Složité štěstí
Jak to myslíš, že se rozvádíme? Denisi, to je nějaký vtip?
Dívám se na manžela a nechápu. Jaký rozvod? Vždyť jsme skoro dvacet pět let spolu! Za dva týdny jsme to měli oslavit… nebo už ne? Hlavou mi běží zmatek. Co hostina, hosté? Pozvánky už jsme rozeslali… Všichni přijedou. Celá rodina, všichni přátelé. Volají jeden za druhým, ptají se, co mají donést jako dárek… A někteří, třeba Julka, nejlepší kamarádka, už svůj dárek poslala. Je škoda, že nemůže přijet. Bydlí daleko a v šestém měsíci těhotenství by do letadla stejně nevlezla. Ať radši zůstane doma. Pak se uvidíme a oslavíme to ještě jednou. Ostatně Julka má v našem manželství dost zásluh byla to ona, kdo mě s Denisem seznámil, svým spolužákem z fakulty. Na naší svatbě pak řvala nejhlasitěji: Hořký!”, schovaná za mou svatební kytici, kterou jsem nakonec ani neházela do davu, ale podala přímo jí.
Nechápu, proč tvůj Karel váhá? Takovou holku nechat si utéct!
Kam by chodil? Julka mi upravovala účes, když jsme se před svatbou chystaly. Na všechno přijde čas, Olgo. Ještě není zralý. A já nechci nezralého manžela a za pár let rozvod. Potom to nekonečné dělení majetku, dětí, příbuzných ti mě do té doby budou stejně na rukou nosit. Ne, poděkuji, radši počkám.
Ty toho naplánuješ na dva roky! popadala jsem se smíchem za břicho, když jsem viděla, jak Julka spravuje svůj make-up vzteklými tahy štětcem.
Já nejsem na život napůl. Buď něco udělám pořádně, nebo vůbec!
A děti, Julko? Hned rodina, nebo jedno dítě?
Jasně! Chtěla bych dvojčata! Ať je to z krku a mám celou výbavu! V rodině to máme, i Karel.
Ale děti je třeba i vychovávat.
Dvě se vychovávají snáz než jedno.
Proč myslíš? zajímalo mě, co z Julky vypadne. Vždycky byla bystrá a rozumná. I když jsme prováděly lumpárny, vždycky se jí podařilo zůstat mimo podezření a ještě nám ostatním pomoct, abychom neskončily nejhůř.
Je to jasné: zdravá konkurence, pořád máš parťáka na hraní a navíc status matky roku! Mám pokračovat?
Stačí! smála jsem se, ale v duchu jsem věděla, že Julka vždycky dosáhne svého.
A taky že ano. Jenže nahoře měl pro Julku ještě lepší smysl pro humor než ona: místo dvojčat se jí narodila trojčata. Asi ji chtěli nahoře trochu vyzkoušet.
Povedlo se jí to skvěle. Tchán i tchyně ji zbožňovali, přitom nikdy nikomu neležela v žaludku byla vždy přímá, ale pohotově pomohla, když bylo potřeba. Pomoc obvykle spočívala v tom, že včas rozpohybovala Karla, který nebyl zrovna zachránce světa, ale při správně podané večeři udělal nakonec i to, co by nejraději nechal být.
Jednou budeme i my potřebovat pomoc, Karle. Nechci pak dostat akorát dlouhý nos! Tak co, chceš smažené žampiony k večeři? Jedeš k mámě a sestavíš jí tu novou skříň!
A když pak potřebovala Julka pomoct s dětmi, obě babičky i děda ochotně byli po ruce. Julka prošla šestinedělím, děti, které kvůli nízké váze měly počátek těžký, vypiplala a pak? Přihlásila se na vysokou školu.
Julko! To jsi se zbláznila? Kdy to všechno stihneš? nechápala jsem.
Koho napadne dát špatnou známku matce trojčat? Aspoň mi neatrofuje mozek v mateřské a stanu se univerzálním odborníkem. Ekonomka i právnička v jednom! Špatné?
Julka bez problémů vystudovala, pak se výhodně zaměstnala, přesvědčila šéfa, že její plat stačí i na chůvu.
Ale Julko, to ti skoro nic nezbude!
