Neopovažuj se zpívat
Usmíváš se špatně.
Ivana zpočátku nechápala, že to platí jí. Dívala se na své ruce položené na kolenou přes tmavě modré šaty, které by si sama nikdy nevybrala. Příliš těsné přes ramena. Příliš lesklé. Příliš cizí.
Ivano, říkám, že se usmíváš špatně. Moc křečovitě. Lidi to poznají.
Lubomír to pronesl potichu, aniž otočil hlavu. Hleděl do sálu, kde už se usazovali hosté výročí jeho firmy. Dvacet let společnosti. Velká slavnost. Důležitý večer. Její úloha byla předem stanovena jako bod ve smlouvě: sedět vedle něj, vypadat reprezentativně, nemluvit zbytečně, nevypít víc než jednu skleničku, neoslovovat partnery bez jeho svolení.
Promiň, zašeptala.
Nepromlouvej, ale naprav to.
Restaurace patřila k těm místům, kde cítíš peníze fyzicky. Nekřičí o sobě, ale prostě je cítíš: v těžkých ubrusech, v tlumeném světle lustrů, v tom, jak číšníci téměř bezhlučně kloužou vzduchem. Ivana tu byla už několikrát a pokaždé měla stejný pocit: je tu zbytečná. Ne jako manželka úspěšného podnikatele, ale jako člověk. Jako žena se jménem, s příběhem, s tím, co kdysi v ní bylo.
Bylo jí padesát pět. Dvacet osm let žila s Lubomírem Beranem. Poznali se, když dokončovala konzervatoř. Byla výbušná, hlasitá, zamilovaná do Dvořáka a Smetany. On byl mladý podnikatel s jiskřícíma očima a jistotou, že celý svět lze koupit a přetvořit. Díval se na ni, jako by pro něj byla celý svět. Později se ukázalo, že ji chtěl opravdu pouze přetvořit.
Luboši, můžu jít k Zdeňce? Sedí tam sama.
Zdeňka počká. U stolu Kralových nemáš co dělat.
Ale známe se dvacet let.
Ivano, v jeho hlase nebyla zlost, jen únava člověka, který vysvětluje totéž dítěti dneska je důležitý večer. Prostě seď a usmívej.
Usmála se. Správně. Jak jí bylo uloženo.
Sál se postupně plnil lidmi. Obchodní partneři, klienti, úředníci, jejich manželky. Všichni slavnostní, mírně rozjaření, všichni mluvící o tom, o čem se má na podobných večírcích hovořit. Ivana poslouchala útržky hovorů a přemýšlela, kdy vlastně naposled mluvila o něčem, co ji doopravdy zajímá. O hudbě. O tom, jak funguje fuga. O tom, proč ji druhý koncert Rachmaninova roztrhá zevnitř, i když ho slyší jen v rádiu.
V jejich domě rádio skoro neznělo. Lubomír neměl rád klasiku. Tvrdil, že mu leze na nervy.
U sousedního stolu se žena v červených šatech hlasitě smála. Její smích byl skutečný, trochu chraplavý, živý. Ivana si uvědomila, že ji pozoruje s čímsi jako závistí ne kvůli šatům, ne proto, že byla mladší a krásnější. Ale protože se smála tak, jakoby měla na to plné právo. Nenapadlo ji se ptát.
Večer pokračoval svým tempem. Přípitky, potlesk, řeči o dvaceti letech úspěchu i velké budoucnosti. Lubomír přednesl svůj přípitek koncizně, jako vždy. Lidé tleskali. Uměl to. Ivana tleskala s ostatními a vzpomněla si, že to kdysi také uměla. Okouzlit publikum. Stát na pódiu a zpívat tak, že lidé ani nedutají.
Naposled zpívala veřejně před čtyřiadvaceti lety, na večírku v konzervatoři, kam ji Lubomír přivezl a odkud ji odvezl dřív, protože mu někdo volal kvůli práci.
Když moderátor po dezertech oznámil “malou soutěž talentů”, v sále to zahučelo. Každý mohl vystoupit, říct vtip, zazpívat, něco předvést. Lubomír nakrčil nos.
Laciné, utrousil potichu.
Ivana mlčela. Zaměřila se na pódium, kde stál mikrofon. U klavíru seděl mladý klavírista se sympatií v obličeji, už dřív ji zaujal: měl dlouhé prsty a občas kýval hlavou do rytmu, i když hrál tiše.
