Dobrá žena, co bychom si bez ní počali?
A ty jí dáváš jen čtyři tisíce korun měsíčně.
Jano, vždyť jsme na ni přepsali byt.
Karel vstal z postele a pomalu se odšoural do vedlejšího pokoje. V mihotavém světle noční lampičky pohlédl krátkozrace na svou ženu.
Sedl si tiše k ní a naslouchal. Zdá se, že je vše v pořádku.
Zvedl se a loudavě zamířil do kuchyně. Otevřel kefír, zašel do koupelny. A pak se vrátil do svého pokoje.
Lehl si na postel. Nemohl usnout:
Nám s Janou je devadesát. Kolik jsme toho spolu prožili? Už to nebude dlouho trvat a půjdeme k Pánu Bohu, a přitom kolem nás nikdo není.
Dcery, Marušky, už není, ani šedesáti se nedožila.
Pavla také ne. Ten si užíval života… Zůstala jen vnučka Lenka, ta žije už dvacet let v Německu. Na dědu s babičkou si nevzpomene. Už má asi i vlastní děti
Ani nevěděl, kdy usnul.
Probudil ho dotek ruky:
Karle, jsi v pořádku? ozval se tichý hlas.
Otevřel oči. Nad ním stála jeho žena.
Co je, Jano?
Dívám se, ležíš bez hnutí.
Ještě žiju! Běž spát!
Ozvaly se šouravé kroky. V kuchyni cvakl vypínač.
Jana Váchová se napila vody, zašla do koupelny a vrátila se do svého pokoje. Lehla si na postel:
Tak jednou se probudím a on už tu nebude. Co si počnu? Nebo třeba odejdu první já.
Karel už zařídil i naše smuteční hostiny. Nikdy bych nevěřila, že se to dá připravit dopředu. Na druhou stranu je to možná dobře. Kdo by to za nás udělal?
Vnučka na nás dávno zapomněla. Jen sousedka Ivana nám chodí pomáhat. Má klíče od našeho bytu. Děda jí z naší penze dává tisícovku měsíčně. Kupuje nám jídlo i vše potřebné. Co si s penězi počneme? A z čtvrtého patra už sami nescházíme.
Karel Vách stiskl oči, do okna svítilo slunce. Vyšel na balkon, nad hlavou šuměla zelená koruna třešně. Usmál se:
Dočkali jsme se zase léta!
Šel navštívit manželku. Seděla zamyšlená na posteli.
Janičko, nech těch chmur! Pojď, něco ti ukážu.
Ach, už nemám sílu, stará žena se těžko zvedala z postele. Co zase vymýšlíš?
Pojď, pojď!
Podepřel ji a zavedl na balkon.
Podívej, třešeň je zase zelená! A ty říkala, že léto už nezažijeme. Vidíš, dožili jsme se!
No vidíš! A sluníčko svítí.
Posadili se spolu na lavičku na balkoně.
Pamatuješ, když jsem tě bral do biografu? To jsme byli ještě děti na škole. Ten den strom taky rašil.
No, jak bych na to mohla zapomenout? Kolik je to let?
Přes sedmdesát Sedmdesát pět.
Seděli tam dlouho a vzpomínali na mládí. Na stáří člověk spoustu věcí zapomene, občas i to, co včera dělal, ale mládí to nejde nikdy zapomenout.
Jejda, to jsme se zapovídali! vstala žena. Ani jsme nesnídali.
Jano, udělej pořádný čaj! Už mě nebaví pořád pít ty byliny.
Ale nám to lékař zakázal.
Aspoň slabý, a dej lžičku cukru.
Karel pil slabý čaj, ukousl malý chlebíček se sýrem a vzpomněl si, jak ráno býval silný a sladký čaj, k němu koláče nebo lívance.
Přišla sousedka. Usmála se milým úsměvem:
Jak se dnes máte?
Jaké můžeme mít starosti v devadesáti, Ivanko? vtipkoval děda.
Když máš humor, je to v pořádku. Co vám mám koupit?
Ivano, dones maso! požádal Karel.
To by vám nemělo.
Kuřecí smíme.
Dobře, uvařím vám polévku s nudlemi!
Sousedka sklidila ze stolu, umyla nádobí a odešla.