Zatím chůvu nepotřebuju, babičky to zvládají. Ale šéfovi to neříkej! Hlavně že sbírám zkušenosti. Titul mít můžu, ale praxe je potřeba. Roky na minimu vydržím, pak si podmínky budu určovat sama. Spokojená?
Hleděla jsem na přítelkynin život a žasla. Jak ona to všechno stíhá? Já se pořád v něčem zaseknu byla jsem vždy ta nejistí, co i ve školce nevěděla, jestli si vzít modré nebo červené punčocháče.
Ale ty, Olgo, jak něco rozhodneš, je to dobré. Já se pořád vracím, nikdy nejsem klidná! Ty jsi konzervativní a to je ta nejlepší jistota na světě.
Jistota… Jasně! A Denis můj smysl pro jistotu docenil! Proč tohle všechno? Vždyť jsme žili v klidu. Bez dětí to bylo složité, ale smířili jsme se, že to tak má být. Chvíli jsem pracovala v dětském domově, ale poznala jsem, že bych cizí dítě nedokázala přijmout. Nešlo o ty síly nebo peníze, ale nebyla jsem si jistá, že bych ho mohla milovat opravdu jako své vlastní. Jako správná máma. Co to znamená, nevím, ale tušila jsem, že samotné chtění nestačí.
Ještě jste nepotkali to své dítě, Olgo, řekla mi jednou ředitelka dětského domova, paní Světlana. Děti dováděly u stromku a já se na ně dívala, až mi bylo ouzko, i Světlaně se to těžko poslouchalo.
Co když ho nikdy nepotkám? Co když nejsem máma?
Možná ne. To je lepší, než lhát sobě i dítěti a zlomit mu srdce. Už jsem tu pár takových příběhů viděla. Vidíš tam toho kluka? Toho už dvakrát vrátili.
Polkla jsem. Jen šest let! Dvakrát? Proč?
Poprvé měli dítě, pak se jim narodilo vlastní. Častý příběh, smutný. Podruhé? Skvělá rodina, ale přecenili síly. Dvě vlastní, tři přijaté. Michal byl čtvrtý a už na něj nezbyla láska. Vydržel rok, pak si sedl do kouta a odmítal jíst. Prosil, ať ho dají zpět do ústavu. Nikdo už nedokáže, aby věřil, že bude někdy doma. Tolik lásky… nevím, jestli na světě najdeš.
Měla jsem chuť začít úřady obíhat a hned Michala adoptovat. Ale Julka mě schladila:
Myslíš, že to v tobě je? Nestačí soucit. Jinak se staneš tím, kdo ho také zklame. Chceš to? Chceš jedno z mých trojčat půjčit na zkoušku, abys věděla, jestli to zvládneš?
Odmítla jsem. Do domova jsem už nejezdila, ale na Michala musela myslet pořád. On mi připomínal, že člověk má žít tak, aby nikomu nezpůsobil bolest. Tehdy jsem to pochopila a vzala si k srdci.
Objala jsem se rukama. Byla mi zima… Proč je taková zima? Vždyť je jen podzim a topení už zapli. Co teď? Asi pomůžu Denisovi se sbalil. Co balit? I teplé věci? Ještě není úplně zima, ale dlouho už to nevydrží… My tu máme léto tak krátké. Daleko na severu… U mámy, v Brně, mi nikdy zima nebyla. Celou zimu jsem chodila v lehké bundičce, teplou vytáhli jen na hory.
Najednou jsem pochopila, kam bych teď nejradši šla. Za mámou, někde do hor, být na pár dní sama jen s ní. Ale máma už taky není. Denis teď také ne…
Bože, já žádnou svobodu nechci! Chci manžela. Jako dřív… Kávu k snídani i o půlnoci, když mi přijde chuť. Povídání do rána, protože ani jednomu se nechce spát. Divoké výlety do divadla, za město nikdy jsme neplánovali, nejlepší chvíle byly právě ty nečekané. Denis mi zavolal doprostřed pracovního dne:
Co děláš, Olgo?
Pořád něco! Dvě schůzky a pak musím do banky.
Ale kašli na to! Pojď ven, projdeme se.
