Poslední přání
Ne, už se domů nevrátím, těžce si povzdechl Jan, zatímco se svíjel bolestí. A Anežku už neuvidím nikdy. Vždyť jsem jí chtěl požádat o ruku. Nestihl jsem to Za co mě tohle potkává?
To si tak nepřipouštějte, usmála se sestřička, když viděla, jak Jan ve voze záchranky zbledl. Všechno bude v pořádku.
Pochybuju vypravil ze sebe těžce Jan.
Pak už jen mlčky s hrůzou sledoval, jak jej připravují na operaci.
*****
Jan nikdy neměl rád nemocnice.
Tohle jeho odpor k nim začal už v dětství pořád mu tam něco píchali, bolelo ho to a nikdo se ani neomluvil za způsobené duševní útrapy.
No nebul tu, Jeníku, culila se sestřička, když mu brala krev z prstu. Seš přece velký kluk, za chvíli půjdeš do školy a řveš tu jak holka. Nemáš se stydět?
Jan přes slzy na ni koukal, snažil se vykroutit a řval dál, protože utéct z ordinace nebylo jak. Ne, nestyděl se. Jen to prostě bolelo a bylo mu to líto.
Když pak s mámou šli domů z dětské polikliniky, celou cestu říkal, že už do nemocnice nikdy a za nic na světě nepůjde.
Jo, přesně tak nikdy a za nic. Radši chcípnu, než abych tam zase vlezl,” prohlásil rozhodně.
Ale prosím tě, co to říkáš? snažila se ho uklidnit máma. Doktoři jsou od toho, aby lidem pomáhali, aby byli zdraví a žili co nejdéle. Nemusíš se jich bát.
Jasně, dobří vzlykal Jan a zakoukal se na prst, ze kterého mu vytáhli půlku života. Ať léčí sami sebe, mě ať nechají na pokoji!
A co zažil Jan u zubaře, když mu rodiče nechali vytrhnout zub, to nemusím popisovat. Řval tak, že byl slyšet i za zavřeným oknem až na ulici.
No, samé krásné vzpomínky. Proto nebylo divu, že v dospělosti Jan doktory a nemocnice nemohl vystát.
Vyhýbal se jim, jak to jen šlo.
Jenže jednoho dne se mu to “podařilo” do nemocnice přece jen dostat. Zánět slepého střeva.
Zkroutil ho taková bolest, že Anežka, s kterou měl do restaurace, už nezbylo než zavolat záchranku.
Nechoď pro záchranku, přejde to samo,” prosil ji Jan.
To nemyslíš vážně! Vždyť tě vidím. Ještě abys neměl slepák. Já ho měla, bylo to úplně stejné.
Tak se Jan, opět proti své vůli, ocitl v městské nemocnici na Karlově náměstí č. 6.
Snad si dovedete představit, co tam prožíval
Když si jen na chvíli představil, jak se mu budou chirurgové hrabat v břiše, sevřelo ho u srdce. A když zahlédl, jak kolem něj vezou pána na vozíku, který to už vzdal, popadla ho tíseň a pocit osudové ztracenosti.
No nic, domů už se nevrátím vzdychl Jan a cítil, jak ho bolest ničí. A Anežku už nikdy neuvidím. Chtěl jsem jí požádat o ruku, nevyšlo to Čím jsem si to zasloužil?
To zbytečně malujete čerta na zeď, usmála se sestřička a natáhla mu přikrývku. Operace je jednoduchá a jste tu včas. Horší by bylo, kdyby jste dorazil pozdě.
Měla pravdu operace proběhla podle plánu a Jan necítil skoro žádnou bolest. Poprvé v životě vlastně neměl z nemocnice špatný dojem. Ani to nečekal
Uspali ho hned na sále, a když se probudil, bylo už po všem. Odpoledne ho převezli na pokoj.
Až do rána spal tvrdě. Jen chvílemi se staré žíly přehazovaly kapačku a pak hned spal dál.