Vystoupili dva. Jeden vtípek, druhý něco na foukací harmoniku. Potlesk byl vlažný. Moderátor vyzval dalšího, v sále se rozhostilo ticho.
Ivana ucítila, jak se v ní něco hnulo. Ne náraz, spíš jako když se po letech pootevře dlouho zavřené dveře. Položila ubrousek, vstala.
Kam jdeš? zeptal se Lubomír.
Na toaletu.
Ale tam nešla. Zamířila k moderátorovi a něco mu zašeptala. Přikývl. Totéž udělala s klavíristou krátce si něco řekli, klavírista souhlasně přikývl, v očích mu zajiskřilo.
Když moderátor vyhlásil její jméno, Lubomír asi nechápal, co se děje. Pak pochopil. Ivana hleděla na mikrofon, vyhýbala se jeho pohledu.
Na pódium vedly tři schody. Vyšla je a rozhlédla se po sále byl plný cizích lidí ve značkových oblecích a okázalých šatech. Většina z nich se už bavila jinak, několik na ni koukalo s opatrným očekáváním.
Ivana kývla na klavíristu.
Začal prvními neobvyklými akordy a lidé v sále se utišili, protože poznali, že nepůjde o žádnou hospodskou písničku nebo pop. Byla to Rachmaninovova Vokálnííze, jedno z nejhezčích a nejobtížnějších čísel, které kdysi zpívala u absolventských zkoušek. Bez slov, jen hlas a hudba.
Začala zpívat. Nevěřila sama sobě že tam ten hlas ještě je. Že neumřel s těmi roky ticha. Byl tu. Jiný, tmavší, s novými barvami, ale pravý.
Sál utichl ve třetí větě. Lidé umlkli, skládali sklenky, otočili se k pódiu. Ivana to moc nevnímala. Soustředila se, aby neztrácela dech, držela frázi, nemyslela na Lubomíra, na jeho výraz, ani na to, co bude potom.
Pak to bylo fuk. Teď existovalo jen tohle.
Když dozpívala, nastalo ticho. Pak sálem prošel potlesk. Nejprve nesmělý, pak se lidé stavěli. Žena v červeném volala bravo!, klavírista ji obdivně pozoroval.
Ivana slezla z pódia. Nohy se jí třásly, srdce bušilo. Zamířila ke svému stolu, už viděla Lubomírovu tvář.
Netleskal.
Sedni si, řekl tiše.
Poslechla.
Víš, co jsi právě udělala?
Zpívala jsem.
Nedělej chytrou. Udělala sis ze sebe show přímo na mém výročí. Bez mého svolení. Víš, jak to vypadá?
Jak vypadá?
Jako by mé ženě chyběla pozornost. Že ti nestačí. Vzal skleničku a pomalu ji položil. Jedeme domů. Za deset minut.
Luboši, ještě
Za deset minut, Ivano.
Ještě k ní stihli přijít tři lidé. Ta žena v červeném se jmenovala Tamara, stiskla jí ruku a pronesla: Jste úžasná! Odkud jste? Starší pán s profesorským vousem jen tiše uznale kývl: Skvělé. Kdo Vás vedl? Zdeňka Kralová, stará známá, ji objala a Ivana málem slzela.
Ivano, kde jsi byla celou dobu? Vždyť ty jsi zpívala jako
Zdeňko, musíme jít, přistoupil Lubomír. Vzal Ivanu za ruku nenápadně, ale pevně. Omluvte nás, Ivaně od rána není dobře. Omluvte nás.
V autě neřekl ani slovo. Ticho bylo horší než hádka. Ivana se dívala z okna na osvětlenou Prahu, na výlohy a lampy. V ten moment v sobě pocítila zvláštní klid. Nehle hledala radost, ani strach. Bylo to spíš hluboké ticho. Jako když si vzpomeneš na vlastní jméno.
Doma sundal sako, pověsil jej a obrátil se k ní.
Takže takhle to bude. Chápu, že se nudíš, že chceš něco pro sebe. Ale musíš pochopit, že jsou pravidla. Dnes jsi mě ztrapnila před lidmi, na kterých záleží moje práce.
Zpívala jsem. A lidé tleskali.
Udělala sis ze sebe na večírku umělkyni. Vnímáš ten rozdíl?
Ne divila se, jak klidně to zní. Vysvětli mi ho.
Dlouze na ni hleděl. Pak:
Máš všechno. Dům, peníze, postavení. Nevím, co ti schází a upřímně už to řešit nebudu.
Řeknu ti, co mi chybí. Sebe sama.
Co to má být?
Ty to víš.