A já všechno pustila a za hodinu jsme spolu mlčeli v lese, šťastní…
Teď už to patří minulosti. Mé minulosti. On bude žít dál. S novou ženou, která čeká dítě… Dítě! Tak o to tady jde? Nebo byl celý náš sňatek prostě omyl? S přijmutím prvního bych se snad smířila, ale s tím druhým… To bych byla prázdná, nic, žádná žena… Vždyť za ty roky jsem nedokázala, aby aspoň jednou měl důvod neodcházet.
Stojím u kuchyňského okna, tisknu si kolena k horkému radiátoru, nutím se zvednout, ale nejde to. Slyším, jak Denis balí věci, otvírá komody, práská dveřmi. Klepu se tak, že květináč, který přivezla kdysi Julka, se posunul málem na okno. Až práskla vstupní dveře, stiskla jsem prsty parapet, narovnala se, srazila květináč na zem a zaječela.
Úleva nepřišla. Rozbitá zemina s úlomky mě přivedla zpět ano, takhle je teď všechno: černé… Světlo zmizelo s člověkem, co zavřel dveře. Teď budu jít potmě, bez nápovědy…
Kromě jedné.
Pomalu jsem vstala, přešla bosky po střepech, nevšímala si bodání v poraněné noze, došla do ložnice, vzala mobil z nabíječky.
Juuuulko…
To ani nebyl pláč. Skoro zavytí, co se dere z hrudi, když to bolí nejvíc. Julka nic slyšet nemusela, poznala vše sama.
Denis je pryč?
Ano…
Dobře. Zítra přijedu.
Zbláznila ses? Ne! Nedělej to! Jestli něco bude s tebou nebo miminkem, neodpustím si… Počkej… Na chvíli se mi spojilo pár věcí. Ty jsi to věděla?!
Tušila. Naposledy, když jste tu byli, Denis se na mě nebyl schopen podívat. Teď už vím proč. Olgo, věř mi bude to lepší.
Lepší?! Mně nic nezbylo! Můj život je v trapu… Co mám dělat?
Kup si šaty.
Prosím?
Slyšelas. Ty, na které sis vždycky chtěla dopřát, ale bylo ti líto peněz. Teď jdi a kup je. Hned. Pošleš mi fotku. Nezůstávej doma, neboj se, že nic nezvládneš. A pak sedni na vlak nebo letadlo. Vyrazíme spolu do hor.
Julko, ale ty musíš brzy rodit!
Proč bych nemohla vyrazit? Spíme v hotelu s postelí, ne pod stanem, projdeme se kolem. Mám volno, dcery na soustředění, muž na služebce. Tak pojď, ať neztratím příležitost. Za půl hodiny mi napiš číslo spoje, těhotným není radno odporovat!
Julka položila, já hleděla na mobil. Co teď?
Odpověď se najednou vynořila. Pomalu jsem přešla k zrcadlu. Tak, tady jsem. Všechny ty roky se na mně podepsaly, ale ještě pořád nejsem na odpis. Proč bych měla? Jestli si Denis myslí, že budu sedět a litovat se to se načeká. Julka má pravdu. Musím něco dělat.
Letmo jsem si projela vlasy, setřela zbytky slz, narovnala se. Pohyb to je to, co potřebuji.
Mobil mi padl do ruky. Všechny programy na příští týdny jsem postupně odhlašovala, pár telefonátů na zrušení oslavy, restaurací, hotovo.
Vytáhla jsem smeták a hadr, v domě máme dva vysavače, ale zejména teď jsem potřebovala činnost. Kuchyň se leskla. Koupím nový květináč později.
V obchodě mi šaty padly jako ulité. Červené, odvážné, tak jiné, než co jsem nosila poslední roky. Vždy jen tlumené barvy, tu a tam něco výrazného nechávala Julce. Ona si s tím uměla poradit; já byla spíš divák. Tentokrát jsem chtěla být viděná. Nebudou-li šaty do obchodu je nestihnu! Rozhodla jsem se proto, že tentokrát nejsem divák já.
V zrcadle jsem stále já unavená, smutná, ale ne zlomená. Zbylo mi něco… a to už mi nikdo nevezme. Chtělo by to naštvat se pořádně, až by mě emoce pročistily. Ale nejde to. Proč mu vlastně nevyčítám, že odešel? Možná proto, že chápu, jak těžké to pro něj bylo. I on si na mě zvykl; byli jsme víc než jen manželé. A opustit přítele je těžší než milence…
Let zpět měl komplikovanou přestup, ale nevadilo to. Aspoň bylo na co myslet.
