Pozdní vzdor
Uvědomuješ si, co děláš? hlas Kláry zněl klidně, téměř bez emocí, a právě tohle ticho bylo děsivější než jakýkoli křik. Uvědomuješ si, co to znamená pro nás všechny?
Miroslava stála u okna a dívala se na ulici. Venku drobně pršelo a lidé spěchali pod deštníky, aniž by si vzájemně věnovali pohled.
Vím, co to znamená pro mě, řekla nakonec tichým hlasem.
Pro tebe, zopakovala Klára to slovo, jako by ho rozvažovala v ruce. Ty vždycky myslíš jen na sebe. A co my?
Jste dospělí lidé.
Mami, je ti jednašedesát.
Vím, kolik mi je.
Klára klesla na pohovku. Pohovka byla stará, ještě z minulého bytu, z minulého života. Miroslava na ni hleděla a napadlo ji, kolikrát ji už chtěla vyhodit, a nikdy to neudělala. Ze zvyku. Z lítosti. Protože se zdálo, že vyhodit ji je jako zbavit se něčeho živého.
Zamyslela ses aspoň nad tím, co řeknou lidi? zeptala se dcera.
Ne, odpověděla Miroslava. Nad tím jsem nepřemýšlela.
Byla to pravda.
***
Všechno to začalo v březnu, když Miroslava Kudrnová, bývalá učitelka češtiny a literatury, teď už v důchodu a s malým přivýdělkem v dětském kroužku v městské knihovně, odjela na víkend k přítelkyni do Litomyšle.
Přítelkyně, Věra Malá, tu už žila osm let. Přestěhovala se sem po ovdovění, koupila maličký domek na kraji města, zasadila zahrádku a podle svých slov se konečně naučila dýchat. Miroslava ji navštěvovala jednou ročně, obvykle v létě, ale letos se něco změnilo. Něco v ní řeklo: jeď teď. Ne v létě. Teď.
Březen v Litomyšli byl sychravý a tichý. Ve stínech ještě ležel sníh, ale na sluncem zalitých místech už černala hlína. Kopule kostelů se odrážely v bledém nebi. Miroslava šla úzkou ulicí a poprvé po letech cítila ten opravdový klid. Ne prázdno, ale ticho. Rozdíl pochopila až tady.
Věra ji čekala na zápraží v plstěných bačkorách a staré péřové bundě.
No konečně, řekla. Už jsem ohřála sekanou.
Seděly v kuchyni, popíjely čaj a Věra vyprávěla o sousedech, zahradě a svém plánu pořídit kozu.
Koza? zvedla obočí Miroslava.
A proč ne? Vlastní mléko, ze kterého bude sýr. Prý to není těžké.
Věro, ty jsi nikdy naživo kozu neviděla.
O to zajímavější ji poznat, uchechtla se Věra a dolila čaj. Ty? Nějak jsi zešedla. Omlouvám se, je to pravda.
Miroslava si prohlédla ruce. Byly obyčejné, zestárlé, žilnaté.
Mám se dobře.
Dobře není odpověď. Stalo se něco?
Nic zvláštního. Všechno jako vždy.
To je právě ten problém, řekla Věra. Když je všechno jako vždycky, je to vlastně to nejhorší.
Miroslava mlčela. Zvenčí se blížil předčasný soumrak, na konci ulice rozsvítil někdo první lampu.
Další den vzala Věra Miroslavu na trh. Ne do supermarketu, ale opravdový trh, kde babky prodávaly nakládané zelí a vlněné ponožky. Tam, u stánku se sušenými houbami, Miroslava uviděla Karla.
Nejspíš by ho nepoznala. Uplynulo snad pětatřicet let a pořádně se změnil. Ale v držení hlavy, v gestech rukou v kapsách bylo něco, co zůstalo stejné. Zarazila se.
I on se zastavil.
Mirko? oslovil ji nejistě.
Karle.
To bylo na začátku vše, co si řekli. Pak Věra taktně odešla k ponožkám a oni stáli uprostřed trhu, v okolí voněly houby a promrzlá zem.
Ty tady bydlíš? zeptala se Miroslava.
Už druhý rok. A ty?
Jsem tu na návštěvě. U kamarádky.
Aha.
Další mlčení. Ne trapné, spíš jiné. Jako by oba věděli, že není kam spěchat.
Moc ses nezměnila, řekl Karel.
To není pravda.
Jen trochu, malinko.
Miroslava se zasmála. Nečekala, že toho ještě bude schopná.
***
Karel Doležal byl kdysi její spolužák z pedagogické fakulty. Ne blízký přítel, ne láska, prostě spolužák, s kterým sdíleli pět let jeden ročník. Pak se jejich cesty rozdělily, on odešel jinam, ona zůstala doma, vdala se, měla děti. Z doslechu slyšela, že i on se oženil a má dceru. Nic víc.