Odešla do ložnice, zavřela dveře, nesvlékla se a zírala do stropu. Byl bílý a rovný, jako celá jejich život zvenčí. Slyšela, jak chodí po bytě, otevírá skříně. Pak ticho.
Nespala. Přemýšlela. Jak před patnácti lety odešla z hudební školy, kde učila zpěv. Lubomír řekl, že je to nedůstojné jeho manželky, že peněz je tam směšně málo. Souhlasila. Myslela, že najde něco jiného. Jenže pokaždé, když něco začala, měl Lubomír důvod, proč je to také nevhodné, nepohodlné, prostě zbytečné.
Nikdy na ni nebyl hrubý, nekřičel. Jen mírně a přesvědčivě vysvětloval, co je správné. Za dvacet osm let to slýchala tolikrát, že přestala slyšet svůj vlastní hlas. Doslova. I v hlavě.
Až do včerejška.
Ráno, když byl ve sprše, vytáhla starou kabelu ze skříně. Složila tam doklady. Pas, diplom z konzervatoře, který našla úplně vzadu, pár fotografií. Mobil. Trochu hotovosti, kterou v posledních třech letech potajmu střádala ani nevěděla na co. Teď věděla.
Oblékla se nenápadně. Rifle, svetr, bunda. Když Lubomír vylezl z koupelny, stála u dveří s taškou přes rameno.
Kam jdeš?
Odcházím.
Dlouhá pauza.
Neprováděj hlouposti.
Ne. Odcházím.
Ivano, bral si ručník, unavený pohled člověka, který už dávno nevěří slzám jiných jsi nervózní, vyspi se, večer to probereme.
Už jsme to probrali.
Nemáš peníze, nemáš práci. Kam chceš jít?
Něco najdu.
Jsi směšná. Je ti padesát pět. Kam bys
Otevřela dveře a odešla. Ještě slyšela jeho hlas, ale slova už nechápala. Výtah jel dolů pomalu a Ivana hleděla na svou rozmazanou tvář v kovových dveřích. Skoro se usmála vlastnímu odrazu.
Šla pěšky Prahou, nadechla se studeného podzimu, voněl listím a kávou z blízké kavárny. Vešla, objednala si kelímek, sedla k oknu a vytáhla mobil. Zavolala jediné osobě, kterou teď mohla.
Zdeňko, potřebuju pomoct.
Proboha! Co se děje?
Odešla jsem od Lubomíra.
Ticho. Pak:
Kde jsi teď?
Zdeňka žila sama v panelákovém bytě na kraji Prahy. Děti už dávno pryč, manžel umřel. Otevřela, uviděla Ivanu s taškou a nic se neptala. Jen pustila dovnitř.
Pojď dál, čaj už vařím.
Seděly u kuchyňského stolu až do noci. Ivana vyprávěla, Zdeňka poslouchala, občas dolévala čaj. Když Ivana skončila, Zdeňka řekla:
Odešla jsi, to je to hlavní. Zbytek půjde.
On mi určitě zablokuje účet. Už to naznačoval.
Uvidíme, co bude, sykla Zdeňka.
Lubomír dlouho nečekal. Ještě večer mobil vyzváněl: nejdřív on sám, potom jeho asistentka, pak Ivanina matka, kterou Lubomír přesvědčil o svém výkladu. Matka plakala do sluchátka: prý Lubomír řekl, že Ivana má nervové zhroucení po firemním večírku, je potřeba lékař.
Mami, já nejsem v krizi.
Ivančo, Luboš je zoufalý. Prý jsi se včera chovala podivně Musíš k doktorovi
Mami, zpívala jsem. Vystoupila jsem a zpívala. To není zhroucení.
On říká, že to bylo krajně nevhodné, prý ses zesměšnila
Mami, jsem u Zdeňky. Zavolám zítra.
Účet opravdu zablokován. Ivana na to přišla, když chtěla vybrat peníze. Karta nefungovala. Peníze, co měla bokem, rychle mizely. Zdeňka odmítala brát platby, ale věděly, že to tak dlouho nejde.
Za tři dny přišly její věci. Nepřijel Lubomír, poslal dva cizí muže: donášeli igelitky se složeným oblečením většinou letní šaty v říjnu, lodičky, pár zbytečností. Žádné teplé věci, žádná potřebná kniha. Byla to zpráva.
Za den zavolala matka: Lubomír u ní byl na návštěvě, pil čaj, vyprávěl, jak Ivana byla vždy labilní. On pro ni dělal vše, ona nevděčná. Že je třeba odborná pomoc. Matka poslouchala. Matka vždy věřila lidem, co klidně a přesvědčivě mluví.
