Odchod z kuchyně
Paní Věro Novotná, zase jste dala hrnec na špatné místo, ozval se Grigorij, mladý kuchař s věčně zpocenýma rukama a kývl k polici nad dřezem. Tady je to na čisté, špinavé tam.
Grigoři, dělám tu už tři měsíce. Vím, co je čisté a co špinavé.
To je dobře. Tak to prosím přesuňte.
Věra hrnec přesunula. Mlčky. Už jí nezbyly síly na hádky; někam se rozplynuly spolu s minulým životem, s redakčním křeslem, které tolik milovala, a s lampou sytě zeleného stínidla, na kterou se večer dívala, když navrhovala ilustrace. S ateliérem, který musela pronajmout cizím za pár tisíc korun, jen aby zaplatila máminy léky, injekce a pečovatelku.
Večer v restauraci Empír plynul běžným tempem. Za stěnou hučela jídelna, zněly hlasy, smích, cinkot skleniček a vůně drahého hovězího s omáčkou z červeného vína proklouzávala dveřmi. Věra stála u velkého kovového dřezu a myla talíře, které jí nosili v hromadách, horké, lepkavé od jídla, jaké by si sama nemohla dovolit. Ruce měla červené od horké vody, zástěru mokrou až po pás.
Myslela na skicák, který ležel v její skříňce v šatně malý, spirálový, s měkkými deskami barvy sušené trávy. Koupila ho v únoru za poslední zálohu, protože bez něj už nemohla být. Bez skicáku by možná zešílela nebo zapomněla, kým vlastně je. Myčka nádobí, sedmapadesát let? Ano, teď ano. Zvenčí. Ale uvnitř bylo něco jiného.
V noci, v pronajatém pokojíku na Smetanově třídě, kde topení dunělo a sousedé občas křičeli na děti, si usedala ke stolu, rozsvítila starou lampu a kreslila. Jen tak, pro sebe. Ruce, unavené od horké vody, byly najednou přesné, poslušné. Kreslila ulice, kolemjdoucí, starou sousedku s jezevčíkem, větvičku před oknem obalenou námrazou, pokladní ze samoobsluhy naproti, s unaveným a laskavým obličejem. Čáry sklouzávaly lehce, jakoby samy, jako by ruka pamatovala vše, dokonce i když hlava už ničemu nevěřila.
Téměř dvacet let byla ilustrátorkou. Nejdřív v malém časopise, pak v nakladatelství Hvězda, kde dělali dětské knihy a to Věra milovala. Bavilo ji vymýšlet zajíčky a lišky, kteří byli víc lidmi v kožichu než zvířaty, s vlastními starostmi. Bavilo ji dostávat výtisky a listovat knihou, ve které poznala vlastní obrázky.
Pak přišla krize. Nejprve se zmenšily náklady, pak omezili oddělení, a nakonec přišlo to nejhorší: Věro Novotná, my vás máme opravdu rádi, ale… Za ale nikdy nic dobrého nebylo. Bylo jí čtyřicet čtyři, když poprvé zůstala bez práce, bez pravidelného příjmu a s pocitem, že jí pod nohama ujíždí země.
Manželství v té době už praskalo. Manžel, Miroslav, byl celkem dobrý člověk, ale v klíčových okamžicích nedostatečně silný. Když byly peníze, byl štědrý a bodrý. Jakmile došly, začal být protivný, pak přišly výčitky a nakonec zůstával v práci déle a déle. Věra nechtěla věřit do poslední chvíle, pak už nemohla nevěřit. Rozešli se potichu, bez dusna, jako lidé, kteří nemají sílu hádat se.
A pak onemocněla maminka.
Mrtvice. Levá strana. Nejprve nemocnice, pak doma, pak znovu nemocnice. Věra jezdila každý den přes půl Prahy, platila pečovatelku, léky, rehabilitace. Volná noha přinášela málo a nepravidelně. Ateliér se stal zbytečným luxusem. Musela ho opustit. Musela hledat něco na stálý plat a pevný rozvrh. Našla, co se dalo.