A teď tady stáli u stánku s houbami, dívali se na sebe.
Domluvili si setkání večer v malé kavárně na náměstí. Věra to vzala naprosto v klidu.
Jdi, jasně. Tady stejně koukám na seriál. Nehledám v tom žádné významy, neboj.
Ani mě nenapadlo, že stavíš plány.
Ale myslíš si to, ušklíbla se Věra. Prostě běž.
V kavárně bylo téměř prázdno. Dřevěné stoly, žluté lampičky, černobílé fotografie staré Litomyšle na stěnách. Objednali si čaj a jablečný závin a povídali si. Dlouho. Vzpomínali na spolužáky, školu, smáli se věcem, které tehdy vypadaly důležité.
Pak Karel řekl:
Moje žena zemřela před třemi lety.
To je mi líto, řekla Miroslava.
Už… nevím. Zvykneš si, to není to správné slovo. Jen žiješ jinak.
Chápu.
A ty?
Miroslava zvažovala odpověď. Její manžel Laco odešel za jinou ženou před devíti lety. Skoro bez vysvětlení. Jednou přišel, oznámil, že to tak je. Dlouho pak hledala, v čem selhala, vracela roky jako korálky na niti. Později to vzdala a prostě žila. Děti, vnoučata, kroužek v knihovně, Věra jednou ročně.
Někdy tak, jindy jinak, odpověděla.
Karel přikývl, dál se neptal. I to bylo příjemné.
***
Doma v Olomouci to vnímala jako milé náhodné setkání. Spolužáci si popovídali, rozešli se. Nic víc.
Ale za týden napsal Karel zprávu přes e-mail kontakt našel u Věry: Ahoj, dorazila jsi domů v pořádku?
Odepsala. Začali si psát. Zprvu málo, pak každý den. Bylo to zvláštní, Miroslava nebyla zvyklá dopisovat si. Dcera Klára jí často spílala, že neodpovídá na zprávy, že si je čte a nechá půl dne bez reakce. A teď najednou čekala na každou jeho odpověď.
Karel psal bez okras, jednoduše. Vyprávěl o práci restaurátora, o starých freskách ve farním kostele, o pózující kočce na okně. Ptával se na knihovnický kroužek, na děti. Občas poslal fotku: střechu v bílém sněhu, řeku v slunci.
Klára to postřehla asi za měsíc.
Mami, pořád jsi na telefonu.
Čtu si.
Říkala jsi, že telefon ničí oči.
Mýlila jsem se.
Klára na ni zvláštně pohlédla, ale neptala se.
V dubnu Karel navrhl, že přijede do Olomouce.
Potřebuji do místní dílny kvůli restauraci jednoho oltáře, pokud nebudeš proti, mohli bychom se vidět.
Pokud nebudeš proti. Miroslava se tomu pousmála. Opatrný, seriózní muž.
Přijeď, odepsala.
Sešli se u soutoku Moravy a Bystřice. Foukal studený dubnový vítr, ale světlo už bylo jarní. Miroslava si vzala pěkný šedý kabát, který si pořídila a málo nosila.
Karel stál u zábradlí a hleděl na řeku. Přistoupila, otočil se k ní. Obličej měl ošlehaný, ruce zastrčené v kapsách, jako na tom trhu.
Ahoj, pozdravil.
Ahoj.
Procházeli se po nábřeží, povídali si o všem možném. O restaurování, o její knihovně. Vyprávěla o klukovi, který napsal, že knihy jsou obrácená okna nekoukáš ven, ale dovnitř. Karel se zastavil.
To je výstižné, řekl. Osm let?
Osm. Opravdu šikovný kluk.
Umíš to s dětmi. To je znát.
Proč myslíš? Nikdy jsi je neviděl.
Protože o nich mluvíš jako o tom, na čem záleží.
Miroslava se na něj podívala. Díval se na řeku.
Pak si sedli na kávu do kavárny, a ona cítila, že už dlouho tak s někým neseděla. Jen tak, bez spěchu, bez povinnosti řešit nebo vysvětlovat. Bylo to dobré, téměř zapomenuté.
Na rozloučenou řekl:
Rád bych ještě přijel, jestli můžu.
Můžeš, odpověděla.
***
Klára to zjistila v květnu. Ne proto, že by jí Miroslava vše vyprávěla. Zavolala v nevhodnou hodinu, Miroslava nebyla doma a dlouho to nebrala. Když pak zavolala zpět, byla roztržitá Klára vycítila něco neobvyklého.
Kde jsi byla?
Na procházce.
Sama?
Krátká pauza. Klára uměla vnímat i pauzy.
Ne.
A začal ten rozhovor. Zprvu opatrný, pak ostřejší.
Kdo je to? ptala se Klára.
