Prosím, jen ne znovu, zašeptala Markéta a zírala do dřezu plného saponátové vody.
Ručičky kuchyňských hodin neúprosně ukazovaly 1:15. Byt utichl. Za zdí v dětském pokojíčku tiše oddychovala malá Evička. V ložnici už pravděpodobně klimbal Tomáš. Lampička pod matným stínidlem vykreslovala žlutý kruh na stole, v jehož středu osiřele stála hrníček s vychladlým heřmánkovým čajem.
Zvonek u dveří prořízl ticho jako břitva. Dlouze, naléhavě, s krátkými pauzami, ve kterých se rodilo bezmocné prosím, dnes ne.
Ze ložnice se ozval ospalý, ale poznávací šepot Tomáše:
Zase on?
Markéta otřela dlaně o župan, potlačila zívnutí to, které toužila proměnit v vzkaz spím, světě, dej mi pokoj a zamířila ke dveřím. Směsice pocitů ji při tom zmáhala: podvědomé podráždění, špetka studu, a hlavně únava, těžká jak vlhká vojenská deka.
V kukátku známá postava. Široká ramena, stará kožená bunda a béžová kšiltovka sražená dozadu. Tchán Pavel Novotný, jako vždy, stál bokem ke dveřím, jednou rukou se opíral o zeď, druhou mačkal k boku objemnou krabici od bot.
U nohou mu ležela igelitka z Albertu se zeleným logem Markéta už věděla, že v ní bude linecké pečivo. Vždycky stejné.
Otevřela.
Markétko! Pavel se rozzářil, jako kdyby byl poledne. Ještě nespíte? Výborně. Jenom na deset minut jsem tu.
Dobrý večer, pane Novotný, pokusila se o úsměv. Máme tedy noc, kdybyste nevěděl.
Ale prosím tě, noc mladá! mávl rukou. A já taky, dokud můžu chodit. Pustíš starého dovnitř? Mám tu poklad.
Nadzvedl krabici. Na víku flekatá stará samolepka: 8 mm film. V rohu kdosi kdysi propiskou naškrábal: Silvestr 1978, doma. Z krabice se linula vůně zaprášených skříní a dávných životů, které Markéta znala jen z fotek.
Našel jsem ji, představ si! Pavel už se dral dovnitř, bez čekání na pozvání. Soused ji měl v komoře. Řekl jsem mu, že je moje! On nevěřil, pak poznal podle písma. Prý to psala Lída
Jméno před deseti lety zesnulé Lýdie, Pavlovy ženy, zaznělo jako přízrak.
Ze ložnice vykoukl Tomáš, mhouřící oči před světlem. Na sobě prošisované tričko a vytahané tepláky.
Tati zakašlal. Je jedna v noci.
No právě! rozveselil se Pavel. Nejlepší čas na vzpomínky. Vy mladí si pořád stěžujete! V tvým věku se teprve začínalo pařit!
Markétě každý jeho energický tón rezonoval v hlavě jako kladivo. Ale otevřelo se v ní i něco jiného: Je sám. U něj je tma. Má možná strach.
Pojďte do kuchyně, řekla nahlas, dusící těžký povzdech. Potichu, Evička spí.
To se ví, že potichu, ujišťoval Pavel, drmolíc si bundu. Já jsem jak myška.
Jak myška, pomyslela Markéta, co vříská jako siréna.
***
V kuchyni Pavel vždycky usedl na stejnou židli tu nejblíž k radiátoru. Záda nesnáší průvan, tvrdil. Markéta před něj postavila hrnek a automaticky nalila čaj, jako robot pro noční směnu.
Tomáš, ještě zívající, usedl proti tátovi a koukl na krabici.
Co to je?
Naše rodinné kino, slavnostně prohlásil Pavel. Film. Starý, ale živý. Je tam tvoje máma, ty jako kluk, stromeček, saláty a teta Katka, s tím nosem, no zachechtal se. Prostě historie.
Markéta usedla bokem, podepřela si hlavu rukou. Hodiny tikaly: 1:27, 1:28 Pavel jako by teprve nabíral dech.