S Julkou jsme prošly lesy a louky kolem hotelu. Při chůzi někdy mlčely, jindy mluvily jako o závod. Najednou to, co se mi ještě včera zdálo důležité, pozbylo smysl a začala jsem přemýšlet, jak žít dál.
Vrať se, Olgo. Co budeš dělat sama? Bydlet můžeš buď s tátou, nebo si koupit něco hned vedle. Tak pojď. Ničemu to neublíží.
Do konce dovolené jsem se rozhodla. Bude to nejlepší.
Rozvod, prodej bytu, auta, papírování kolem firmy, do níž jsem dávala tolik sil. Něco už uvolňovalo místo novým věcem. Se zavřenými ústy jsem se s Denisem sešla ještě dvakrát a pak si smazala jeho číslo a přinutila se zapomenout.
Brno mě přivítalo v rozkvětu, v záplavě jabloní a slunce. Dýchalo se snáze a já si zařídila život poblíž táty, ne s ním. Bylo to tak lepší. Synku Luboš bydlí s ním, a můj táta s ní spokojený. Ráda jsem, že po maminčině smrti si našel ještě jednu lásku.
Rok uplynul jak voda. Otevřela jsem dva dětské kluby v nových čtvrtích, zaměstnání bylo dost, abych neztrácela chuť do života. Šatník jsem změnila, účes taky, dokonce jsem si pořídila psa dlouho jsem to chtěla. Večer mě někdy přepadl smutek. Seděla jsem v tmavé kuchyni, hrála si s vychladlým čajem a přála si, aby Denis nakoukl, pohladil mě a zeptal se:
Co je, Olgo? Špatné? Uvařím ti horký čaj, povíš mi všechno.
Věděla jsem, že správné je úplně odejít, ale tahle část mě nechtěla Denisa pustit pryč.
A když mě kontaktovali z finančáku ohledně starých daní po prodeji firmy, málem mě to potěšilo byla jsem aspoň potřebná, bylo co dělat.
Za den jsem to vyřešila, zpáteční vlak až zítra tak jsem se vydala projít městem, pak jsem si zajela i k našemu starému domu. Jeden dětský klub tam byl zavřený, druhý stále fungoval. Přes okno jsem sledovala děti, jak kreslí, a mladý učitel vrčí, aby předvedl medvěda, zatímco děti nadšeně křičí a mávají štětci. Výborné! Dětem se to líbí, a hlavně je to baví.
Okolí jsem si po paměti prošla, pak jsem zamířila k parku, kde jsme s Denisem chodívali o víkendech. Co mě tam táhlo? Chtěla jsem ještě jednou vidět místa starých snů?
Muž na lavičce u fontány, vozil kočárek byl mi povědomý. Přišla jsem blíž a zastavila se: Denis. Hlava skoro bílá, seděl nešikovně shrbený a pohyboval kočárem tam a zpět. Najednou byl Denis zlomený, menší, skoro by se chtěl schovat. Nemohla jsem ho tam nechat tak, jak jsem ho znala. Věděla jsem, jak mu pomoct, když chtěl.
Denisi…
S trhnutím sklonil hlavu ještě níž.
Ahoj, Olgo.
Sedla jsem si vedle něj na lavičku.
Jak se máš? hrozně hloupá otázka, hned bych ji vzala zpátky. Ale on to připustil.
Špatně. Je mi mizerně, Olgo.
Proč?
Ten dotaz je ještě blbější, ale potřebovala jsem to slyšet.
Protože jsem sám. Protože jsem všechno ztratil vinou jedné shody okolností.
Lžeš, Denisi. Máš všechno, ne? Ta malá… chlapeček nebo holčička?
Holčička. Eva.
Mladá žena, dítě není to štěstí?
Žena už není… Míla to nezvládla. Porod…
Zaskočilo mě to. Stud, vztek, že mi někoho vzala, najednou ustoupily soucitu s tou nešťastnou dívkou, která to prostě zkusila. Denis v den firemního večírku výjimečně pil a dopadlo to… Výsledkem toho teď je spící dítě v kočárku.
