Vždycky budu s tebou
Prosím tě, nezačínej zase! Už jsme to řešili stokrát! Proč se k tomu musíš pořád vracet? Klára mávne unaveně rukou a otočí se zpátky ke sporáku.
Dnešek je od samého rána nevýrazný a šedivý. Začalo to kolem páté, když přišel do ložnice malý Tomáš a zatáhl ji za rameno:
Mami, bolí mě v krku!
Klára ještě napůl spala, ale přiložila rty na čelo synovi a v tu chvíli byla veškerá ospalost ta tam.
Máš horečku, zlatíčko. Tak pojď, vezme Tomáška do náruče a potichu za sebou zavře dveře. Nechce, aby si Petr zase stěžoval, že se nevyspal.
Změří synovi teplotu, dá mu paralen a uloží ho zpátky do postele. Pohladí ho po vlasech a rozhodne se už neuléhat. Raději počká, až otevřou polikliniku a zavolá tam dětskou doktorku. Jakmile se ujistí, že Tomáš spí, odejde do kuchyně a uvaří si kávu. Postaví se k oknu a pozoruje tichý zasněžený dvůr.
Letos je v Praze zvlášť bohatá zima. Celá ulice je pod bílou peřinou a jen sem tam jsou otisky bot těch, kdo už brzy ráno spěchali do práce. Klára koutkem oka zahlédne pohyb a musí se usmát. Míca, kocour sousedky paní Aničky, dovádí ve sněhu chvilku je skoro celý zakopaný, pak zase vykoukne a zmizí do dalšího závěje. Ten kocour miluje svobodu a zásadně odmítá chodit na bedýnku, takže ho paní Anička pouští ven hned, jak zamňouká. Umí to dát hlasitě najevo kdo by zaváhal otevřít dveře, toho dokáže vyřvat. Ale nikdy v bytě nic neprovedl. Včera Klára viděla, jak kocour důležitě pochoduje směrem ke dveřím a nahlas nadává.
Jen běž! Koukni, Klárko, na toho výlupka, občas mám pocit, že on je tady šéf! No jo, mám nějaký úděl vždycky kolem mě jsou jen samí vážní kluci, koření to paní Anička s úsměvem.
Dobrý den, paní Aničko, zasměje se Klára, vážně to máte doma samé autority.
Co nadělám, mávne sousedka, asi nějaká karma!
Klára se usměje a jde dál. Nemá už slova. Aniččin syn, Marek, je opravdu klidný a rozumný kluk. Má taky spoustu humoru, ale ostatní to moc nevidí. Přijde jim nevýrazný, nosí brýle, je drobný, holky ho neberou vážně. Klára je s ním kamarádka od dětství co si pamatuje, Marek tu byl vždycky. Po smrti její maminky tu pro ni byl právě on.
Klářinu maminku, Irenu, přejelo auto na přechodu. Šla domů, úplně podle pravidel, ale nic jí to nebylo platné. To pro Kláru byla ta největší hrůza učili ji vždy, že když člověk dodržuje pravidla, nic zlého se mu nemůže stát.
Oběma bylo tehdy deset. Klára, která dosud neznala tíži ztráty, se úplně stáhla do sebe. Přestala mluvit, jenom plakala a odmítala jakékoliv utěšování. Na všechno jen vrtěla hlavou a utíkala se zamknout do koupelny, kde se schoulila do rohu a usínala vyčerpáním. Psycholožka, ke které ji otec objednal, varovala, že by se mělo co nejdřív něco udělat stres se začal podepisovat na jejím zdraví.
Pomohl Marek. I on přišel před dvěma lety o tátu a asi tak líp než dospělí pochopil, co Klára cítí. Byl u ní tak často, až to vypadalo, že se k nim nastěhoval. Paní Anička ho nechávala, protože Kláry jí bylo líto. Sousedé taky pomáhali, jak mohli, nosili jídlo nebo hlídali Kláru, když její táta musel něco vyřídit. Nikdy nestalo, že by paní Anička Markovi zakazovala být s Klárou, když domů přišel až večer za celý den dívce četl, dohlížel na učení, snažil ji rozptýlit hrami, doprovázel ji na tanec a gymnastiku, kam ji maminka přihlásila. Postupně se Klára začala zvedat zpátky na nohy, a když jednou našli opuštěné kotě očička sotva otevřená a donesli jej k Aničce domů, poprvé od tragédie promluvila: Můžeme mu dát mléko? Anička jí podala flašku s mlékem, a sotva Klára odešla, tiše zašeptala: Děkuju Bohu, konečně se vrací!
Kotě si nechal Marek, protože Klářin táta, pan Oldřich, měl alergii. Marek Kláru provázel i dál, byl tak samozřejmou součástí jejího světa, že si bez něj neuměla nic představit. Oba jedináčci, našli jeden v druhém něco jako sourozence a pevné přátelství.
Někdy nemuseli ani domlouvat slova rozuměli si jedním pohledem. Klára začala větu, Marek ji dokončil. Dospělí se tomu divili, ale nikdy se jim do jejich kamarádství nepletli, možná tušili, že je to léčivé pro oba polosirotky.
