mi popřát. Manželka, Božena, je už pět let v nebi. Ale noc před narozeninami se mi o ní zdálo a vedla na vodítku fenku. Usmívala se a mávala na mě. A další den, když jsem šel na nákup, u obchodu v dešti stála u zábradlí přivázaná malá fenečka. Ptám se lidí, čí je. Nikdo nic. Čekal jsem, že se majitel objeví. Nikdo. Večer ji nechali tam. Tak jsem ji vzal domů. Věřím, že to byl dárek od Boženky, co viděla, jak jsem tu zůstal sám.
Jan, ač úplně nevěřil na takové věci, kývl a snažil se starého pána podpořit.
S Puntičkou jsme si hned porozuměli. Tři týdny jsem dával inzeráty, hledal majitele, nikdo se neozval. A jsem rád, že to tak dopadlo. Ona je víc než pes. Ona pro mě znamená svět. Kdybych věděl, že ji někdo přijme, umřel bych klidnější.
Tu noc Jan usínal s myšlenkami na Puntičku a syna, který tátovy telefonáty nebral.
Mohlo ho nechat chladným, že ví, kde táta leží, a nestojí o něj?
A pak se mu zdál sen o malé bílé feně, co zmateně chodila městem a čekala na někoho svého. Jan za ní kráčel a nevěděl proč, jen měl pocit, že to musí.
Ze sna ho probudilo, jak pán sípal a nemohl popadnout dech.
Mám zavolat doktora? vyskočil Jan.
Ne, počkej Zavolej mému synu Petru. Číslo máš na lístku na stolku. Ať přijede chci se rozloučit. A když nepřijede, ať aspoň Puntičku někomu dá. Nechci, aby byla sama. Cítím, že už ji neuvidím
Jan, třesoucíma rukama, vyťukal číslo.
Haló? Je to Petr? Jsem spolubydlící vašeho tatínka eh, pana Karla Tichého. Přijeďte, žádá vás, je mu zle
Umírá, že? zahučel syn. V které nemocnici? Na Bulovce, že.
Jan mu potvrdil oddělení i číslo pokoje a adresu.
Hned nato běžel pro sestru, zaspat to nebyl problém, seděla na chodbě, tak ji vyburcoval a společně spěchali zpátky. Ale než stihli dorazit, pan Karel už nedýchal. Lékař zkonstatoval smrt, sanitáři odvezli tělo.
*****
Váš otec zemřel mi v náručí, řekl druhý den Jan Petrovi.
Aspoň netrpěl dlouho, pronesl lhostejně Petr. Mohl být daleko větší starostí Času mám málo, práce, rodina. Takže je to takhle lepší.
Ale Karel Tichý vás prosil, ať najdete Puntičce domov, dodal Jan.
Tu malou potvoru? No jo, někde ji přenechám. Tátu jsem do domova nechtěl kvůli baráku, řekl a už bral z poličky otcovu starou Nokii a lístek s číslem a odcházel. Ani se nerozloučil.
Jan zůstal na pokoji, hlavou mu šla kola. Bylo mu líto toho starého Karla. I když měl už sedmdesát sedm let, mohl ještě žít. Ale tak osud rozhodl A Puntička zůstala sama.
Ten Petr určitě poslední přání nesplní. Barák prodá, Puntička dopadne špatně. Pokud ji aspoň někdo bude krmit, tak to bude zázrak, přemýšlel Jan.
Tu noc se mu zdál Karel, jak bloudí ulicemi a hledá svou fenku a po tvářích mu tečou slzy. Jan stál opodál a plakal s ním.
Nevzpomínal si, kdy si naposledy dovolil plakat. Bylo to dávno, co tak učinil naposledy.
Ty zvláštní sny ho nepustily ani doma. Libuše si toho všimla.
Jsi v pořádku, Jene? ptala se jednoho večera.
Jo, nic mi není. Jen myslím na nemocnici. Měl jsem tam starého spolubydlícího. Vzal si fenku z ulice, zbyla po něm jen ona. Syn se o ni určitě nepostará. Vlastně ho zajímá jen dům.”
Tak ji pojďme najít, navrhla Libuše. Pokud je na ulici, vezmeme si ji.
Vážně bys byla pro psa?
Samozřejmě. Aspoň budeme více venku. A pokud jí to zachrání, je to to nejmenší.
Jenže já nevím, kde hledat
V nemocnici budou vědět adresu. To zařiďím. Jen musíme koupit do dárku čokoládu a kafe.
A skutečně. V nemocniční recepci odmítli prozradit adresu, ale s úsměvem, čokoládou a kávou a malým vysvětlením, že chtějí pomoci pejskovi sestřička rychle dopsala adresu na lístek.
