Chaotická skříň, hromady nepřeloženého prádla, zkyslá polévka v lednici tak vypadá náš domov. Rozhodl jsem se na to opatrně upozornit svou ženu, ale místo pochopení jsem se dočkal výčitek.
Do Anety jsem se zamiloval hned na první pohled. Její krása a osobní kouzlo byly neodolatelné. Měl jsem pocit, že mám obrovské štěstí, že vedle sebe mám tak chytrou, krásnou a čistotnou dívku z Prahy. Ani na chvíli jsem neváhal a požádal ji o ruku.
Začali jsme spolu žít, a Aneta mi hned řekla, že nemá ráda domácí práce. Hlavně se chtěla věnovat kariéře a rozdělit domácí povinnosti napůl. Nebral jsem to jako problém a souhlasil. Přišlo mi to fér a rozumné, netušil jsem však, co nás čeká.
Domácí práce jsme si rozdělili, Aneta mě ujistila, že zvládne obojí práci i domácnost. Věřil jsem jí a neprotlačoval svůj názor.
Po půl roce jsem si ale začal všímat, že věci nejdou, jak jsme si představovali. Anetin profesní život neprobíhal podle jejích představ pracovala na poloviční úvazek pro malou firmu za nepravidelný plat s nejasnou pracovní dobou. Navíc peníze, co si vydělala, utrácela hlavně za vlastní věci. Já zatím od rána do večera pracoval, ale Aneta si pohotově vzpomínala na původní rozdělení povinností a své úkoly často přehlížela.
Zpočátku své povinnosti plnila svědomitě, ale její nadšení postupně opadlo. Byt byl stále nepořádnější a všude se válelo špinavé prádlo. Překvapilo mě, když začala vinit mě, že bych měl doma pomáhat ještě víc. Tato přehnaná kritika mě hodně ranila. Bylo nesmírně náročné zvládat práci a k tomu se ještě starat o domácnost. Od začátku jsme přece byli domluvení na férovém rozdělení zodpovědnosti.
Doufal jsem, že se vše zlepší, až se nám narodí dítě a Aneta bude doma s miminkem a o všechno se postará. Bohužel to ale bylo jen horší. Často mě napadá, jestli by nebylo lepší být bez ženy. Kromě problémů v domácnosti jsou teď naším každodenním chlebem i hádky.
Snažím se pochopit pohled své ženy a vžít se do její situace, ale nemohu se zbavit pocitu, že mé potřeby zůstávají upozaděny. V práci i doma dělám všechno možné, a doma mě čekají další povinnosti. Přál bych si jen chvíli si odpočinout.
Nevím, co Aneta přes den na mateřské dělá nebo co jí brání uvařit večeři či uklidit byt. Naše malá Adélka má teprve dva měsíce a většinu dne prospí. Mám za to, že s tímto časem bych nějaké domácí práce určitě zvládl. Nedovedu si představit, jak bychom to zvládali, kdyby přišlo na druhé dítě. Jsem pro rovnost a vzájemnou podporu, ale zdá se, že to Anetě není úplně jasné.
Nechci kvůli tomu rozbít rodinu, protože svou dcerku bezmezně miluji. Ale dospěl jsem na hranu svých možností a nevím, jak dál. Netuším, jak v téhle situaci pokračovat. Na čí stranu byste se v mém příběhu přiklonili vy?