Pamatuju, jak jsme tehdy otevřeli dveře rozvyprávěl se. Už po půlnoci, Svaťa s ženou přijeli. Mrazivo, sníh, a my: Pojďte dál! Náš dům je vždy otevřený! Lída tehdy řekla: zamyslel se, lovil ve vzpomínkách. V noci se mají dveře otevírat těm, kdo to opravdu potřebují.
Markéta kývla. Ta věta v ní zůstala viset jako bodlák.
Tati, Tomáš si protřel oči. My ten film někdy pustíme? Nebo tu krabici nosíš jen na ukázku?
Jasně že pustíme, rozjasnil se Pavel. Jenže už nemám přehrávač. Myslel jsem, jestli třeba u vás?
V panelákovém dvoupokojáku čeka 8 mm promítačka? zafuněla Markéta. No jasně, hned vedle grandpiana a tiskařského lisu.
Pavel ironii ani nepostřehl. Jako obvykle.
To neva, najdeme řešení, mávl rukou. V nejhorším to necháme zdigitalizovat. Tomáši, ty jsi ajťák, to zvládneš. A než to bude, budu aspoň vyprávět.
A vyprávěl. Jak koupili první foťák, jak točili na chatě. Jak se Lída smála, když jí sníh napadal za límec. Slova se z něj valila jako čaj z hrnku bez dna. V jeho hlase nebyla ani kapka noci. Jako by žil podle vzpomínek, ne podle hodin.
Markéta poslouchala napůl vědomě, spíš vnímala než rozuměla. Hlavou jí běžel únavný refrén: Vstávat v sedm, Evičku do školky, práce, zavírají se mi oči
***
Tichý šramot ji probral.
Ve dveřích kuchyně se objevila malá postavička v pyžamu s růžovými hvězdami. Evička si mnula oči pěstičkou, vlasy jí trčely do všech směrů.
Mami špitla, klopýtajíc o práh.
Evičko, co tu děláš? Markéta měla hned u dcery, aby neupadla.
Já pít zamumlala holčička. A zase se mi zdál děda.
Když Pavel zaslechl slovo děda, rozjasnila se mu tvář.
No vidíte, narovnal hrdě ramena. Děti tu spojitost cítí.
Evička na něj koukala zasněně, ještě napůl ve snu.
Ty ke mně chodíš ve snu každou noc, prohlásila vážně. A pořád boucháš, boucháš. A já nemůžu zavřít dveře, protože klika je horká.
V břiše se Markétě stáhl ledový uzel. Tomáš se zamračil.
To jsou co za sny? zašeptal.
Žádné děsy, přesvědčeně odvětil Pavel. To je duše dítěte, která táhne k dědovi.
Nebo k tichu, pomyslela si Markéta, ale nahlas řekla jen:
Evičko, pojď se mnou, děda přijde ehm jindy.
V noci? ujistila se holčička.
Markéta se střetla pohledem s Pavlem. Ten její udivený, téměř dětský pohled ji bodl.
I přes den může přijít, Evičko, řekla tiše. Je to dokonce lepší.
Dívka si vzdychla a opřela se mámě o rameno.
Markéta ji odvedla zpět do pokojíčku, uložila a naslouchala. V kuchyni Pavel zase šeptal, pořád však příliš energicky na tuhle hodinu.
Přikryla Evičku peřinou, pohladila ji po vlasech a chytila se při myšlence: A pokaždé je to stejné. Jeho jen na chviličku je hodina monologů s lineckým, čajem, těžkýma očima a trhlinami v našem režimu.
Chodbou tikaly hodiny. Ručičky se pomalu sunuly ke druhé hodině. Markéta se zhluboka nadechla. Její trpělivost, stejně jako budík, začala odpočítávat poslední minuty
***
A zase ve tři ráno, stěžovala si Markéta týden zpátky do telefonu. Žádné svědomí! Jako bychom měli doma nonstop bufet U syna.
Olga, její spolužačka z vejšky, pouštěla smích v přesném rytmu.
Markéto Novotná, pronesla důrazně, přijměte mou upřímnou soustrast. Vaši domácnost ovládl noční duch předchozí generace.
Moc vtipný, povzdechla Markéta. Mluvím vážně. Nedokážu v klidu usnout furt myslím, jestli zas nezazvoní. A skutečně! Jedna, půl druhý, půl druhý Vždycky jen na chvíli.
