Poté, co jsem si promluvila s adoptovanou dívkou, jsem si uvědomila, že ne všechno je tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Vedle mě na lavičce seděla pětiletá holčička. Nohy jí visely ve vzduchu a ona mi vyprávěla o svém životě:
Tatínka jsem nikdy neviděla, protože nás opustil, mě i maminku, když jsem byla ještě malinká. Maminka umřela před rokem. Dospělí mi tehdy řekli, že už není.
Holčička se na mě zadívala a pokračovala v povídání:
Po pohřbu k nám přišla teta Miluška, to je mamčina sestra. Prý je to velkorysé, že mě nevložila do dětského domova. Vysvětlili mi, že teď teta Miluška je můj poručník a budu bydlet u ní.
Dívka se na chvíli odmlčela, podívala se pod lavičku a pak vyprávěla dál:
Potom, co jsem se nastěhovala, začala teta Miluška pořádně uklízet: všechny maminčiny věci dala do kouta a chtěla je vyhodit. Začala jsem brečet a prosila ji, aby to nedělala. Nakonec mi dovolila nechat si je. Teď spím právě v tom koutě večer si lehnu na maminčiny věci a je mi tam teplo, skoro jako by maminka byla u mě.
Každé ráno mi teta dá něco k jídlu. Vařit moc neumí, maminka vařila líp, ale teta chce, abych snědla všechno. Nechci ji rozesmutnit, tak vždycky všechno dojím. Chápu, že se snaží a není to její chyba, že jí nejde vaření jako mamce. Potom mě posílá ven a nesmím jít domů dříve, než se setmí. Ale teta Miluška je fakt moc hodná!
Ráda se chlubí před ostatními tetami, které nás často navštěvují. Tyhle tety skoro neznám, ale přicházejí k nám často. Teta s nimi sedí u čaje, vypráví vtipné historky, říká mi hezká slova a nás všechny, i mě, rozmazluje sladkostmi.
Holčička si smutně povzdechla a pokračovala:
Nemůžu ale jíst pořád jenom sladkosti. Teta mě nikdy za nic neseřvala. Je na mě milá. Jednou mi dokonce dala panenku sice měla bolavou nožičku a jedno očičko škobrtalo, ale panenky mi maminka žádné nemocné nikdy nedávala.
Dítko najednou seskočilo z lavičky a začalo poskakovat po jedné noze:
Musím běžet, teta říkala, že dnes přijdou tetičky, a předtím se musím pěkně obléct. Slíbila mi, že dostanu po návštěvě výborný koláč. Nashledanou!
Holčička vesele poskočila a upalovala udělat, co měla slíbeno. Já zůstala sedět a dlouho jsem přemýšlela. Hlavou mi vířily myšlenky na tu “hodnou” tetu Milušku. Proč vlastně teta tak usilovně chce, aby si všichni mysleli, že je ušlechtilá? Je možné dívat se lhostejně na malé dítě, které spí na zemi a přikrývá se šaty své mrtvé matky…?