Ráno
ráno zjistil, že vedle něj v pokoji leží starší pán.
To mi ještě scházelo, pomyslel si nerad Jan. Začne mi tady líčit celý svůj život.
Ale mluvit se mu právě vůbec nechtělo. Potřeboval klid. Nic a nikdo ho nezajímali.
Anežku taky radši ani nevolal.
Jen jí napsal zprávu, že je v pořádku, aby neměla starost, a mobil schoval pod polštář. A přemýšlel, jak strašně nešikovně se to celé sešlo, že skončil zrovna teď v nemocnici.
S Anežkou už žili přes rok spolu a právě ten včerejší večer měl být dnem, kdy ji požádá o ruku. Zamluvil večeři v restauraci, domluvil s kapelou Anežčinu oblíbenou píseň, číšník měl přinést “dezert” s prstýnkem.
Chtěl, aby to bylo krásné.
Jenže osud rozhodl jinak. Místo budoucí nevěsty a plánování svatby ležel Jan na nemocniční posteli s nějakým dědou.
K jeho překvapení ho ale ten pán vůbec neotravoval.
Jenom pozdravil, jinak mlčel. Pokoušel se dovolat někomu furt dokola, ale nikdo mu to nebral. K večeru se mu úplně vybil mobil.
A nabíječku doma zapomněl. Hledat po nemocnici starou nokii nikdo neměl. U sester bohužel taky nebyl takový nabíjecí kabel.
Tak jen smutně koukal na tmavý displej a začal tiše plakat. To už Janu najednou bylo trapně, že měl o něm hned od začátku špatné myšlenky. Děda zjevně měl velký problém a on ho už měl za otravu.
Jan chvíli mlčel, ale nakonec se narovnal na lůžku, podíval na staříka a zeptal se, jestli je vše v pořádku.
Synovi se nemůžu dovolat, vzdychl starý pán.
On neví, že jste v nemocnici? divil se Jan.
Vědí sestřička mu volala, když mě sem přivezli. Ale stejně se mnou nechce mluvit. Nepohodli jsme se před půl rokem, těsně před mými narozeninami. Chtěl mě dát do domova důchodců, aby mohl můj dům prodat. Já s tím nesouhlasil. Ale ne kvůli domu…
Stařík vykládal, jak zkolaboval kvůli srdci, doktory ho sice dali na kapačky, ale bylo jasné, že bude muset na operaci.
Na pozítří mě čeká zákrok, povzdechl si, ale bojím se, že umřu dřív, než na ten operační stůl vlezu.
To neříkejte, snažil se ho povzbudit Jan. Doktoři jsou tu od toho, aby prodloužili lidem život. Včera mi vyndali slepák a jak vidíte žiju.
Děda se jen pousmál a rozdíl mezi slepým střevem a srdcem už nevysvětloval.
Zůstala mi jen jediná duše, Beník. Pes. Je u mého domu. Chtěl jsem syna poprosit, aby Bena pohlídal, kdyby mě už nebylo. Nebo mu aspoň našel nové přátelské pány. Sousedé si ho nevezmou mají doma vlastních zvířat dost. Syn by mi mohl splnit poslední přání, však dům nakonec stejně dostane. Ale ani nezvedne telefon, sestřičce řekl, že se mnou mluvit nechce. Takového mám syna
To je smutné, zamumlal Jan.
Mám o Beníka hrozný strach. Kdo se o něj postará? Jak bude čekat u vrat, až se (nikdy) nevrátím
Zvláštní děda, pomyslel si Jan. Ale když slyšel, jak popisuje, kde a jak Beníka našel, názor si upravil. Ten pes byl pro staříka opravdu vším.
