Já také nemohla dýchat
V neděli večer oznámil Ondřej tu zprávu, když Alena třídila vyžehlené košile do úhledných komínků. Vešel do ložnice, posadil se na kraj postele a promluvil, jako by mluvil o ucpaném dřezu.
Aleno, dusím se.
Nezvedla hlavu. Položila jednu košili, vzala druhou.
Z čeho?
Ze všeho. Z rutiny. Každý den to samé. Vstát, najíst se, odjet, vrátit se, najíst se, spát. A pořád dokola.
Alena pečlivě ohnula rukávy, upravila límec. Bylo jí jednapadesát, Ondřejovi třiapadesát. V tom bytě na Olšanské žili šestadvacet let, vychovali syna Tomáše, který už pátým rokem bydlel v Brně a volal jen o svátcích.
A co tedy navrhuješ? zeptala se klidným hlasem.
Chci odejít.
Tady se zastavila. Ne proto, že by se lekla. Jen se na něj dlouze zadívala, jak člověk hledí na někoho, kdo říká dávno očekávané.
Kam odejít?
Pronajmout si byt. Být chvíli sám. Potřebuju se nadechnout.
Dobře, řekla Alena a vzala další košili.
Ondřej očividně čekal jinou reakci. Naklonil se dopředu.
Nechceš k tomu nic říct?
Co bych měla říkat? Jsi dospělý, Ondro. Jestli chceš odejít, odejdi.
Nebudeš mi dál dělat scénu?
Složila košili, položila ji na hromádku a konečně se na něj podívala přímo.
Ne. Mám jen jednu podmínku.
Jakou?
Nevolej mi kvůli domácím věcem. Kde je to, jak funguje ono, kam jsem dala tamto. Když už jdeš, tak to zvládni sám.
Chvíli mlčel.
To je celé?
To je celé.
Ondřej nevěděl, co na to. Připravil se na slzy, výčitky, na to, že ho bude držet za rukáv a mluvit o letech společného života, o synovi, o tom, že takhle se to přece nedělá. V hlavě měl připravené odpovědi. Ale ona jen žehlila košile.
No dobře, řekl nakonec. Tak si zabalím věci.
Zabal si.
Odešel do šatny. Dlouho tam jen tak stál a díval se na police. Pak začal skládat džíny, trička, ponožky do tašky. Přibalil holicí strojek, nabíječku na mobil, knihu, kterou už půl roku nečetl. Vyšel na chodbu. Alena mezitím zmizela v kuchyni a tam to cinkalo nádobím.
Tak já tedy jdu, řekl směrem ke kuchyni.
Hodně štěstí, ozvalo se odtamtud.
Dveře za ním zaklaply. Chvíli stál na chodbě, čekal. Nic. Žádné kroky za dveřmi, žádný pohyb. Ticho.
Stiskl tlačítko výtahu.
***
Byt sehnal za dva dny přes známého. Malá garsonka v sousedním Žižkově, ve čtvrtém patře, okna do dvora. Majitel, starší pán s knírem, mu ji rychle ukázal, vzal zálohu na dva měsíce (dvacet tisíc korun) a odjel. V bytě byl gauč, stůl, dvě židle, stará lednice značky Calex a plynový sporák. Na okně visely záclony barvy zvětralé hořčice.
Ondřej položil tašku, sedl na gauč a rozhlédl se.
Bylo naprosté ticho. Žádné kroky, žádný zapnutý televizor, nikdo ho na večeři nevolal. Lehl si na záda, složil ruce pod hlavu a pomyslel si: tak je to tady. Osvobození.
První dva dny byly téměř příjemné. Vstával, kdy chtěl, jedl, co koupil v Tescu po cestě, chodil po bytě v ponožkách a nikomu nic nevysvětloval. Večer volal starému kamarádovi Milanovi, povídali si dlouho, Milan se smál: Máš pravdu, Ondro, už dávno jsi to měl udělat.
Třetí den zjistil, že mu došly čisté ponožky.
