Dědeček už není
Markéta se právě vrátila z další pracovní cesty, a ani nestihla sundat kabát a vybalit kufr, když jí zavolala maminka.
V hlasu Marie Dvořákové zaznívalo napětí. Ale Markéta tomu nepřikládala váhu.
Možná byla příliš unavená.
Markétko, zlato, už jsi doma?
Ahoj, mami. Ano, konečně jsem dorazila. Právě jsem vešla do bytu. Děje se něco, že voláš?
To je dobře. Hlavně, že jsi už doma.
Markéta hned vycítila, že jí maminka chce něco sdělit, ale z nějakého důvodu to oddaluje. Asi neví, jak začít, nebo se bojí.
Možná zase nasbírala všechny sousedské drby a nemůže se dočkat, až je se mnou probere, pomyslela si Markéta, ale teď na to neměla náladu ani sílu.
Nejvíc ze všeho si přála upadnout do postele a pořádně se vyspat v noci v kupé totiž oko nezamhouřila.
Ve vedlejším oddílu jela parta čtyř kluků, kteří popíjeli už od večera.
A po půlnoci spustili koncert s kytarou. Dokonce poslali věnování i jí:
Rozkvetly jabloně, švestky bílé,
potoka mlha šla tichá.
Za Markétkou šla v podvečer chvíle,
na vysokém břehu stála…
Kdyby Markéta měla lepší náladu, snad by se pousmála Ne teď ale, kdy si přála hlavně, aby na kytaru praskly struny.
Maminko, teď si chvíli odpočinu, dám se do pořádku, pak ti zavolám a popovídáme si, ano?
Asi nebudeš mít čas odpočívat, povzdychla si maminka.
Cože? Proč nebudu? Byla jsem na služební cestě, mám snad nárok. Nečekám návštěvu a nikam se nechystám. Nebo o něčem nevím? Doufám, že se nechystáš přijet bez ohlášení?
Markétko, dědeček už není
Markéta zbledla, pevně sevřela telefon a pomalu si sedla na pohovku.
Tohle rozhodně nečekala.
Volala mi jeho sousedka, paní Márová. Šla mu dnes ráno donést mléko a František Dvořák už ležel na zápraží, držel se za srdce Asi tam strávil celou noc. Bude potřeba jet na vesnici, zařídit pohřeb. Sousedé, když tak, pomůžou. Markétko, slyšíš mě?
Markéta byla v šoku a nevěděla, co říct. Ale sotva slyšitelně z ní vypadlo: Jo
Paní Márová volala i dalším příbuzným, ale ti odmítli přijet. Prý by možná přijeli, kdyby čekali dědictví, ale takhle škoda peněz i času. Dům po dědečkovi, jak víš, není nikomu k ničemu sto let do něj nikdo nevkročí, Marie Dvořáková se na okamžik odmlčela, pak pokračovala:
Ani mně se tam nechce, František mi přece jasně řekl, že už mě v domě nechce ani na pohřbu. A slíbilas mu tehdy, že se nemusí bát že tam nebueš. Takže doufám, že to vezmeš na sebe, Markétko. Pojedeš tam, že ano? Pošleš dědečka na poslední cestu?
Bylo ticho. Markéta zadumaně hleděla na skříňku, kde se válelo dědečkovo poslední psaní. Poslal jej podle razítka už před měsícem.
Do ruky se jí dostalo pozdě, byla tehdy na pracovní cestě. Během půlroku to byla už třetí její služebka a kdoví, kolik jich bude ještě. Firma, kde pracovala, otevřela nový pobočku v Olomouci a vše šlo vyřizovat jedině přes ni, protože ostatní měli zdravotní problémy, malé děti, nebo jiné rodinné závazky Jen ona prý může kdykoliv odjet
Markétko? ozvalo se z telefonu. Nechci, aby lidé říkali, že jsme dědečka úplně opustily. Sice byl svérázný, ale člověk A ty jsi s ním měla vždycky lepší vztah než já. Mám říct paní Mánové, že dorazíš?
Ano, mami. Pojedu Jen
Markéta došla ke stolečku, vzala do ruky obálku a hned ji položila zpět.
Mami, jak se to vůbec mohlo stát? Děda vypadal naposled úplně fit, když jsem tu byla na Nový rok, vůbec si nestěžoval.
Markétko, zlato, jak to mám vědět Vždyť už měl svoje roky. Většina chlapů do důchodu ani nevydrží, děda měl pusté osmdesátky. Nechť mu je země lehká
Markéta byla v šoku. Měla dědečka ráda, snad byla jediná, kdo s ním z rodiny zůstal v kontaktu.