Maminka zemřela v říjnu loni. Klidně, ve spánku, jako by už byla příliš unavená. Věra zůstala sama, s dluhy, pronajatým pokojem a restaurací, kde myla talíře pětkrát týdně.
Tak tu skončila.
Věro Novotná, je tam zase hora nádobí! zvolal Grigorij ze zadní části kuchyně.
Už jdu.
Věra popadla tác a zamířila ke dřezu.
Tehdy byli hosté v Empíru jako vždy. Dámy v šatech, páni v saku, občas omladina, hlučná a sebevědomá, občas páry, tiše jedli a hleděli do telefonů. Věra nic z toho neviděla, vše za železem kuchyňských dveří. Ale slyšela. Hlasy, smích, cinkot. Občas podrážděný hlas, když nebylo něco po chuti.
Jeden host chodil téměř každý týden. Věra o něm věděla, jen protože jí v šatně řekla číšnice Světlana:
Ten u šestky, pořád sám. Objednává totéž, jí pomalu, nikdy nečumí do mobilu. Prostě kouká z okna. Zvláštní.
Třeba je jenom samotář, řekla Věra.
Já jsem taky sama, ale aspoň si povídám s holkama.
Věra se nehádala. Samota je různá. Někdy není s kým jít, někdy sedíš mezi lidmi a stejně jsi sám, protože nikdo už tě nevyslechne doopravdy.
Ten host u šestky chodil ve středu a v pátek. Objednal jehněčí nebo hovězí, červené víno, někdy polévku. Spropitné nechával slušné, jen tak, nenápadně ke složence. Jmenoval se Aleš Skála, to se Věra dozvěděla až později. Zatím jen myla talíře a myslela na svůj skicák.
Ten pátek bylo vše jako vždy. Věra stála u dřezu, voda pálila, pára štípala do očí. Grigorij telefonoval v rohu, myčka hučela, za stěnou se nesl šum hlasů.
Pak se šum změnil.
Ne hned, ne prudce, jen v něm bylo něco jiného. Věra cítila, že něco není v pořádku. Uslyšela krátký výkřik, vyděšený. Hlasy narostly, pak někdo už křičel doopravdy.
Utřela si ruce do zástěry a vyšla na chodbu.
Dveře od sálu byly pootevřené. Věra je rozrazila.
U šestky seděl postarší muž, statný, v tmavě šedém saku, a bylo jasné, že má problém. Nepadal, nevypadal v bezvědomí, ale obličej mu zbělel, chytal se za hrdlo, a Věra to gesto znala ze špitálu, kde kdysi ležel soused s maminkou.
Dva číšníci pobíhali kolem, plácali ho po zádech, nevěděli, co dělat. Manažerka Marie Sedláčková si tiskla dlaň k puse: Zavolejte záchranku!. Někdo vstával od stolu.
Věra, aniž přemýšlela, došla k muži zezadu, obepnula ho pažemi, nahmatala místo trochu nad pupkem, sevřela pěst, zakryla druhou rukou a prudce stiskla. Jednou, podruhé. Byl těžký, visela na něm doslova. Znovu. Muž se rozkašlal, něco vyletělo, prodýchl se. Nejprve chrčivě, potom normálně.
Věra povolila sevření a o krok ustoupila.
V sále na tři vteřiny ztichlo. Pak začali všichni hlučet. Marie Sedláčková přiběhla k muži, Světlana přinesla sklenici vody. Jeden host tleskal, další se přidali.
Věra stála uprostřed sálu v mokré zástěře a s červenýma rukama, nevěděla, co dál.
Jste zdravotnice? zeptala se Marie opatrně.
Ne. Myju nádobí.
Otočila se a odešla zpátky do kuchyně.
Ruce se jí třásly, když je myla pod proudem. Grigorij na ni s otevřenou pusou zíral.
Co se tam stalo?
Muž se dusil. Už je to v pořádku.
Vy jste mu zachránila život?
Grigoriji, jdi se radši věnovat nádobí.