Podíval se na pračku v koupelně. Malá, kulatá, značky Tatramat. Otevřel dvířka, nahlédl dovnitř. Potom zavřel, pak znovu otevřel. Někde musí být prášek, majitel něco říkal o skříňce pod umyvadlem. Tam našel malý sáček, přečetl: “Na barevné a bílé”. Nasypal od oka do zásobníku, který mu připadal správný. Zvolil program, zmáčkl tlačítko.
Prač ka zavrčela.
Za hodinu otevřel dvířka a vytáhl ponožky. Byly vlhké, skoro mokré a lehce růžové. Chvíli nevěděl proč, pak mu došlo, že pral s nimi novým červeným trikem.
Pověsil je na radiátor. Do večera uschly.
Čtvrtý den se rozhodl uvařit pořádné jídlo. Koupil v Albertu kuřecí prsa, brambory, cibuli. Ve skříni našel pánev s oloupaným teflonem. Nalil olej, rozžhavil, vhodil celé kuře, přichytil se ke dnu. Brambory loupal dlouho a křivě, půlku vyhodil se slupkou. Cibule mu vehnala slzy do očí.
Na talíři pak bylo něco hnědo-bílého, na povrchu tvrdé, uvnitř syrové.
Snědl půlku, zbytek vyhodil a objednal si jídlo z nedaleké hospody.
Za týden si spočítal, kolik utratil za donášku. Skoro stejnou částku, jakou s Alenou utráceli za měsíc jídla. Rozhodl se vzít rozum do hrsti, nakoupil základní suroviny a uvařil pohanku. Ta mu vyšla a to ho uklidnilo.
Ale v zásadě na něj domácí starosti dorážely ze všech stran, pomalu, nevyhnutelně, jako příliv.
***
Zlom přišel desátý den.
Ondřej se sprchoval, když zjistil, že voda zůstává stát. Podlaha v koupelně se zalila šedou louží. Vypnul vodu, čekal, louže nemizela. Sáhl nohou na odtok. Voda neodtékala.
Vzpomněl si na slovo “sifon”. Alena ho párkrát použila je potřeba vyčistit sifon, jinak voda bude stát. Přikyvoval a odcházel tehdy pryč.
Teď si klekl, podíval se pod vanu. Trubka, další trubka, bílé plastové koleno. Stiskl ho a ani nečekal, jak snadno povolí. Najednou vytryskla ledová a špinavá voda.
Vyskočil, uklouzl, zachytil se za ručník, který spadl na podlahu a hned se promáčel. Snažil se narychlo nasadit koleno zpět, voda tekla dál. Louže se valila ke koberečku, za deset vteřin byl nasáklý.
Doběhl bosý do chodby, zanechal mokré stopy, popadl mobil a horečně hledal, jak uzavřít vodu v bytě. Vzpomněl si, že majitel říkal něco o ventilu pod dřezem v kuchyni. Rozběhl se, našel ho, zavřel.
Voda ustala.
Vrátil se do koupelny. Ta připomínala scénu po malé potopě. Mokré ručníky, mokrý kobereček, mokrá podlaha. Ze sifonu stále kapalo.
Ondřej se posadil rovnou na chodbu do mokrých trenýrek a dlouze civěl do zdi.
První myšlenka patřila Aleně. Spíš než myšlenka to byl reflex: zavolat Aleně, určitě bude vědět, co dělat. Už skoro klikal na její kontakt, když si vzpomněl na její hlas: nevolej kvůli domácím věcem.
Odložil mobil.
Pak přece jen zavolal. Ne Aleně, ale Milanovi.
Milane, víš, jak se opravuje sifon?
Cože? Milan zněl rušně, v pozadí rachotilo rádio.
Sifon pod vanou, teče mi tam všechno.
Ondro, já vždycky volám instalatéra. Píšu ti číslo, znám jednoho dobrého.
Instalatér přišel druhý den. Chvíli cosi kutil, gumu vyměnil za patnáct minut. Vzal tolik, že Ondřej několik vteřin jen zíral.
To je normální cena? zeptal se nakonec.
Normální, suše pokrčil rameny a odešel.
