Karle, už je na čase. Doporučil bych vám zajít si k lékaři. Nechat si zkontrolovat srdce.
A co má být s mým srdcem?
Mám pocit, že vy ho snad ani nemáte!
Bylo to dávno, když Čenda stále nechápal, proč jsou vchodové dveře, jimiž se tolikrát vraceli z procházky, najednou zamčené. Tolik známé místo se stalo cizím a on zvědavě posedával před olupanými hnědými dveřmi.
Snad jsem se nespletl? říkal si. Ne! Tohle jsou ony! Říkají to pachy.
Stačí ještě chvíli počkat a pán si vzpomene, že mě někam autem vezl do lesa a nechal samotného. To bude nějaká hra! Ale já jsem trefil zpátky. Teď čekám!
Začal padat sníh. Čendovi mrzly tlapky, zimou se celý třásl, ani hustá srst už moc nepomáhala.
Hlavně nemyslet na hlad. Za chvíli mě najdou, budou se radovat a dají mi pořádnou kost Třeba i polívku. A pak budu zase u té velké bílé topné baterie. Tam je teplo!
Třesoucí se malý pes se přitočil ke kupě sněhu a začal ho lízat, aby zapil žízeň. Sníh se mu rozpouštěl na jazyku, žízeň jen trochu ustoupila, zato zima drtila čím dál víc. Jak by taky ne!
Teď mě pustí dovnitř, natáhnu se u radiátoru Hlavně ta kost! A potom na všechny budu bručet, že jsem zase doma. Tohle je přece trénink.
Ale hledal jsem náš dvorek několik nocí. Včera se mi povedlo proklouznout do otevřeného vchodu, abych se trochu zahřál. Ráno mě dozorčí domovník vykopl botou ven. Kněučel jsem, neměl jsem sil ani zatnout zuby.
Ti lidé jsou zvláštní. Když jsem na vodítku, každý se na mě usměje, někdo se i zastaví. Ale když jsem sám, koukají na mě nevraživě, nebo mě rovnou kopnou. Ještě teď mě bok bolí.
Hodiny seděl Čenda před vchodem a upřeně zíral na dveře. Nikdo nechodil ven ani dovnitř. Potichu začal kňučet, v duchu byl už sytý a v teple.
Jen vydržet. Jen chviličku
Začala vánice. Čenda už skoro necítil tlapky. Svinul se do klubíčka. Jeho mysl se začala rozplývat někde daleko. Splnil svůj úkol našel domov, i když to nebylo vůbec snadné. Je to šikulka. Teď by si měl na chvilku zdřímnout
Viktor Novák byl ten večer doma sám. Práce měl přesně tolik, kolik poslední léta: podívat se na televizi, uvařit si čaj, znovu televize, zase čaj, a ještě si trochu pospat, a tak pořád dokola. Nic jiného ho dnes ani v příštích deseti letech nečekalo. Dřív to byla jízda!
Býval řidičem rychlíku vozil lidi z okrajů Prahy až do srdce města. Patřil k velkému tepajícímu organismu. Hlavně ale byl potřebný.
To nic, uklidňoval se, za chvíli je jaro. Zasadím sazenice, začne sezóna na chalupě. Už jen chvíli to tady přečkám.
Odešel do kuchyně a postavil vodu na čaj. Kdysi během vaření vždycky někdo přišel, něco mu povyprávěl, někdo zabručel. Teď měl pocit, že ho všichni předběhli a nechali ho samotného.
Konev za chvíli vřela. Viktor Novák šáhl do skříňky a čaj nikde. Krabice byla prázdná.
Sakra, došel. Budu muset do obchodu, pomyslel si spíš s radostí. Rychle se oblékl a vyšel z bytu.
Na chodbě nesvítilo světlo. Zase žárovku ukradli, nebo jen praskla? Koupím novou, když půjdu zpátky, rozhodl se.
