Tulipány
Ty jo, Zuzano Františková, to je nádhera! Ty jsi úplná čarodějka!
Záhonky hýřily barvami tulipánů, až oči přecházely. Markéta moc dobře věděla, jakou dřinu a čas to její sousedku stálo. Několik let Zuzana měnila šedý, zanedbaný dvůr v kouzelnou zahradu. I to dětské hřiště, na které teď společně s malou Eliškou mířily, je jejím dílem. Prostě někdo má dar tvořit krásu. Dneska dvůr člověk ani nepozná! Všechno čisté, prostorné a ty květiny, to je kapitola sama pro sebe. Každý z těch tulipánů sáhla sama Zuzana Františková. Markéta bydlí v tomhle baráku skoro patnáct let, co se sem s rodiči přistěhovali, a nikdy dřív nevzpomíná, že by se někdo do nějakého zahradničení pustil. Jen Zuzana. Ale i to až posledních pár let. Začala s tím poté, co jí odešel manžel.
To musí být těžké, zůstat sama v tomhle věku. Syn daleko a kromě něj taky už na nikoho moc spoléhat nemůže. Do Prahy za synem odmítla jít moc je s tímhle městem, kde vyrostla, spjatá. Syn už má svoji rodinu a s jeho ženou to mezi nimi zrovna neklape. Synova tchyně žije kousek od nich, takže s pomocí není problém ale Zuzana je najednou cizí. Milá, ale pořád cizí.
Nikdy si Markétě moc nestěžovala, ale Markéta viděla sama, jak Zuzana často sedí smutná na lavičce u vchodu. Samotě rozumí. Sama si na to taky sáhla když se po rozvodu s prvním manželem málem zbláznila smutkem. A přitom, stačilo sklopit oči před jeho malou nevěrou Jenže když tou kamarádkou byla její spolužačka Šárka, se kterou prožila půlku puberty? To prostě nešlo. Podívala se jí do očí, sbalila klíče a šla domů prožívat svůj žal. Skoro týden si Markéta dovolila svoje dno pořádně užít i dovolenou bez náhrady si tehdy vzala.
Ale proplakávat týdny jí nakonec nebylo souzeno. Právě když se schoulila s kýblem zmrzliny v ruce, oči nateklé a nálada pod psa, někdo začal na dveře skoro bušit. Markéta tenkrát vůbec neuvažovala když někdo takhle bouchá, to je snad vždycky průšvih.
Rychle si natáhla džíny a šla otevřít.
Zuzanu Františkovou měla v paměti jako klidnou, usměvavou ženskou, která se smíchem pozdraví každého na dvoře a ještě se u každého dítěte zastaví: Jak se má Anička? Spí Kryštof dobře? Ty už kojíš, Karolíno?
Byla dětská lékařka nejen podle profese, ale i povahy. Uměla pro každého najít v srdci místo.
Ale ten večer před Markétou stála jiná žena. Rozčepýřená, ztracená v bolesti. Jakmile spatřila Markétu, jako by na tu chvilku zapomněla na své trápení: Co se ti stalo, Markétko? Ty jsi tak uplakaná. Bolí tě něco?
A Markéta najednou procitla ze své sebelítosti. Dost! Je jí smutno, ale Zuzaně je stokrát hůř. A než aby utíkala před vlastní bolestí, měla se spíš snažit. Ukázalo se, že když ztratíš manžela, a víš, že je na světě a někde žije bolí to, ale je aspoň naděje, že je spokojen. Jenže když už ho nikdy neuvidíš ta bolest je prostě ukrutná.
Manžel Zuzany Františkové nedočkal sanitky. Nechtěl volat doktory, vždyť jeho tablety ho už mockrát zachránily, ale tentokrát Nedokázal už sejít ani schody naproti ženě, která se ráno vracela z trhu s domácím tvarohem.
Tehdy Markéta popadla telefon, skočila do větrovky a běžela za Zuzanou ven.
Domů se vrátila až večer. Vyhodila rozteklé zmrzlinu, uklidila byt a zamyšleně si míchala vlažný čaj v kuchyni. Přemýšlela.
Druhý den si připravila papíry, podala žádost o rozvod a pochopila život nesmíš odkládat. Můžeš truchlit, ale nic se tím nezmění. Buď jdeš dopředu, nebo zůstaneš stát na místě. A to tě šťastnější neudělá. Život je jen jeden je škoda ho promrhat žalem.
