Neopovažuj se zpívat.
Usmíváš se špatně.
Jana nejprve nechápala, že ta poznámka patří jí. Oči upírala na své ruce, složené na klíně, na tmavě modrých šatech, které by si sama nikdy nevybrala. Byly příliš těsné v ramenou. Příliš lesklé. A cizí.
Jano, říkám ti, usmíváš se divně. Příliš křečovitě. Lidé si toho všimnou.
Martin to pronesl tiše, aniž by se na ni podíval. Jeho pohled spočíval na sále, kam se už trousili hosté firemního výročí. Dvacáté narozeniny jeho firmy. Velká sláva. Důležitý večer. Janina role byla přesně určena v předstihu, skoro jako bod smlouvy: sedět vedle něj, vypadat dobře, mlčet, nevypít víc než jeden drink, nemluvit s důležitými hosty bez Martinova svolení.
Promiň, hlesla.
Nepromlouvej, oprav to.
Restaurace byla jedním z těch míst, kde peníze cítíš fyzicky. Nekřičí na tebe, ale prostě jsou. V těžkých ubrusech, v tlumeném světle mosazných lustrů, v tom, jak se číšníci pohybují neslyšně, téměř jako by klouzali vzduchem. Jana už tu byla několikrát, a vždycky měla ten samý pocit: je tu navíc. Ne jako manželka úspěšného podnikatele, spíš jako živý člověk. Žena se jménem, minulostí, tím, co ještě zbylo někde uvnitř.
Letos jí bylo padesát šest. Dvacet osm let vdaná za Martina Pecháčka. Seznámili se, když dokončovala konzervatoř. Tehdy byla zářivá, hlasitá, zamilovaná do Dvořáka a Janáčka. On byl mladý podnikatel s jasnýma očima, přesvědčený, že svět se dá koupit nebo předělat podle jeho představ. Když se díval na Janu, byla pro něj celý svět. Ale nakonec, ukázalo se, ji jen chtěl předělat.
Martine, měla bych zajít za Ivetou? Sedí tam sama…
Iveta počká. Nemáš co dělat u stolu Novotných.
Ale známe se s ní dvacet let.
Jano, jeho hlas byl tichý, bez hněvu. Jen jakási únavná trpělivost, jakou mívá dospělý, když vše vysvětluje dítěti. Dneska je důležitý večer. Sedni, usmívej se.
Usmála se. Správně. Podle instrukcí.
Sál se pozvolna plnil. Partnerští, klienti, úředníci, jejich ženy ve večerních, všichni vkusně rozveselení, rozhovory decentní téma souhlasí s charakterem večera. Jana poslouchala útržky rozhovorů a přemýšlela, kdy naposledy hovořila o něčem, co ji skutečně zajímá. O hudbě. O tom, jak se staví fuga. Proč ji druhý koncert Smetany svírá, i když ho slyší jen z rádia.
Doma rádio moc neposlouchali. Martin neměl rád klasiku. Prý mu leze na nervy.
U vedlejšího stolu se žena v červených šatech smála nějakému vtipu. Smála se opravdově, trochu chraplavě, živočišně. Jana pocítila závist, ale ne kvůli šatům, mládí nebo kráse té ženy. Záviděla, že se směje, jakoby měla na to právo. Bez ptaní.
Večeře plynula v rytmu přípitků, potlesku, oslavných řečí o dvaceti letech úspěchu a skvělé budoucnosti. Martin přednesl přípitek krátce, úderně. Uměl ovládnout sál. Jana tleskala s ostatními. Přemýšlela, že tohle kdysi dovedla taky. Stát, zpívat před lidmi až přestali dýchat.
Veřejně zpívala naposledy čtyřiadvacet let zpátky. Na večírku v konzervatoři, kam ji Martin zavezl, ale odvezl dřív, protože měl důležitý telefonát.
