Pane, přestaňte mě pořád sledovat! Říkala jsem Vám, že držím smutek za manžela. Nechte mě být! Začínám se Vás bát! křičela jsem, i když se mi hlas rozplýval v podivné mlze.
Pamatuju si to ale mám pocit, že truchlíte sama pro sebe. Odpusťte, nevzdával se můj podivný ctitel.
Odpočívala jsem v lázních. Toužila jsem po tichu a zpěvu ptáků, po klidu lesa za ranních mlh, ne po otravách a výlevech cizích mužů. Nedávno mi náhle zemřel manžel. Potřebovala jsem se nadechnout a přijmout tu ztrátu. S Petrem jsme opravovali byt v Praze, šetřili každou korunu, zakazovali si zbytečnosti a najednou Petr se skácel, záchranka nic nezmohla. Druhý infarkt. Zůstala jsem sama, bez druhé poloviny, bez rekonstruovaného bytu, ale se dvěma syny v pubertě. Ruce mi klesly jako těžké peřiny. Jak to všechno přežít?
Z práce mi dali poukaz do lázní. Dlouho jsem odmítala. Nechtěla jsem ani vyjít z bytu, zavřena ve vlastní hlavě. Kolegové naléhali:
Nebuď první ani poslední vdova. Máš děti, žij! Jeď, Jitko, možná se ti v hlavě rozední.
Tak jsem, se zaťatými zuby, odjela do Mariánských Lázní.
Uplynulo čtyřicet dní od Petrovy smrti a bolest uvnitř neustupovala. Dostala jsem na pokoj spolubydlící jménem Bohunka. Byla jako slunečnice, smějící se všem zmatkům. Její bezstarostnost mě rozčilovala i pohlcovala. Nechtěla jsem jí svěřit trápení; vůbec, měla na to ona čas?
Bohunka každé odpoledne mizela do lesa s lázeňským zábavníkem. V lázních jsou ostatně všichni svobodní, rozvedení anebo vdovci. Já se Bohunce snažila domluvit; ten její se mi nezdál určitě dvakrát rozvedený nejméně! Bohunka jen mávla paží.
Nepoučuj mě, Jitko! Nejsem včerejší holka
A vrabčák ulétal na rande, zatímco já se týden nehnula z pokoje. Četla jsem knížku, nepamatuji si o čem, pohlížela na televizi, jejíž obraz mi splýval před očima.
Jednoho rána jsem se probudila v klidné extázi, obloha za oknem se rozplývala v akvarelu. Les volal svými stíny. Šla jsem si natáhnout čerstvý vzduch do plic. U vchodu do lesa na mě čekal podivný muž.
Už v jídelně jsem si ho všimla. Byl to ono malý, s pichlavým pohledem, pokaždé upravený, s lesklou pleší a hlasem jako samet. U každé večeře se mi ukláněl, já naoko kývla. Až jednou přišel ke stolu:
Stýská se vám, paní? zeptal se hlasem, který se rozléval do této zvláštní reality jako rozpuštěná zmrzlina.
Nestýská, odpověděla jsem prudce.
Neříkejte, že ne. Žal je vám napsán v očích. Nechtěla byste si popovídat?
Poznala jste správně. Je to žal po zesnulém manželovi. Další otázky?
Otírala jsem si ruce papírovým ubrouskem, abych dala najevo, že končím.
Omlouvám se, nevěděl jsem. Upřímnou soustrast. Ale stejně, dovolíte? Jsem Václav.
Byl cítit strach, že mě ztratí.
Jitka, řekla jsem stroze a rychle odešla.
Od té chvíle se Václav stal neodbytným stínem mých večeří, nosil mi kytky zvonků, kterých v lázeňském parku rostly celé koberce. Nechtěla jsem nic víc. Ale on neustupoval, přidal se i k mým nočním procházkám. Já si začala brát nízké boty, abych nebyla vyšší než on jemu to bylo lhostejné. Svou smyslnost rozprostíral jen hlasem, a já se chytala do sítí, které umně splétal.
Tančili jsme spolu v lázeňské kavárně, jezdili do Plzně pro ovoce Václav mě několikrát zval k sobě na pokoj. Já byla tvrdá jak olověný vojáček držela jsem linii.
Před odjezdem mi připomněl:
Zítra se loučíme. Nechceš přijít večer ke mně na čaj?
Uvidím, odpověděla jsem jako v mlze.
Večer jsem dorazila k Václavovi s předtuchou, kam to povede. Stůl byl prostřen hebkými ubrusy, vůně svíček, na stole čokoláda, ovoce a objevilo se i šampaňské z neznáma.
Za co připijeme? ptala jsem se, už poddávajíc se proudu.
Za lásku, Jitko, za lásku pozdvihl sklenku.
Ráno jsme se probudili v zamotaných peřinách. Proč jsem se bránila tak dlouho? Proč jsem nezaklepala na jeho dveře ihned? Tolik času zahozeno! Najednou jsem byla zamilovaná jako holka, zatímco už jsem musela balit kufry. Sbohem, lázně.
Loučila jsem se s Bohunkou, která brečela na posteli jako malé dítě.
Co je, Bohuško? vyzvídala jsem.
Jsem těhotná, Jitko. Netuším, s kým vzlykala.
Ten tvůj zábavník?
Nevím, poznala jsem tu ještě jednoho byl ženatý, z vedlejšího lázeňského domu.