Vzala houbu a vrátila se k dřezu. Práce bylo dost.
Asi po dvaceti minutách se otevřely kuchyňské dveře. To bylo nezvyklé hosté do kuchyně nechodí, Marie Sedláčková to vždy posilovala. Ale pán v šedém saku přišel, rozhlédl se.
Prosím vás, kde najdu tu paní, co mi před chvílí pomohla?
Grigorij mlčky ukázal na Věru.
Muž přišel až k dřezu. Věra zrovna domývala mísu, otřela si ruce a otočila se. Byl vysoký, v ramenou rozložitý, něco přes padesát, trochu prokvetlé tmavé vlasy, tvář unavená, málo usměvavá. Šedé oči, vpadlé. Těžce ztrápený člověk, to byla pravda.
Vy jste Věra? Ptali se mě.
Ano.
Chvíli váhal, nevěděl, co říct. Pak řekl prostě:
Chci vám poděkovat. Nevím jak. Prostě děkuju.
Není zač. Hlavně že to dobře dopadlo.
Není to samozřejmé. Mohlo to dopadnout zle, kdybyste nezasáhla.
Reagoval by každý. Jenom je třeba vědět, co dělat.
Ale vy jste věděla.
Věra položila mísu do police, vzala další talíř. Muž zůstal u ní.
Je to vaše? zeptal se najednou.
Otočila se. Díval se na pracovní stůl vedle dřezu, kde občas nechávala věci mezi směnami. Ležel tam skicák. Přinesla si ho dnes ze skříňky, chtěla načrtnout něco během pauzy, ale nedostala se k tomu.
Ano.
Smím?
Pokývla. Opatrně otevřel skicák. První byla stará paní se psem ta z rána, u vchodu. Kreslila ji několik nocí po sobě, pokaždé přidala vrásky, těžké boty, to, jak drží vodítko, bez síly, prostě ze zvyku.
Muž otočil stránku. Další a další.
Byla tam větvička v jinovatce. Chlapec na houpačce, jako podle skutečnosti, i když byl vymyšlený. Rychlý náčrt tržnice. A ruce, spousta rukou, v různých polohách ruku kreslila Věra odmala. Byla v tom doma.
Muž dlouho mlčel, listoval.
Jste výtvarnice, neptal se, konstatoval.
Byla jsem. Teď myju nádobí.
Proč?
To je složité.
Přikývl. Ještě jednou se podíval na stránku s tržnicí, zavřel skicák a položil jej na stůl. Zůstal stát. Věra čekala, že znovu poděkuje a půjde. Ale řekl něco jiného:
Jmenuju se Aleš Skála. Jsem architekt. Mám pro vás návrh ale nejdřív se chci zeptat: opravdu se nemůžete věnovat kreslení profesionálně?
Věra na něj pohlédla. Grigorij se tvářil, že loupá brambory, ale očima byl u nich.
Záleží, co myslíte profesionálně.
Pracovat. Brát za kresby peníze.
Víte, pane Skálo, málem jste se udusil, možná byste měl jet domů a odpočinout si.
Já si odpočinu. Ale nejdřív mi řekněte: chcete zkusit práci ve svém oboru?
V jeho hlase nebyl nátlak, jen přímost.
Záleží jakou práci.
Vytáhl vizitku jednoduchou, bílošedou, jméno, telefon.
Zavolejte mi zítra. Nebo mi nechte číslo, zavolám vám. Vysvětlím to. Myslím to vážně. Potřebuju někoho s vaším pohledem.
S jakým pohledem?
Podíval se znovu na skicák.
S takovýmto.
Rozloučil se, skoro uctivě pokynul, odešel. Grigorij za ním zíral a pak pohlédl na Věru.
No teda.
Brambory, Grigoři.
Věra schovala vizitku do kapesníku. Ruce měla pořád mokré. V jídelně znova duněl obyčejný hluk, jakoby se nic nestalo.
