Duší to zvaž, rozumem ověř
Holky, já už fakt nevím! Moje tchyně zase perlila, včera mi přitáhla celý hrnec svýho segedínu! Normálně, přišla neohlášeně s kastrólem a oznámila, že můj segedín není dost dobrý, že její synáček je zvyklý na ten její! povytáhla jsem obočí a odsunula šálek s kávou. A řekněte mi, kde se tyhle ženské berou? Nevyrostem z nás za dvacet let to samý? Jestli jo, tak mě dejte do lesa, ať už cestu domů neznám!
Klid, Soni! Zuzka mě pohladila po ruce a mrkla na mě. Třeba ji chytá přechod, nebo je jí prostě smutno. Vždyť má syna jedináčka a teď neví, co s časem, tak se snaží být užitečná. No tak řekneš: Děkuji, je to výborný, a příště ji poprosíš o další várku. Aspoň nemusíš pořád vařit.
To se jí ale nezbavíš vůbec! Za chvíli se rovnou nastěhuje! Už teď mi doma dělá binec, až to není hezký. Pamatuješ, jak jsme před Vánoci kupovaly ten pěkný komplet?
Ten dárek pro ní?
Jo právě ten! Ona ho vyhodila!
Cože? Zuzka málem převrhla konvici s čajem, takže nový ubrus byl v minutě jak citron.
Prý to není zdravé! A kalhotky že jsou blbý střih. zasmála jsem se nervózně. Radši jí ani neříkala, kolik to stálo. To by mě sežrala zaživa.
Soni, tobě se člověk nezavděčí. Tchyně se stará o tvé zdraví, a ty bys nadávala, kdyby ti nic nekupovala! Zuzka vyprskla smíchy, ale v zápětí zvážněla. A proč ti proboha šmejdí v prádle?
No, běž se jí zeptat! hodila jsem na stůl ubrousek a začala utírat rozlitý čaj. Ach jo, co to vlastně dělám! Takovou skvrnu už nikdy nevyperu.
Klídek! Jana, doposud potichu, mi jemně vzala ubrousek a podala šálek kávy. Jsi celá napjatá. To ti nesvědčí.
No bodejť! Holky, dokud jsme bydleli v nájmu, bylo to fajn. Chodila jen občas a já si mohla klidně půl dne v klidu dělat zakázky. Nechápe, že práce z domova je taky práce. A to, že si skoro vydělám stejný peníze jako její synáček, to jí do hlavy nejde. A co jsme koupili byt, připadám si jak nějaká pantoflíček pod mikroskopem. Chodí, kdy ji napadne, dělá, co ji zrovna napadne. A pořád to omlouvá tím, že nám pomohla s prvním vkladem. Takže jsem asi životní dlužník. trošku mi ujelo hlasu.
Vyměň zámek!
To nejde. Manžel by jí stejně dal nový klíče. Mami je přece mami. A urážky bych neustála. Rozvod by byl míň dramatický.
Ale prosím tě! Soni, ty nejsi žádná slabá ženská! Vždyť na škole jsi byla největší dračice. Kam to zmizelo?
No, víš kde… Do lednice k nenaplněným nadějím. zasmála jsem se a napila vína. Musím už něco dělat. Jinak se zblázním, možná mě začne bát už i vlastní dítě! Včera se mě ptal, proč jsem tak protivná. Co mu mám asi říct, že ho babička štve? Máte pravdu, takhle to dál nejde
To je jasný! Já si najdu sirotka, aby mi do segedínu nemluvila žádná tchyně! zasmála se Zuzka a mávla na číšníka. Dáme si něco sladkého na nervy?
Jsem pro utřela jsem si koutky očí a usmála se. Chcete vidět dort, co jsem pekla na poslední svatbu? Jsem se sama překvapila!
Naklonily jsme se všechny nad můj mobil a holky zíraly:
Panečku, Soni!