Je to quest, uchechtla se Olga. Tvoje úroveň: hardcore režim. Vstaň, zapni varnou konvici, absorbuj sáhodlouhý monolog. Odměnou ti bude cukroví.
Markéta se pousmála.
Nosí pořád to stejné linecké, vážně už ho nemůžu ani vidět, postěžovala si. Má zelený obal, kůže už mi na to cukroví leze.
To je už symbol, zamyslela se Olga. Zavolej mu sama ve tři v noci.
To je sprostý, uchechtla se Markéta.
Promiň, rozesmála se Olga. Měla bys nastavit pravidla. Jinak si myslí, že vám to vyhovuje. Když pořád otevíráte.
Je to můj tchán, Olgo, připomněla tiše Markéta. Je sám. Žena umřela, Tomáš jediný syn. Jak mu mám říct: Pane Novotný, nechoďte k nám v noci? Má slabé srdce, vysoký tlak vzpomínky
Srdce a tlak máš i ty, podotkla Olga. A dítě, práci. Pravidla nejsou sobectví. Někdy jsou naopak soucit.
Markéta zmlkla. O hranicích slyšívala s pocitem obranného svrbění. Vždy si myslela, že dobrá snacha znamená být trpělivá.
***
První Pavlova noční návštěva přišla půl roku po smrti jeho ženy.
Tehdy Markéta ještě věřila, že to bude jednou. Že je to sdílený smutek, pro který není ve dne místo.
Leželi s Tomášem v posteli. V pokoji ticho, jen oknem černal světelný flek z ulice. Klid už přecházel do spánku, když v předsíni náhle zaduněly dveře.
Kdo to může být v tuhle hodinu? vyskákla Markéta.
Zvonek úporný, téměř zoufalý. Tomáš vstal, do půli těla navlékl kalhoty:
Třeba se něco stalo.
Na prahu stál Pavel Novotný rozcuchaný, bez bundy, jen v sepraném svetru a bez kšiltovky. Oči mu podivně leskly.
Omlouvám se vydechl, a už byl uvnitř, než ho někdo pozval. Nešlo mi být doma. Je tam prázdno.
Zaváněl tabákem a nočním mrazem. V ruce žmoulal igelitku s tím samým lineckým.
Tati, něco se stalo? zneklidněl Tomáš. Máš tlak?
Ne, ne, mávl rukou Pavel a zadíval se zvláštně. Jen jsem vás chtěl vidět.
Markétě povolil ve hrdle uzel. Vzpomněla si na pohřeb Lýdie Novotné: Pavel tam klečel se zkroucenou čepicí v rukou. Ten pohled Jako by mu vzali střed světa.
Posadili ho tehdy ke stolu, dali čaj. Pavel nemluvil vtipy, spíš šeptl pár nesourodých vět:
Ona tak ráda v noci pila čaj
Ruce se mu třásly, když lámal pečivo.
Viděl jsem to cukroví dnes v krámě, řekl tiše. Poznali jsme se u té police. Já natáhl ruku a ona taky. Po jedné krabici. Prý: Vemte si, já držím linii. Tehdy jsem se rozhodl, že ji musím vzít.
Tehdy Markétě nebylo nic než líto.
Přijďte, pane Novotný, kdykoli potřebujete, rozloučila se s nim Markéta u dveří k ránu. Jsme tady.
Slova byla doslovná. Pavel chodil, když potřeboval. Jen jeho potřebuju přicházelo hlavně po půlnoci.
Brzy už Markéta nedokázala říct, kdy mezi nočními návštěvami byla delší pauza.
***
Tomáš se snažil situaci nevyhrocovat.
Víš, že byl vždycky sova, vysvětloval. Celý život pozdě pracoval, četl. I když jsem byl kluk, o půlnoci seděl s knihou v kuchyni.
To bylo ale u nich doma, oponovala mírně Markéta. Teď je u nás.
Náš byt je pro něj vlastně pokračování toho domova, omlouval Tomáš. Tam je sám. Možná se bojí. V noci obzvlášť.
Mně je taky úzko, připustila Markéta. Když nespím, když se Evička budí. Pokaždé, když zazvoní, mám pocity jako při požáru.