Konferenciér oznámil, že po dezertu bude malá soutěž talentů. Pro zábavu. Kdo chce, může jít na malé pódium v rohu a předvést se vtip, kouzlo, píseň. Martin se ušklíbl.
Ubohé, zašeptal.
Jana neodpověděla. Nehnula pohledem od pódia. Na mikrotonu čekal mladý pianista s laskavou tváří, který během večeře hrál příjemné skladby. Jana si ho všimla hned na začátku: dlouhé prsty, lehce kýval hlavou v rytmu, i při nejtišších tónech.
Přišli dva, jeden vyprávěl anekdotu, druhý hvízdal na foukací harmoniku. Potlesk byl malý, zdvořilý. Pak moderátor znovu vyzval odvážné a sál utichl.
Jana ucítila, jak se v ní cosi pohnulo. Ne jako rána, spíš jako když letitá zavřená brána povolí pod lehkým tlakem. Položila ubrousek, vstala.
Kam jdeš? zeptal se Martin.
Na záchod.
Ale nešla. Přistoupila přímo ke konferenciérovi, něco mu pošeptala. Překvapeně zvedl obočí a přikývl. Pak Janě kývl i pianista, když se s ním krátce domluvila. V jeho očích blýskl zájem.
Když konferenciér vyhlásil její jméno, Martin asi hned nepochopil, co se děje. Pak mu to došlo. Jana koutkem oka zahlédla jeho tvář a odvrátila se. Soustředila se jen na mikrofon.
Na pódium vedly tři schůdky. Vystoupila na ně a stanula před sálem plným cizích lidí v oblecích a róbách, lidé se bavili mezi sebou, jen pár jí věnovalo zdvořilou pozornost.
Kývla na pianistu.
Zahrál úvodní akordy sál zmlkl, nebyla to popmusic, ani hospodská odrhovačka. Byla to Dvořákova Biblická píseň. Bez slov. Jen hlas a klavír.
Začala zpívat. První vteřiny ani nedůvěřovala sama sobě. Že je vůbec schopná zpívat. Že hlas neodešel, neseschl, nezmizel. Byl tam. Jiný, trochu tmavší, hlubší, ale stále živý.
U třetí fráze se sál rozhostil tichý. Ne postupně, ale najednou: lidé přestávali mluvit, kladli sklenky, obraceli se k pódiu. Jana to ani nevnímala. Zpívala a myslela jen na to, aby udržela dech, frázi, aby nemyslela na Martina, na to, co bude potom.
Teď je důležité jen to tady.
Když dozpívala, zůstalo několik okamžiků ticho. Pak většina sálu povstala. Potlesk byl opravdový, ne povinný. Žena v červených šatech zakřičela bravo!. Pianista ji sledoval s výrazem člověka, co spatřil něco neobyčejného.
Jana sešla z pódia. Nohy trochu gumové, srdce bušilo, ale klidně. Viděla Martinovu tvář už z dálky.
Netleskal.
Sedni si, řekl.
Poslechla.
Víš, co jsi právě udělala?
Zpívala jsem.
Nedělej chytrou. Ukázala ses přede všemi. Bez mého souhlasu. Uvědomuješ si, jak to působí?
Jak?
Jako že moje žena touží po pozornosti. Že jí něco chybí. Zvedl sklínku a zase ji položil zpět. Pojedeme domů. Za deset minut.
Martine, ještě…
Za deset minut, Jano.
Stihli za ní přijít tři lidé. Žena v červeném, jmenovala se Marta, jí stiskla ruku a zalichotila: Jste úžasná, odkud jste? Starší pán s bradkou s profesorským vzezřením prohodil: Vynikající. Kdo vás učil? Iveta Novotná, ta dávná známá, přiběhla a objala ji, voněla parfémem a něčím domácím, Jana málem začala plakat.
Kdes byla ty roky, Jani? Bože, vždyť jsi zpívala jako…
Ivetko, už musíme, řekl Martin, objevil se vedle. Vzal Janu za ruku, ne hrubě, spíš vřele, ale stisk byl pevný, slyšela to i přes šaty. Omluvte nás, Janě je od rána špatně.