Jak to ten dort visí ve vzduchu? Je to nádherný, fakt!
To je tajemství firmy! Malý mi poradil skládal stavebnici a od něj jsem to okoukala. Dostat to na místo byl horor. Ale mám šest dalších objednávek na dva měsíce! Jen nevím, kdy to všechno zvládnu.
Pošli tchyni hlídat vnuka! Aspoň bude užitečná.
Jsi bláhová, Zuzi. Jakmile nejde o synka, hned se cítí nemocná až na smrt.
Pošli malého s tátou k babičce na víkend.
Ruka mi ztuhla s hrnkem nad stolem.
Jano, ty jsi génius! Oni si užijí babičkavnuk na jejím území, náš Jiřík spokojený, a doma klid! Jen mu zabalím pytlík karamelek, ať jí dá trošku do těla.
Zasmály jsme se, protože malý po cukroví běhá jako blázen, a Soni vždy hlídá, aby neudělal v mateřské školce ostudu.
A co ty, Jano? Ty ses dnes skoro neozvala. Tchyně tě nechává žít?
Ale kde! Vždyť od svatby je to jen pár týdnů. olízla lžičku s pusou nakrčenou Kdo do té pusinky nastrkal tolik cukru?
Běž jim ukázat, jak se to dělá rozesmála se Zuzka, ale ihned si všimla, že Jana ztichla. Co se děje?
Nevím, holky, mám pocit, že až moc klid. Když tě tak poslouchám, Soni, říkám si, jestli to vůbec je normální.
Třeba jsi zrovna vyhrála jackpot a máš rozumnou tchyni. No, to se jen tak nepoštěstí!
Jana si vzpomněla na svatbu a na to, co jí tehdy řekla tchyně paní Milena Novotná:
Jano, nejsem žádný med ani penízek, abych se ti líbila. Zatím mě neznáš, já vím. Jsem tak trochu svá, pozor na mě. Ale rodina je pro mě všechno. Když si tě Martin vybral, měl důvod. Třeba to ještě nevidím, krom toho, že jsi hezká a máš, očividně, hlavu na krku diplom z práv studiem s červeným. To ostatní se ukáže časem. Míchat se do všeho nebudu, nejste přece děti. Ale pomůžu, když budeš potřebovat.
Bylo to zvláštní sdělení hned po svatbě, takové upřímné a až odzbrojující.
S Martinem se poznali na kamarádově svatbě. Já, co se tam ocitla spíš omylem, v lodičkách, co mi skoro zlámal nohy. Martin přišel a zeptal se:
Proč nedržíš kytici? Nechceš se vdávat?
Ne, vůbec.
To je ale vzácný, každá holka touží po svatbě!
Spíš po tom být milovaná a milovat. To je víc než prstýnek.
A tak jsme vedli řeč celý večer, Martin mě pak vyprovodil před dům a políbil na ruku, až jsem byla celá rozklepaná. Ležela jsem pak doma a představovala si, co by na to řekla babička
Babička mě vychovávala sama, od doby, kdy mi zemřel táta a máma odjela za prací do Prahy. Ze začátku přišly ještě dopisy a nějaká dvoustovka, později ani to ne. Babička to celé táhla, když onemocněla, bylo mi patnáct. Všechny večery jsem trávila s ní, nemocnice, léky, a učila jsem se být samostatná.
Holka zlatá, uč se, za chvíli budeš jen ty na sebe spoléhat, já ti dlouho už nepomůžu, říkávala mi s úsměvem malinko pokřiveným bolestí.
Babička nakonec vydržela tři roky navzdory prognózám. Máma přijela i s novou rodinou až dva měsíce po pohřbu. Byla naštvaná, že jí babička zanechala být a malou chatku v kutnohorských kopcích. Nepohodly jsme se, pohádaly a už jsme se neviděly.
Postupně jsem se sebrala. Do toho mi Zuzka její táta měl velkou nábytkářskou firmu sehnala brigádu.