Tomáš mlčel. Mezi ním a otcem stálo něco nevyřčeného zdál se zároveň podrážděný i omlouvající. Je to otec pořád viselo ve vzduchu mezi nimi a Markétou.
Jednou v noci Markéta už nevstala.
Zůstala v ložnici, předstírala spánek. Tomáš šel otevřít. Dveře vrzly, pak zavřely. Kroky, šepoty, šramoty.
Po půlhodině uslyšela ševelení tiché brumlání. Zvědavost porazila únavu. Opatrně pootevřela dveře a šla ke kuchyni.
Pavel seděl sám za stolem Tomáš už byl asi na kutě. Před sebou štos starých fotek. Světlo lampičky vymezovalo okolo stolu kulisu jako jeviště.
Lído, to jsi zašeptal, listuje snímky. V tomhle jsi řekla, že mě přestaneš bavit, když přibereš. A já blbec mlčel. Měl jsem říct, že jsi
Obrátil fotku.
Tomášek tady soplík ještě. U té televize jsme sledovali filmy Pamatuješ, jak přišel Svaťa v jednu v noci, a nechtěli jsme ho pustit? Ty jsi řekla Ať chodí, dokud můžou. Dům zamknout až po smrti.
Mluvil sám k sobě, ale v tichých útržcích byla žadonící prosba, aby aspoň nějaký domov pro něj zůstal v noci otevřený.
Markétě v hrudi zatrnulo. Tchán nebyl bubák. Byl to velký kluk, co zabloudil v pusté noci.
To jí podrážděnost nevzalo. Ale přidala se k ní smutná lítost a všechno se tím komplikovalo.
***
Jednou zkusila udělat z toho legraci.
Byl počátek léta, teplá noc, okno v ložnici pootevřené. Zvonek u dveří přesně podle plánu. Místo spěšně navlečeného županu si navlékla pestrobarevný saténový hábit, darem od Olgy, a na oči si posadila masku na spaní, posunutou na čelo, aby viděla.
Filmová hvězda přichází! okomentoval Tomáš.
Dnes dávám noční speciál: Návštěvy u Novotných! zabručela Markéta.
Otevřela dveře s teatrální grácií.
Dobrý noční čas! prohlásila. Vítejte na našem exkluzivním nočním promítání. Program: čaj, cukroví a permanentní kruhy pod očima.
Pavel se rozesmál.
Mladí dneska pronesl s obdivem. Máte smysl pro humor. Já myslel, že už jdete spát v deset a vstáváte v šest.
V kuchyni demonstrativně vytáhla novou kávu, zacinkala na kuchyňský budík používaný na troubu.
Můžeme zavést tradici: půlnoc po italsku. Čaj, cukroví, mandolíny Ale budík na šest se neruší, bohužel.
To dá rozum, rozchechtal se Pavel. Aspoň máme na co vzpomínat! My jezdili nočníma vlakama, Tomáši, pamatuješ? Všechny lidi byli jako tahle rodina. A v noci jsou nejlepší debaty.
Pak se zadíval a povídá:
V životě jsou dveře, které se mají nechávat otevřené. Pro všechny, co skutečně potřebují.
Věta v Markétě vlezla pod kůži jako zimní déšť. Bylo to dojemné a nebezpečné.
Jen ti, co zvoní, zapomínají, že uvnitř žijí lidi, pomyslela si. Nahlas hlesla:
Ale i okna někdy musíme zavírat, abychom neprochladli.
Pavel si narážku nevšiml. Vyprávěl historky, přehlížeje Markétinu únavu a frustraci.
***
Jednu noc se rozhodla neotvírat.
Evička byla nachlazená, noc bez spánku. Markéta teprve uložila dítě, posadila se na okraj postele. A v tu chvíli jako na povel zazvonil zvonek.
Ne teď, vzlykla tiše.
Tomáš byl na směně, doma jen ona a dcera. Zmrzla na místě. Zvonek zazněl znovu. Pak ještě jednou. Pak ticho.
Seděla, v duchu počítala do sta, do dvou set. Srdce jí tlouklo v krku. Tak vidíš, jednou jsi neotevřela. A nic. Svět nespadl.