S mamkou to byl jiný příběh tam panovala dlouholetá nevraživost. Po smrti otce jí dědeček neodpustil; vzájemně nesli vinu, že za to druhý může
Děda byl přesvědčen, že Marie svého muže Markétina otce Pavla honila do práce a na směny, až mu vypovědělo srdce. Přitom byl učitelem, ale kvůli rekonstrukci a touze po lepším životě dělal dlouhé šichty a domů jezdil málo. Jednou se už nevrátil
Na jeho pohřbu František plakal jako dítě. Všichni soucítili rodiče by neměli pochovávat děti
Od těch dob mezi dědečkem a snachou padl úplný klid, víc se nestýkali.
Ona si stála za svým: Muž má vydělávat! Nebudeme žít v bídě. Kdyby měl opravdu problémy, řekl by mi to!
Kdyby kolem leželo poleno, možná by ho po ní děda hodil.
Z celé širé rodiny zůstala v kontaktu s dědou už jen Markéta.
Když byla malá, jezdila za ním na prázdniny. Později, po škole a nástupu do práce, už si aspoň s dědečkem pravidelně psali.
Ano PSALI žádné mobily, tablety, počítače, o kterých děda tvrdil, že jsou nesmysl.
I proto s ním ostatní přestali mluvit. Kdo má dneska psát dopisy? Proč, když lze zavolat?
Tak ho měli mezi svými za podivína.
S dědou to jde z kopce šeptaly sousedky na lavičce. Přišel o ženu, pak o syna Komu by z toho nešiblo?
Poslední měsíc s ním už nesouhlasili ani ti, co jinak drželi při něm. Začal prý často mluvit ne se sousedy, ani se sebou s kocourem.
To by nebylo až tak zvláštní, kdyby toho kocoura někdy někdo viděl.
Markéta položila telefon a dlouho jen koukala do zdi. A pak se rozplakala.
Na prázdniny za dědečkem letos jet chtěla, ale nedostala šanci. Nejprve jedna služebka, pak druhá a třetí
Šéf už jí připadal skoro padlý na hlavu, ale když si postěžovala, usmál se:
Plat mám, Markéto, smluvně daný. Nelíbí? Nikdo vás tu nedrží. Klidně podejte výpověď. Ale kde jinde vám dají takovou mzdu?
Opravdu plat byl slušný. A tak držela.
Jednou ale skončí vyřizování, a pak se vše snad vrátí do starých kolejí.
Občas si přála lidský přístup místo chladného řízení, protože i ona má nárok na volno, chce žít i odpočívat.
*****
Na hřbitově šlo vše jako vždy. Po tiché vzpomínce a zavření víka bohatě potažené bordó textilií spustili muži truhlu do hrobu.
Stačilo hodit hrst hlíny a vše ostatní už zařídili pohřebníci.
Čerstvé květiny, věnce, nově zasypaná mohyla To je opravdu konec? Ještě nedávno tu děda byl a už tu není
Pak následoval smuteční oběd, kde se pije, povídá, vzpomíná.
Právě díky těm vzpomínkám bude František dál žít, už ne tady ale v myslích těch, kdo na něj pamatovali.
Když všechno skončilo, sousedi Markétě vyjádřili soustrast, chvíli poseděli a rozešli se domů nebo na nákup.
Nakonec zůstala sama. Bylo jí těžko, opuštěně a smutno.
Nestihla jsem se rozloučit, ani se naposled podívat povzdychla si.
Aby přišla na jiné myšlenky, pustila se do domácích prací.
Otevřela okna, znova umyla starou prkennou podlahu, utřela prach, vymetla pavučiny, uložila zbytky jídla do lednice.
Dům působil přes svou skromnost útulně, po vesnicku.
Když vyšla ven, byl už podvečer. Šla se projít po zahradě. Byly tu záhonky letos však prázdné. Dědeček asi nic nesázel, možná už cítil, že není proč.
Na zahradě kvetly jabloně, maliny i rybíz. Děda byl pilný a pečlivý, nenechal nikdy záhon bez užitku.
Kdo se o to asi postará dál? povzdechla si Markéta.
Sedla pod jabloň a zavolala matce, aby jí řekla, že dědečka důstojně vyprovodila.
Jsi hodná, Markétko. Ať byl jakkoliv tvrdohlavý, byl to člověk.
Ale byl normální, mami. Jen v jeho životě bylo moc trápení. Nezlob se na něj. Miloval tátu opravdu víc než cokoliv
Nemám, Markétko, důvod se zlobit, oddechla si Marie. A kdy pojedeš zpátky do Prahy? Dnes či zítra? Musí být strašidelné tam zůstat?