V noci dlouho nemohla usnout. Hleděla do stropu, vnímala hučení topení. Myslela na skicák. Na to, jak listoval jejími kresbami. Dlouho na žádné nečím oči nekoukaly tak opravdově. On je nechválil. Jenom je viděl. Něco mu v tváři přitom měklo, viditelně.
V sobotu, ráno, vzala jeho vizitku a dlouho ji držela v ruce. Nakonec zavolala.
Ozval se ihned, jako by čekal.
Dobré ráno, paní Novotná.
Vy jste zjišťoval mé jméno i jméno matky, nebo jenom první?
Manažerku jsem se ptal. Včera. Povíte mi o sobě? A já vysvětlím svůj projekt.
Pověděla to stručně: nakladatelství, ilustrace, krize, máma, rozvod. Aleš poslouchal pozorně, nepřerušoval. Pak povyprávěl on.
Vede architektonické studio už dvanáct let. Vytvořili malý tým, práce na různých projektech od bytů po veřejný prostor. Nedávno získali zakázku na revitalizaci parku na nábřeží velký projekt. Udělali plány, technicky správné, vše souhlasí. Ale když se na to podívali znovu, něco scházelo.
Plány jsou mrtvé, řekl. Víte, co tím myslím? Všechno je v pořádku, ale necítíte, že by tam mohl žít člověk. Chybí život. Potřebujeme vizualizace ale ne digitální, spíš živé obrázky, kde komise uvidí místo, ne jen plán. Že na lavičce sedí babička, tady dítě běží, tady někdo čte… Chápete?
Chápu.
Vaše obrázky, to co jsem včera viděl umíte dělat život.
Chvíli mlčela a pak se zeptala:
Termíny?
Čtyři týdny. Obhajoba před radou města. Když to klapne, projekt jde do realizace. Ten park bude reálně. Lidi tam budou chodit.
Něco se v ní ozvalo při těch slovech. Ani nečekala, jak moc.
Dobře, řekla. Kdy vám můžu prohlédnout plány?
Klidně dneska.
Ateliér Aleše Skály byl nad starou lékárnou v centru na třetím patře, schodiště dřevěné s bílými madly. Místnosti vzdušné, na zdech plány, modely na poličkách. Vonělo to papírem a kávou.
Byli tam čtyři: mladík se sluchátky kolem krku, který je snad nikdy nesundal. Žena kolem čtyřiceti, rázná, krátké vlasy, jmenovala se Natálie, dělala konstrukce. Starší pan Vladimír, modelář. A ajťák Štěpán.
Aleš rozprostřel plány parku na velký stůl, ukazoval: tady hlavní alej, tady fontána, tady hřiště… Věra hleděla na technické čáry a představovala si realitu. Tady ráno vyjde pán se psem, tady půjde máma s kočárkem. V pátek sem zas někdo přisedne a bude jen tak mlčet…
Můžu tam jít teď? Třeba ven?
Na nábřeží? Samozřejmě, pojďme.
Šli pěšky, asi patnáct minut. Věra měla skicák pod paží, Aleš ruce v kapsách, díval se pomalu, profesně kolem.
Nábřeží bylo ještě skoro zimní. Stromy holé, zem šedivá, ale Vltava už plynula temná a živá. Kde měl být park, stály dvě staré lavičky, dvě lípy. Zem zarostlá.
Věra se posadila na lavičku, vytáhla skicák.
Chcete kreslit? podivil se Aleš.
Jen načrtnout, jak to tu voní.
Podíval se na ni, zaskočilo ho to.
Voní?
Jistěže. Voda, staré listí, zem. To se promítne do čáry, i když nechcete.
On mlčel. Věra načrtávala břeh, holé větve, průchodníky. Muže, co projel kolem na kole. Dvě děti s mámou.
Aleš stál opodál, pozoroval řeku. Měl ten pohled člověka do sebe. Ne smutný, spíš uzavřený.
Vaše žena měla ráda taková místa? zeptala se Věra, aniž zvedla hlavu. Pak se zarazila. Omlouvám se.