Ráno, když šla vyhodit odpadky, našla za dveřmi igelitku se zeleným logem. Cukroví. Leželo tam, nasáklé noční vlhkostí. Vedle toho malý, skoro dětský lístek: Usnuli. Nechtěl jsem rušit. P.
Nic víc. Žádné výčitky, žádná stížnost. Jen ta igelitka.
Markéta pocítila smíšeně stud a hněv: Proč bych měla mít špatné svědomí, že chci normálně spát?
***
Po další noční návštěvě byl byt jako promoklý deka tíživě těžký.
Evička nastydla několikrát v noci bosky do kuchyně, zatímco Pavel říkal další anekdotu. Vylétla jí teplota, celou noc kašlala. Ráno měla Markéta pod očima kruhy jako panda. V práci zvládala jen s novým hrnkem kávy.
Večer u plotny, při vaření polévky, se na Tomáše obrátila po dlouhé těžké pauze.
Už to takhle dál nejde, řekla bez pohledu.
Co prosím? Tomáš právě chystal konvici.
Jde o to, otočila se ostře, že nemůžu žít podle jeho nočního režimu. Nejsme nonstop čajovna. Máme dítě, mám práci. Připadám si cizí ve vlastním bytě.
Tomáš chtěl něco namítnout ale vždyť je to tvůj otec ale Markéta ho zarazila gestem.
Ne, počkej. Celý rok poslouchám, že je to tvůj táta, že je sám, že mu je těžko. Ale já? Já jsem žena, matka, člověk z masa a kostí, který má taky svoje hranice. A už se mě nikdo neptá, jak mi je.
Tomáš mlčel.
Navrhuju, zakousla Markéta ret, aby, až večer zase přijde, jsme si to řekli všichni tři. Bez humorných narážek. Potřebuju aspoň jednu noc, kdy bude opravdu ticho. Žádné zvonění.
Chceš mu zakázat chodit? nãohavně se Tomáš.
Chci, řekla Markéta, aby zkusil přijít přes den. Nebo aspoň do deváté. Nevyhazuju ho. Jen chráním naše noci.
Tomáš dlouze vydechl.
On se třeba urazí, zamumlal.
Já už jsem uražená, řekla Markéta potichu. Na vás oba. Protože moje dobře byla rok malými kapitulacemi cizím zvykům.
Když to říkala nahlas, překvapilo ji, jak je to jasné. Tomáš sklopil zrak.
Dobře, šeptl. Dnes to zkusíme. Budu u toho.
***
Když tu noc držel Pavel krabici s filmem, všechno do sebe zapadlo.
Rodinné chvíle 1979, psalo se na krabici. Pavel, odloživší bundu, ji položil na stůl jako poklad.
Koukni na to, opakoval, našel jsem. Celý život v krabici!
Mohli bychom nejdřív si promluvit? navrhla Markéta, zatímco Tomáš natahoval čaj.
O čem? podivil se Pavel. Nejprve slavíme, pak smutníme.
Markéta se podívala na muže. Ten kývl: Řekni mu to.
Postavila před tchána hrníček, posadila se naproti němu a v pití se jí srdce rozbušilo až v krku.
Pane Novotný, začala tiše. Jsme rádi, že jste našel ten film. Opravdu. A že jste k nám chodil. Ale musíme si něco vyjasnit.
Co to musí být tak strašné, že to potřebujeme řešit v noci? chtěl zavtipkovat.
Jde právě o noci, řekla vážně Markéta. O ty vaše i naše.
Pavel přestal se smát.
Poslouchám, pronesl a dokázal docela dobře maskovat napětí.
Chodíte často pozdě večer, řekla mírně. Téměř vždy po jedné v noci. Pro vás je noc časem vzpomínek. Pro nás je to doba spánku. Tomáš druhý den do práce, já taky. Evička školka. Jsme už prostě vyřízení, když nás každý večer někdo budí.
Pavel zamračil tvář.
Já že překážím? zeptal se tiše.
Tomáš do toho vstoupil:
Tati, nevadíš nám. Máme tě rádi, rádi tě tu máme. Ale večer je to moc. Hlavně pro Markétu. I pro Evičku.