Problémy přišly až na konci gymplu. Klára vyrostla v krásnou, chytrou slečnu, za kterou se kluci skoro otáčeli. Marek to všechno tiše sledoval, ale říct si dovolil, až když na scénu vstoupil Petr. S Petrem Klára poprvé prožila lásku na první pohled. Potkali se na schodech sportovní haly, kde trénovala gymnastiku.
Slečno, jste v pohodě? Pomůžu vám! usmál se na ni vysoký kluk a podal jí ruku.
Klára se zadívala do jeho očí a pocítila, že už nic nebude jako dřív. Vždycky si myslela, že láska na první pohled je výmysl romanopisců. Teď musela uznat, že se mýlila. S Markem se pak smála, že už je ztracená.
No jo, tak jsem rád za svou nejlepší kamarádku, pousmál se Marek a rychle odešel.
S Petrem to Klára táhla déle než tři roky, až nakonec došli k závěru, že je čas se vzít. Saidili to rodičům a podali si žádost na matrice. Klára si vzpomněla během zkoušení šatů:
Škoda, že nevěsta musí mít družičku. Proč ne radši kamaráda?
Marek ji do salónu vezl autem a po chvilce žertování už čekal v předsálí, protože ho švadlena téměř vyhodila se slovy: Ženich nesmí vidět šaty nevěsty!, ale Klára vysvětlila: Tohle není můj ženich, to je nejlepší kamarád.
Po svatbě přišlo období, kdy si Klára začala pokládat těžší otázky. Jak to, že hned neviděla všechno, co jí na Petrovi začalo později vadit? Byla přesvědčená, že v její pohádce bude vždy ten věrný rytíř, co zachrání princeznu a teď to vypadá jinak.
První problémy přišly, když po půl roce manželství vážně onemocněla angínou. Snažila se zvládat domácnost, aby Peta nezatěžovala, jenže se to zkomplikovalo. Když jí lékař navrhl placené vyšetření, Petr se rozčílil:
Máme peníze odložené na dovolenou! Co ti je? Nejsi žádná stará bába!
Klára mu nemohla uvěřit.
Nakonec jí vyšetření zaplatil táta. Rok měla potíže se srdcem, které už zůstaly. Když otěhotněla a hlásila se v ordinaci, zařadili ji rovnou jako rizikovou. Musíte si to rozmyslet, řekla jí lékařka a Klára odpověděla: Není proč váhat. Chci dítě! Po třech měsících na rizikovém se Tomášek narodil zdravý, ale dobře věděli, jak draze vykoupený byl jeho život.
Tehdy si Klára naplno uvědomila, že Petr žije víceméně svůj svět. Když mu volala z porodnice, tak slavnostně oslavil narození syna, že na tři dny zmizel, vypnul mobil a dceru ani neviděl. Klára plakala, prosila tátu o pomoc, a když ten přijel a jen ji objal: Hlavně klid, teď není čas na nervy, pochopila, že už dávno není v pohádce. Od rozvodu ji tehdy zadržela jen reakce Petra na syna byl dojatý, přebaloval ho, vstával k němu, bral ho na procházky. Ale občas, když ho Tomášek rušil, byl nerudný a Kláře řekl, ať ho uklidní pak zase byl na syna nejmilejší. Tenhle rozpor v jeho chování Kláru znejisťoval.
Jejich vztah přešel do tiché paralelní existence. Každý žil ve svém světě, i když žili pod jednou střechou. Tomáš byl často nemocný a Klára neměla čas moc přemýšlet o manželství. Petr někdy pomohl, někdy ne, všechno záleželo na jeho náladě. Klára se naučila spoléhat sama na sebe táta jí pomohl zařídit řidičák a pak koupil ojetou, spolehlivou škodovku, a tak byla méně závislá na Petrovi a jeho proměnlivosti. Tátovi bylo všechno jasné, ale mlčel a čekal, až dcera dospěje k rozhodnutí sama.
Jednoho dne, když byl Tomášek po několikadenní horečce a špatném spánku konečně v pořádku, Klára usnula vyčerpaná na zemi u pohovky. Táta tehdy, když se probudila, řekl: Klárko, nebudu ti radit. Jen vím, že nejsi sama ať budeš potřebovat cokoli, jsem tu.
Po celou dobu, co Klára bojovala o zdraví syna, nepozorovaně tu zůstával Marek. Léky koupil, když Klára nemohla od Tomáška odejít, odvezl je k lékaři, když auto nestartovalo, prostě nikdy nic neodmítl. Klára věděla, že jeho dobré vůle zneužívá čím dál častěji, ale nešlo to jinak Markovi důvěřovala bez výhrad.
Teď, když kouká ven na zasněžený dvorek, myslí na Marka, který dneska přijíždí z pracovky. S jeho pomocí by třeba zvládli Tomáška dovézt k doktorce, protože auto jí teď definitivně vypovědělo službu. Peněz je málo Petr všechno investuje do firmy, Klářina nemocenská pokryje jen základní potřeby a na plný úvazek pracovat nemůže, když má Tomášek tolik nemocí. Aspoň, že jsou v bytě po tátovi, zatímco on sám žije rád na chatě za Prahou.