Spolužák. Už jsem ti říkala, že jsme se náhodou setkali v Litomyšli.
Říkala jsi, že jsi někoho potkala.
Právě toho.
Mami, tobě
Vím, kolik mi je, Kláro.
Mlčení.
Co to vůbec je? Jen chodíte ven?
Zatím ano. Jen procházíme.
Zatím, zopakovala Klára.
Miroslava nic nevysvětlovala. Něco se vysvětluje těžko, slova nefungují. Všechna by zněla buď vážně, nebo příliš lehkovážně.
Syn Adam reagoval jinak. Žil s rodinou v Praze, volal jednou za dva týdny. Když mu to Miroslava mezi řečí oznámila, chvíli mlčel a pak řekl:
Je normální?
Je.
Dobře, řekl Adam.
To bylo vše. Dlouho nad tím přemýšlela, která reakce je lepší Adamova nebo Klářina. Nerozhodla se.
***
Léto běželo v jiném rytmu. Karel jezdil do Olomouce, ona do Litomyšle. Společně procházeli trhy, muzea, kavárny. Jednou jí ukázal svou dílnu, místnost se starými okny a vůní lněného oleje a dřeva. Po stěnách čekaly ikony, zčernalé či už rozjasněné novými barvami.
Nebojíš se brát do ruky něco tak starého? ptala se.
Nebojím. Právě naopak. Je dobrý pocit vědět, že to bylo před tebou a bude i po tobě.
Věříš?
Zamyslel se.
Nevím, jak to nazvat. Cítím v tom smysl. Ne protože někdo řekl, že mám.
Miroslava si prohlížela jednu z ikon. Světlá, klidná tvář.
Můj muž říkával, že dělám hlouposti, řekla najednou. Prý nemá cenu trávit čas s dětmi za takové peníze.
A ty?
Dlouho jsem myslela, že má pravdu.
Karel neodpověděl. Jen se podíval. Bylo to akorát.
Večer seděli v jeho domě, pili čaj a Miroslava se cítila klidně, klidněji než jindy. Problémy nezmizely. Klára volávala méně, demonstrativní mlčení. Vnučka Stáňa, osm let, se jednou zeptala po telefonu: Babi, kdy přijedeš? a v hlase byla výčitka, pichlavá jako špendlík.
Jenže teď na téhle kuchyni ustoupila. Zmenšila se.
Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys přestěhovala? zeptal se Karel.
Kam?
Sem do Litomyšle. Nebo prostě jinam.
Mluvil opatrně, očima k šálku.
Navrhuješ?
Nenavrhuji, jen se ptám, jestli jsi o tom kdy uvažovala.
Miroslava chvilku mlčela.
Ne. Vlastně dávno ano, ale bylo to nereálné.
Proč nereálné?
Děti. Vnoučata. Byt. Kroužek. Všechno tu.
Děti jsou dospělé.
To na věci nic nemění.
Přikývl.
Jen jsem se zeptal.
Jen jsem se zeptal. Ta otázka se uhnízdila uvnitř, věděla, že ji bude nosit.
***
V srpnu přijela Klára. Ne kvůli svátku, prostě přijela, s taškou a zamračenými rty.
Pily čaj, Klára hleděla z okna. Pak se zeptala:
Myslíš to vážně?
Co?
To s ním. Všechno tohle.
Nevím, upřímně řekla Miroslava.
Není ti to divné? V našem věku?
V tvém, nebo v mém?
V našem. V našem rodinném věku. Táta žije, on
Táta už devět let žije s jinou ženou, Kláro.
Ale byli jste třicet let manželé.
To právě mění.
Klára sklidila hrníček.
Myslíš, co na to Stáňa? Jak tomu rozumí?
Je jí osm.
A právě. Všechno chápe.
Pochopí to, co jí vysvětlíme.
A co jí vysvětlíme?
Miroslava se na dceru zahleděla. Klára byla podobná otci stejná ústa, těžké tmavé obočí. V dětství to bylo roztomilé, nyní v tom viděla něco jiného.
Vysvětlíme jí, že babička se seznámila s dobrým člověkem. To stačí.
A pak?
Uvidíme.
Uvidíme, řekla Klára a přešla k oknu. To vždycky říkáš, když nechceš mluvit.
Ne. Říkám to, když nevím, co bude. To je upřímné.
Dlouho stála u okna. Nakonec tiše, téměř bez výčitky:
Bojím se, že budeš litovat.
Mohla bych litovat i toho, co neudělám.
Dcera se otočila.
To je filozofie. Mně se po ní neuleví.
Ani mně ne, Kláro. Ale žiju s tím.
Večer odjela. Objaly se, pevně jako vždy, a Miroslava ucítila v objetí něco teplého a napjatého. Jako by obě držely, aby něco neprasklo.