Nakonec se jí povedlo dostat se z té díry. Pomalu, kousek po kousku Nová práce, nová láska teď má po svém boku Standu a dceru Elišku, a nový začátek je pestrý a radostný.
Ale Zuzaně Františkové už osud tolik radosti nenadělil. S manželovou ztrátou se smířila jakžtakž, ale Markéta viděla, že kdysi veselá, laskavá sousedka je jen bledý stín své dřívější povahy. Ta opravdová srdečnost se z jejího smíchu vytratila.
Uběhl rok, dva, tři Markéta věděla, že Zuzana odešla do důchodu a od té doby tráví skoro všechen čas na chatě. Jenže i tu musela nakonec prodat, protože syn potřeboval peníze na byt v Brně. A copak mu nepomůže, když je jediný?
Právě po prodeji chaty se Markéta rozhodla, že takhle to dál nejde. Po tolika společných letech přece svého člověka nenecháš napospas samotě! Ne tu, která je ochotná ti kdykoli přijít změřit teplotu, nebo pohladit tvé dítě po vláskách. Taková se neignoruje.
Markéta byla vychovaná jinak. Nebuď lhostejná, Markétko, co můžeš, to udělej, říkávala jí máma. Možná ti taky někdy někdo pomůže. Možná ne, ale aspoň se tě někdo zastane. To se někdy počítá víc než všechno ostatní. Stačí, když někomu stiskneš ruku a řekneš jsem s tebou.
Rodina, to pro Markétu byl základ. Když teď její rodiče bydlí u sestry v Plzni, volají si s mámou a tátou každý den a fakt to nejsou jen zdvořilé telefonáty. Ví, že ji mají rádi a myslí na ni. A to je tak důležité Prostě vědět, že někam patříš.
Jenže u Zuzany to tak jednoduché nebylo. Poslouchala sice, přikyvovala, ale Markéta viděla, že je to pořád horší. Hubla, zešedla, už na dvůr skoro nechodila.
Cítila, že Zuzaně je prostě těžko jen tak žít. Naděje nikde. Syn žije jinde, se svojí rodinou, a nové přátele už člověk v tomhle věku nenajde. Sem tam přijde vnouče, někdy se staví sousedi, ale jinak prázdno. A večer, když vypne televizi, je ticho až nepříjemné. Máš chuť snad i vyjít ven a zakřičet na měsíc.
Markéta poznala, že rozhovory nepomáhají. Spíš naopak po dlouhém povídání zmizí Zuzana zase na pár dní a na zvonění neotevře. Nechce nikoho vidět.
Když už slova nestačí, je na řadě čin. Něco, co by ji vytrhlo z toho kolotoče myšlenek, dalo jí novou chuť do života. Řešení dorazilo nečekaně, jak už to tak bývá. Standa ji čas od času překvapil drobnostmi, ale tehdy to byla velká kytice tulipánů, kterou přinesl Markétě před Eliščiným narozením. To byl ten moment! Já mám nápad! skoro vykřikla. Standa se polekal, ale Markéta mu všechno vysvětlila a už druhý den brzy ráno klepala u Zuzanina bytu s bedýnkou plnou tulipánových cibulek. Standa se na povel hned ztratil do práce.
Teď už to zvládnu sama!
Celé Markétě to šlo překvapivě hladce přesvědčivě vykládala o tom, jak nemohla odolat babičce prodávající na trhu květiny, a teď neví, co s nimi.
A hlavně jsem si vzpomněla, jak jste vždycky měla na chatě nádherné tulipány! Kolik jen jste jich mamince přivezla! Zuzano Františková, prosím, pomozte. Ten náš dvůr je tak smutnej! Kdyby se to osázelo? Markéta pohladila bříško a dělala psí oči.
Zuzana prohrábla cibulky, pohrozila Markétě prstem, a poprvé po dlouhé době se pousmála.
To zas bude paráda. Jenže, Markéto, samotné tulipány jsou málo. Ony rychle odkvetou. Musíme vymyslet i jiné kytky, ať jsou záhony hezké i zbytek roku.
A tak začala dvorová rostlinná revoluce.
Do sázení se zpočátku nikomu moc nechtělo, ale na cibulky a sazeničky sousedi přispívali rádi. Markéta všechno oběhla, nakoupila, ale když se jí narodila Eliška, přenechala organizaci Zuzaně.
Tulipány jí ale nestačily. Obnovila kontakty a zařídila nové lavičky, malé hřiště mezi paneláky. Dvorek ožil. Chlapi postavili kolem záhonků plůtky a Zuzana byla dojatá bělavý plotek rozplakal i tu největší drsňačku.