Ondřej zavřel dveře a pomyslel, že Alena volna instalatéra kvůli takovým drobnostem nikdy nevolala. Sama něco utáhla, zajela do domácích potřeb pro těsnění. Nevěděl kdy ani jak, prostě to bylo jako počasí za oknem.
***
Mezitím se v Ondřejovi zrodil nápad, který mu připadal správný.
Zavolal Haně, se kterou kdysi, před dvaceti lety, něco málo měl, než poznal Alenu. Hana byla už sedm let rozvedená, věděl to od přátel. Občas se viděli na společných oslavách, usmívali se na sebe, prohodili pár slov.
Hani, ahoj, tady Ondřej Veselý.
Ondřej? překvapení v jejím hlase nebylo nepříjemné. To je let…
Žiju teď sám. Myslel jsem, že bychom se šli projít, na večeři.
Nastala krátká pauza.
Sám od koho?
Od manželky.
Rozešli jste se?
No, jsme ve fázi rozchodu.
Chápu, zněla najednou opatrněji. Můžeme se sejít, proč ne.
Setkali se v kavárně v centru. Hana přišla v pěkném kabátu, ostříhaná na krátko, působila svěže. Dali si deci vína, probrali společné známé, až se ona zeptala:
Co děláš?
Pracuju pořád u stavební firmy. Vedoucí zásobování.
A bydlíš teď kde?
Na pronájmu. Na Prokopově.
A je tam dobře?
Chtěl říct ano, ale místo toho pronesl:
No, ujde to. Pračka špatně ždímá. A sporák moc nehřeje.
Hana se na něj dívala s výrazem, který chvíli luštil. Pak pochopil: soucit. Nebyl romantický, spíš jaký se má s někým, kdo má v životě trable.
Chápu, řekla znovu.
Dál už si povídali rozpačitě. Ptala se na Tomáše, vyprávěl o synovi, ona zase o své dceři, ta se už vdala. Další víno, ona prohlásila, že musí brzy domů. Rozloučili se u dveří.
Navečer přijel Ondřej do svého bytu. Lednice prázdná, obchody zavíraly, v polici zbyl sáček instantní polévky. Zalil ho horkou vodou.
Hana už nezavolala. Ani on ne.
***
V té době si domlouval setkání se starými známými. Volal Milanovi, ten řekl: v pátek do osmi, Lucka má třídní schůzku, musím být doma. Volal Standovi, ten svolil, ale potřeboval po schůzce svést autem domů, protože s ženou jedou v sobotu za rodiči a musí být čilý.
Ve třech se sešli v malém baru u metra. Dali pivo, probrali fotbal, práci. Pak se Milan zeptal:
Tak jak to snášíš, být sám na volné noze?
Dá se, odpověděl Ondřej.
Alena nevolá?
Ne.
Milan se Standou si vyměnili pohled.
Vůbec? ujišťoval se Standa.
Ani trochu.
Zase pohledy. Milan točil půllitrem v ruce.
Víš, přijde mi to zvláštní. Moje by mi volala třikrát denně.
Alena nevolá, zopakoval Ondřej.
To je buď velmi dobré, nebo velmi špatné, zamyšleně odtušil Standa.
Co znamená špatné?
Že se má skvěle i bez tebe.
Ondřej dopil pivo. Neměl chuť to rozebírat. Přemýšlel o tom vlastně denně, ale nechtěl si to přiznat.
V půl osmé Milan mrkl na hodinky a začal se oblékat. Standa také. Podali si ruce, poplácali ho po rameni, odešli ke svým ženám, schůzkám, rodičům.
Ondřej zůstal sám u stolu, objednal ještě jedno pivo a seděl tam až do zavíračky.
***
Alena mezitím v prvních dnech opravdu cítila cosi jako nejistotu, ale nebylo to prázdno, spíš zvláštní pocit volného prostoru. Jako když se přesune nábytek a není jasné, zda je to dobře, nebo špatně.
Druhý den zavolala své kamarádce Zdeně.
Odešel, řekla Alena.
Jak odešel? Kam?