V autě neřekl ani slovo. Měl ticho, které bylo horší než hádka. Jana zírala do noci na lampy a výlohy. Uvnitř sebe cítila zvláštní klid. Ani radost, ani strach. Něco mezi. Jako když si konečně vybavíš své jméno.
Doma Martin sundal sako, pověsil ho a otočil se k ní.
Fajn, řekl. Chápu, že se nudíš. Chápu, že něco potřebuješ. Ale měla bys vědět, že existují hranice. Dneska jsi mě ztrapnila před lidmi, na kterých záleží moje práce.
Zpívala jsem. Lidé tleskali.
Udělala jsi ze sebe umělkyni na firemním večírku. Víš, jaký je v tom rozdíl?
Nevím, řekla a sama se divila, jak vyrovnaně to znělo. Vysvětli mi to.
Dlouho se na ni díval. Pak řekl:
Máš všechno. Dům, peníze, postavení. Nevím, co ti chybí. Ani to už řešit nechci.
Já ti to řeknu. Chybím si já.
Co tím myslíš?
Víš přesně co.
Odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Lehla si oblečená a zírala do bílého stropu, hladkého jako celý jejich život navenek. Slyšela Martina, jak chodí po bytě, otvírá a zavírá skříně. Pak vše utichlo.
Nespala. Přemýšlela. Vzpomínala, jak před patnácti lety dala výpověď v hudební škole, kde učila zpěv. Martin prohlásil, že to není důstojné jeho ženy, že tam jsou směšné peníze a že ona přece nemusí pracovat. Souhlasila. Doufala v něco jiného, co si najde. Ale něco jiného vždycky smetl Martin jako nevhodné, trapné, zbytečné.
Neuhodil ji nikdy. Nekřičel. Prostě klidně vysvětloval, co je správné a co není. Za osmadvacet let si tak zvykla poslouchat jeho vysvětlování, že přestala slyšet vlastní hlas. I v hlavě.
Až do včerejška.
Ráno, když byl ve sprše, vytáhla ze skříně starou tašku a naskládala do ní doklady. Pas, diplom z konzervatoře, který vylovila z dna šuplíku, pár fotek. Telefon. Trochu hotovosti asi tři tisíce korun, co si tajně šetřila roky na nevědomý případ. Teď věděla na jaký.
Oblékla se jednoduše. Džíny, svetr, bunda. Když Martin vyšel z koupelny, stála u dveří s taškou na rameni.
Kam jdeš?
Odcházím.
Pauza byla dlouhá.
Neříkej hlouposti.
Neříkám. Odcházím.
Jano, otíral si ruce do ručníku, tvář mu říkala už zase histerie, co s tebou. Jsi rozrušená. Lež, uklidni se. Večer si popovídáme.
Už jsme si řekli vše.
Nemáš peníze. Nemáš práci. Kam půjdeš?
Najdu.
Jano, prosím tě. Je ti pětapadesát. Kam bys…
Otevřela dveře a vyšla ven. Za zády slyšela jeho hlas, ale slova už nerozeznala. Výtah jel dolů pomalu a ona se dívala na svůj rozmazaný obličej v kovových dveřích. Málem se na sebe pousmála.
Šla pěšky. Po městě, poprvé volně dýchala. Podzim byl suchý a studený, vonělo to listím a kávou z blízké kavárny. Vešla dovnitř, objednala si kelímek a posadila se k oknu. Vytáhla telefon. Zavolala jediné osobě, na kterou se mohla obrátit v takové chvíli.
Iveto, potřebuji pomoct.
Proboha. Co se stalo?
Odešla jsem od Martina.
Ticho. A pak:
Kde jsi teď?
Iveta žila sama v paneláku na okraji Prahy. Děti dávno z domu, muž zemřel před lety. Otevřela, uviděla Janu s jednou taškou a nic neříkala. Ustoupila a řekla jen:
Vejdi. Voda už se vaří.