Celé dny měla plné ruce práce sází, zalévá, natírá, uklízí a Markéta s kočárkem, až šly oči v sloup radostí, děkovala v duchu Standovi za kytici tulipánů, která to celé nastartovala.
Když Eliška začala chodit, Markéta už nedočkavě vyhlížela první jarní tulipány až je ukáže malé.
Pak přišel den, kdy záhony vykvetly. Markéta stála u plotu s očima navrch hlavy, úplně zkoprnělá až na vteřinku pustila Eliščinu ruku. Ta divoška okamžitě vyrazila pryč.
Eliško! rázem se Markéta rozběhla za dcerou, aby ji ulovila dřív, než doběhne k silnici.
Zuzana se narovnala, odložila štětec, kterým natírala plotek a zasmála se: No, tak honem! Máš aspoň pohyb, pořád si stěžuješ, že nestíháš cvičit!
To je pravda! chytla Markéta dceru, která povykovala a bránila se mamčiným polibkům. Kde berou tak rychlé holky?!
No, že je rychlá, to vím, Markéto Ale všimla sis, že běhá na špičkách? Zuzana se zamračila.
Jo, doma to dělá taky. Je to něco špatného?
Radši ji ukaž neurologovi, pro jistotu. Když budeš chtít, dám ti kontakt. Ti moji známí už jsou skoro všichni v důchodu nebo chytají vnoučata na chalupě, ale někoho mladšího snad doporučím musím pustit rádio!
Jaké rádio? ptala se Markéta nechápavě.
Přece to drbárenské, Markétko! Známé ženské obvolám, ony něco vyšťourají. Uvidíme.
Moc děkuju! Jinak s námi je všechno celkem fajn. Akorát Standa pořád maká, skoro ho nevidím. V noci přijde, ráno uteče
No vidíš, aspoň je zodpovědný. To bys byla radši, aby jen ležel na gauči? Takhle to mají všechny, hlavně s prvním děckem chceš pozornost, lásku, rodiče nic nestíhají Jen ti poradím, Markétko když máš doma svého chlapa, nekřič. Nebuď na něj zlá. Radši mu řekni, že ti chybí. Že se těšíš na volný den, až budete spolu Tohle zabírá. My s manželem jsme spolu byli skoro padesát let pohádali jsme se vážně jenom jednou.
Kvůli čemu?
To neuhodneš. Kvůli psovi! Syn si vymodlil štěně, já ho nechtěla. Věděla jsem, že péče zůstane na mně a nevím, kdy ještě s ním běhat! Přes týden manžel pryč, kluk malý Ale nakonec se ten pes stal mojí parťačkou a ještě mě vyhnal na vzduch. Trochu jsem si i zhubla!
Chytrá fenka! rozesmála se Markéta.
Samozřejmě, po mně! Zuzana odsunula kbelíček s barvou co nejdál od Elišky: Maminka tě pak nebude moct umýt!
Markéta se rozloučila a odvedla dceru na hřiště. Problikly jim všechny skluzavky, bábovičky prostě klasické odpoledne.
Cestou domů Markéta nevěřila vlastním očím. Chystaly se ke svému vchodu, když zahlédla něco, co jí vyrazilo dech. V palisádce u Zuzaniných záhonů řádilo neznámé děcko. Malý kluk, sotva o něco větší než Eliška, už napůl vyvrátil spoustu květin a rozšlapal, co šlo.
Markéta se rozhlédla po záhonku u sousedního vchodu a málem se rozbrečela. Tam už po kráse nebylo ani stopy.
Matka toho malého ničitele stála opodál s úsměvem a vůbec se nesnažila synka zarazit.
Co to má být? zaznělo Markétě v hlavě.
No přece kluk si hraje, koukla na ni žena ledabyle modrýma očima.
Ale on tady ničí květiny!
A proč by nemohl?
Protože to tak přece nejde!
A komu by to vadilo? On je dítě a objevuju svět. Květiny jsou od toho, aby je někdo utrhl.
Tyhle květiny někdo sázel
Bože! Takhle se tím trápit! Květiny dorostou, no ne?
Markétě ujely nervy a už měla chuť jí něco říct natvrdo, ale zarazil ji Eliščin brekot.
Rychle vzala dceru do náruče a sáhla po telefonu: Okamžitě si vemte dítě, volám městskou policii!