Ne, v pořádku. Měla raději moře. Řívala, že řeka je moc pomalá, příliš smutná. Odmlčel se. Galina zemřela před osmi měsíci. Rakovina. Rychle, za čtyři měsíce.
To mě moc mrzí.
Ano.
Více se k tomu nevraceli. Věra kreslila, Aleš stál vedle. Od vody táhl vítr, studený, ale už cítil vodu, ne led.
Pak zpět do ateliéru, káva, Aleš vysvětloval formát: série dvaceti obrázků, různé zóny, časy dne, různí lidé. Ne oficiální vizualizace, ale obrázky ze života. Komise má cítit, že to místo už existuje.
Jasně, kývla Věra. Týden na prvních pět obrázků.
Platí.
Jela domů. V pokoji na Smetanově hřmělo topení, na stole hrnek po ránu. Položila skicák, vzala tužku a přemýšlela, čím začít.
První obrázek udělala v noci: ranní alej, skoro prázdná, postarší muž se psem, žena na lavičce s knihou, mladá zeleň, dlouhý stín.
Druhý den ukázala obrázek Alešovi. Dlouho se díval.
To je přesně ono.
Natálie se přišla podívat, chvíli mlčela.
Výborné, řekla prostě.
Věra cítila uspokojení, které dávno nepoznala. Ne radost, spíš tiché naplnění.
Dva týdny pak denně pracovala. Chodila na nábřeží ráno, v jakémkoliv počasí, kreslila lidi a scény, doma pak zpracovávala načisto. Aleš se přišel podívat, někdy něco drobně posunul na plánku, někdy jen mlčel.
Začali spolu mluvit. O práci i mimo ni. Spolu na nábřeží, Aleš vyprávěl, co za úhlem parku zamýšlel, proč lavičky právě tam, proč zvláštní lampy se žlutým světlem.
Víte, jak poznáte dobré veřejné místo? jednou zamyšleně.
Jak?
Že si tam člověk sám najde místo. Ne protože musí, ale opravdu si vybere.
Věra na něj vděčně pohlédla.
Vám to řekl někdo na škole, že?
Ano, starý profesor z Brna. Říkal, architektura není o domech, je o pocitu člověka vedle něj. Zapsal jsem si to na třetím ročníku.
Povídali si často. Ne o velkých věcech, o těch malých, pravdivých. Věra vyprávěla o ilustracích, ztraceném portrétu oblíbeného lišáka, který jí chybí dodnes. Aleš se na podobenstvích usmíval, jemně.
I já mám svůj projekt, svěřil se. Malý domeček, patnáct let zpátky. Nezáviděníhodný, ale vyšel tak, jak měl. Pamatuju si ho nejlíp ze všeho.
Proč zrovna ten?
Nevím. Někdy se přesné trefí malým.
Jednou šli zahřát se do cukrárny, každý s hrnkem horké čokolády. Aleš se zadíval z okna.
Vypadáte, že mytí nádobí není vaše radost.
Taky není.
Proč jste to dělala tak dlouho? Mohla jste víc kreslit.
Mohla, jenže bez jistoty v příjmu. Dlužila jsem dost peněz.
Teď už ne?
Téměř vše splaceno.
Přikývl.
Víte, že už v Empíru nepracujete?
Vzala jsem si neplacené volno. Do konce projektu.
A co dál?
Věra zabodla pohled do hrnku.
Uvidíme. Vy víte, že umím kreslit.
Díval se z okna, ale něco ještě neřekl Věra to poznala podle ticha.
Práce se dařila. Obrázků přibývalo. Rytmus: ráno pozorování, pak stůl v ateliéru, večer procházení. Vedle starých postav kreslila i teenagery na kolech, holčičky s koloběžkami, staré lidi na lavičce. Aleš občas korigoval:
Ženu blíž k fontánce. Večer tu budou lampy, koukněte do plánku.
Někdy hádky:
Aleši, ta hlavní alej je podle vás rovná, ale lidé potřebují zákruty, aby viděli i něco jiného.