***
Září přišlo chladné a ostré. Šestý rok v penzi, ale knihovnický kroužek držel Miroslavu v rytmu. Děti dvakrát týdně, četly, malovaly ilustrace, hrály scénky. Malá místnost, nízké regály, staré polštáře na podlaze.
Vedoucí knihovny, paní Tamara Hlaváčová, pětašedesátnice, věděla o Karlovi. Ne proto, že by jí to Miroslava řekla, ale prostě to bylo poznat. Byla jiná. Soustředěnější na sebe. Ne špatně, jen měla myšlenky i na sebe, nejen na druhé.
Něco se ti děje, konstatovala Tamara bez otazníku.
Děje, kývla Miroslava.
Dobré?
Ještě nevím.
To je jedno, mávla Tamara. Hlavně že něco. Jinak jsme jak řeky, co tečou a nevědí kam.
Miroslava se zasmála.
V září Karel navrhl, že pojedou na pár dní do Kroměříže. Byla tam výstava starých rukopisů. Miroslava svolila. Vzali si každý svůj pokoj v malém penzionu, přes den muzea, večer procházky. Jednou večer u vínka u Moravy řekl Karel:
Chci, abys něco věděla.
Co?
Nespěchám. A netlačím. Pokud cítíš tlak, není ode mě.
Miroslava ho dlouze sledovala.
Vím to.
Chci, abys to chápala ne jako slušnost, ale pravdu. Je mi třiašedesát, a už nejsem kluk, který čeká a bude zklamaný. Prostě… Jsem rád, že jsi.
Nepřijala to hned. Za oknem tmavá řeka, světla na druhé straně.
Je těžké to přijmout, řekla.
Proč?
Jsem zvyklá, že za slovy je očekávání. Podmínka.
Tady není žádná.
Vím. Ale zvykla jsem si jinak.
Přikývl. Dopili a šli nábřežím. Byla zima, Miroslava si přitáhla límec. Karel šel vedle ní prostě vedle, a to bylo správné.
***
Říjen přinesl rozhovor, který Miroslava čekala i se ho bála.
Sama zavolala. Než stačila Klára něco říct, spustila:
Chci ti říct něco důležitého. Karel mi navrhl, ať se přestěhuju do Litomyšle. Přemýšlím o tom.
Dlouhé ticho.
Myslíš to opravdu vážně.
Ano.
Znáte se sedm měsíců.
Osm.
Mami! Osm měsíců! Uvědomuješ si to?
Uvědomuju. Osm měsíců.
To je nic! Nic o něm nevíš!
Vím dost.
Co víš? Že se ti líbí? Že ti je s ním dobře? Lidé se mění, všechno se mění!
Kláro.
Co?
Tvůj táta se také změnil. Byli jsme spolu třicet let.
Ticho.
To není fér, řekla nakonec tiše Klára.
Nechci být nefér. Jen chci být fér. K sobě i k tobě.
Pak zavolal Adam. Asi Klára předem informovala.
Mamko, fakt tam chceš jít?
Přemýšlím.
A tam je to v pohodě? A ten chlap, jaký je?
Normální. Pracovitý, pořádkumilovný. Má hezký domek.
Prodáváš byt?
Ne. Pronajmu.
A kdyby ses chtěla vrátit?
Adame
Co?
Kdyžtak se vrátím. Ale nechci zatím přemýšlet kdyby. Chci to zkusit.
Pauza.
Dobře, řekl. Ale volej často.
Budu.
Dlouho pak seděla u okna. Venku podzimní déšť, vítr houpal lucernou. Uvažovala, že je jí jednašedesát a poprvé v životě dělá rozhodnutí, které je jen její. Ne proto, že někdo odešel. Ne proto, že musela. Jen proto, že chce.
Byl to podivný, téměř nový pocit.
Otevřela konverzaci s Karlem: Přemýšlím. Dej mi ještě chvilku.
Odpověděl za pár minut: Kolik chceš, tolik máš.
***
Věra volávala jednou týdně, držela si odstup. Neříkala jí jeď, ani nespěchej. Ptala se prostě na život a vyprávěla o své koze, kterou si nakonec pořídila.
Jak se jmenuje? zeptala se Miroslava.
Františka.
Vážně?
Výborný jméno. Je důležitá, proto jsem tak vybrala.
Jsi fakt nevyzpytatelná, Věro.
A je to dobré nebo špatné?
Dobré. Určitě.
Hele, když by ti bylo třicet, váhala bys tak dlouho?
Co s tím má věk společného?
Asi nic. Nebo všechno. Zdá se mi, že čím jsme starší, tím dýl přemýšlíme. Někdy je to moudrost, jindy strach schovaný za moudrostí.
Ty jsi filozofka jako Tamara Hlaváčová.
Je to kompliment?