Ivano, možná se vrať, třeba to spolu urovnáte
Mami, zablokoval mi peníze a roznáší, že jsem blázen! To ti připadá v pořádku?
Matka mlčela.
Je to přece chlap, Ivano. Všichni jsou takoví, když jsou zranění.
Ivana dlouho hleděla z okna. Pak vytáhla ze své tašky diplom a položila ho na stůl. Tmavomodrý obal, zlatá písmena: Ivana Novotná, absolventka zpěvu, specializace: klasický zpěv. Nedržela ho v ruce snad patnáct let.
Ráno volala na konzervatoř. Zjišťovala kontakt na Josefa Košťála, svého někdejšího kantora. Čekala, že tam dávno není. Ale byl. Pořád učil, ačkoli mu táhlo na sedmdesát. Dostala kontakt.
Pane profesore, tady Ivana Novotná. Pamatujete si mě?
Dlouhá pauza.
Novotná? Čtvrtý ročník?
Ano.
Samozřejmě, že pamatuju. Zmizela jste. Kde jste byla?
Zmizela. Máte pravdu. Potřebuju pomoc.
Sešli se o dva dny později na třetím patře konzervatoře v malé třídě. Košťál byl pořád stejný: štíhlý, bystré oči, ruce složené v klíně. Prohlédl si ji a řekl:
Zestárla jste.
Vy taky.
To je normální. Ušklíbl se. Zpívejte.
Teď?
Proč ne?
Zpívala. Zprvu nejistě, plíce nechtěly, hlas se na výškách třásl. Košťál mlčel, poslouchal. Když skončila:
Hlas je. Technika ochabla, s dechem bída. Ale hlas je. A to je hlavní. Ostatní půjde.
Za jak dlouho?
Podle toho, jak zamakáte. Pokud opravdově, za dva tři měsíce to může být znát. Krátce zaváhal. Proč jste přestala?
Provdala jsem se.
A manžel vám zakázal zpívat?
Nezakázal. Prostě nějak to vyšumělo.
Podíval se na ni.
Vyšumělo Dobrá. Tak pojďme.
Cvičili denně. Ivana chodila do třídy v devět, odcházela kolem druhé. Hlas se vracel pomalu, někdy jednou šlo vše lehce, příště zase od začátku. Košťál byl přísný. Tvrdil: Hlas nemá věk. Má techniku a vůli. Zbytek jsou výmluvy.
Zdeňka jí obstarala brigádu: zpěvácký kroužek pro seniory v domě kultury. Platili málo, ale aspoň to byly její peníze a měla co dělat. Vedla tři lekce týdně, atmosféra jí dělala dobře ženy nad šedesát, nad sedmdesát, zpívaly prostě proto, že chtěly. Bez kariéry, bez cílů. Byla to skoro terapie.
Mezitím, Lubomír nespal na vavřínech. Přes společné známé se k Ivaně doneslo, že tvrdí, že odešla za jiným kantorém, že je psychicky labilní, že snášel její eskapády léta, až jí musel nechat jít. Verze se měnily, ale podstata stejná: ona je blázen, on chudák. Část známých mu asi věřila, část ne, ale nikdo moc neprotestoval. Matka volala málo, opatrně.
Uvažuješ o budoucnosti? O bydlení?
Myslím na to, mami.
On říká, že když se vrátíš, vše domluví.
Nevrátím se.
Ivančo, určitě by šlo rozdělit majetek, rozvod
Mami, on mi blokuje peníze a tvrdí, že jsem cvok. S takovým člověkem se nedá domlouvat, je třeba se rozloučit. Definitivně.
Matka vzdychla a měnila téma. Ivana na ni nebyla rozzlobená. Matka vyrostla v jiné době s jinými představami o manželství a trpělivosti. Zlobit se na ni bylo jako se zlobit na někoho, kdo prostě nikdy neslyšel cizí jazyk.
Za měsíc řekl Košťál něco zásadního. Po hodině, při sbírání věcí, aniž zvedl oči od not:
Za dva měsíce v Praze bude velký benefiční koncert. Klasika. Hledají sólisty. Můžu vás doporučit.
Ivana ztuhla.
Pane profesore, nevystupovala jsem čtyřiadvacet let!
Vím to.
Publikum bude náročné?
Přímý přenos na ČT art. Výtěžek pro dětskou nemocnici. Takže ano.