Pronajal si byt. Prý se dusil.
Zdena chvíli mlčela, pak si oddechla.
Aleno, jak ti je?
Vlastně dobře. Sama se divím.
Pláčeš?
Ne. Divné, že?
Možná to přijde později?
Možná. Uvidím.
Pak volala další kamarádka, Ivana, se kterou se znaly už z porodnice před pětadvaceti lety. Ivana byla o něco ráznější.
Chvála bohu, prohlásila Ivana. Říkala jsem ti to deset let.
Co jsi říkala?
Že děláš služku bez výplaty.
Ivano, to přeháníš.
Opravdu? Co jsi naposled dělala pro sebe?
Alena se zamyslela. Dlouho nemohla odpovědět.
Loni jsem byla u kadeřníka.
Právě.
Další týden ji vzala Ivana na jógu. Nejprve odmítla, pak si to rozmyslela. Šly do sálu nedaleko domu, Alena oblékla starou teplákovku, kterou léta nevytáhla, a zjistila, že je úplně neohebná.
To je normální, uklidňovala ji instruktorka. Každý tak začíná.
Za dva týdny už zvládala pár cviků lépe. Chodila třikrát týdně. S Ivanou pak poseděly u kávy a povídaly si. Alena si uvědomila, že dlouho neměla čas takhle povídat jen tak, bez tlaku, že se musí vracet domů připravit Ondřejovi večeři.
Večer četla knihy. Předtím jí kniha ležela na nočním stolku a po dvaceti stránkách usnula. Teď četla klidně hodinu a půl.
Jednou zavolal Tomáš.
Mami, táta říká, že bydlí sám.
Ano, je to tak.
Jak se máte?
Každý jinak, řekla Alena. Já dobře, popravdě.
Tomáš mlčel.
Mami, rozvádíte se?
Nevím. Nepřemýšlela jsem o tom.
Jsi smutná?
Jsem překvapená. Smutná moc ne.
Tomáš se zase odmlčel. Od dětství vše zvažoval pomalu.
Dobře, řekl nakonec. Kdyby něco, volej.
Ty taky. Nejen o svátcích.
***
Jen jednou Alena zůstala stát uprostřed kuchyně a dlouho, pět minut, se dívala z okna.
Myla si ranní hrníček a najednou pomyslela: šestadvacet let. To je víc než polovina života. Bylo tam všechno, i dobré chvíle. První byt, co si sami opravili s rozedřenýma rukama. Malý Tomáš, kolena umazaná zelenou vodičkou. Cesta k moři před patnácti lety, kdy se tři dny smáli a ona už neví čemu, ale smích si pamatuje.
Tohle už nebude, nebo bude jen v minulosti, jako fotka v albu.
Počkala, až ten pocit odezní. Odezněl. Ne hned, za tři čtyři minuty, ale přece.
Pak postavila hrnek na sušák a šla se připravovat na jógu.
***
Evžen se objevil náhodou.
Byla to sousedka z přízemí, paní Vlasta, osmdesátiletá dáma s výbornou pamětí a zvykem postávat na schodišti a povídat si půl hodiny. Poprosila Alenu, zda by jí nevyměnila žárovku, protože syn přijede až za týden a v předsíni má tmu. Alena žárovku vyměnila, vypily spolu čaj a v tu chvíli přišel syn paní Vlasty ne ten očekávaný, ale druhý, kterého nečekala.
Jmenoval se Evžen. Bydlel taky v Praze, přijel jen tak na otočku. Bylo mu asi osmačtyřicet, nosil vousy, měl hezkou bundu a oči člověka, který hodně pracuje.
Mami, už zase využíváš lidi? zasmál se, když viděl Alenu se žárovkou.
Alena sama nabídla, odvětila paní Vlasta důstojně.
Evžen se na Alenu podíval.
Díky za pomoc. Přijel bych sám, ale nevěděl jsem, že tu máma sedí ve tmě.
To nic nestálo, mávla Alena.
Deset minut stáli ve dveřích a povídali si. Vyšlo najevo, že také pracuje ve stavebnictví, jen v jiné firmě. Uvedla, že je účetní. Rozloučil se, šla domů.