Je to fakt.
Miroslava zavěsila a uznala, že Věra má pravdu. Strach za moudrostí. Přesně ono. Dřív se bála rozhodnutí, protože se bála chyby. Pak se bála nedělat rozhodnutí, protože pochopila, že i pasivita je možnost.
Tenhle strach byl jiný. Nebyl o Karlovi. Byl o ní.
Po celý život byla někým manželkou, mámou, učitelkou. Když to už nebylo první, ale druhé, třetí místo, nevěděla, kdo je, když zůstane jen ona.
Knihovnický kroužek byl první věc, kterou si vybrala sama pro sebe po dlouhé době.
A teď přišlo tohle
***
Konec října přinesl nečekaný telefonát od bývalé tchyně, paní Antonie Kudrnové. Bylo jí dvaaosmdesát, stále bydlela sama v Olomouci, Miroslava ji občas navštívila ze zvyku, z lidskosti.
Klára mi řekla, začala Antonie bez obalu.
Co?
O tom pánovi. Že možná odejdeš.
Chvíli bylo ticho.
Co si myslíte?
Myslím, že sis to zasloužila, řekla stará paní klidně. Můj syn si tě nevážil. Už tehdy jsem to viděla, ale nemluvila. Teď to říkám.
Paní Antonie
Nepřerušuj. Já v tomhle věku můžu mluvit jasně. Jeď, jestli chceš. Vnoučata nepropadnou, mají dobré rodiče. Klára se zlobí, bojí se, že tě ztratí. Ale to, být někde, kde tě nevidí, není tvoje povinnost.
Jsem vidět.
Jako babička, máma, někdo, kdo tu vždycky je. Ale jako člověk?
Nereagovala.
No vidíš, řekla Antonie. Jeď. A volej mi, budu ráda.
Pak dlouho stála Miroslava u kuchyňského okna a sledovala holé větve. Listí už opadalo. Bylo ticho, zimní.
Přemýšlela, že každý ji viděl jinak. Klára matku, co má být nablízku. Adam člověka, co potřebuje jistotu. Tamara kolegyni s empatií. Ale Antonie překvapivě viděla člověka samotného.
A Karel? Jak ji vnímá on?
Nevěděla jistě. Něco jí však říkalo, že právě jeho pohled je čistý ne role, ne funkce, ale ona. Možná proto, že neměl žádná očekávání z minulosti. Setkali se na trhu, bez historie, bez břemen. Prostě ji viděl.
***
Listopad přinesl první sníh a překvapivý rozhovor se Stáňou.
Zavolala sama, což se nestávalo často. Většinou jí Klára předávala telefon na závěr hovoru. Tohle ráno najednou neznámé číslo.
Babi, to jsem já.
Stáňo? Odkud voláš?
Z maminčina tabletu. Babi, ty odejdeš?
Miroslava dosedla.
Slyšela jsi nějaké rozhovory dospělých?
Trošku. Máma mluvila s tátou. Ty odejdeš?
Ještě nevím, Stáňo.
Když odejdeš, přijedeš za námi?
Jasně že přijedu.
Slibuješ?
Slibuji.
Pauza. Pak Stáňa řekla:
Babi, a je tam krásně?
Kde?
Tam, kde možná půjdeš.
Je tam moc krásně. Bílé kostely a v zimě sníh. A řeka.
Jako u nás?
Trochu jiná. Menší.
Jasně. Ticho. Babi?
Ano.
Máma se bojí, že tam onemocníš a nezvládne to a že nestihneme přijet.
Miroslavě se sevřelo v hrudi.
Řekni jí, že jsem zdravá a chci zůstat zdravá.
Sama to ví, jen se bojí.
Vím, že se bojí. I já mám strach.
Z čeho?
Zamyslela se.
Z mnoha věcí. Ale to je normální, všichni se bojíme.
Přeci jsi říkala, že i stateční mají strach, jen něco udělají.
To jsem řekla. Pamatuješ si to.
Pamatuji si vše, pravila s pýchou. Jdu, máma si všimne.
Stáňo.
Co?
Mám tě moc ráda.
Já tebe taky. Pa.
***
V půlce listopadu jela Miroslava do Litomyšle. Ne na víkend, ale na celý týden. Zabalila si věci, Tamara Hlaváčová požádala o hlídání pošty.
Karel ji vyzvedl na nádraží. Cestou domů vyprávěl o restaurování nějaké kupole, ona koukala z okna na zasněžená pole a napadlo ji, že na tuhle cestu se dívala i v březnu. Něco se uzavřelo.
Během toho týdne spolu žili v jeho malém domku s dřevěnou podlahou a starými rámy, co vichr rozklepával. Miroslava občas vařila, on uklízel. Ráno pili kávu v jeho kuchyni u okna. Sníh padal pozvolna, napříč pod větrem.