Našel jsem ho přesně na narozeniny, před půl rokem, pokračoval děda. Syn mi nepopřál, škoda. Ostatní příbuzné nemám. Manželka odpočívej v pokoji odešla už před pěti lety. Ale noc před narozeninami se mi zdála s pejskem na vodítku. Usmívá se, máchá na mě rukou a pejsek se žene ke mně. Ráno, když jsem šel koupit něco k snědku, našel jsem toho psa, přivázaného u zábradlí. Pršelo, zima. Ptám se prodavaček, jestli vědí, čí je. Nikdo nic. Stál jsem u něj asi dvě hodiny, doufal, že si ho majitel vezme, pak se setmělo a bylo jasné, že je opuštěný.
A vzal jste ho k sobě?
Určitě. Nemohl jsem ho tam nechat. Třeba to zní divně, ale mám pocit, že mi manželka dala k svátku poslední dárek. Viděla odněkud, že jsem sám a poslala mi kamaráda.
To věřím, kývl Jan, i když tomu zas tak nevěřil. Ale chtěl ho jen podpořit.
My se s Beníkem rychle sžili. Ještě jsem hledal původního pána vylepil jsem inzeráty po okolí. Nikdo se neozval. Dneska je Beník víc než jen pes. Dal smysl mým posledním letům.
Ten večer Jan dlouho přemýšlel o psovi na ulici i synovi, co nebere otci telefon.
Jak může být někdo tak bezcitný a neozývat se, když ví, že otec leží v nemocnici?
Když usnul, zdál se mu pes, podobný Beníkovi, toulající se smutně po ulici.
A za ním celou dobu chodil Jan. Ani nevěděl proč. Prostě musel.
Probudilo ho až to, jak soused v noci sípal a držel se za hruď.
Máme zavolat doktora? vyhrkl Jan a běžel k němu.
Ne ještě počkej radši zavolej mému synovi, Tomášovi. Najdeš číslo na lístečku v šuplíku. Řekni, ať přijede. Chtěl bych se rozloučit. A kdyby nemohl, ať dá Beníka hodným lidem. Cítím, že už ho neuvidím. Ale budu mít aspoň klid, když budu vědět, že je v pořádku
Jan chvíli váhal, ale nakonec vzal list papíru, třesoucíma rukama vytočil číslo a do telefonu řekl:
Dobrý den, jste Tomáš, syn pana Karla? Já jsem soused vašeho tatínka z pokoje pane Karle, jak se přesně jmenujete?
Karel Dvořák, zasípal pán.
od Karla Dvořáka. Je mu hodně špatně a moc by chtěl, abyste přijel. Možná jen naposledy.
Copak? Chystá se na druhou stranu? zarazil se Tomáš. Správně je to šestka, třetí patro. Dobře, přijedu.
Jan ještě řekl adresu nemocnice, pak běžel pro sestřičku. Naštěstí seděla za stolkem a spal na ni noční služba.
Zmateně jí vysvětlil, co se děje, a vrátil se zpátky do pokoje.
Jak je vám, pane Karle? zeptal se tiše a vzal ho za ruku. Sestřička už jde a zavolá doktora. Vydržte. Syn slíbil, že přijede. Kdepak, umírat je brzo Pane Karle, slyšíte mě? Ještě neodcházejte, nezavírejte oči
Srdce pana Karla bylo slabé a přestalo tlouct ještě, než stihla sestřička s doktorem doběhnout.
Ten změřil tep, poklepal na krk, koukl na zornice a jen tiše odešel z pokoje.
Za dvacet minut už odnesli pána na stejném křesle, jakým Jan přijel před operací.
*****
Váš tatínek umřel vlastně v mých rukou, řekl Jan druhý den, když se Tomáš konečně objevil na oddělení.
Aspoň, že to měl rychlé, řekl suše Tomáš. Je dobře, že netrpěl. Ani žádný trápení pro mě. Víte, jaké to je, když vám úplně upíjí čas starý rodič? Já mám rodinu, práci Dobře, že to dopadlo takhle.
Váš táta vás moc žádal, abyste našel domov pro Beníka, dodal Jan.