Seděly v kuchyni až do pozdního večera. Jana povídala, Iveta jen poslouchala, neptala se, nevzdychala, neradila. Jen jí sem tam dolila čaj. Když domluvila, Iveta řekla:
Odešla jsi. To je hlavní. Všechno ostatní se dá řešit.
On mi určitě zablokuje účty. Nejspíš už zablokoval.
Už?
Varoval mě loni, po hádce: Jen to zkus.
Uvidíme. Iveta sevřela rty.
Martin na sebe nenechal dlouho čekat. Janin mobil začal zvonit nejdřív on, pak jeho sekretářka, pak její matka, která už byla připravená tím správným způsobem. Matka plakala do telefonu, že Martin volal a říkal, že Jana má nervové zhroucení po firemní akci, že odešla v divném stavu a nutně potřebuje dohled lékaře.
Mami, já jsem v pořádku.
Janičko, on je zoufalý. Říkal, že ses včera chovala divně, že máš navštívit lékaře…
Mami, jen jsem zpívala. Vystoupila jsem a zpívala. To není zhroucení.
Prý jsi ho tam ztrapnila…
Maminko, jsem v pohodě. Jsem u Ivety. Ozvu se zítra.
Skutečně účty byly zablokované, Jana zjistila při pokusu vybrat pár set korun z bankomatu. Peníze z obálky rychle mizely, Iveta odmítala přijmout nájemné, ale dlouho to tak nešlo.
Za tři dny Martin poslal její věci. Nepřivezl je, jen poslal dva neznámé muže s několika igelitkami. Jana je rozbalila v předsíni. Byly tam pomačkané letní šaty, lodičky na podpatku, pár blbůstek na poličku. Žádný svetr, žádná knížka. I to bylo poselství.
O den později volala její matka: Martin navštívil jejich byt. Přišel na čaj a vyprávěl, jak byla Jana vždy nervózní, nevypočitatelná, že jí věnoval celý život a ona si toho nevážila. Prý má starost, ale zřejmě potřebuje odborníka. Matka ho poslouchala. Vždycky věděla naslouchat těm, kdo mluví klidně a přesvědčivě.
Jano, nechceš se opravdu vrátit, promluvit si…?
Maminko, on blokuje moje peníze a rozšiřuje, že jsem blázen. Chápeš?
Chvíli mlčela.
Je to muž, Jani. Jsou takoví, když se cítí zranění.
Jana položila telefon a hleděla z okna. Pak vytáhla z tašky svůj diplom a položila ho na stůl. Tmavomodré desky, zlatá písmena: Jana Pecháčková, absolventka konzervatoře, specializace: sólový zpěv. V ruce ho nedržela snad patnáct let.
Druhý den ráno zavolala na konzervatoř. Ptala se na profesora Balcara, svého pedagoga. Myslela, že už tam nebude. Ale byl. Pořád učil, i když přes sedmdesát. Dali jí kontakt.
Pane profesore, tady Jana Pecháčková. Pamatujete si mě?
Dlouhá pauza.
Pecháčková? Ze čtvrtého ročníku?
Ano.
Pamatuju. Kde jste se ztratila, Janičko? Tolik let jste nebyla slyšet.
Ztratila. Je to tak. Pane profesore, potřebuju pomoct.
Sešli se v konzervatoři, v malém kabinetu ve třetím patře. Balcar byl přesně takový jako dřív: malý, suchý, pronikavé oči, ruce sepjaté v klíně. Upřel na ni pohled.
Zestárli jsme.
Vy taky.
To je v pořádku. Slabě se usmál. Zpívejte.
Teď hned?
Na co čekat?
Zpívala. Zpočátku nejistě, plíce ji nechtěly poslouchat, hlas drhnul ve výškách. Balcar mlčel. Když skončila, řekl:
Hlas máte. Technika pokulhává. Dech nikde. Ale hlas tu je. To je nejdůležitější, Janičko. Ostatní doženeme.