Jednou večer se zeptala:
Není ti těsno žít ve dvou?
Proč by mělo být?
Osm let jsi byl sám.
Přemýšlel.
Těsno mi bylo, když jsem žil jinak, než jsem chtěl. Tohle je jiné.
Jak jsi žil jinak?
Pracoval jsem dlouho na stavbě. Kvůli penězům, rodině. Pak jsem se zlomil. Začal jsem restauraci studovat. Pozdě. Už mi bylo přes čtyřicet. Všichni říkali, že je to hloupost.
A ty?
Šel jsem. Usmál se. Žena mě podpořila. Byla člověk, co vždy podpořil.
Povíš mi o ní?
Chvilku mlčel.
Anna. Klidná, ne tichá, prostě bez spěchu. Když vstoupila do místnosti, bylo pokojněji.
Chybí ti.
Jo. Řekl to prostě. Ale to neznamená, že už nemůžu dál. Rozumíš?
Rozumím.
Máš to podobně?
Miroslava myslela na Laca. S ním mívala spíš neklid než pokoj. Stýskalo se jí spíš po představě, možná ani neexistovala.
Jinak, řekla. Ale rozumím.
Seděli v tichu. Bylo příjemné.
***
Ve čtvrtek, pátý den, volala Klára.
Miroslava vyšla na zápraží. Sníh ustal, nebe čisté, první hvězdy.
Jsi tam? ptala se Klára.
Jsem.
Na jak dlouho?
Do neděle.
Ticho.
Mami, chci se tě zeptat opravdu upřímně. Proč to děláš? Chceš něco dokázat? Sobě? Nám?
Miroslava se dívala na hvězdy.
Ne, ne proto.
Tak proč?
Prostě chci žít. Jinak než předtím.
A předtím to bylo špatné?
Ne špatné. Ale ne úplně tak, jak bych chtěla.
A co ti chybělo?
Dlouho přemýšlela. Měla spoustu. Byt, děti, práci, přátele. Nezažila trápení.
Ale bylo i něco jiného. Jako by žila trochu vedle sebe. Její život byl poctivý plán, který plnila, pěkný. A ona u něj, ne v něm.
Sama sebe, odpověděla tiše.
Sama sebe? Co to znamená?
Znamená to přesně to.
Klára mlčela dlouho.
Budeš šťastná? zeptala se najednou. Bez ironie.
Nevím. Ale ráda bych to zjistila.
Dobře, řekla Klára. Dobře.
Nebyl to souhlas. Ale nebyla to válka.
***
V neděli, když už Miroslava měla sbaleno a stála v předsíni, Karel se zeptal:
Už jsi rozhodnutá?
Skoro.
Skoro je dobře nebo špatně?
Znamená to ještě chvíli, ne moc, ale chvíli.
Přikývl.
Bojíš se chybovat.
Ano.
Můžu ti něco říct?
Povídej.
Chyby jsou různý. Některé uděláš a víš, že to nebylo ono. Není to příjemné, ale pochopíš. Horší jsou ty, které nikdy neuděláš, a nepoznáš, co bylo. Ty já nemám rád.
Miroslava na něj hleděla.
Děláš to schválně?
Co?
Říkáš to, co mám v hlavě, ale nemám odvahu vyslovit.
Karel se rozesmál. Měl veselejší tvář, když se smál.
Ne schválně. Tak se to stane.
Ten večer se vrátila do Olomouce. Byt ji uvítal obvyklým tichem a pachy stěn. Rozbalila tašku, dala vařit vodu, usedla ke stolu.
Na stole ležela rozečtená knížka. Otevřela ji na založené stránce; přečetla větu, nad kterou už prošla: že samotě se nevyhneš, ale není to trest, je to prostý fakt, se kterým si můžeš naložit po svém.
Zavřela knížku.
Pak otevřela telefon a napsala Karlovi: Přijedu v lednu. Na déle. Uvidíme.
Odpověděl stručně: Těším se.
***
Prosinec byl zvláštní období. Miroslava dál chodila do knihovny, navštěvovala Antonii, vedla kroužek. Vše stejné jen uvnitř bylo jinak. Něco bylo rozhodnuté, něco ne.
Klára volala začátkem prosince.
Ještě sis to nerozmyslela?
Ne.
Byt pronajmeš?
Ano, už to zařizuje makléř.
Dobře. Pauza. Mami, můžu se zeptat?
Jasně.
Nemáš strach, že je to že to nové je jen jiné, a pak
Kláro.
Ano?
Je mi jednašedesát. Nejsem osmnáctiletá. Hodně jsem zažila a umím srovnávat.
To tě neuchrání od iluzí.
Ne, ale snižuje to jejich počet.
A co když není takový, jak se zdá?