Podíval se do plánu.
Komunikace jsou rovné, měnit nelze.
Ale stromy přesadit?
To musí rozhodnout Natálie.
Natálie přikývla a stromy posunuli. Alej na obrázku pak žila.
Měla jste pravdu, uznal Aleš.
Tým ji přijal tiše. Štěpán se jednou přišel podívat na její kresby.
Vždycky ručně? Ne tabletem?
I na tabletu, ale papír pomáhá myslet.
Přikývl s respektem.
Pán Vladimír jí beze slova přinesl čaj.
Bylo i těžké období. Tři obrázky nešly. Dětská zóna vycházela uměla, nudná. Zničila je a začala znova. Pak pochopila kreslí anonymní děti, které nikdy neviděla. V sobotu šla na hřiště naproti bytu, seděla hodinu na lavičce, pozorovala živé děti, jak staví hrady z písku, visí hlavou dolů, maminku zvedající dítě ve vrtkavém náručí.
Ty děti nakreslila. Hotovo za dva dny.
Když je ukázala, Aleš zůstal dlouho tiše.
Skvělé, zhodnotil.
Vzato z reálného světa.
Zbýval poslední týden. Obrázky hotovy, v ateliéru finiš. Aleš zůstával dlouho do noci.
Jednou tam zůstali až do tmy jen oni dva.
Viděla Galina ten projekt? zeptala se Věra.
Dlouho byla ticho.
Viděla začátek když nám projekt schválili, už měla diagnózu. Říkala, že přijde na procházku. Ale… nestihla to.
Proto jste byl tak zadumaný a chodil sám jíst do restaurace?
Podíval se na ni.
Vy jste to poznala?
Vy jste půl roku večeřel sám. Světlana, číšnice, mi to povídala.
Usmál se, poprvé mírně lidsky.
Člověk v samotě si myslí, že ho nikdo nevidí. Ale všichni si všimnou.
Byla jsem taky sama. Teď nevím. Teď mám práci, kterou mám ráda.
To je hodně.
Mlčeli. V tichu nebylo nic trapného.
Když Galina zemřela, řekl, najednou jsem nevěděl proč dál. Práce, projekty všechno najednou slabé. Vždycky jsme říkali: až bude čas, pojedeme k moři, odpočineme si. Ale čas nebyl.
Znám to. My s mámou taky pořád odkládaly život.
Zemřela před rokem? kývl.
Ano.
Dál se neptal; kývl, že něco důležitého pochopil.
Toho večera šli spolu na autobus. Venku byl chlad, Věra si zapnula kabát.
Pěšky domů? ptal se Aleš.
Ne, na Smetanovu je to daleko, pojedu.
Doprovodím vás na zastávku.
Šli spolu v tichu. Na půl cesty Aleš řekl:
Věro…
Stačí Věro.
Po obhajobě vám chci nabídnout stálé místo. Ne jednorázově. Máme další projekty, potřebuji váš pohled člověka, co vidí lidi v prostoru. Myslím to upřímně.
Zastavila se.
Není to z vděčnosti?
Z vděčnosti bych vám koupil kytku. Tohle je obchodní nabídka.
Zasmála se poprvé opravdově.
Dobře. Promyslím to.
Jen to neodkládejte moc dlouho.
Přijel autobus. Odjela. Viděla ho skrz zadní sklo, jak zůstává stát.
Den obhajoby byl čtvrtek.
Od rána v ateliéru panovalo napětí. Natálie ověřovala výpočty, Štěpán skládal prezentaci. Vladimír donesl model parku malý, přesný, stromy z molitanu. Aleš chodil sem a tam, mlčel.
Věra naposled procházela všechny obrázky. Dvaadvacet listů. Ranní alej, fontána, dětské hřiště, večer s lampami, kluk na lavičce, zamilovaný pár, babička s holuby, déšť pod stříškou, cyklisté…
Jste nervózní? zašeptal Aleš cestou kolem.
Trochu.
Jsou výborné.
Myslíte obrázky, nebo komisi?
