Poslední přání
Ne, domů už se nevrátím povzdychl jsem si, svíraje se bolestí v břiše. A Aničku už nikdy neuvidím. Přitom jsem jí chtěl požádat o ruku. Nestihl jsem to Za co mě tohle všechno potkalo?
Nebojte se tolik, usmála se na mě sestřička, když viděla, jak jsem zbledl cestou v sanitce. Všechno dopadne dobře.
No, moc tomu nevěřím, zamumlal jsem.
Pak už jsem jen v tichosti, s děsem v očích, sledoval, jak mě připravují na sál.
*****
Nemocnice jsem nikdy neměl rád.
To mám od dětství tam mi vždycky něco bolestivého prováděli a ani se neomluvili za ty duševní újmy, které mi způsobili.
No tak, Honzíku, přestaň fňukat, smála se sestřička, když mi píchala do prstu jehlou na odběr krve. Vždyť už jsi velký kluk, za chvíli půjdeš do školy, a brečíš tu jako holka. No nestydíš se?
Díval jsem se na ni skrz slzy, snažil jsem se jí vymanit, ale bylo to marné. Ne, nestyděl jsem se. Bylo to jednoduše k vzteku a bolelo mě to.
Cestou domů z dětské polikliniky jsem mamince sliboval, že už nikdy, opravdu nikdy do nemocnice nevkročím.
Ano, tak to bylo nikdy a za žádnou cenu. Raději umřu, ale do nemocnice už mě nikdo nedostane, dodal jsem kategoricky.
Honzíku, co to říkáš? pokoušela se mě uklidnit máma. Doktoři jsou tu proto, aby nám pomáhali, abychom byli zdraví. Nemáš proč se jich bát.
Jo, pomáhají, vzlyknul jsem a podíval se na svůj prst, ze kterého mi odsáli půl života. Ať si léčí sami sebe, mě ať nechají na pokoji!
A nemusím asi říkat, co jsem zažil, když mě rodiče odvlekli k zubaři, aby mi vytrhli zub.
Řval jsem tehdy, že mě bylo slyšet až na ulici i přes zavřené okno.
No nejsou to pěkné vzpomínky.
A tak není divu, že i jako dospělý jsem nemocnice a lékaře nemusel a vyhýbal se jim, jak jen to šlo.
Až mi jednou život, jak to tak bývá, nalajnoval jinak: zánět slepého střeva.
Zakručelo mě tak, že Anička, se kterou jsem se chystal na večeři, nakonec musela volat sanitku.
Nevolej záchranku, to přejde samo, škemral jsem.
Prosimtě, nejspíš máš slepák. Jednou jsem to taky měla, vypadá to stejně.
A tak jsem, ač velmi nerad, skončil na Emergency ve Fakultní nemocnici v Brně.
Představa, jak mi chirurgové šťourají v břiše, mi nijak nepřidala na náladě.
Když pak uvidíte dva zamračené sanitáře, jak táhnou po chodbě nosítka s dalším, co měl po starostech, skoro propadnete zoufalství.
Všechno je ztracené vzdychl jsem. Aničku už nikdy nepolíbím. Nestihl jsem jí to říct Jaký to má vůbec smysl?
Nebojte se tak, usmála se znova sestřička, když jsem byl už na operačním sále. Operace je jednoduchá a stihli jste to včas. Mohl jste přijet později a bylo by to horší.
Operace opravdu proběhla hladce, k žádným komplikacím nedošlo, a popravdě, bolest byla snesitelná poprvé jsem měl z nemocnice docela dobrý pocit.
Uspali mě rovnou na stole, probudil jsem se už po všem. Přeložili mě na pokoj a celou noc jsem spal tvrdě jako špalek, jen občas mě probudila výměna infuze.
A ráno
ráno jsem zjistil, že na pokoji nejsem sám. Vedle mě ležel starší pán.
To mi tak ještě scházelo, pomyslel jsem si Teď mi tu bude vykládat celý svůj život od A do Z
Nechtěl jsem s nikým mluvit, chtěl jsem jen klid. Ani Aničce jsem nevolal, jen jsem jí napsal, že jsem v pořádku, a mobil zasunul pod polštář.