Za necelou hodinu už stáli před malým domkem nedaleko Lysé nad Labem, kde pan Karel bydlel. Prošli kolem plotu, fenku neviděli.
Z vedlejšího domku je pozdravila sousedka.
Hledáte někoho? V tomhle domě už nikdo nebydlí.
Vím, byl jsem s panem Karlem na pokoji. Zemřel mi v náručí, vysvětlil Jan.
Chudák Karel, hodný člověk, bohužel, syn se nezajímá. Barák chce prodat, psíka tátovi nenechal.
Nevíte, co se stalo s Puntičkou? zeptala se Libuše.
Puntička pořád čekala u plotu, několikrát ji vidím. V té noci, kdy Karel zemřel, vyla až do rána. Pak tu přijel syn a odvezl ji neznámo kam. Nikdy neměl rád zvířata. Snad ji dal někomu? Ale pochybuju
A nemáte fotku?
Sousedka jim ukázala v mobilu obrázek malé bílé corgi fenky.
To je ona líbezná, usmála se Libuše.
Jan poděkoval, oba byli smutní. Prosili kolemjdoucí, projeli okolí, ale Puntičku nikde. Jan zkusil Petru volat, měl ho už v blokaci.
Musíme věřit, že Puntička má štěstí. Odevzdat vše osudu, řekla Libuše tiše.
A právě osud pak zasáhl. Kvůli dopravní zácpě sjeli z cesty a po objížďce zahlédli na postranní cestě fenku, co jako by vypadla z obrázku.
Jene, není to Puntička? ukázala Libuše.
Jdu to zjistit, Jan vyskočil z auta.
Blížili se a Jan zavolal: Puntičko!
Fenka sebou trhla, otočila se, dívala se nejprve nedůvěřivě. Jan si klekl, natáhl ruku. Ona čichala, a pak poznala ho podle vůně. Od Karla. Rozvrtěla ocáskem, otřela se, položila hlavičku do dlaně.
Jan ji pohladil, v očích se mu leskly slzy, Libuši také. Oba věděli: teď už Puntička nebude sama.
Společně jeli domů Jan, Libuše i Puntička. A byli šťastní, že osud jim pomohl najít fenečku, která tolik znamenala pro Karla.
A Puntička? Teď věděla, že našla nový domov, dobré ruce, milovala tu vůni, která jí Karla připomínala. To stačilo ke štěstí.
*****
To je ten rodinný syn, zamručel Jan, když byli doma, ten zařídil. Chtěl bych mu jednou říct své.
To neřeš, Jene. Hlavní je, že Puntička je s námi. Petrovi se vše jednou vrátí. Až zestárne, děti jej opustí pak pochopí. Ale bude pozdě, usmála se Libuše.
Máš pravdu přitakal Jan a pohlédl na Puntičku, která spala na pohovce a ve spánku třepotala tlapkami a usmívala se.
Jan tušil, kde běží a ke komu se ve snu vrací.
Pozdravuj Karla, řekl tiše a vytáhl ze skříňky ukrytý prstýnek.
Ten večer, konečně, požádal Libuši o ruku.
Ne v restauraci, ne s muzikanty, ne velkolepě. Ale pochopil, že na dokonalou chvíli se nečeká. Ta správná je teď. Libuše přijala bez váhání.
Takový byl jeden starý příběhA tak, zatímco se venku tiše rozprostírala modrá noc a za oknem byla slyšet jen vzdušná píseň větru, Jan s Libuší i Puntičkou tvořili první společný večer nové rodiny. Puntička se protáhla a přesunula blíž k nim, položila hlavu Janovi na nohu a spokojeně oddychovala. Libuše pohladila fenku za ušima a Jan jí sevřel ruku do své.
Možná život neplní přání, jak chceme, zašeptala Libuše, ale plní je, jak potřebujeme.
Jan se usmál, dlouho a klidně. Měl pocit, že po těch dnech strachu, bolesti a pochyb teprve teď našel smysl toho všeho. A když Puntička zvedla oči, jako by slyšela v šeru šeptání hlasu, který kdysi večery trávil ve stejném pokoji Karel, spokojený, že není zapomenut Jan poprvé opravdu věřil, že poslední přání se někdy opravdu splní.
A ta noc byla tichá, pokojná. Jan vděčně naslouchal staronovému tlukotu života kolem sebe a v duchu poděkoval osudu za druhou šanci, za odvahu nečekat na zázraky, ale stát se jimi, pro sebe i pro druhé. A když Libuše tiše pronesla: Děkuju, žes mě požádal právě dnes, Jan věděl, že svá přání může plnit i on každý den, kdy to nevzdá.
Zasvítila ranní záře a z nového dne vykročili spolu, vděční za všechna setkání, která v sobě nesla poslední přání i první naděje.