Táta neví, jestli to dáš, ale já věřím, že mě nezklameš.
Byla jsem pracovitá, učenlivá, sakra, byla jsem dobrá! Zuzka měla všechno v práci úspěch, v lásce nulu.
Všichni ti chlapi mají něco divného, už bych měla rodit třetí, a zatím nic!
My tři: Jana, Zuzka a já jsme byly jedna ruka. Já, co vyrůstala bez rodičů, Zuzka s rodinným zázemím, Soni občas bez snídaně. Společně jsme zvládly dospívání, pomáhaly si. Babička byla mým vším, stejně jako domov.
Pak přišel čas na svatbu se Sashou Janiným Martinem, na Zuzčině svatbě házela kytici a Zuzka ji chytla, hned se přisunula k nejvyššímu z Martinových přátel.
Protancujeme to?
Po měsíci se ale rozešli a Zuzka prostě řekla:
Není to ono.
Nikdo se neptal proč, znaly jsme ji.
Onen ne-vyvolený Tomáš se později častěji objevil v našem bytě, byl oblíbený, vtipný a Martinův dávný kamarád. Byl ochoten pomoci, obdivoval moji práci a hlavně mě nešetřil chválou před tchyní Milenou. I když se mi nezdál stoprocentní, přecházela jsem to.
Utekly dva roky, otěhotněla jsem. Nám s Martinem to fakt nešlo, lékaři navrhovali umělé oplodnění, a pak, když jsme přípravu vzdali, se stal zázrak a miminko bylo na cestě!
To je dar, Martine! Můj nejlepší dárek! rozbrečela jsem se svému muži i tchyni u stolu k narozeninám.
A Milena jen nervózně podupávala, až později mi při cestě autem Martin řekl:
Proč se, mami, tak tváříš? Měla bys být šťastná.
Snad jsem jen mě to překvapilo řekla paní Milena a dívala se z okna.
Malá Maruška se narodila a já spadla do plenek, nočních vstávání a nervů. Milena nikdy nenutila, ale když jsem potřebovala pohlídat, pomohla.
Haló, holčičko! mávala Zuzka a já se vytrhla ze zamyšlení.
No, nebudeme už truchlit, pojďte radši na dort. Zuzi, jak tvoji nápadníci?
Mezitím mi Milena za poslední dvě hodiny dvakrát napsala zprávu, jak se máme a kdy se vrátím. Fakt, poklad mezi tchyněmi.
Dokonce mě přemluvila na sraz s kamarádkami, že pohlídá Marušku. Ale mezi námi nebylo nikdy úplně přirozeno, pořád tam bylo něco jako kamínek v botě, malý, ostrý. Nevím co, ale nedokázala jsem to říct nahlas.
Uprostřed Zuzčina vyprávění mi začal zvonit mobil, až jsem se lekla.
Jani Mileně se třásl hlas Jani, prosím, okamžitě domů.
Já už si skoro nic nepamatuju. Holky mě začaly plácat, zavolaly taxi. Doma stála Milena, vypadala najednou o padesát let starší.
Martin havaroval cestou z práce. Praskla mu řídící tyč, vjel do škarpy, auto to otočilo a dostalo přímo pod náklaďák.
Z toho týdny nebylo nic, co bych byla schopná vnímat. Plač, úklid, honička s časem. Nabízela jsem Mileně, že může bydlet u nás aspoň chvíli, odmítla.
Nechci Doma cítím jeho věci. Jako by měl za chvíli přijít z práce a chtít palačinky.
S Maruškou pobíhala mezi námi, kladla otázky, proč je táta pryč a proč je všude tolik smutku.
Postupně jsem poprosila Milenu, ať hlídá častěji. Viděla jsem, že když je s Maruškou, trochu pookřeje. Vánoce na nás visely jako kámen. Byl to první společný svátek, který jsme plánovali v bedřichovských horách, Martin měl splnit si sen a učit se lyžovat
Budu pokořovat sjezdovky, ty zatím s Maruškou postavíte sněhuláka.
