V těhotenství se třetím dítětem jsem se rozhodla trávit více času s rodinou i za cenu jedné velké změny…..
Ideální život pro mě vždycky spočíval v tom, že jsem se od svých dětí nikdy nevzdalovala, viděla je, jak si hrají a rostou. Tak jsem i vyrůstala – rodiče pracovali v zemědělství, náš dům stál uprostřed pole a mé dětství probíhalo mezi školou a zvířaty chovanými na nedaleké farmě. Rád jsem byl s rodiči, hladil je a krmil. Můj otec říkával: „Kate bude veterinářkou.“ Vždycky jsem si říkala, že to je dobrý nápad.
Velmi zaneprázdněná a velmi… nešťastná.
Život však rozhodl jinak – v jednadvaceti letech jsem začala pracovat v bankovním sektoru, nekonečně vzdáleném světu zvířat. A pak bylo mezi ní a mou rolí matky ještě méně společného. Mému synovi bylo pět a dceři tři roky a já čekala třetí dítě, holčičku.
Naplňovalo mě to štěstím, ale také úzkostí. Nedokázala jsem si představit, jak bych dokázala sladit péči o děti se svým pracovním dnem, který začínal brzy ráno napůl snědenou snídaní a trval do 18:00-19:00, aniž bych mohla děti ze školky osobně vyzvednout. Vracela jsem se domů pozdě a neměla jsem čas ani energii se jim plně věnovat. Bylo mi 32 let, žila jsem se svým druhým manželem, který se o mé dvě děti staral, jako by byly jeho vlastní.
I přes svou velkou vytíženost si s nimi hrál, vařil jim, staral se o celou domácnost. Zároveň se postupně vytrácelo mé nadšení pro tuto profesi – milovala jsem kontakt se zákazníky, ale jak roky plynuly, viděla jsem, že automaty zaujímají v komunikaci stále větší místo, a začala jsem si připadat jako v obchodě.
Začal jsem si připadat jako stroj. Požádal jsem své nadřízené o práci na částečný úvazek, abych měl jeden den v týdnu volno. Odmítli mě. Tehdy jsem si uvědomil, že je čas na změnu.
Dobré nápady přicházejí nečekaně
Ale co jsem mohl dělat? Ukázalo se, že nejlepší nápady přicházejí za těch zdánlivě nejnevhodnějších okolností. V mém případě se to stalo při česání srsti mého psa. Doma máme tři kočky a dva psy. Napadlo mě, jak moc je mám ráda a že je to nejspíš pozůstatek mého snu stát se veterinářkou. Proto jsem tak často brávala své děti do zoo.
Na tak dlouhý výlet bylo samozřejmě pozdě a s dětmi to nešlo. Existovaly však jiné možnosti, jak se dostat do kontaktu se zvířaty a proměnit to ve způsob obživy. Zavolal jsem Jorovi a zeptal se ho: „Co myslíš, můžeme si otevřít hotel pro zvířata?“. Překvapil mě realismus v jeho hlase. Samozřejmě, že to bylo řešení!
Současně jsme stavěli náš nový dům. Měli jsme mít dvě garáže a ateliér pro mého muže. Projekt se změnil a celý prostor se stal naším hotelem pro psy a kočky.
Vlastně jsem si nastudovala organizaci takového zařízení, kontaktovala jsem hygienické úřady, dostali jsme certifikát a za půl roku se objevil náš první klient!
Bez výčitek jsem se otočila k bance zády a s nadšením se pustila do nového podnikání.
Manžel mi stál po boku a pomáhal mi, kdykoli to bylo možné. Především jsem cítila jeho morální podporu a víru, že uspěji.
Dnes je situace stabilní. Počet našich zákazníků neustále roste. Lidé okamžitě pochopili, že se jejich mazlíčci v mých rukou cítí skvěle. Když nejsou ve škole nebo na zahradě, mám své tři děti stále na očích a nesnesitelný pocit viny před nimi mě navždy opustil.
Doma mám vždy uklizeno, lednička je plná a večer vítám svou rodinu teplým jídlem. Navíc dobře vydělávám, takže finančně nemám čeho litovat. Znovu jsem získal klid a moje rodina je šťastná!