Chvíli mlčela.
Musím si to rozmyslet.
Rychle. Nečekají.
Souhlasila za dva dny. Košťál kývl bez překvapení.
Dalších šest týdnů bylo nejintenzivnějších od školy. Cvičili arie, romanci, na závěr podle Košťála znovu Rachmaninov, ale složitější a delší kus. Ivana byla tak vyčerpaná, že v noci někdy usnula u Zdeňky na gauči aniž povečeřela. Ale byla to jiná únava, než znala z manželství. Tam byla šedá, táhla ji ke dnu. Tato byla živá.
Zdeňka na ni dohlížela, přidávala jí jídlo, brblala, že jí málo a cvičí moc. Ivana se smála, že je to správně. Za poslední měsíce si byly bližší než za dvacet let předtím společný život, když opadne všechno nastrojené, spojí.
Tři týdny před koncertem přišly potíže. První volal producent koncertu, mladý nervák: prý “jsou otázky k vašemu vystoupení”. Vyhýbal se detailům. Ivana se zeptala narovinu:
Volal vám pan Beran?
Dlouhá pauza.
Nemohu komentovat
Rozumím.
Oznámila to Košťálovi. Ten krátce pravil:
Přijďte zítra. Vyřeším.
A vyřešil. Jak, nevěděla, ale v programu zůstala. Tím to nekončilo. Týden před vystoupením telefonovala Zdeňka:
Ivano, byli tu nějací dva. Říkali, že od Lubomíra. Prý bydlíš tady.
Cos řekla?
Že o žádné Ivaně nevím. Ale postávají dole. Dávej si pozor.
Ivana pocítila v břiše chladnou tíhu. Ne strach, spíš jasnost jen tak ji Lubomír nenechá být. Je zvyklý, že svět je jeho. Její odchod je v jeho očích porušením pořádku a to nesnese.
Řekla to Košťálovi. Ten si sundal brýle, otřel a zase nasadil.
Tedy chce narušit koncert.
Pravděpodobně.
Bojíte se?
Ivana si to rozmyslela upřímně.
Ne. Už ne. Unavila jsem se bát.
Dobře. Krátce mlčel. Na koncert přijde Viktor Skála.
Kdo je to?
Producent, prominentní. Spolupracuje s předními sály v Evropě. Pozval jsem ho schválně. Po té scéně v restauraci o vás slyšel skrz své lidi. Chce vás slyšet. Tak zpívejte dobře, Novotná.
Ivana na něj hleděla:
Vy jste to celé zařídil?
Učím už čtyřicet let, pronesl Košťál. Měl jsem tři studentky s opravdovým hlasem. Jedna je známá za hranicemi, druhá zemřela. Třetí se vdala a ztratila. Často jsem na ni myslel. Jsem rád, že jsme ji znova našli.
Den koncertu byl šedý. Ivana přijela do Rudolfina dvě hodiny před začátkem, prošla se po pódiu, stála, poslouchala ticho sálu na osm set lidí. Měla ráda ty chvíle, kdy je sál ještě prázdný a pódium čeká.
Hodinu před začátkem za ní přišel správce a tiše:
Paní Novotná, venku čekají dva pánové. Prý váš manžel. Chtějí vás vidět.
To není můj manžel. Bývalý.
Tvrdí, že mají potvrzení o nutnosti hospitalizace.
Ivana několik vteřin mlčela.
Ať si mluví co chtějí. Já zpívám.
Možná
Zavolejte mi Košťála.
Košťál zařídil i tohle. Jak, nevěděla, ale muži zůstali venku. Těsně před začátkem zahlédla ve foyer vysokého muže, neznala jej. Vedle něj Košťál tiše vysvětloval. To byl Skála.
Ivana šla na řadu třetí. Sál plný, z boku kamera. Šla na scénu v jednoduchých šatech, které si sama vybrala. Žádné třpytky. Postavila se, rozhlédla a začala zpívat.
První skladba šla snadno, téměř s radostí. Druhou už držela silou. U třetí nevnímala sál, kameru, ani dění venku. Jen hudbu. Tady je její místo. Odtud pochází. Tím je.
Když začal Rachmaninov, ticho bylo hmatatelné. Jaké bývá, když posluchači nejen slyší, ale vnímají. Ivana zpívala a měla pocit, že tohle je jak vykročení po nemoci ven nebe je pořád modré. Nikam nezmizelo. Čekalo.
Zpívala poslední frázi, když do bočních dveří vstoupil Lubomír.