To je dneska všechno samá policie, samý paragraf No, dobře, jdu pryč, odvětila a vytrhla děcko ze záhonu.
Markéta se ještě vzpamatovávala, když zaslechla tichý hlas: Jak se tohle mohlo stát? Proč Já se tak snažila
Zuzana stála na schodech, v jedné ruce konev a v druhé koláček pro Elišku.
Chtěla jí to vysvětlit, ale Zuzana zavrtěla hlavou, položila konev na schodek a pomalým krokem se odšourala do vchodu.
Markéta běžela s dcerou za ní, ale nikdo už neotevřel.
Zavolala synovi Zuzany.
Mami je v pořádku. Jen si prostě nechce s nikým povídat. Ale nevím, co se stalo.
Markéta ve stručnosti vylíčila situaci a ujistila ho, že na Zuzanu dohlédne.
Večer dala Elišku Standovi a vyrazila obejít sousedy. Krátce popsala, o co jí jde. Téměř všichni kývli.
Druhý den, v sobotu, už se na dvoře scházeli sousedé s krabicemi květin a cibulek. Práce bylo spoustu, chlapi tahali pytle se zeminou, a ještě dlouho do večera pomáhali s obnovou záhonů.
Markéta si vzpomněla, jak se Eliška bála toho kluka, co ničil květiny. Zrovna proto jí došlo, že musí udělat všechno pro to, aby už nikdy nezažila, že krása se ničí jen tak beztrestně.
Na druhý den vyšla Markéta ráno ke Zuzaninu bytu.
Zuzano Františková, pojďte, prosím, dolů. Moc vás potřebujeme!
Zuzana rozmrzele otevřela dveře, oči rudé od pláče.
Co je, Markéto? Elišce něco je?
Ne, díkybohu. Ale vy jste teď moc potřeba nám! Prosím, pojďte.
Zuzana se oblékla a za Markétou sešla na dvůr.
A už při první vteřině, kdy se podívala kolem, jí vyhrkly slzy do očí.
Kam se podívala, samé tulipány. Nové záhony, dva úplně nové palisádky u dalších vchodů doslova pestré moře květů.
Kde jste je vzali?
Zuzano Františková, nezlobte se, že jsme nezvládli uhlídat květiny, které jste sázela tolik let. Všechno to šlo tak rychle Ale věřte, že si všichni moc vážíme toho, co jste pro nás udělala! Všichni jsme chtěli, abyste viděla, že tady je někdo, komu na vás záleží podívejte, tady jsou vaše bývalé pacientky, maminky a i vnoučata těch, co jste léčila. Pomůžeme vám s novými záhony, když budete chtít. Hlavně nás neopouštějte já s kytkama bojuju i s kaktusy! Vy dovedete rozkvést všechno na světě!
Zuzana utřela slzy, zhluboka se nadechla a optimisticky zvolala: Tak se pojďme podívat, co jste to tu vlastně nasázeli!Zatímco Zuzana procházela mezi čerstvě zasazenými tulipány, děti ji obkružovaly jako barevné motýlky. Každý kousek záhonu voněl novou nadějí i když některé cibulky ještě spaly pod hlínou, v každé bylo slíbené jaro. Markéta ji chytla kolem ramen a spolu se všemi sousedy vnímaly tiché, přirozené spojenectví, které se tvoří jen tam, kde lidem záleží.
Vidíte, Zuzano Františková? Květiny někdy znovu vykvetou i tam, kde jsme už málem přestali věřit.
Zuzana se zadívala na svoje ruce, trochu rozechvělá, ale plná vděčnosti. Asi máte pravdu. Člověk nemůže být celý život sám a i když některé bolesti neodejdou, nové věci se můžou narodit, když jim dáme šanci.
Eliška naposledy zavýskla, rozběhla se k Zuzaně a vtiskla jí do dlaně drobného tulipánového kvítka. Tady, babi Zuzano, pro štěstí!
Sousedé zatleskali a tu někdo roztočil starý magnetofon, zastrčil do zásuvky, až to zapraskalo, a zahrála se tichá stará písnička o jaru. Děti i dospělí se začali smát. Ti, kdo doteď jen přihlíželi zpoza záclon, vyšli na zápraží.
A v tom okamžiku Zuzana pochopila, že některé smutky se léčí nejen rozhovorem, ale obyčejnou lidskou starostí a krásou, kterou člověk zasadil pro druhé.
Protože když spolu lidé drží, vždycky znovu rozkvetou jako ty záhony, v nichž v srdci každého z nich vyklíčila naděje.