Co kdyby. Celý život je co kdyby, Kláro. Když ses vdávala, taky jsi nevěděla.
Bylo mi sedmadvacet.
A?
Klára mlčela.
Dobře, řekla nakonec. Dobře, mami.
Pomůžeš mi s věcmi před stěhováním?
Dlouhá pauza.
Pomůžu, řekla. Jasně, že pomůžu.
***
Na Silvestra byla Miroslava u Kláry, se Stáňou a zetěm Tomášem. Dorazil i Adam z Prahy s dětmi. Bylo těsno, hlučno, děti pobíhaly, dospělí mluvili přes sebe.
Stáňa si sedla k Miroslavě a šeptem podávala informace o každém jídle.
Ten salát dělala máma sama. A tenhle jsme koupili, ale máma řekla, že dělala sama.
Stáňo, nemusíš mě informovat o těchto věcech.
Neinformuju, jen říkám.
O půlnoci, když děti usínaly na gauči, dospělí seděli se skleničkami, Klára oznámila:
Mamka jede do Litomyšle. V lednu.
Bylo to řečeno neutrálně.
Tomáš kývl. Adam se na Miroslavu podíval.
Na dlouho? zeptal se.
Uvidíme, odpověděla Miroslava.
Adam se lehce pousmál.
Stáňa pootevřela oči.
Babi, ty pojedeš? zamumlala.
Pojedu, Stáňo.
Slibuješ, že přijedeš zas?
Slibuju.
Dobře, řekla a usnula.
Miroslava na ni hleděla a myslela: Tohle je život. Spící dítě, dospělé děti s vínem, starý gauč, který nevynesla. A ve vedlejším městě člověk, co napsal těším se.
***
Patnáctého ledna Miroslava volala do knihovny Tamáře Hlaváčové.
Paní Tamaro, končím v kroužku.
Chvíli bylo ticho.
Kdy?
V únoru. Dám vám čas na náhradu.
Odjíždíš?
Ano.
Kam?
Do Litomyšle.
Za ním?
Za ním. Ale taky za sebou.
To je dobrá formulace, řekla Tamara. Najdeme někoho, bude to těžké. Ale najdeme.
Děkuju.
Hodně štěstí, Miri. Opravdového.
Poslední den jí děti namalovaly velkou kolektivní pohlednici. Každý své obrázky. Kluk, co psal o knihách- oknech, nakreslil okno se záclonami: Aby šlo koukat dovnitř.
Miroslava si ji složila do tašky.
***
Třiadvacátého ledna přijela do Litomyšle. Karel pomohl s kufrem do malého pokoje, který pro ni uvolnil. Na okně stála muškátová kytka.
Kdes ho vzal? ptala se.
Koupil. Myslel jsem, že květina sem patří.
To je správné rozhodnutí.
Přistoupila k oknu. Zahrádka byla v sněhu, ticho, bílo. Plot, za ním cizí zahrada, pak střechy.
Tak co? ptal se.
Zeptej se za měsíc.
Zeptám.
Obrátila se.
Karle.
Ano?
Děkuju, žes mě nespěchal.
D chvíli mlčel.
Děkuju, žes přišla.
***
Uplynuly tři měsíce. Miroslava zvykala pomalu. Litomyšl byla malá, to bylo dobré i těžké. Tiché, ale lidé se na ni dívali zvědavě.
Věra ji seznámila s několika dalšími ženami. Jedna, paní Nina Urbánková, jí nabídla pomoc s literárním klubem v kulturním domě. Deset lidí, čtení a debaty.
Nevím, jestli to zvládnu, říkala Miroslava.
Když ne, nic se neděje. Přijď, uvidíš, mávla paní Nina.
Přišla. Zalíbilo se jí.
S Klárou volaly týdně. Klára se postupně ptala nejen jak se máš, ale i a co on, co čtete a jaký je klub. Postupné zvykání jako když si oči zvykají na nové světlo.
Stáňa poslala dopis opravdový, papírový, s kresbou dvou kostelů a řeky. Babi, na jaře prý za tebou přijedeme. Máma slíbila na prázdniny. Na konci: Františka je koza? Věra mi řekla.
Miroslava také odepsala.
***
Jednoho dubnového večera dorazila Klára. Bez Stáni, jen ona. Na den.
Prošla domem, Miroslava ji pozorovala, jak hodnotí dřevěnou podlahu, muškát, stůl u okna.
Karel navrhl čaj a odešel do dílny.
Seděly spolu.
Tady je dobře, řekla Klára překvapeně.
Ano.
Je tu malé.
Ale klid.
Nestýská se ti po Olomouci?
Ano. Po vás. Po Tamaře, po nábřeží.
A přesto?
Přesto.
Klára točila hrnek v rukou.
Je dobrý? ptala se. Teď už bez podezření.
Ano.