Za tři dny zazvonil u dveří zase s taškou nákupu pro mámu a bonboniérou pro Alenu na poděkování.
To jste nemusel, bránila se, ale bonboniéru přijala.
Můžu na chvíli dál? zeptal se. Chtěl jsem se zeptat na vašeho Ondřeje. Má prý zkušenosti se zásobováním, potřebuju něco ohledně dodavatelů.
Alena chvíli váhala.
Ondřej teď žije jinde. Ale můžu vám na něj dát číslo.
Rozumím, řekl Evžen, tvář neprozradila, jestli ho to překvapilo. Tak nic.
Odešel. Za týden volal znovu, že už si poradil jinak a jestli by jí nevadilo jít na kávu jen tak, po sousedsku. Alena chvíli přemýšlela a souhlasila.
Šli spolu do kavárny na rohu. Mluvili o práci, o mamince, o tom, jak se čtvrť za poslední léta změnila. Byl příjemný společník, pozorný posluchač, nepřerušoval, sám se smál svým poznámkám dřív než je dořekl.
Jste dlouho vdaná? zeptal se v jednu chvíli.
Šestadvacet let, odpověděla Alena. Nebo spíš byla. Ještě není jasné.
To se stává, řekl prostě, bez dotazů.
Ocenila to.
Sešli se pak ještě několikrát. Nikam ji netlačil, na nic nespěchal, jen občas zavolal a zeptal se, jak se má. Líbila se jí ta nezávaznost po šestadvaceti letech závazků to bylo jako otevřené okno v dusné místnosti.
***
Ondřej mezitím začal pozorovat sám na sobě věci, které dosud neznal.
Třeba že neumí čekat. Všechno se dřív dělo samo jídlo bylo na stole, čisté věci se objevovaly ve skříni, když se něco rozbilo, zase to fungovalo. Teď musel čekat, až prádlo uschne, voda vře, až dorazí řemeslník. Když nastydl v půlce druhého týdne, ležel sám s horečkou, potil se v propoceném povlečení, zapíjel prášky vlažnou vodou z kohoutku.
Nebo že neumí jíst v tichu. Po šestadvaceti letech u stolu vždy někdo byl. Prvně Tomáš, pak s Alenou, i mlčení bylo přítomné, živé. Tady bylo ticho jiné, prázdné.
Začal při jídle pouštět televizi. Pomáhalo to.
Asi třetí týden zatelefonoval Tomášovi.
Ahoj, synu.
Čau, tati. Jak se máš?
Dobře. Pořád na Prokopově.
Vím, máma mi to říkala.
A co máma?
Tomáš delší chvíli mlčel.
Má se dobře. Chodí na jógu, vídá se s kamarádkami.
Ondřej to chvíli zpracovával.
Nestýská si?
Tati, voláš mi, abys zjistil, jestli máma stýská po tobě?
Ne, jen se ptám.
Má se fajn, tati. Ty taky. To je dobře.
Odložil mobil, seděl na gauči s pocitem, který neuměl pojmenovat. Ne uraženost, spíš něco jako vstoupit do pokoje a nevědět proč.
***
Třiadvacátý den vlezl do výtahu s novou obyvatelkou domu, mladou ženou kolem pětatřiceti, kterou vídal už dřív. Představila se sama Monika.
Vy jste nový soused? zeptala se.
Spíš dočasný.
Rozešli jste se s manželkou?
Bylo to přímočaře. Zaskočilo ho to.
Ano.
To se stává. Vy jste ze čtvrtého? Tam dřív bydlel pan Holub, co v noci zpíval.
Ne, z pátého. Tam s hořčicovými závěsy.
Aha, tam to majitel pronajímá jenosamělým mužům. Říká, že s rodinami je moc starostí.
Vystoupili. Monika bydlela v přízemí. Pracovala ve veterinární ordinaci, měla kocoura a květiny na parapetu.