Celý večer jsem přemýšlel, jak blbě to celé dopadlo. S Aničkou už rok bydlím, na včerejší večer jsem naplánoval žádost o ruku v restauraci. Dojednaná živá hudba, která jí měla zahrát oblíbenou písničku, prsten ukrytý v dezertu. Chtěl jsem, aby vše bylo dokonalé.
Ale nestalo se. Místo romantické večeře jsem ležel v nemocnici, s cizím dědou.
K mému překvapení byl ten pán až podivně nenápadný. Pozdravil, víc neřekl. Celý den si cosi mumlal pod vousy nebo opakovaně volal z mobilu, až mu došel poled a nabíječku neměl.
Nikdo ze sestřiček v nemocnici ovšem neměl nabíječku na jeho starou tlačítkovou Nokii a tím to skončilo. Když se podíval na dávno černý displej, rozplakal se. Tehdy mi ho bylo líto i trochu stydno. Jasně, je v průšvihu a já se jen zabývám sám sebou.
Za chvíli jsem se tedy posadil na kraj postele (ležící by to nešlo), podíval se na něj a zeptal se, jestli pro něj můžu něco udělat.
Nemůžu se dovolat synovi, řekl smutně.
On neví, že jste v nemocnici? podivil jsem se.
Věděl, sestřička mu to volala hned včera. Ale na mě už dávno zanevřel. Pohádali jsme se před půl rokem těsně před mými narozeninami. Chtěl mě umístit do domova důchodců, aby brzy prodal můj dům, ale já nechtěl… Ne kvůli baráku, ale, povzdechl si. Mám doma jen malého psa, jmenuje se Punťa. Teď je sám někde na zahradě. Prosil jsem syna, aby mi ho pohlídal, kdybych se z nemocnice nevrátil. Nebo ho dal někam, kde mu bude dobře, protože sousedi už svých zvířat mají dost, ti si ho nevezmou. Ale syn mi už neodpovídá, ani když mu volala sestřička.
Tak mi vyprávěl, jak ho do nemocnice přivezli s infarktem. Musel podstoupit operaci, kterou naplánovali na pozítří, ale měl strach, že se jí nedočká.
Víte, já mám Punťu fakt rád, říkal. Našli jsme se tak náhodou zrovna na moje narozeniny, půl roku zpátky. Syn mě tehdy nepozdravil, ani jiní příbuzní už nežijí. Žena budiž jí země lehká už tu není pět let. Ale těsně před narozeninami se mi zdála ve snu. Šla ke mně se psem na vodítku, mávala, usmívala se. Druhý den jsem cestou na nákup opravdu psa našel, přivázaného u zábradlí, venku lilo a byla zima. Nikdo z lidí v okolí nevěděl, čí je. Po pár hodinách jsem ho nemohl u těch zábradlí nechat, tak jsem ho vzal domů. Možná to bude znít na hlavu, ale řeknu vám, byl to takový dárek od ženy. Na stará kolena mám aspoň jednoho opravdového kamaráda.
Neříkal jsem nahlas, co si doopravdy myslím, ale přikývl jsem, aby nebyl smutný.
Vyprávěl mi dál, jak týden vyvěšoval v okolí fotku Punťi, jestli mu ho někdo nepostrádá. Nikdo se neozval a dnes je Punťa víc než pes, stal se smyslem jeho stáří.
Tu noc jsem dlouho nemohl usnout, pořád jsem myslel na toho tátu, co je mu vše jedno, hlavně že prodá barák, a na psa, co bude asi teď sám.
Zdálo se mi pak, že po městě chodí opuštěný pes, zrovna jako Punťa, a hledá někoho blízkého. A já ho následuju, ani přesně nevím proč.
Probudil mě pak starcův sípavý dech. Výrazně lapal po dechu, svíral se za hrudník.
Máme volat lékaře? popadl jsem paniku.