Markéta kývla.
Už se bojím každého zvonění po desáté, svěřila tiše. Srdce mi vždycky spadne do žaludku. Nedokážu si odpočinout. Evička koukla k ložnici mi říká, že se jí každou noc zdá, jak někdo bouchá. A nemůže zavřít dveře, protože klika pálí.
Pavel těkal pohledem z ní na Tomáše, pak na tu krabici.
Já myslel jsem že to je pořád jako dřív. S Lídou jsme milovali noční čaje. Dveře byly vždy otevřené. Říkali jsme si: když někdo zaklepe v noci, moc potřebuje.
My v noci opravdu potřebujeme spát, řekla Markéta jemně, ale pevným hlasem. Potřebujeme zavřené dveře. Ne proto, že vás nemáme rádi. Proto, že se chráníme.
Bylo ticho.
Pavel upřel zrak na své ruce, které se slabě třásly.
Takže nechcete, abych už chodil?
Chceme, ujistila ho Markéta. Ale ne v jednu. Přijďte dopoledne, večer, do desáté. Zavolejte dopředu. Připravíme váš oblíbený čaj, domluvíme se.
Tomáš přitakal:
Tati, budeme tě opravdu rádi mít. Ale potřebujeme normálně žít. Nosit tělo a hlavu do práce.
Pavel dlouho mlčel a konečně tichounce řekl:
Nikdy jsem netušil, že dělám takové trápení. Myslel jsem že když já nespím, nespí ani ostatní
Markétě něco spadlo ze srdce.
Nebyl zlý. Jen ztratil cit pro časové hranice. Jeho čas stál ve chvíli, kdy odešla Lída.
Co kdybychom, navrhla tiše, ten film rozbalili v sobotu, odpoledne? Byli bychom všichni tři i s Evičkou. Čaj, pečivo, skoro jako Silvestr 1979.
Pavel hleděl na krabici, pak na ni.
A když budu v noci strachy vzhůru začal.
Pokud by bylo nejhůř, klidně řekla Markéta, zavolejte. Vezmeme telefon. Ale ne každý den. Pokud nejde o nouzi, návštěvy se přesunou na světlo denní.
Tomáš mu přikývl.
Tati, chci s tebou být, jen už ne usínající, kdy už ti napůl nerozumím. Chci tě poslouchat i chápat.
Pavel zesmutněl a pousmál se.
Starý blázen jsem. Celý rok jsem myslel, že se těch mých deset minut ztratí
Těch deset minut je už za rok celý rok, podotkla Markéta.
Přikývl.
Dobře, vzdychl. Film necháme na sobotu. Já teď půjdu.
Doprovodím vás, řekla Markéta.
V předsíni se dlouho hrabal v bundě.
Markétko, řekl jemně, kdybych přece jen někdy večer zazvonil
Myslela bych, že je vám zle, přikývla. Ale ne vždy otevřu. Taky jsem člověk.
Kývl. V očích měl něco nového snad respekt.
***
Sobotní večer, jak Markéta slíbila, přišel rychle.
Na stole stála stará promítačka, kterou zázrakem sehnali u Tomášova spolužáka. Pokoj vypadal jako kineček závěsy zatažené, na bílém prostěradle připíchnutém na zeď se začalo odehrávat to, co bylo kdysi prožito.
Pavel seděl nejblíže projektu, držel krabici s filmem jako truhlu s pokladem. Evička byla na klíně u Markéty, tlačíc svého plyšového králíka. Tomáš bojoval s kabeláží, aby staré železo oživilo.
Konečně projektor zabzučel, do šera prořízl svazek a na zdi ožila bledá postava.
Mladá žena v květované blůze úsměv, co rozjasnila celý pokoj. Vedle ní mladý Pavel, hříva tmavých vlasů, ruce kolem jejích ramen. Mezi nimi malý Tomášek, ještě kulatější a naivně důvěřivý.
Na filmu: silvestrovský stůl, mandarinky, oschlé chlebíčky, světýlka. Kamera zabírá nápis: Vždy otevřeno. I v noci. Pro ty naše.
Markétu to zasáhlo rovnou do hrudi.
Pavel polkl vzlyk.