Jednou jí pomohl s taškami z obchodu. Pozvala ho na čaj. Měla útulnou kuchyň s vůní skořice, čisto. Byla příjemná, vnímavá, dívala se pozorně, byla milá. Uvědomil si při tom, že u ní je čisto, ale jemu doma stojí v dřezu nádobí tři dny.
Víckrát se setkali v domě, prohodili pár slov u poštovních schránek. Nic se nestalo a ani nemohlo. Připadal si jako nedokončená věta, rozpracovaná myšlenka, kterou nechal být.
Jednou se zeptala:
Budete tu dlouho?
Nevím, odpověděl upřímně.
Vypadáte jako člověk, co ještě neví, kam směřuje.
Asi ano.
To se stává. Jen v tom stavu nesmíte zůstat dlouho. Já sama tak zůstala dva roky po rozvodu a pak jsem litovala, že jsem ztratila čas.
Zapamatoval si to.
***
Jednatřicátý den jel na trh a koupil květiny. Ne proto, že by měl důvod, ale prostě proto, že se zastavil u stánku s chryzantémami, velkými bílými, a vzpomněl, že je Alena vždy měla ráda, na růže říkala, že jsou příliš okázalé.
Vzal velkou kytici, zaplatil (tři sta korun) a zamířil na Olšanskou.
Celou cestu v metru držel květiny, lidi na něj koukali různě: s úsměvem, bez zájmu. Přemýšlel, co řekne. Jak asi Alena otevře dveře. Možná se překvapí, možná potěší. Vždyť šestadvacet let…
Zmáčkl zvonek. Nové tlačítko, předtím zde nebylo.
Za dveřmi šly slyšet kroky. Pak hlasy nejprve ženský, její, pak mužský, cizí.
Ztuhl.
Dveře se pootevřely na řetízek, také nově nainstalovaný. V mezičasu se objevila Alenina tvář. Podívala se na něj. Pak na květiny. Obličej měla klidný.
Ondro.
Aleno, přišel jsem.
Vidím.
Mám tady kytku… lehce kytici pozvedl.
Dívala se na něj bez zlosti, bez slz, bez těch silných emocí, které čekal.
Ondro, neotevřu.
Proč? nenašel lepší slovo.
Protože jsem vyměnila zámky.
Vidím. Ale proč?
Za jejími zády prošla nějaká postava, mužská silueta. Ondřej ji sledoval očima.
Kdo je to?
To není tvoje starost, pronesla klidně, téměř suše.
Aleno, počkej. Já… já jsem toho hodně pochopil.
Co jsi pochopil?
Otevřel ústa, zavřel. Zase otevřel.
Že mi s tebou bylo dobře. Že jsem si toho nevážil. Že všechno to byla chyba.
Chvíli mlčela. Dívala se na něj chvíli přes řetízek.
Ondro, řekla nakonec tiše a bez hněvu, pochopil jsi, že ti se mnou bylo dobře. Ale nechápeš proč. Ty myslíš, že ti chybím já. Ale tobě chybí, že ti někdo žehlil košile.
To není fér, řekl Ondřej.
Možná. Ale je to pravda.
Aleno, šestadvacet let!
Já vím. Byly to roky. I dobré. Ale dalších šestadvacet už nechci.
Nedáš mi šanci?
Dlouho na něj hleděla. Pak řekla:
Víš, co je zajímavé? Já jsem také začala dýchat. Taky jsem se dusila. Jen jsem o tom nemluvila.
Stál s chryzantémami v ruce.
Aleno…
Běž, Ondro. Zavolej Tomášovi, popovídejte si. Ne o mně, jen si popovídejte.
Dveře se zavřely. Tiše, bez bouchnutí. Cvakl zámek.
Chvíli stál. Kytice sklouzla k zemi. Chryzantémy byly svěží, pevné, nevěděly, co se děje.
Na chodbě byl klid. Z vedlejších dveří šel slyšet televizor.
Ondřej se otočil a zamířil k výtahu.
***
Stiskl tlačítko, výtah byl rychle dole. Ve výtahu se podíval do zrcadla: muž s kyticí, v dobré bundě, trochu pomačkaný, s tváří, které právě něco skončilo. Nebo začalo. Nebo obojí najednou.