Toho psa? Jojo, vzal si kdysi nějakého vořecha. Pro mě pes nemá smysl. Kvůli němu nechtěl do domova důchodců. Ale říkal jsem mu, že by mu tam bylo líp, starali by se, neměl by problémy. Neposlechl. Co naděláte
Bylo to jeho poslední přání, Jan se na Tomáše vyčítavě podíval. Opravdu ho nemůžete splnit? Když vám dům stejně připadne
Tomáš se na něj zvláštně podíval, ale neřekl nic. Sebral z poličky starý tlačítkový mobil, lístek s telefonem vše, co Karel Dvořák v nemocnici měl, a odešel. Ani se nerozloučil. Jen práskl dveřmi.
Jan si znovu lehl. Bylo mu ho líto. Panu Karlovi bylo sedmasedmdesát, ale spousta lidí dožije stovky.
On by taky mohl. Osud tomu zabránil.
Divná věc, ten osud. I pes zůstal teď najednou bez svého pána. Nikdo ho nechce.
Tomáš určitě tátovo přání nesplní, dumal Jan. Barák prodá, Beníka nechá na ulici. Pokud ho vůbec nechají sousedi přikrmovat A když ne?
Tu noc měl Jan zvláštní sen. Viděl Karla Dvořáka, jak bloudí městem a volá svého psa. Volá, volá, ale nikde není. Po tvářích mu tekly slzy.
Jan to celé sledoval a nevěděl proč ale ani on nemohl slzy udržet.
A přestože už ani nevěděl, kdy naposledy plakal. To bylo dávno. Asi tehdy, co si sám sobě slíbil, že už nikdy nebude brečet jak dítě.
Ty sny chodily i doma. Každé ráno byl Jan zamyšlený. Anežka si toho všimla.
Jene, je ti něco?
Ne, jsem v pohodě, jenom přemýšlím.
A o čem?
Víš, byl se mnou na pokoji jeden důchodce. Přivezli ho s infarktem, chtěli mu operovat srdce, ale nestihli to. Měl psa Beníka. Zapadlý domov, ukazuje se, že se o něj teď nemá kdo postarat Syn o něj nemá zájem, nerozmlouvali spolu už měsíce. Ptákovina, že jo?
Tak pojedeme se tam podívat, navrhla Anežka. Když bude pes stále tam, vezmem ho.
Vážně? Tobě pes nevadí?
Naopak, těším se. Aspoň budeme chodit na procházky spolu.
To je pravda usmál se Jan a objal ji. Ale jak se tam dostaneme? Neznám adresu
Určitě ji budou mít v nemocnici. Nech to na mě. A stavíme se po cestě pro čokoládu a dobrou kávu.
Ukázalo se, že čokoláda a káva dělají divy sestřička v evidenci nejdřív nechtěla žádné údaje říct. Jakmile ale slyšela upřímný Janův příběh, rychle se rozhlédla, napsala adresu na lístek, mrkla, a rychle papírek podala.
O necelou hodinu později už parkovali před domem Karla Dvořáka. Prošli podél dřevěného plotu, nakoukli na dvůr. Nikde pes.
K nim však vyšla sousedka z vedlejšího domu.
Hledáte někoho? zeptala se hned. Tady už nikdo nebydlí…
My víme, pokývl Jan. Byl jsem s panem Dvořákem v nemocnici. Umřel mi v náručí.
Ježišmarjá, to je smutný… Byl to moc hodný člověk, takových je už málo. Jeho syn ani pořádný pohřeb neudělal. Sám si to nějak sfoukl, teď chystá rekonstrukci a pak chce dům prodat.
Ani bych nic jiného od Tomáše nečekal A Beníka jste neviděla? Pan Dvořák o něj měl starost do poslední chvíle.
Beníka? Jistěže. Nesundal se od vrat. Každý den čekal, až se pán vrátí. Když umřel, Beník vyvyl do rána. Pořád čekal. Syn na něj jen řval. Jednou Beníka naložil do auta a odvezl neznámo kam. Od té doby tu není, asi už odjel zpět do Prahy.