Za jak dlouho?
Jak moc budete chtít pracovat. Upřímně za dva tři měsíce můžeme mluvit o něčem seriózním. Zamyslel se. Proč jste přestala?
Provdala jsem se.
A muž vám zakázal zpívat?
Nezakázal. Prostě… tak nějak.
Dlouze se zamyslel.
Tak nějak, zopakoval. Dobrá. Tak začneme.
Cvičili každý den. Jana chodila na konzervatoř na devět a zůstávala do dvou, tři. Hlas se vracel pomalu, nejistě někdy šlo vše samo, další den znovu od nuly. Balcar přísný, žádné úlevy věku, žádné omluvy. Hlas nemá věk. Jen techniku a vůli.
Iveta jí našla brigádu ve zpěvu pro seniory ve středisku na Pankráci. Placené málo, ale peníze byly její. Zpívala tam třikrát týdně a milovala to. Zpěváci-seniorky chtěly zpívat hlavně pro radost, bez ambicí. To byl lék, který potřebovala.
Mezitím se Martin nevzdával. Přes známé se k Janě donesly řeči: tvrdí, že odešla kvůli vztahu s nějakým pedagogem, že je labilní, že její výstřelky trpěl roky a musel ji opustit. Verze se měnily, ale základ byl stejný: ona blázen, on oběť. Část lidí tomu věřila, část ne. Máma volala méně, volila opatrná slova.
Přemýšlíš aspoň, kde budeš bydlet?
Přemýšlím, mami.
Prý je ochoten jednat, kdybys se vrátila.
Nikdy se nevrátím.
Janičko, nemusíte se rozvádět… nějak se dohodnout.
Maminko, on mi zamkl účty a rozšiřuje, že jsem blázen. S takovým člověkem se nedohaduje, od toho se odchází. Jednou provždy.
Máma si povzdychla a změnila téma. Jana se na ni nezlobila. Pro maminku bylo manželství cosi svatého. Zlobit se na ni bylo jako zlobit se na někoho, kdo neumí jazyk
Po měsíci Balcar řekl jedno důležité. Dohlašovali zkoušku, Jana balila noty, on neodtrhl oči od papíru:
Za dva měsíce bude v Praze benefiční koncert. Klasický repertoár. Hledají sólisty. Mohu vás doporučit.
Jana strnula.
Pane profesore, já nevystupovala čtyřiadvacet let.
Vím.
Budou tam nějací důležití diváci?
Bude přímý přenos na ČT Art, vstupné jde na dětskou onkologii. Ano, důležití.
Chvíli mlčela.
Rozmyslím si to.
Rozmyslete rychle, oni nečekají.
Za dva dny kývla. Balcar jen přikývl, jako by nic jiného nečekal.
Následujících šest týdnů bylo těch nejintenzivnějších od mládí. Pracovali na programu: árie, písně, v závěru Dvořák, zase jiné, obtížnější. Jana padala únavou, usínala večer na Ivetině gauči bez večeře. Ale ta únava byla jiná než za manželství byla živá, smysluplná.
Iveta se starala jako matka, cpala ji jídlem a hubovala, že Jana jídlo zanedbává. Za poslední týdny si byly bližší, než za dvacet let: bez dezin, jen lidé.
Tři týdny před koncertem přišly komplikace. Volal administrátor akce a začal opatrně: Objevily se otázky ohledně vašeho vystoupení Mluvil vyhýbavě, ošíval se. Jana se rovnou zeptala:
Volali vám lidé od Pecháčka?
Dlouhé ticho.
Nemohu to komentovat.
Rozumím.
Zavolala Balcarovi. Vyslechl ji a prostě řekl:
Přijďte zítra. Já si to s nimi vyřídím.