Klára zkontroluje hodiny a zavolá na polikliniku. Měla štěstí dětská doktorka je zpět z dovolené a objednala je hned na dopoledne.
Začne chystat snídani, když do kuchyně přijde rozespalý Petr.
Co se zase děje? V noci byl divnej klid.
Tomáš má angínu, odpoví prostě Klára.
A proto musíš noc courat po bytě? Já jdu do sprchy, za chvíli jedu, musíš mi dát snídani.
Klára beze slova obrátí palačinku na pánvi a soustředí se radši na jídlo hlavně pro Tomáška, který, když je nemocný, není neposedný, ale vždycky má chuť na jídlo pro marody, jak tomu Klára říká. Peče lívance ví, že je má rád i Petr, takže nebude proti.
Tak co, mluvila jsi s tátou?
Ne!
A co to odkládání? Už jsme to řešili! Nepoprosíš ho, ať přepíše byt na nás?
O tom už se s tátou nebavím a žádat ho nebudu. Ani kvůli tobě ne.
Tvoje tvrdohlavost mě štve! Pořád něco potřebujete ty, Tomáš Já makám jak blázen, na dovolené jsem byl loni a zase všechno špatně!
Petr ještě chvíli něco brblá, Klára už ho ale neposlouchá. Má pocit, že něco v ní docvaklo. Jako by právě praskla poslední struna, která ještě držela jejich vztah pohromadě vzpomínky na první polibky, svatbu, narození syna
Odloží opatrně obracečku, otočí se k Petrovi a klidným hlasem řekne: Řeknu to jen jednou, tak mě poslouchej. Dneska si sbalíš věci a odstěhuješ se. Chci rozvod, Petře. Už takhle dál žít nechci. Všichni jsme dávno nešťastní a není to tak, jak by to mělo být. Nechci teď řešit, kdo co platil, ale máme syna, a kvůli němu musíme zůstat rodiči i když odděleně.
Petr chvíli překvapeně mlčí, pak se snaží odporovat, ale nakonec beze slova odchází, bouchne dveřmi a Klára slyší, jak odjíždí. Posadí se na židli a poprvé po dlouhé době si dovolí plakat. Když z chodby zaslechne tiché kroky, hned si slzy utře a připraví snídani synovi.
Tak pojď, můj nemocný hrdino! Dáš si snídani?
Mami, moc hlad nemám, bolí mě hlava.
A nepomohly by na to lívance?
S džemem! uculí se Tomášek.
Samozřejmě.
Když po návštěvě doktorky dostane recept, připraví se Klára do lékárny a zrovna chce volat tátovi, když někdo zaklepe na dveře. To může být jen Marek, jediný ze všech, kdo stejnou vyťuká zvláštní kód místo zvonění.
Ahoj!
Ahoj! Jak se tu držíte? Marek drží krabici s novou hračkou. Klára si ani nevybavuje, kdy Petr naposledy synovi něco koupil. Dárky na Vánoce, narozeniny i všechny svátky vybírala vždy ona. Marek nikdy nepřišel s prázdnou.
Tomáš zase stůně. Pohlídáš ho? Zaběhnu do lékárny.
Jasně! Klidně si sedni, běž, máš seznam?
Klára mu podává lístek s nákupem.
Jakmile Marek odejde, zazvoní jí mobil.
Kláro Novotná?
Ano.
Voláme z Krajské nemocnice. Přijali jsme vašeho otce.
Co se stalo? chytí mobil tak pevně, až jí zbělají klouby.
Infarkt. Stav je zatím vážný.
Hned jedu.
Klára se chvíli točí po bytě a neví, co dřív. Otec si nikdy nestěžoval na srdce. Teď jí dojde, jak snadno může člověk o někoho přijít.
Zavolá Petrovi.
Petře
Co je? Změnila jsi názor? Teď budu já přemýšlet, jestli vůbec
Petře, táta je v nemocnici. Měl infarkt.
A? Co teď ode mě chceš? Vždyť se chceš rozvádět, ne?
Klára bez emocí hovor ukončí.
V tom už Marek vchází do chodby, vidí ji oblečenou.
Kam jdeš?
Táta je v nemocnici. Infarkt.
To stačilo. Marek přivede mámu a paní Anička zůstává u Tomáška. Josef s Klárou nasednou do auta a jedou do nemocnice.
Stráví tam celý večer u čekárny. Mlčí. Klára nakonec šeptne: Děkuju ti Jsem ráda, že tu jsi.
Já vždycky budu s tebou
Já vím, Marku. Všechno teď vím.
Když je po hodině konečně zavolá lékař, najde Kláru, jak usnula Markovi na rameni. Opatrně ji vzbudí:
Váš tatínek je stabilizovaný. Bude to ještě na dlouho, ale nejhorší je za námi. Můžete domů. Zítra ho můžete navštívit.
Klára Marka pevně obejme a rozpláče se, cítí, jak s těmi slzami odchází bolest a tíseň posledních let.