Zůstanu tu ještě pár dní. Vyřídila jsem si volno. Klid, čerstvý vzduch, potřebuju pauzu od toho městského shonu. Ještě je třeba počkat na devátý den. Nechceš přijet za mnou?
Ale Markétko, copak bych mohla? Ani čas není, začíná zahrádkářská sezóna
No dobře. Jen abys nezapomněla, že tu je i tátův hrob. Ani jednou jsi ho nepřišla navštívit.
Říkala jsem Františkovi, že měl být pohřeb ve městě, ne na vsi! Ale on mě neposlouchal. Ale promiň, teď mi začíná oblíbený seriál. Zazvoň, kdybys něco potřebovala.
Markéta se pousmála. Mamka, jako vždy, umí nenápadně ukončit hovor, když neví co říct.
V domě si připravila čaj z dědečkových bylinek sušený list rybízu, máty, meduňky a šla spát.
Před spaním vytáhla z kabelky poslední dědečkův dopis a znova ho otevřela.
Většinou psal o sobě, tentokrát o nějakém kocourovi.
O kom? Děda nikdy neměl žádného mazlíčka, spíš byl vůči zvířatům chladný.
A tak četla znovu, v tiché kuchyni, hledala nějaký smysl.
Představ si, vnučko, náš Černík má nejradši mléko. Prý dospělým kočkám mléko nedělat dobře, ale ten můj včera vypil skoro půl litru. Zase si budu muset říct sousedce o další. Bude zírat, že třílitrovka nevydržela ani týden. Ale jí to asi nevadí, zaplatím jí za mléko. Černík je pořád hladový. Už moc nevím, čím ho krmit. Lednice skoro prázdná. Ale víš, co je zvláštní pořád se mě bojí. Nikdy jsem ho vlastně pořádně neviděl, jen mihne se tmavá šmouha u kůlny. A cítím na zádech jeho pohled, pořád. Doufám, že až přijedeš, chytíš ho ty. Nebo to zkusíme spolu. Myslím, že ho lidi moc zklamali. Proto se schovává
To byla jen část dopisu, kde psal o svém chlupatém příteli. Ale nikde tu žádný kocour nebyl. Ani v domě, ani na dvorku, a Markéta už byla na vsi několik dní.
A přeci ten pohled v zádech, co děda v dopise zmiňoval, pocítila zřetelně i ona. I ona se několikrát ohlédla a nikdo nikde.
Zítra se musím paní Márové zeptat, jestli toho kocoura zná
*****
Ráno už svítilo do zatemněné ložnice; venku štěbetali vrabci, někde zakokrhal kohout naprosto obyčejné vesnické jitro.
Markéta otevřela okno dokořán a chvíli poslouchala zvuky, které jí byly nové a blízké. Vzpomněla na dětství, na prázdniny, jak s dědou vyráběli budky pro ptáky. Pak si vzpomněla na Černíka
Zastavila se u Márových.
Jaký kocour? podivila se sousedka.
Sama nevím děda mi poslední měsíc psal hlavně o Černíkovi. První měsíc se o něm nezmínil.
Aha! plácla se do čela. Přesně před měsícem seděl František na dvoře a povídal si s kocourem. Slyšela jsem, jak ho láká, a přes plot nikde nic. Příští den to samé. Od té doby ho slyšela povídat si se svým neviditelným kamarádem každou chvíli. Vyprávěl mu o životě, o ženě i synovi, říkal mu pořád Černíku. Nejen já, i ostatní to slyšeli. Ale kocoura nikdo nikdy neviděl. V domě, na dvoře A že jsem tam byla často nosila jsem mu mléko i koláče a byla na čaj. Když jsem se ho ptala přímo, mávl rukou: Až ho chytím, ukážu ti ho! Ale podle mě Františkovi už mizelo věk si bere své. Kdyby nějaký byl, někdo by ho určitě viděl, ne?
To je pravda… přikyvovala Markéta Ale děda rozhodně nebyl blázen. Jen asi nevíme všechno. Nebo se kocour opravdu tak dobře schovává. V posledních týdnech tady nikomu kočka nescházela?
Právě že ne! Černého tady snad nikdo nemá.
Po návratu si Markéta opět pustila ruce do práce, ale v hlavě jí to pořád vrtalo.
Pokud někde byl, kam se ztratil?
A v té chvíli, schovaný pod boudou na dvoře, ji sledoval malý černý kocour.
Už ji dávno pozoroval z celého pohřebního ruchu ji ze všech vyhodnotil jako nejblížší. Bylo v její tváři něco známého, lidsky milého, snad připomínala dědečka jeho poslední týdny s ním sdílel mléko, kousek šunky nebo občas karbenátek.
K očím Markéty se odvážil zatím nepřiblížit. Pozoroval ji a litoval. Děda měl pravdu bál se lidí.