Obrázky.
Malinko se usmála.
Komise zasedala v magistrátní budově. Osm členů, většina šedé obleky, vážné tváře. Aleš začal plánem, mluvil jasně. Natálie dodávala fakta. Štěpán pustil prezentaci.
Pak Aleš řekl:
Rádi bychom ukázali sérii obrázků. Naše představa života v parku.
Kladl jeden za druhým listy před komisi. Bez slov.
V místnosti bylo ticho.
Jeden slovy starší s hustým obočím studoval obrázek ranní aleje.
To jsou obrázky? Ne fotky?
Obrázky od naší výtvarnice.
Jsou živé, pronesl polohlasně. Ale Věra to slyšela.
Pak přišly otázky: technika, ceny, termíny. Aleš odpovídal. Věra tiše stranou. Nakonec jedna z dam, kolem šedesátky, vážná, s perlami na krku, poprosila, zda si může nechat obrázek babičky s holuby. Věra se usmála.
Verdikt přišel rovnou: projekt schválen. S připomínkou k termínům.
V ateliéru si Natálie tiše potřásla s Alešem rukou, pak i s Věrou. Štěpán řekl jen hurá. Vladimír neposlal nic, jen ráno SMS: Skvělé.
Aleš přišel k Věře až nakonec. Stáli u okna, za ním jarní město opravdové jaro, zelené stromy, lidé bez kabátů.
A je to, řekl.
Je to, souhlasila.
Půjdeme se projít na nábřeží?
Hned?
Chci vidět to místo, teď hned.
Vyrazili pěšky. Město bylo živé, jarní, vonělo lipami a horkým asfaltem. Aleš šel vedle pomalu. Věra nesla svůj skicák, automaticky.
Nábřeží je přivítalo sluncem a větrem. Řeka se leskla. Na lavičkách seděli lidé, pár pejskařů. Místo budoucího parku bylo pořád stejné šedivá zem, dva staré stromy ale něco už bylo jiné. Možná už proto, že teď ho Věra znala opravdu, nakreslila ho z dvaceti různých úhlů.
Zastavili se u vody. Věra se zapnula kabát.
Bude to dobré místo, řekla.
Bude, potvrdil Aleš.
Chvíli stáli. Mladá maminka s kočárkem prošla rychle, telefonovala.
Věro…
Ano?
Stále se díval na řeku.
Žil jsem dlouho s lidmi kolem, mezi prací, pohybem, a přitom úplně prázdný. Rozumíte?
Ano.
Těch posledních pár týdnů… Zase mě začalo těšit ráno přijít. Ne do práce, prostě… přijít.
Věra sledovala hladinu. Vltava líně tekla, tmavá, netečná.
Řekl jste, že Gali řeky nikdy nelákaly. Jsou moc pomalé.
Ano.
Já mám pomalé ráda. Od dětství.
Otočil se k ní. Jeho pohled byla vážná odpověď bez slov.
Jsem ráda, že jste tehdy přišla z kuchyně.
Já taky. Když jsem běžela, myslela jsem jen na to, že se dusíte.
Vím. Právě proto…
Chvíli trvalo, než pochopila vůbec nemluví jen o tom večeru.
Aleši…
Prosím?
Nejsem moc dobrá v takových rozhovorech.
Ani já ne.
Tak jsme si kvit.
Poprvé ho slyšela smát se opravdově, zblízka. Byl to měkký, příjemný, překvapivě uklidňující smích.
Věro…
Ano?
Můžu vás pozvat na večeři? Ne do Empíru. Kamkoliv jinam.
V Empíru vaří dobře.
Ale cítit pohled paní Sedláčkové potom… To ne.
Věra si představila tvář paní manažerky a přikývla:
To je spravedlivé.
Takže souhlasíte?
Otevřela skicák, našla volný list. Zadívala se na řeku, stromy, lidi. Kreslila si. Aleš ji sledoval.
Souhlasím, řekla tiše.
Nic neřekl; jen si stoupl vedle ní a zůstali stát spolu.