Dlouho jsme mlčeli. Když jsme nakonec začali mluvit, vyšlo najevo, že je toho tolik k vyřčení, že Eva mezi tím stihla se vyspat a otevřít oči k padajícím hvězdám na nebi.
Šla jsem se na ni podívat a najednou mi v uších zazněla slova paní Světlany: “Až uvidíš své dítě, Olgo, pochopíš.”
Za půl roku mě paní Světlana pozvala do kanceláře, kde na mě koukal temnovlasý, vážný kluk.
Michale, víš, proč jsem tady?
Kvůli mně.
Chceš se mnou žít?
Nevím. Myslím, že mě stejně nebudete chtít.
Temné oči bez zájmu, v jediném okamžiku však v nich zablikala jiskra, když jsem mu ukazovala fotky.
To je váš muž?
Bývalý.
A vaše dcera?
Ne, Michale. Není moje.
Znovu se rozsvítil, a já tu jiskru nenechala zhasnout.
Není to moje dítě, Michale, ale budu její maminkou. Mohla bych být i tvou, když budeš chtít.
Stejně mě vrátíte.
Proč?
Všichni to dělají.
Já nejsem všichni. Víš proč?
Nevím.
Protože vím, co to je přijít o všechno. Když tě nikdo nemá rád. To hrozně bolí.
Já vím…
Víš, kdo je máma?
Nevím.
Ta, co svému dítěti nikdy nedopustí ublížit.
Je vám mě líto?
Dívala jsem se na Michala dlouho.
Ne. Nechci tě litovat. Chci tě mít ráda. A chci, aby Eva měla staršího bratra. Co myslíš, půjde nám to?
Mlčel. Ta paní byla hezká a usmívala se, ale Michael věděl, že umí být i smutná. Červené šaty se mu líbily natolik, že je musel pohladit.
Líbí se ti?
Moc.
Mně taky, koupila jsem si je, když mi bylo nejhůř. Od té doby miluju tu barvu.
Já taky. Chci to zkusit.
My nezkusíme, Michale. My to prostě uděláme. Protože to tak má být. Nechci tě nikdy ztratit. Ale musíš mi pomoci, dobře? Já ještě nejsem úplně máma, ale naučím se to. Pro tebe a pro Evu. Pokud dovolíte.
Michal přikývl. Ulevilo se mi.
A za pár let se po horské lesní cestě šine rodina. Hubený chlapec dává pozor na malou Evu, která už zase utíká:
Evo, v lese jsou vlci!
Ne!
Jo, a medvědi a mají hlad!
Máma jim nevařila kaši?
Ne, její kaše je samý hrudek.
Naše máma umí kaši.
Tak ať uvaří i těm medvědům, aspoň nebudou hladoví!
Maminko! Eva říká, že máš uvařit kaši pro medvědy.
Krupicovou? S úsměvem je doháním.
Ne, ty to s hrudkami a medvědi mají rádi hladkou!
Ty lišáku! Popadnu Evu a šťouchnu ji do nosu. To ty ji nemáš ráda, ale medvědi by byli nadšení.
Tak jim zítra nechám svojí! Eva mě obejme kolem krku a usadí se pohodlněji. A i ten med, co jsi koupila!
Tak to ne, ten mám ráda i já! Půjdeš na rukách nebo po svých?
Na rukách!
Tak šup za tatínkem! Předám Evu Denisovi, pohladím Michala po vlasech. Tak co, Michale, co když to nenecháme ty medvědy chvíli hladovět?
Nechci domů, ještě jsme všechno neprozkoumali a jestli Eva začne krmit zvířata, tak už nás z hotelu nepustí vůbec!
Rozesměju se, rozhlédnu se kolem.
Tak dobře, Evo, medvědům kaši pak dáme! Naučím se tu vařit bez hrudek, slibuju.
Tak jo! souhlasí Eva, že až se směji já i Michal.
Jé, mami! kření se Michal.
No jo, synku, ona nám jednou přiveze domů i yettiho nebo kdovíco, a k tomu všichni budou chtít tu tvou kaši. Budeš vařit se mnou!
Smích se rozléhá krajinou, tříští se ozvěnou, až do ticha. Den teprve začíná, slibuje světlo…