Nevíte, kam psa dal?
Prý někomu našel Ale sám si ho nenechal zvířata nikdy neměl rád. Možná ho někomu daroval, možná ne. Mám fotku, chcete ji?
Paní ukázala Janovi v telefonu obrázek Beníka.
To je přece malý baset! Takový fešák, usmála se Anežka. Škoda, že k němu nebyl jeho syn milejší.
Jan s Anežkou paní poděkovali, nasedli do auta a mlčeli. Bylo jim těžko. Kdyby přijeli dřív, snad by se dalo psa zachránit.
Zkusili ještě projet okolní ulice a ptali se lidí, ale nikde o žádném toulavém basetovi neměli zprávy.
A když Jan zkoušel Tomášovi volat, bylo jasné, že má jeho číslo na blokaci. Telefony spadl a zprávy se neodeslaly.
Snad je Beník někde v dobrých rukou, konejšila Jan Anežka, i když dobře věděla, že vše je ve hvězdách
A pak znovu zasáhl osud.
Protože v centru města byla kolona, rozhodla se Anežka vzít objížďku.
Ujeli po ní asi pět kilometrů, když najednou Anežka ukázala na krajnici. Tam seděl pes přesně ten, co jim sousedka ukazovala na fotce.
Jene, není to Beník? zeptala se.
Vypadá jak on, kývl Jan. Teď hned uvidíme.
Zastavili nedaleko, vystoupili a šli k němu.
Čím víc se blížili, tím jistější byli, že je to opravdu on.
Beníku! zavolal Jan vesele. Beníku!
Pes sedl, otočil se a nevěřícně na oba koukal.
To je opravdu on! řekl Jan a vykročil k pejskovi. Beníku, neboj se. Byl jsem u Karla Dvořáka, moc mě prosil, abych tě pohlídal. Můžeš jít s námi domů? Budeš náš.
Jan si sedl na bobek, natáhl k němu ruku.
Beník zprvu váhal, ale pak zůstával v klidu, jakoby zachytil pach Karla Dvořáka. Dlouho ho očichával a pak se hlavou přítulil.
Jan mu párkrát projel rukou po hlavě.
A zatímco hladil Beníka, všiml si jeho vlhkých očí. Koneckonců i Anežce tekly slzy po tváři, když pozorovala svého přítele a Beníka, který se k němu tiskl, jak k nejbližšímu člověku na světě.
Ještě téhož večera už jeli všichni tři domů spokojení a šťastní.
A Beník? Ten byl opravdu vděčný, že potkal lidi, kterým na něm záleží.
Kteří ho neopustí, jak to udělal Tomáš.
Teď má nový domov, novou paničku a pána, dobré ruce, které voní jeho starým pánem. Co víc si ještě pes může přát?
*****
To je rodinný syn zavrčel Jan už doma. Tak to si představuju, jak se postará o psa. Nejradši bych mu to všechno řekl z očí do očí.
Jene, nech to být. Důležité je, že jsme Beníka našli. Je s námi. Tomáše život potrestá sám. Až bude starý, děti se mu odvrátí, teprve pak mu to dojde. Ale to už bude pozdě.
Asi máš pravdu, souhlasil Jan a zadíval se na Beníka, který spal na gauči a ve snu tichounce poskakoval packama a asi se i usmíval.
Jan si byl jistý, ke komu běží a komu se směje
Pozdravuj Karla Dvořáka, řekl Jan v duchu a šel si pro krabičku s prstýnkem, kterou měl připravenou už před operací.
A ještě ten večer požádal Anežku o ruku.
Možná to nebylo v restauraci, nebylo to tak pompézní, jak chtěl. Ale pochopil, že na chvíli nečekaně není třeba čekat. Příležitost se může nikdy nenaskytnout.
Je třeba to udělat teď a tady. A Anežka řekla ano.
Takhle to bylo.