Ne, počkej Zavolej synovi, prosím. Seriózně. Na nočním stolku je lístek s číslem. Řekni mu, že bych se s ním chtěl rozloučit. A pokud přijede, ať Punťu opravdu pohlídá. To je mé poslední přání. Klidně za barák, já o něj nestojím, ať mu přijde do ruky.
Zatímco mi to říkal, já sahal po telefonu a drkotajícíma rukama vyťukával číslo: Dobrý večer, dovolal jsem se panu Jaroslavovi? Jsem soused vašeho otce teda, vašeho pana Karla Dvořáka Ležíme spolu na pokoji, udělalo se mu hodně zle, prosil, abyste přijel
On jako umírá? A to je v šalandě na třetím patře, číslo 314, že? zopakoval pár slov otráveně Jaroslav. Souhlasil, že přijede.
A já vyrazil najít sestřičku. Naštěstí seděla na chodbě u stolečku. Rychle jsem ji poslal ke starci.
Pane Dvořáku? Lékař už přijde. Držte se, to dáme. Syn slíbil, že přijede. Slyšíte? chytl jsem ho za ruku, povzbuzoval ho a sledoval, jak zavírá oči.
Doktor přiběhl, zkontroloval puls, pokrčil rameny. Sestřička jen pokývala hlavou. Konec. Karla Dvořáka odvezli ti samí sanitáři, co jsem je viděl v den mého příjmu.
*****
Váš tatínek mi zemřel doslova v náruči, řekl jsem Jaroslavovi, když dorazil ráno.
Aspoň, že se nenadřel, pokrčil rameny syn. Je to lepší, než kdyby musel ležet a někdo se o něj trápil. Mám rodinu, práci, kde bych bral čas na řešení starých lidí?
Vašeho otce trápil hlavně Punťa. Mohl byste mu to splnit? Teď už je dům stejně váš, namítl jsem.
Jaroslav vzal jen starý tlačítkový mobil a poznámkový blok, odcházel bez ohlédnutí. Jen zabouchnul dveře.
Sedl jsem si zase na postel. Bylo mi líto pana Dvořáka. Sedmasedmdesát let klidně by se dožil i devadesáti, kdyby měl proč. Smutné je i to, že Punťa zůstal sám.
Pochybuji, že to Jaroslav splní. Dům prodá, pes skončí na ulici. Jestli měl štěstí, aspoň ho někdo nakrmí, pokud ne, kdoví.
Noc se mi zdál smutný sen: pan Dvořák chodil po Brně a volal Punťu, ale pes nikde. Starému pánovi tekly slzy po tváři a mě s ním. Až jsem se sám divil, kdy jsem naposledy plakal.
Ty sny nepřestaly, ani když jsem už byl doma z nemocnice. Aničce jsem to však dlouho neříkal.
Honzo, je ti něco? všimla si, že jsem zamyšlený.
Jen o něčem přemýšlím. V nemocnici jsem měl na pokoji pána, co tam umřel. Po smrti tu po něm zůstal pes. Syn ho nechtěl, šlo mu jen o barák. Nejhorší je, že se ten pes jmenoval Punťa. A přestože jsem ho nikdy neviděl, je mi to tak líto.
Nechceš tam zajet a podívat se, jestli tam pes ještě je? navrhla Anička. Když ho najdeme, můžeme si ho vzít k sobě.
Vážně by ti to nevadilo? vyhrkl jsem. S pejskem je víc práce, já vím
Naopak, pes v bytě je radost. Procházky, společnost. Pojď, pojďme se po něm podívat.
V nemocnici jsme adresu nezískali hned paní v kartotéce kroutila hlavou, ochrana osobních údajů Ale když Anička přinesla čokoládu a kávu a já vysvětlil, jak to je, najednou se papírek s adresou objevil.
Za hodinu jsme stáli před domkem v Novém Lískovci. Po Punťovi ani stopy.
Z vedlejšího domu vyšla starší paní.
Koho hledáte? Tady už nikdo nebydlí
Vím, znám Karla Dvořáka. Ležel se mnou v nemocnici a včera umřel, vysvětlil jsem.
