Bylo mi asi pět nebo šest let, ještě před školou, začátkem devadesátých let, když se k nám do vesnice z města přistěhovali dva důchodci babička Božena a strejda Jaroslav. Koupili si dům přímo naproti nám nízký, se dvěma okny do ulice, ale s obrovskou zahradou, kterou už vzhledem ke svému věku odmítali příliš obdělávat. Každý den chodili na procházky někdy do lesa, jindy k řece a jen občas zajeli do okresního města pro nákup. Žili tiše a skoro nepozorovaně. K nám na návštěvy nechodili, jen dvakrát týdně si přišli pro mléko. Naši tehdy drželi velké hospodářství, ale přesto jsme žili skromně, a babička Božena mi často nenápadně podstrčila nějaký dáreček jednou čokoládu, jindy sešit nebo i pár korun. Děti nikdy neměli.
Možná uplynuly už tři roky, co byli v naší vesnici, když jednoho pozdního zimního večera, zrovna když jsme vypnuli televizi a chystali se spát, někdo tiše zaklepal na okno. Přišla babička Božena a šeptem pověděla Jaroslav František je po smrti.
Pomohli jsme jí s pohřbem, jak jen jsme mohli.
Babička Božena nesla smrt manžela těžce, onemocněla a přestala vycházet z domu. Začali jsme ji navštěvovat téměř každý den a ona nám opakovaně vyprávěla, jak s dědou Jaroslavem prožila 52 let, jak dlouhá léta oba dřeli v dílně v továrně a jak po odchodu do důchodu předali byt v Plzni neteři a rozhodli se přestěhovat na venkov, blíž k přírodě.
Přišlo jaro. Babička Božena už si zvykala na samotu, začínala se víc zotavovat, a jednoho dne mě zavolala k sobě do domu a ukázala mi v krabici malého šedého pejská. Nikdy jsem nebyl z velkým milovníkem psů, ale když jsem toho pejska spatřil, hned jsem si ho zamiloval.
I po letech si pamatuji, jak jsem seděl na podlaze, hladil malinkého psa jedním prstem a babička Božena se na nás dívala s úsměvem tak prostým, až se jí tvář poprvé po dlouhé době rozzářila.
Nikdy jsme s dědou Jaroslavem neměli kočku, psa a děti jsme mít také nemohli. Víš, je to těžké být najednou sám. Tohohle šediváčka jsem dnes našla u okresního trhu, vyhozeného mezi popelnicemi. No a jak ho tam nechat, podívej, jak je roztomilý.
Nespouštěl jsem z něj oči a bál jsem se, abych pejska i pohledem nezranil.
A čím ho krmíte? Má určitě hlad, ne? skoro jsem brečel.
Ohřála jsem mu mléko, ale on ještě neumí pít z misky, potřeboval by dudlík, jenže ten nemám, ale zítra ho koupím, skoro šeptem přiznala babička Božena.
Bezděky jsem se rozběhl domů, a doslova vytáhl dudlík z pusy mé pětiměsíční sestřičky.
Ukázalo se, že pejskovi je sotva pár dní. Krmil jsem ho, opatrně mu dával do tlamičky dudlík a doufal, že neumře.
Více než týden jsme s babičkou přemýšleli nad jménem. Ona se smála a kvůli jeho rezavým ouškům mu chtěla říkat Rudošuška, já trval na jméně Tichoušek, protože byl pořád zticha, sotva pískal a my, když jsme nad ním stáli, jsme také byli potichu jak myšky. Tak mu jméno Tichoušek, Tichošek, Ticháček, zůstalo.
S babičkou Boženou jsme malého Tichouška dlouhé měsíce, skoro až do léta, opečovávali hřáli jsme mlíko, připravovali jídlo, nechávali ho běhat po zahradě, když se oteplilo. Jenže byl slabý a nemocný nikdy neochutnal mateřské mléko, nikdy ho neslíznula jeho psí mamka. Ale dělali jsme pro něj maximum. Po škole jsem běžel rovnou k babičce Boženě, kontroloval Tichouška, učil se a pomáhal mamce se statkem, večer jsem trávil zase u babičky.
S Tichouškem jsem si hrál jak s koťátkem, babička mezitím sedávala na gauči, pozorovala nás a usmívala se.
Přes léto Tichoušek vyrostl, ale zůstal maličký, byl z nějakého drobnějšího plemene, asi třicet centimetrů v kohoutku. Ráno jsem s ním chodil na ryby nebo hnát krávy na pastvu a když jsem měl jiné povinnosti, trávil čas u babičky Boženy. S jeho příchodem babička náramně pookřála, stala se ještě pečlivější a nabírala zpět sílu. O Tichouška pečovala jako o člověka speciálně mu vařila, česala ho a četla knihy o psech a jejich léčbě.
Utekly rok, dva, tři, pět let. Stále žil Tichoušek v domě babičky Boženy, ale každé ráno přiběhl ke mně domů, čekal, až vyjdu a doprovázel mě do školy celé tři kilometry pěšky. Odpoledne na mě opět čekal před školou a šli jsme spolu domů. Ať bylo jaro a bláto, nebo vánice, byl se mnou. Tak uběhlo devět let.
Škola v sousední vesnici byla devítiletka, dál bych musel do gymnázia nebo učiliště v Plzni a žít na internátě. Na rodinné poradě padl verdikt do města.
To osudné ráno, kdy měl přijet autobus do Plzně, jsem dlouho seděl na zápraží u babičky Boženy, hladil Tichouška v náruči a brečel.
Vem si ho s sebou, když se nechceš rozloučit, říkala babička Božena také se slzami v očích.