Vyšel ven na ulici. Byla už tma, lampy svítily, kolem kráčeli cizí lidé. Zamířil k metru, stále měl kytici v ruce.
Pak se zastavil.
Na lavičce seděla stará paní a krmila holuby ze sáčku. Okolo se tlačila hejna ptáků.
Ondřej přistoupil a položil chryzantémy vedle lavičky.
Vezměte si je, pokud chcete, řekl.
Stařenka se na něj podívala, pak na květiny.
Pěkné květiny. Co, nevzali vám je?
Ne.
To se stává, řekla a pokračovala v krmení.
Ondřej šel dál. Ulice byly obyčejné, domy stály, jak stály, život šel dál. Někde v tomhle městě Alena zavřela za ním dveře a začala svůj večer a asi i nový život, který jí očividně vyhovoval.
Někde jel domů Tomáš, kterému měl jen tak zavolat.
Někde v bytě s hořčicovými závěsy stála neumytá pánev.
Ondřej vytáhl mobil.
***
Pak, v metru, dlouho pozoroval černé sklo okna, kde nebylo vidět nic než svůj rozmazaný odraz.
Divná věc, říkal si bez konkrétních myšlenek. Nenormální, prostě zvláštní.
Vlak jel dál. Stanice se střídaly. Ve vagónu lidé všech věků: mladí, staří, unavení, čilí, s taškami, s knihami, zahledění do mobilů. Nikdo si ho nevšímal, stejně jako jeho kytice, jeho šestadvaceti let, jeho zavřených dveří.
Vystoupil na své stanici a vyšel na povrch.
Vzduch byl chladný a už v něm visela vůně prvního sněhu.
Ondřej se zastavil, zvedl hlavu, podíval se na nebe.
Nebe bylo tmavé a obyčejné.
Pak se vydal domů.
***
Tejže noci, kolem druhé, nespal a hleděl do stropu. Byt byl stejný, hořčicové závěsy nepropouštěly světlo lamp, lednice občas zabzučela. Všechno jako posledních třicet jedna dní.
A najednou si vzpomněl na jednu věc.
Asi před osmi, možná deseti lety spolu s Alenou jeli na chatu její rodičů. Večer seděli na verandě s čajem, bylo ticho, za zahradou tmavý les. Alena mlčela, on taky, bylo to dobré mlčení, to živé, kdy není potřeba slov.
Tehdy si pomyslel: teď je dobře.
A nic neřekl.
Jen si to pomyslel a zapomněl.
Ležel teď v podnájmu a zkoušel vybavit si, kdy naposled na to myslel. Nevzpomněl si.
Za oknem začalo něco jako sněžení, opatrné, první v tom roce.
Bylo ticho.
***
Ráno vstal, dal vařit vodu a uvědomil si, že by měl koupit pořádné hrnky. Ty v bytě měly odštípnutý okraj, špatně se z nich pilo.
Pak si pomyslel, že by měl zavolat Tomášovi.
Pak, že ve firmě ho čeká kvartální uzávěrka a je ve skluzu.
Pak mu utkvěla Alenina věta také začala dýchat. Také se dusila.
O tom nevěděl. Nebo nevěděl, že je to podstatné. Vždy byla po ruce, vždy dělala, co bylo třeba, nikdy se neptal, jestli to chce dělat. Byla součástí té rutiny, kterou sám považoval za klec; nenapadlo ho, že je to i její klec, jen v ní žehlila jeho košile.
Rychlovarná konvice zapípala.
Nalil do uštípnutého hrnku, zalil čaj a posadil se ke stolu.
Za oknem už opravdově sněžilo, vločky ležely na parapetu a netály.
Ondřej si vzal mobil, otevřel kontakty, našel jméno: Tomáš.
Odložil telefon.
Pak ho zase vzal.
Tomáši, ahoj. Volám jen tak, bez důvodu, to je tatínek. Neruším?
Ne, trochu překvapený Tomáš. Ahoj tati. Nerušíš.