To je mi líto. Měl srdce na pravém místě. Syn jeho je jinak povaha úplně jiná. Ani pohřeb pořádně nezařídil, už tu plánuje rekonstrukci a chce hned prodávat. Taky jsem se ho ptala, co bude s Punťou, tou fenou, co ji Karel našel. Plakal kvůli ní do rána, třásl i celý barák.
A kam ji dal? zajímala se Anička.
Tvrdil, že ji někomu dal, že prý nemá čas řešit psa. Já bych si ji brala, ale mám už dva. A co se ptáte, pejska mám na mobilu ukážu fotku.
Žena nám ukázala na svém telefonu obrázek malý zlatý pes, v očích smutek, typický malý kříženec, jasný Punťa. Podle paní ho Jaroslav odvezl, prý směrem na venkov.
Bylo nám smutno. Na sídlišti jsme se ještě párkrát prošli, vyptávali se lidí, ale bez výsledku. Jaroslav už mi nezvedl mobil, později jsem zjistil, že mě zablokoval.
Anička mě objala. Neboj, snad s ním někdo bude zacházet líp, když už ne vlastní syn. Ani ona tomu moc nevěřila.
Osud ale rozhodl jinak. Cestou na obchvat, kde jsme se vyhnuli zácpě, Anička prudce přibrzdila.
Hele, tam na kraji sedí pes. Takhle nějak vypadala ta fenka na fotce, pamatuješ?
Zastavili jsme a vyšli ven. Čím víc jsme se blížili, tím jistější jsem si byl. Takový výraz, taková ušiska, to je určitě Punťa.
Punťo! zavolal jsem. Pes zbystřil, otočil se, chvíli na mě koukal, ale pomalu přišel blíž.
Dřepl jsem si a natáhl ruku. Neboj se, holčičko, Karel mě o tebe prosil. Nechceš k nám domů?
Pes si mě chvíli prohlížel, čichl si k ruce, a na okamžik jsem přísahal, že ucítil pach svého pána. Přitulil se, zavrtěl ocasem, skoro jako by mě znal. V tu chvíli jsem si byl jistý stalo se, co mělo.
Anička popotahovala, když se nám pes tiskl k nohám a hladil jsem mu hlavu. Sám jsem měl na krajíčku. A v duchu jsem Karla Dvořáka poprosil: Pozdravujte svoji ženu… my už se o Punťu postaráme.
Doma se Punťa natáhla na pohovku, protáhla všechny čtyři nohy a spokojeně usnula. Usmála se i ve spánku a nemohli jsme z ní oči spustit.
Večer jsem pak konečně vytáhl schovanou červenou krabičku a požádal Aničku o ruku. Nebylo to v nóbl restauraci a bez muziky, jak jsem chtěl, ale doma u spícího Punťi v klíně. A možná právě proto to bylo správně.
Poučení? Člověk by neměl pořád čekat na správnou chvíli, ale jednat hned, protože nikdy nevíme, jestli nějaké pak vůbec přijde.
Takový je životOd té doby, kdykoliv se vracím domů a Punťa vyběhne ke dveřím s vrtícím ocasem, vždycky si vzpomenu na pána Dvořáka a zamrazí mě, jak moc jsme si podobní ve svých strachách i přáních. Možná každý z nás potřebuje jen najít někoho, kvůli komu má cenu zůstat, i když už nás život občas straší na operačním sále nebo rovnou na hranici. A když pak večer usínám vedle Aničky a slyším tiché psí oddychování na koberci, vím, že největším posledním přáním není žádné dědictví, ale obyčejná lidská blízkost.
Ať je klídek a bezpečí kdekoliv. A když občas vše vypadá ztracené, stačí se nebát zavolat: Punťo!, natáhnout ruku a třeba zjistíme, že svět není zas tak zlý, když máme pro koho žít.
A tak se stalo, že díky jednomu tichému starci, smutnému psovi, a snad i mému strachu z nemocnic, jsme si našli domov. Pro sebe. Pro někoho dalšího. Pro poslední a možná přitom první opravdové přání.