Kam bych s ním šel? Tichošek je přece váš. Dávejte na sebe pozor. Maminka za vámi bude chodit každý den. A já zavolám hned, jak to půjde.
Když autobus odjížděl, stál jsem v okně a slzel. Tichoušek běhal po návsi s jazykem venku a upřeně na mě hleděl, jako by nechápal, proč odjíždím.
Na střední v Plzni jsem měl hlavu plnou studia čtení o veterině, ekonomice zemědělství. Přátelství jsem příliš nevyhledával, jen občas jsem zašel za kamarádem, s kterým jsme studovali základku.
Krátce před Vánoci, když jsem se chystal jet domů, volala mi maminka, že babička Božena je na tom velmi špatně už týden nevstala z postele a Tichoušek od ní neodchází ani na krok, dokonce mu museli dát misku ke staré posteli.
Přijel jsem o pár dní dříve. Tichoušek seděl na židli u postele a nepřestával na babičku hledět. Díval se tak smutně, oči mu doslova plakaly, tiše kňučel a babička ho slabou rukou hladila po hlavě a dotýkala se jeho studeného čumáku. Oba byli vyhublí. Rvalo to srdce umírající, seschlá stará žena a její pes poslední a jediná útěcha v jejím bezdětném životě.
Když jsem po Vánocích musel zpět do Plzně, bylo zřejmé, že babičku Boženu už živou nespatřím. Tichoušek mě tentokrát doprovodil jen ke dveřím. Nechtěl ji opustit ani na okamžik. V srdci mě bodala bolest duše toho malého psa, který nahrazoval dítě u nemocného rodiče.
V únoru babička Božena zemřela.
Pro šestnáctiletého kluka co truchlit nad nějakou babičkou a jejím psem? Tak by se jistě někdo zeptal. Jenže ne každý pochopí tu bolest, když člověk ztratí posledního blízkého, ale získá věrného psa a ten jej přežije a pozná to zdrcující prázdno.
Domů jsem se mohl vrátit až po zkouškách, koncem května. Kam se poděl Tichoušek, nikdo netušil. Maminka mi vyprávěla, že na pohřbu obíhal kolem hrobu a snažil se skočit dovnitř, ale hrobníci ho odháněli. Ze hřbitova ho odvezli k nám domů. Táta mu postavil v kůlně zateplenou boudu, ale Tichoušek nechtěl zůstat a do teplých květnových dnů byl pořád jen v domě babičky Boženy. Pak náhle zmizel, nedočkal se mě.
Půl léta jsem chodil po okolních vesnicích, ptal jsem se na něj lidí, ukazoval jeho fotku. Prochodil jsem i okresní město. Nikde nic. Myslel jsem, že když babičku Boženu zakopali, čekal její návrat, zůstal jí věrně na prahu a když už nepřišla, utekl ji hledat. Možná ji někde pořád hledá. Běhá, zoufalý, a hledá.
Přišel srpen.
Jednoho dne jsme jeli s rodinou na hřbitov do lesíka u Nosova. Bylo to od nás padesát kilometrů. Ani mě nenapadlo, že bych tam Tichouška hledal.
Sotva jsme vystoupili z auta u kostela, vidím běží ke mně Tichoušek, uši dozadu, jazyk ven, až šíleně.
Upadl jsem před ním na kolena a rozplakal se.
Tichoušku, Ticháčku, bože můj. Celé léto tě hledám, a tys byl tady!
Seděl jsem na zemi a Tichoušek mi stál na klíně, jazykem mi olizoval tvář a bylo vidět, že také pláče.
Když jsem se zvedl, poskakoval až do výšky mé hlavy a třásl ocasem. Byl špinavý a hubený. Hned jsem z kufru vytáhl jídlo, co jsme vezli na hřbitov chlebíčky, řízky, koláče. Hltal je a nepřestával na mě zírat.
Utíral jsem si slzy.
To je vaše pejsek? ptala se paní z kostela.
Ano, to je Tichoušek, řekla maminka s kapesníkem u očí.
Já tu dělám kostelnici. Už od jara tu brouzdá. Na jednom hrobě, tam přespává. Celou tu hrobku rozryje, pořád kope. Musela jsem ho zasypávat lopatou, jinak by tam zahýbal křížem. Ale on vždy vyhrabe znovu.
Každému bylo jasné byl to hrob babičky Boženy.
Šli jsme s rodinou po hrobech našich příbuzných. Tichoušek neodstoupil ode mě. Běžel při mně, celý svůj pohled upřený ke mně.
Celý hrob babičky Boženy a dědy Jaroslava byl rozrytý Tichouškovými packami. Zvlášť na straně, kde leží babička. Táta srovnal kříž, maminka naaranžovala květiny a já seděl na bobku, držel Tichouška v rukách. S ušima nastraženýma a žalostným pohledem koukal na mě a na hrob, olizoval mi tvář.
Netlač na něj, ať jde s námi, třeba tu chce zůstat. Ať se sám rozhodne, řekl táta, když si ke mně přisedl.
Nechci ho tu nechávat. Přijde podzim, zima a Tichoušek by zahynul, už není nejmladší, je mu skoro deset let, odpovídám, ale vím, že kdyby chtěl, stejně uteče zpět, těch padesát kilometrů by zvládl jedním tahem.
Když jsme odcházeli z hřbitova, Tichoušek pobíhal mezi hrobem a námi. Teprve když jsme nasedli do auta, chvíli stál, díval se na hroby a pak skočil přímo ke mně na klín.
Tichoušku, zlatíčko, už tě nikdy nenechám samotného, odpověděl jsem s proudem slz v očích.