Sotva otevřel dveře vchodu a udělal pár kroků, o něco zakopl a málem spadl. Nadával pod vousy.
Na zemi byl pes, zasypaný sněhem. Sníh na srsti netál.
Čendo! poznal sousedova psa.
Čendo, co blbneš! Tobě není dobře? Počkej, zkusím zavolat tvým pánům na zvonek. Rychle běžel ke zvonku, ale nikdo nebral. Zkusil zavolat i jiné sousedy. Tam se někdo ozval.
Sousedko, nevíte, kde jsou ti ze čtyřiapadesátky? Pes jim tu skoro umrznul!
Ti už se odstěhovali. Rozvod prý. Byt je na prodej.
To snad není možné Dík.
Viktor Novák shodil svůj kabát, položil ho vedle psa. Opatrně smetl sníh a přenesl Čendu na kabát. Vypadalo to, že už nedýchá.
Do prčic, Čendo, dýchej!
Dostal ho do vchodu, blízko k radiátoru. Hladil mu promrzlou srst. Potom zabouchal na první dveře v přízemí. Otevřela sousedka Jiřina.
Viktore, co se stalo?
Jiřino, prosím vás, najděte nejbližší veterinu a zavolejte nám taxíka.
Haló, Hano?
Ano, kdo je to?
Tady je váš soused ze sedmdesát dvojky, Viktor Novák. Jiřina mi dala vaše číslo.
Aha, dobrý den, Viktore.
Jde o Čendu.
To řešte s Karlem. Já jsem toho psa nikdy nechtěla.
Hm My jsme teď na veterině
Víte, ten neschopný nikdy nevydělal ani na hypotéku a ještě, aby si pořídil psa!
Vy víte, že jsem roky živila smečku na svých bedrech? Požádala jsem, aby toho psa dal pryč Ale ani to nezvládl! Nashledanou!
Haló, Karle? Tady je Viktor, soused. Čenda se vrátil domů!
Pletete se. Náš Čenda se ztratil v lese.
Jsem si jist, že je to on!
To není možné.
Chápu Nelze se takhle chovat.
Nerozumím vám?
Ale rozumíte dobře. Jsem rád, že už vás tady nemáme.
Uběhlo pár měsíců a Čenda bydlel v novém domově. O několik špiček uší přišel, dvě tlapky ještě bolely, ale pomalu si zvykal.
Čenda nakonec pochopil, že to nebyla žádná hra. Byla to hra dvou dospělých lidí, ve které měl Čenda splnit povel zařaď zpátečku navěky. Tentokrát doopravdy.
Ale také zjistil, že má nového pána. Chodili ven třikrát denně, a protože pán byl už starší, Čenda mu pomáhal s během místo televize.
Ti lidé jsou fakt zvláštní, převracel Čenda v hlavě. Tamti se usmívali, ale málem mě zahubili. Tenhle bručí, brblá, ale je hodný a starostlivý. Nejsem hloupý: ty kousat, tohoto milovat!
Jednoho dne Viktorovi Novákovi někdo zaklepal na dveře.
Viktore, tady Karel. Bydlím teď s přítelkyní, ona má dceru. Holčička by chtěla psa. Nechcete mi Čendu vrátit? Omlouvám se, že to tak dopadlo. Kolik vám dlužím za veterinu?
Karle, nerozumím vám.
To víte, bylo to těžké, peněz málo
Psovi je jedno, kolik vyděláváte Čenda zůstal ztracený v lese.
Viktore, vždyť leží támhle na pelíšku!
To je Norris. O Čendu jsi přišel.
Čendo, ke mně!
Pes zůstal ležet, ani se nepohnul. Jen vycenil zuby.
Karle, vážně byste měl jít k lékaři. Nechat zkontrolovat srdce.
A co je se srdcem?
Řekl bych, že už ho nemáte.
A co myslíte vy? Napište svůj názor dolů, dejte lajk!