Ach Bohuško. Zavolej rodičům, ať přijedou. A pojď nejdřív za ředitelkou lázní, třeba něco vymyslíme.
Bohunka s pláčem vyběhla z pokoje. Ano, holka, ve světě tě čeká ještě mnoho takových úletů
Balila jsem se na cestu. Nebylo mi do odjezdu. Za těch dvacet čtyři dní mi všechno kolem vrostlo do srdce. A hlavně Václav
Přijel autobus. Václav mě přišel vyprovodit s malým pugétem divokých zvonků v ruce. Rozbrečela jsem se, objala ho v mlze perónu. Tak končí prchavý románek. Srdce se snaží zmrznout, ale v duchu volám: stačí zavolat, Václave, hned všechno nechám a poběžím za tebou
Žili jsme s Václavem každý v jiném městě. Jedině dopisy nás spojovaly. Za pár týdnů mi ale přišel list od jeho manželky. Prý všechno ví, ať to ani nezkouším, protože jí je třicet, zatímco mně čtyřicet. Neodpověděla jsem. Proč také?
Za půl roku mi najednou zaklepal na dveře Václav osobně. Synové jen koukali, ale neřekli nic.
Václave? Jsi tu jen tak na skok, nebo? (Chtěla jsem slyšet: Jsem tu na pořád.)
Nebo Nevyhodíš mě, Jitko? stál na prahu, jakoby si nebyl jistý, jestli je z masa a kostí.
Synové tiše zmizeli.
Tak pojď dovnitř. Copak tě sem přiválo? Manželčin dopis máš u sebe?
Odpusť, Jitko. Psal jsem ti dopis, našla ho. Přiznávám chybu. Rozvedli jsme se.
Václave, nevěděla jsem, že jsi ženatý Kdybych to tušila, nikdy nic takového nevzniklo. Co bude dál?
Vezmeš si mě?
Nevím. Mám děti. Jak to vezmou? To nejde bez rozmyslu ale nabídce jsem byla potají ráda.
Děti jsou přece skvělé, mám desetiletou dceru, překvapil mě.
Co? Opustil jsi ji?
Ne, Jitko, nikdy! Vezmu si Alenku k sobě, matka pije. Budeme rodina.
Počkej, Václave Já tvoji dceru vůbec neznám, a ty mě rovnou děláš mámou Dej mi čas, promluvím si s kluky, a pak uvidíme. Teď pojď, nakrmím tě, ty můj ženichu s minulostí, usmála jsem se.
Rodinná idyla samozřejmě nebyla. Byly hádky, třískání dveřmi i vzájemné nepochopení. Každá rozbitá rodina je jiná, nikdo neumí vždy ustoupit.
Čas běžel jako podzimní vítr.
Můj starší syn Ondřej a Alena, dcera Václava, se jednoho dne vzali, a najednou jsme proti sobě stáli my dospělí, obviněni z minulých křivd. Prý jsme neměli bourat staré rodiny, že jsem neměla znovu začít, ani Václav opustit svou ženu. Odstěhovali se do podnájmu, hrdě, s výčitkami.
S Václavem jsme si dali víno, pokrčili rameny a stále se milovali.
Uplynul rok.
Děti se nevrátily. Alena volala Václavovi jen na narozeniny.
Za tři roky přišlo pozvání k nim na návštěvu. Václav byl mírně nedůvěřivý, já zvědavá. Ukázalo se, že Ondřej s Alenou mají syna. Náš pravnuk! Radost proměnila stůl v oázu. Při jídle se děti omluvily prý už pochopily, že život je větší než všechny naše viny. Umět odpustit je to hlavní, a rodiče si zaslouží úctu. Synka pojmenovali Miroslav ať v rodině zůstane mír.
Takhle jsme, v náručí jedno druhého, přivítali s Václavem svoje znovuzrozené štěstíKdyž jsme se pak s Václavem vraceli domů, držel mě za ruku jako poprvé v lázních. Víš, Jitko, řekl tiše, tehdy ses bála, že ti zbydou jen smutky. A podívej, co vzešlo z tvého smutku.
Usmála jsem se, protože jsem to poprvé cítila stejně. Někdy musíš projít tmou, abys našel nový východ slunce. Možná jsme nebyli dokonalí rodiče, manželé ani milenci, ale byli jsme ti, kteří nenechali život protéct mezi prsty.
Naše rodina byla nepravidelný patchwork, s některými švy křivými a s některými barvami, co se k sobě nikdy úplně nehodily. Ale právě tím byla krásná a vnouček, co se smál na prahu nového dne, byl důkazem, že žádné ztráty nejsou tak úplné, aby nemohly vyrůst v nový začátek.
Položila jsem hlavu Václavovi na rameno, nechala ho, ať mě bezpečně vede domů. Měli jsme za sebou mnoho jizev, ale teď už jsme o ně nemluvili. Místo toho jsme plánovali nedělní oběd a těšili se, jak naučíme Miroslava chodit po mechu v lese tam, kde kdysi začala příběh našeho druhého, nečekaného života.
A v tichu posledního podzimního večera jsem věděla, že největší uzdravení nepochází z lázní, ale z odvahy znovu otevřít srdce sobě, dětem, světu, a především novým šancím, které na nás čekají právě v okamžiku, kdy už skoro nevěříme, že ještě přijdou.