No, nejdřív vydrž stát na lyžích, pak uvidíme! popichovala jsem ho.
Jenže místo hor přišla zima, která všechno změnila.
Co kdybychom přece někam jeli, Jani? Ve třech. Je to možná divný, ale nám by to udělalo dobře. Pro malou i pro mě, a možná i pro tebe.
Nakonec jsem souhlasila.
Jizerské hory nás přivítaly deštěm. Pořád pršelo, až jednou ráno moře husté mlhy. Vyrazily jsme na vycházku, Maruška se radovala u potoka, já a Milena se dívaly, jak kameny ční ze šedého proudu.
Je to drsný, otřásla se Milena, objala se pažemi. Šla jsem k ní, chytla ji pevně kolem ramen. Sama jsem nechápala, proč. Trochu mě překvapilo, že to přijala.
Naklonila mi hlavu na rameno.
Jsem ráda, že vás mám
Nás?
Vás dvě… Po Martinovi jsem vás málem ztratila.
Cože? koukala jsem nechápavě.
Tomáš! vyhrkla, já vyjekla.
Co s Tomášem?
Týden po pohřbu u mě byl. Říkal, že Maruška není Martinova, že jsi ji měla s kýmkoli jiným, prý si to vymyslela kvůli Martinu nemoci. Asi naznačoval, že seš s ním…
A když jsem se zeptala, jestli tomu věřila
Myslíš, že bych tu s tebou stála, kdybych mu věřila? Viděla jsem, jak lže. Hnala jsem ho pryč. Martin ti bezmezně věřil. Ty jsi jeho rodina a já bych chtěla být taky.
Najednou jsem měla slzy v očích.
To nemusíš žádat… Rodina je rodina. Jak říkala babička, rodina má být spolu, ne rozbitá.
Já taky nechci, abychom byly pára!
Nakonec se Maruška rozběhla k nám a dožadovala se zamáčknutého bonbónu, protože je jí zima. Vzaly jsme ji za ruce a vyšly pomalu domů. Povídaly jsme si poprvé normálně jako máma s… mámo!
Zbytek pobytu jsme prokecaly nad horkým čajem. O Sashovi, o tom, jak dál.
Za půl roku jsem vytáhla z útrob starého kredence boty na podpatku a úpěla:
To je středověká mučírna!
Krása něco stojí, zasmála se Milena, pomohla se zipem.
Neměla bych být krásná i v balerínách?
Ale ty máš dlouhé šaty, ještě bys je zametala! Přezuješ se na hostině.
Vnuka za ruku, kytku do druhé.
Pojď, ať nemáme zpoždění!
Bože, ne! Zuzka by mi to nikdy neodpustila! Čekala na to celý život!
Jelikož byla Zuzčina svatba od začátku rozlítaná, nevěděli jsme, kam dřív. Malý nosil prstýnky, tort jsem otáčela a urovnávala hodinu a půl.
Soni, jak se máš s tchyní?
Už je to lepší! Jen s tím dortem jsem se mořila, jestli to Zuzka ocení.
Tohle je majstrštyk, i když se lehce rozjel. Já bych tě snědla celou i s dortem! zasmála se Zuzka.
Tak to až po svatbě! Teď letím za ženichem!
Soně poklesla ramena.
A co tvoji doma, Jani?
Tancujou s malou.
Už jí říkáš mámo?
Ještě ne… stydím se.
Jsi trhlá! Kéž bych měla tchyni, jako máš ty…
Koukla jsem na Milenu, jak tančí s Maruškou, a řekla si, že má asi pravdu.
Mami zašeptala jsem, jako bych to chtěla slyšet poprvé opravdu nahlas.
Když ke mně Soni kývla, už jsem nepochybovala.
Mami.