Uviděla ho letmo. Šel rychle k pódiu, gestikuloval na ochranu, byl rudý, napjatý. S ním někdo další.
Ivana zpívala až do konce. Ani notu nenechala spadnout.
Sál povstal.
Lubomír stanul uprostřed uličky. Skála klidně stál vedle něj a něco mu říkal. Lubomír odpovídal, jeho tvář se měnila. Něco se v něm zlomilo. Nenápadně, tiše: člověk náhle pozná, že už tu nic není.
Odešel.
Za scénou přišel Skála k Ivaně, potřásl jí rukou.
Slyšel jsem o vás. Teď jsem i slyšel vás. Máte v Evropě místo. Můžeme podepsat smlouvu, turné. Tady, později v zahraničí. A už vás nikdo nebude omezovat. Slibuji to.
Košťál postával stranou. Kývl jí. Jedinýkrát, jakoby řekl vše.
S matkou si promluvily upřímně až potom. Ivana přijela, sedly si v kuchyni. Matka dlouze tiše mlčela, pak:
Viděla jsem tě v televizi, na koncertě.
Skutečně?
Zdeňka volala, ať si to pustím. Byla jsi Matka skládala ubrus. Nevěděla jsem, že tak zpíváš.
Slyšelas mě na konzervatoři.
Byla jsem tehdy tvá máma. Teď jsem jen sledovala v televizi. A najednou jsi byla ty. Podívala se na dceru. Promiň mi to.
Co?
Že jsem věřila jemu víc než tobě. Uměl se hezky vyjadřovat. A tys mlčela. Myslela jsem, že ti je dobře. Nechápala jsem.
Ivana vzala matce ruku.
Maminko, pochopila jsi správně. Jen ne hned. To je v pořádku.
Nezlobíš se?
Ne.
Matka se rozplakala, tiše bez vzlyků. Ivana seděla a držela ji za ruku. Myslela na to, že odpuštění není o tom, předstírat, že nic nebylo. Je to o tom, vzít si s sebou jen to, co je důležité.
Uběhl rok.
Ivana stála za scénou vídeňského sálu a poslouchala, jak usedají diváci. Zvuky byly jiné a přitom stejné: šustění oděvů, tlumené hlasy, opatrné pokašlání. Sál nebyl velký, ale starobylý, se štukováním a vysokými okny. Venku padal sníh.
Její život vypadal jinak: malý byt ve Vídni, ale vlastní. Smlouva se Skálou, mohla zpívat a vydělávat. Kufr, se kterým jezdila městy. Košťál volal jednou týdně, někdy probrali repertoár přes obrazovku. Matka létala několikrát do roka a žasla, jak to Ivana stíhá.
O Lubomírovi se dozvídala sporadicky. Prý po té anabázi podnikání kleslo, někteří partneři odešli. Za půl roku se znovu oženil: mladá tichá žena, téměř nikomu neznámá. Ivana to přijala s klidem. Někteří lidé se nemění hledají jen další vhodnou osobu.
Je jí té ženy líto. Ale tohle už není její příběh.
Její je jiný. Je v něm únava z cest, hádky s dirigenty kvůli tempu, trapné chvíle v cizí řeči, samota večer na hotelu. A zase ráno v cizím městě, kdy otevře okno a slyší novou ulici. Potlesk, co patří jen jí. Právo koupit si jakékoli šaty. Právo zavolat, komu chce. Právo zavřít dveře a vědět, že za nimi nikdo nečeká s výtkou, co zase dělá špatně.
Někdy myslí na ztracená léta. Bez hořkosti, prostě o tom uvažuje: dvacet osm let. Dost. Mohla zpívat celou tu dobu. Mohla být někým úplně jiným. Anebo tím samým, jen dřív.
Ale přemýšlet, co by “mohlo být”, je nejzbytečnější činnost na světě. To věděla.
Teď je. Hlas je. Scéna je.
Asistentka nahlédla za oponu:
Paní Novotná, za tři minuty.
Jdu.
Ivana si upravila šaty, jednoduché tmavé, vybrala si je sama. Provedla pár dechových cvičení. Zavřela oči na vteřinu.
V hlavě se jí vynořila Lubomírova tvář z té večeře před rokem: usmíváš se špatně. Ona tehdy odpověděla promiň. Seděla, usmívala se správně a nevnímala svůj hlas.
Teď se usmála. Ne správně. Jen tak. Prostě protože chtěla.
A vyšla na pódium.
Sál zmlknul.
A ona zazpívala.