Balcar to vyřídil. Jak přesně, Jana raději nevěděla, ale zůstala v programu koncertu. Tam to neskončilo; týden před koncertem Iveta zavolala v rozrušení:
Jano, byli tu dva, představili se, že jsou od Martina. Ptali se, jestli tu bydlíš.
Cos řekla?
Že tě neznám. Ale sledovali barák. Dej si pozor.
Jana cítila chlad v žaludku. Nebyl to strach, spíš jistota: on ji nenechá být. Byl zvyklý vše mít ve své moci. Odchod byl jeho ponížením a to neodpouštěl.
Řekla to Balcarovi. Sundal brýle, otřel si je, nasadil zase.
Takže zkusí zmařit koncert.
Asi ano.
Bojíte se?
Jana vnitřně uvažovala.
Ne. Už nemám čeho.
Dobře, řekl Balcar tiše. Na koncertu bude Viktor Stavěl, známý promotér, zval jsem ho. Slyšel o vás po tom večeru v restauraci, chce slyšet víc. Takže zpívejte dobře, Pecháčková.
Jana překvapeně vzhlédla. Balcar jen pokývl.
Den koncertu byl zamračený. Jan přijela do Rudolfina dvě hodiny předem, prošla si prázdné jeviště, nasávala ticho. Velký sál pro osm set lidí, sedadla pohlcující setmění. Milovala ten pocit, když sál čeká.
Hodinu před začátkem za ní přišel administrátor, pokorně šeptal:
Jano, venku čekají dva muži. Tvrdí, že mají vašeho manžela pověření. Chtějí vás vidět.
To není můj manžel. Bývalý.
Mají prý lékařský papír, že potřebujete do nemocnice.
Jana několik vteřin mlčela.
Ať si říkají, co chtějí. Budu zpívat. Klidně ať jdou dovnitř, ať poslouchají.
Administrátor váhal. Jana mu hleděla přímo do očí.
Je to můj koncert. Nikdo mi ho nevezme. Chápete?
Ano, ale
Zavolejte profesora Balcara.
I tentokrát to on zařídil. Co řekl Martinovým lidem, nevěděla, ale vevnitř je nepustili. Těsně před začátkem zahlédla ve foyer vysokého muže v drahém kabátu Balcar s ním hovořil. To byl asi Stavěl.
Na jeviště šla třetí v programu. Sál plný, kamera z boku. Jana měla jednoduché tmavé šaty, které si sama vybrala. Stoupla si k mikrofonu, pohledem přeletěla sál.
A zpívala.
První skladba šla lehce, téměř radostně. Druhá už chtěla víc koncentrace, fázovala měla namále, ale ustála to. U třetí už nemyslela na sál ani kameru, jen na hudbu. Byla tam, odkud přišla. Byla svou.
Při Dvořákovi sál zcela ztichl. To mlčení, kdy lidé nejen poslouchají, ale slyší. Jana zpívala a cítila něco jako když chodíš z dlouhé nemoci ven najednou zjistíš, že nebe je pořád modré a nikdy nezmizelo.
Dozpívala poslední frázi právě v okamžiku, kdy se po boku sálu objevil Martin.
Z periferního vidění viděla, jak jde rychle uličkou, něco říká pořadateli, gestikuluje. Červený, napjatý obličej. Vedle něj ještě někdo.
Jana dozpívala do poslední noty. Ničeho neupustila.
Sál povstal.
Martin zůstal stát uprostřed. Už s ním stál i Stavěl, rozvážně s ním mluvil. Jana zahlédla, jak Martin odpovídá, jak se mu mění v obličeji výraz Něco v něm prasklo, ne dramaticky, jen prostě najednou pochopil, že tady není nikdo.
Pak se otočil a odešel.
V zákulisí přišel k Janě Stavěl, potřásl jí rukou:
Slyšel jsem o vás. Teď i vás. Máme co řešit.
Co přesně?
Smlouva. Turné. Nejprve tady, pak v zahraničí. Mám v Evropě několik sálů, které potřebují právě takový hlas. A slibuji tentokrát vás už nikdo rušit nebude.