Jak se máš?
Dobrý. Pracuju. U vás už sněží?
Právě začalo.
U nás taky.
Na chvíli mlčeli. Dobré mlčení, živé.
Tati, řekl Tomáš. Jak to dáváš?
Ondřej se podíval z okna. Za sklem padal sníh, bílý, klidný, zatím nic jasného.
Učím se v tom chodit, řekl.
Fajn, řekl Tomáš. Kdyby něco, klidně volej.
Budu volat. Ty taky, ne jen o svátcích.
Platí, řekl Tomáš.
Rozloučili se. Ondřej odložil telefon, dopil čaj. Byl v pořádku.
Za oknem sněžilo.
***
V tu dobu seděla Alena v jiném koutě Prahy taky u okna. Měla kávu, v bytě bylo teplo i klid. Evžen už odešel, nepřespával, byla taková nepsaná dohoda zatím nespěchat.
Myslela na Ondřeje. Ne s bolestí, ne s radostí, prostě jen jako na člověka, s kterým prožila léta. Stál u dveří s květinami, veliký, trochu ztracený, s pohledem někoho, koho život něco málo naučil, ale vše asi ne.
Už se nezlobila. Doby, kdy se zlobila, pominuly. První dny po jeho odchodu si uvědomila, že je vlastně naštvaná, až ji to překvapilo navenek klid, uvnitř skrytá zloba. Na to, že se nikdy nezeptal, jak je jí. Že on trpěl rutinnou, ale tu rutinu tvořila ona. Že jemu přišlo všechno všední, jí nikdy nezbyl čas řešit, jestli jí je taky smutno.
Pak zlost opadla. Zůstalo pevnější ticho.
Vzala mobil a napsala Zdeně: Jdeme zítra na jógu? Odpověď přišla hned: Čekala jsem, kdy napíšeš. Ano.
Alena se usmála a položila hrnek.
Za oknem jí také sněžilo.
***
Ten večer zavolal Ondřej majiteli bytu a domluvil si prodloužení nájmu o další dva měsíce.
Není problém, řekl majitel. Zaplaťte dopředu.
Pak šel do domácích potřeb a koupil si pořádné hrnky, dva kusy. Pak přidal ještě třetí.
V Albertu koupil základ: vývar, mrkev, brambory, cibuli. Recept na polévku měl v mobilu, čtyři kroky. Ve čtvrtém kroku stálo: osolit podle chuti.
Stál nad hrncem a přemýšlel, co znamená “podle chuti”. Osolil, ochutnal, přidal. Bylo to trochu slané, ale polévka byla prostě v pořádku.
Nalil si ji do talíře a sedl ke stolu.
Bylo ticho.
V tom tichu byla polévka docela dobrá.
***
Život běžel dál jako vždy: bez varování a návodu. Alena chodila na jógu a občas se viděla s Evženem, dobrým člověkem, který ji nikam netlačil. Ondřej žil na Prokopově, vařil polévku, občas volal Tomášovi, jednou týdně se sešel s Milanem a Standou, kterým teď ženy volaly méně a vydrželi déle.
K rozvodu se nedostali. Ne, že by to zamítli prostě už neměli na nic chvíli síly.
Jednou na sebe narazili v obchodě na Olšanské, kam celý život chodili. Ondřej stál u mléčného regálu a zkoumal složení kefíru s vážnou tváří.
Alena přišla zezadu.
Ondro…
Otočil se. Podívali se na sebe. Vypadal dobře, trochu zhubnul, pohled měl o něco klidnější.
Ahoj, Aleno.
Ahoj. Vypadáš v pořádku.
I ty.
Chvíli stáli.
Ty si kupuješ kefír? zeptala se.
Ano, vybírám.
Tenhle je dobrý, ukázala na jednu lahvičku.
Děkuju.
Vzal ji. Ona šla dál. On jinam.
U pokladen se potkali v sousedních řadách. Zaplatili, šli ven současně.
Tak zatím, řekl Ondřej.
Zatím, odpověděla Alena.
Ona šla doprava, on doleva.