Odmala ho děti na vsi táhly za ocas, házely po něm klacky a prázdné lahve. Nikde nenašel klid. Až narazil na starého pána, který ho jen pozoroval a mluvil na něj tichým, dobrosrdečným hlasem. Ale i ten strach, co měl, mu nedovolil vylézt ze skrýše.
Když po dědečkovi zůstala ticho, poznal podle vzduchu, že je konec. Celou noc seděl na zápraží a tiše naříkal.
Teď sledoval Markétu už zblízka; cosi mu říkalo, že to je správné, ale ještě se neodvážil
Jednou ho Markéta přece jen zahlédla bylo to na devátý den.
Celý den bylo u domu plno lidí, ale když zůstali sami, kocour polevil v pozornosti.
Tak ty jsi Černík! vykřikla Markéta šťastně děda o tobě fakt psal pravdu. Pojď, seznámíme se!
Ale jakmile se pohnula blíž, hned zmizel v křoví.
Tak proč se bojíš? smála se Markéta. Zítra už musím jet Nechci odejít bez rozloučení.
To už slyšela Márová za plotem. Nesla Markétě koláče na cestu, neb vše ostatní bylo snědeno.
Slyšela její hlas, ale kocoura nezahlédla.
To snad není možné, začíná po dědovi i ona si povídá s neviditelným kocourem! vylekala se sousedka, a úplně zapomněla na koláče.
Po obědě obloha ztmavla těžkými mraky, náhle poklid přerušily vzdálené hromy, slepice u Márových nervózně běhaly po dvoře.
To nevypadá dobře, zabručela Markéta. Rijna bude!
Pravda přišla ne bouřka, ale regulérní vichřice. Těsně před deštěm dopadly první kapky Markéta volala kocoura domů, ale marně.
Černík se schovával ve svém úkrytu, třásl se bál se bouřky víc než čehokoli
*****
Déšť bubnoval na střechu, venku byla tma. Markéta se převalovala v posteli, spát nešlo.
Pak to přišlo burácení hromu. Vyletěla a zadívala se do okna venku svítily blesky jeden za druhým, vzduchem cloumal vítr, záclony vlály.
A najednou ve světlíku dvě zářící oči.
Ježíši! vykřikla, a v tom oknem přiletělo něco černého a mokrého. Vřítilo se pod postel.
Je to Černík! Osušený ručníkem, přišla si k ní na postel, a ještě dlouho do noci spolu leželi, a hromy už jim nevadily, protože byli spolu.
*****
Ráno Markétu probudil zvuk škrábání. Černík stál na širokém parapetu chtěl ven.
Kam spěcháš, ty uličníku? smála se a kocour se zašklebil, jako by se omlouval za včerejší slabost.
Bez snídaně tě nepustím. Potom si vyber: zůstaneš sám tu, nebo jedeš se mnou do města. Myslím, že děda by chtěl, abys jel. A já také.
Nakrmila ho, pustila ven a začala balit. Před odjezdem, když vyšla ze dveří, Černík už čekal na prahu.
Přišel k ní, otřel se o nohu rozhodnuto. Dál už se neschovával. Chtěl být obyčejným domácím kocourem.
Správně, usmála se Markéta. Celou dobu jsem věřila, že se rozhodneš být naším Černíkem.
U Márové vrátila klíče a ukázala jí kocoura v náručí.
To je on? Ten váš neviditelný?
Ano. Takže dědečka jste posuzovali zbytečně. Byl zcela při smyslech. Jen kocour byl plachý, lidí se bál, bouřek ještě víc. Teď už mu bude dobře.
No, tedy měla jsem za to, že je, no Ale co člověk nezažije. Přijeďte zas, budu na dům dávat pozor.
Dostavíme se. Ať už my dvě, nebo tři.
A vezmi si koláče na cestu.
Děkuji za všechno, paní Márová.
V autobuse, cestou do města, Markétě připadalo, že ve tvaru bílého mraku zahlédla obličej dědy, jak se usmívá. Černík na klíně koukal spolu s ní oknem.
A i kdyby to byla jen náhoda nebo hra stínu, vlastně už to nehraje roli.
Hlavní je, že oba věděli, že dědeček nezmizel a nežil zbytečně.
Pokud na něj budou vzpomínat, zůstane s nimi napořád stejně jako všechno dobré.
***
V životě není důležité, co po nás hmatatelně zbude dům nebo pole ale to, zda si lidé vzpomenou a zda naše dobro neskončí s námi. Vzpomínky, láska i péče přežijí dál v těch, kteří zůstanou, v kocourech bez domova i v lidech, co se dovedli smířit a odpustit.