Balcar stál nedaleko, díval se. Když jeho pohled chytila, jen kývl. Jednou. Jako poděkování za vše.
S mámou si poprvé doopravdy promluvily až potom. Jana za ní přijela, sedly si v kuchyni. Máma dlouho mlčela a najednou řekla:
Viděla jsem tě v televizi. Na koncertě.
Opravdu?
Volala mi Iveta, ať si zapnu televizi. Zapnula jsem. Rukama zmačkávala ubrus. Nevěděla jsem, jak zpíváš.
Slyšela jsi mě na konzervatoři.
To bylo dávno. A byla jsem tam tvoje máma a měla o tebe strach. Tady jsem jen seděla a najednou jsi tam byla. Pohled zvedla na dceru. Jani, odpusť mi.
Za co?
Za to, že jsem víc věřila jemu než tobě. Uměl dobře mluvit. A tys mlčela. Myslela jsem, že kdo mlčí, je spokojený. Nechápala jsem.
Jana ji chytila za ruku.
Maminko, dobře jsi to chápala. Jen později. To je v pořádku.
Nezlobíš se na mě?
Ne.
Máma tiše plakala, beze slov. Jana ji držela, v hlavě jí běželo, že odpuštění nemá být o tom, předstírat, že se nic nestalo. Má být o tom, vzít si s sebou jen, co je třeba. Ostatní nechat.
Utek rok.
Jana stála za jevištěm vídeňského sálu a naslouchala, jak se publikum usazuje. Zvuky jiné, a přesto stejné: šustění šatů, šeptající hlasy, opatrné zakašlání. Sál menší, starobylý, s bílou štukou a velikými okny. Venku padal sníh.
Teď žila v pronájmu ve Vídni, malý byt, ale její. Smlouva se Stavělem jí umožnila zpívat i uživit se. Kufr, se kterým cestovala po městech Evropy. Balcar volával každý týden. Máma za ní létala občas, stále žasla nad tím, kolik Janě všechno jde.
O Martinovi slyšela okrajově; říkalo se, že jeho podnikání po všem dost narazilo, několik klientů odešlo. Po půl roce se znovu oženil mladá tichá žena, nikomu známá. Jana jen pokrčila rameny. Někteří lidé se nezmění. Hledají dalšího vhodného člověka.
Je jí té ženy líto. Ale to už není její příběh.
Ten vlastní vypadal úplně jinak: únava z cestování, handrkování s dirigenty, těžké večery v cizích jazycích, samota na hotelu. Ale taky ráno v cizím městě, otevřené okno a život, co je opravdu tvoje. Potlesk, který skutečně patří tobě. Právo vybrat si sama šaty. Právo zvednout telefon, komu chceš. Právo zavřít dveře a vědět, že za nimi tě nečeká další výklad, co jsi provedla špatně.
Občas Jana přemýšlela o promeškaných letech. Bez hořkosti, jen upřímně. Osmadvacet let. To je dlouho. Klidně mohla zpívat celou dobu. Mohla být někdo úplně jiný. Nebo stejná, jen dřív.
Ale přemýšlet o mohla jsem? To je to nejzbytečnější na světě. Teď je tady.
Její hlas je tady. Jeviště je tady.
Mladá produkční na ni nakoukla za oponu:
Paní Pecháčková, za tři minuty.
Jdu.
Jana si narovnala jednoduché tmavé šaty, které si sama vybrala. Udělala pár dechových cvičení. Na vteřinu zavřela oči.
V hlavě se jí mihla Martinova tvář z restaurace před rokem. Usmíváš se špatně. Odpověděla promiň. Seděla s dokonalým úsměvem, a přitom neslyšela svůj hlas.
Teď se usmála. Ne správně. Prostě jen proto, že chtěla.
A vyšla na scénu.
Sál zmlkl.
A ona zpívala.