Jano, pojďme zase na balkon, navrhl muž. Ohřejeme se na sluníčku.
Pojďme!
Za chvíli přišla Ivana. Vyšla na balkon:
Chybělo vám už sluníčko, co?
Je tu s tebou dobře, Ivanko! usmála se Jana Váchová.
Tak, za chvíli vám přinesu kaši a začnu vařit tu polévku.
To je žena k pohledání, díval se za ní děda. Bez ní bychom už byli úplně ztraceni.
A ty jí dáváš jen čtyři tisíce měsíčně.
Jano, přece jsme na ni byt přepsali.
Ale ona to neví.
Zůstali na balkoně až do oběda. K obědu byl kuřecí vývar, krásně voňavý, s kousky masa a rozvařenými bramborami.
Takovou polévku jsem vždy vařila Marušce a Pavlovi, když byli malí, vzpomněla Jana Váchová.
A teď nám na stáří vaří cizí lidé, povzdechl si muž.
Asi to tak mělo být, Karle. Až tady s tebou nebudu, ani živá duše po nás nevzdechne.
Dost, Jano, nesmutni. Pojď, půjdeme si zdřímnout!
Karle, není to jen tak:
Starý jako dítě.
Naše dny dnes vypadají jako u dětí: rozmixovaná polévka, spánek po obědě, svačina.
Karel Vách jen na chvilku zdříml, ale pak stejně vstal nemohl spát. Snad se mění počasí? V kuchyni na stole stály dvě sklenice se šťávou, pečlivě připravené Ivanou.
Opatrně je vzal a donesl k Janě do pokoje. Seděla zamyšlená na posteli a dívala se ven:
Co je, Janičko, proč jsi tak smutná? pousmál se muž. Napij se šťávy!
Vzala si sklenici a trochu upila:
Taky nemůžeš spát?
To to počasí.
Taky mě dneska bolí tělo, smutně pokývala hlavou Jana. Cítím, že už tu dlouho nebudu. Pořádně mě pochovej, Karle.
Jano, co to povídáš. Jak bych bez tebe žil?
Někdo z nás odejde dřív.
Už dost! Pojďme na balkon!
Zůstali tam až do večera. Ivana udělala tvarohové lívanečky, pojedli a posadili se k televizi. Večer vždy koukali na filmy. Nové filmy už se jim pletly, tak si pouštěli ty staré, nebo pohádky.
Dnes shlédli jen jednu pohádku. Jana vstala z gauče:
Jdu spát, nějak jsem unavená.
Já půjdu taky.
Počkej, ať se na tebe ještě jednou podívám! poprosila žena.
Proč?
Jen tak.
Dlouho na sebe hleděli. Snad oba mysleli na mládí, kdy měli vše před sebou.
Pojď, já tě dovedu do ložnice.
Jana si Karla vzala pod paži a pomalu odcházeli.
On ji pečlivě přikryl dekou a vrátil se do svého pokoje.
Na srdci měl najednou tíhu. Spánek nepřicházel.
Měl pocit, že nespal vůbec. Ale digitální hodinář na nočním stolku ukazoval dvě v noci. Vstal a zamířil do ženiného pokoje.
Ležela s otevřenýma očima:
Jano!
Vzal ji za ruku.
Jano, co je? Ja-no!
A najednou i jemu došel dech. Došel do svého pokoje. Vyndal předem nachystané papíry a položil je na stůl.
Pak se vrátil k Janě. Dlouho se díval na její tvář. Poté si lehl vedle ní a zavřel oči.
Spatřil svoji Janu mladou a půvabnou, jako před pětasedmdesáti lety. Šla někam ke světlu v dáli. Rozeběhl se za ní, chytil ji za ruku.
Ráno Ivana vešla do místnosti. Leželi vedle sebe. Na obou tvářích spočíval stejný klidný úsměv.
V rozpacích zavolala lékaře.
Doktor, co přijel, nad nimi zakroutil hlavou:
Odešli spolu. Museli se moc milovat…
Odvezli je. Ivana jen bezmocně usedla ke stolu. Všimla si papírů a závěti, která byla napsaná na její jméno.
Sklonila hlavu do dlaní a rozplakala se…