Jsi šťastná?
Miroslava přemýšlela.
Nevím. To slovo je velké. Ale je mi dobře. Opravdu dobře.
Klára kývla.
Dobře.
Dobře znamená co?
Dobře je dobře. Zvedla oči. Stále se bojím. O tebe. Asi se budu bát vždy.
Vím.
Ale snažím se. Pochopit.
Stačí to.
Pily čaj. Klára vyprávěla o Stáni, práci, Tomášovi a jeho nápadu na novou auto. Normální rozhovor bez skrytých významů.
Pak se chystala k odjezdu. Miroslava ji šla vyprovodit.
Dubnový vzduch byl vlhký, voněl zemí. Stromy ranně zelené, téměř průhledné.
Mami, řekla u vrát.
Ano?
Nikdy tomu úplně rozumět nebudu.
Vím.
Ale chci, abys něco věděla.
Co?
Chvíli mlčela. Zvedla oči, ty otcovy tmavé oči.
Celý život jsi tu byla. Vždy. Zvykla jsem si, že můžu zavolat a ty odpovíš.
Vždy odpovím.
Vím. Teď je to jiné, dál. Musím si zvyknout.
Zvykneš si.
Opravdu?
Miroslava na ni hleděla. Její obličej znala od narození, od porodnice, od chvíle, kdy byla sama mladá a vystrašená a držela sevřený uzlíček.
Určitě, odpověděla. Jsi silná.
Ne tak jako ty.
Úplně stejně.
Klára se lehce pousmála, objala ji, pevně. Stály v objetí.
Pak Klára vzala tašku.
Zavolám, až dorazím.
Těším se.
Šla po ulici. Miroslava ji sledovala. Rovná záda, rychlý krok něco po otci.
Uprostřed ulice se Klára otočila.
Mami!
Ano?
Muškát ti kvete.
Kvete.
Tak to je v pořádku.
A pokračovala dál.
***
Miroslava se vrátila. Karel už byl v kuchyni, ohříval polévku. Postála u okna, hleděla do tmy. Klára už za rohem. Po ulici kráčela postarší paní s taškou na kolečkách. Muškát na parapetu byl celý rozkvetlý.
V pohodě? ptal se Karel.
V pohodě, řekla.
Chvilku ticho.
Klára je dobrá. Jen se bojí.
To je jasné. Pro ni to taky není lehké.
Ano.
Stáhla talíře na stůl. Všechno už běžné, za tři měsíce zvykla.
Karle, řekla.
Ano?
Myslíš, že jsem udělala správně?
Otočil se.
A co myslíš ty?
Miroslava dlouho mlčela.
Myslím, že je to moje. Poprvé jen moje.
Vidíš, odpovědělas sama.
Sedli si k obědu. Venku tichá Litomyšl v jarním sněhu, už prorážela tráva.
Miroslava se dívala ven a napadlo ji: Tohle je ono. Ne štěstí jako slovo, ne cesta k výsledku. Prostě oběd, prostě okno, prostě člověk naproti.
Bude to stačit? To nevěděla.
Ale polévka byla teplá, muškát kvetl. A v kabelce pohlednice od osmiletého kluka s obrázkem okna, kterým se díváš dovnitř.
***
Večer zavolala Stáňa.
Babi, Klára říkala, že za tebou byla.
Byla.
Jak jste se měly?
Hezky jsme si povídaly.
Neplakala?
Ne. Proč se ptáš?
Někdy pláče, když myslí, že ji neslyším. Kvůli tobě.
Miroslava zavřela oči.
Stáňo.
Ano?
Řekni mámě, že brzy přijedu. Opravdu brzy.
Dobře. Babi?
Ano.
Už je u vás jaro?
Téměř. Ještě trochu sněhu.
U nás je úplně teplo. Zvláštní, že? Jsme v jedné republice, počasí jiné.
To je normální.
Babi, stýská se ti po nás?
Miroslava pohlédla do tmy. První hvězdy.
Hodně, řekla. Vždycky.
Tak to je dobře. Když se ti stýská, znamená to, že máš ráda.
Nenašla slova.
Pa, babi.
Pa, Stáňo.
Odložila mobil. V kuchyni Karel myl nádobí a pobrukoval si. Muškát stál na parapetu, tmavý ve stínu. Ze sousedství štěkal pes zvuk domácí, už zvyklý.
Miroslava seděla a pomyslela si, že Stáňa má pravdu. Když stýská, znamená to, že máš rád. A asi i naopak. Máš rád, proto se ti stýská.
To je nejspíš život. Ne plný, ne dokonalý, ne ten z chytrých knih. Prostě život: s jeho vzdálenostmi a blízkostmi, správnými i špatnými rozhodnutími, co se nakonec stanou prostě svými.
Zvedla se a šla pomáhat s nádobím.