To psala Lída, zašeptal. Prý, ať to všichni vědí.
Na záznamu Lýdie směje se, otvírá dveře někomu za kamerou a mává: Pojďte!. Světlo, smích, šum. Kamera zabere hodiny 1:05. Ručně podstrkaný titulek: Doma jsou dveře vždy otevřené.
Pavel to nevydržel a rozplakal se. Potichu, ale ramena se mu otřásala.
Markéta cítila, jak na ní Evička klimbá. V unaveném objetí usnula, ručku propletenou za maminým krkem.
Projektor šeptal, sekvence se ve švech filmů slabě třásly jak Lída utírá talíře, jak Pavel dává polibek na tvář, jak malý Tomík krouží okolo stromku.
Markéta pochopila. Pavlovy noční návštěvy nebyly jen zvyk. Byly zoufalým pokusem vrátit dobu, kdy byly dveře skutečně otevřené pro smích, nikoliv pro drobné kapitulace.
***
Projektor utichl, světlo zmizelo. V pokoji polovina šera. Evička spala, zabořená v matčině náručí.
Pavel si otřel oči.
Odpusťte mi, řekl do ticha. Já měl pocit, že dělám dobře. Kdybych chodil k vám aspoň v noci, nejsem sám
Markéta tiše odpověděla:
Ještě pořád nejste sám. I bez nočních poplachů. Otevírat dveře můžeme, jenom jindy.
O pár dní později šla Markéta do obchodu. Vzala nové linecké v zeleném, ale i pěknou termosku stříbrnou s černými horami na víčku. Drží teplo až osm hodin, slibovala cedulka.
Doma termosku zabalila, přiložila linecké a drobný klíč na přívěsku.
Na kartičku napsala: Pane Novotný, jste u nás vítán kdykoli. Hlavně dopoledne. Termoska, ať máte čaj vždy u sebe. Klíč, ať můžete přijít přes den, kdy čekáme. Zavolejte, prosím, před návštěvou. Máme vás rádi. Markéta, Tomáš, Evička.
Poprvé sama volala tchánovi ve dne:
Dobrý den, pane Novotný, pronesla. Zítra bude ranní čaj. Přijďte kdykoli vám dnešek vyhoví. Jen do dvanácti, prosím.
Ve sluchátku veselý smích.
To je oficiální pozvání? divil se.
Malý pokus začít novou tradici, usmála se Markéta. Bez nočních směn.
Nazítří Pavel dorazil přesně v deset. Dopředu volal: Vyjíždím, budete doma? Na prahu v čisté košili, v ruce kytička kopretin.
Tohle je pro tebe, Markétko, ostýchavě. Za trpělivost.
A pod paží držel plyšového medvěda v noční čepičce.
A tohle je pro Evičku, usmál se. Noční hlídač, aby děda ve spánku už neťukal, ale vyprávěl pohádky.
Markéta se usmála doopravdy.
Pojďte dál, pozvala. Čaj už voní na stole.
Pouliční slunce malovalo na stůl světelné čtverce. Čaj hřál, cukroví křupalo. Evička, vyspalá a šťastná, objímala svého medvěda. Tomáš otci povídal o novém IT projektu, Pavel opět historce o tom, jak jednou rozlišoval noční vlak od denního.
Byl to pořád ten samý Pavel, se stejnými příběhy. Ale čas byl jiný. Ráno místo noci. Uvědomělá návštěva místo nečekaného vpádu.
Večer, když uspávala Evičku, Markéta zaslechla:
Mami, dneska se mi děda nezdál.
A jaké to bylo? zeptala se Markéta.
Fajn, zamyslela se dcera. Normálně jsem spala. A ráno byl opravdový.
Markéta se pousmála.
Ať to tak zůstane, zašeptala.
V noci, když hodiny ukázaly 1:15, v bytě vládl klid. Zvonek se nerozezněl. Poprvé za dlouhou dobu se Markéta vzbudila sama protože se prostě vyspala.
Pochopila, že naučit se o svých hranicích mluvit ne křikem, ne vinou, ale prostě slovy svět neruší. Tchán nezmizel z jejich života. Jen přestal chodit v noci.
A to byla malá, ale skutečná, výhra její, i všech v tomhle bytě.