Prokletý starý dům
Jsme tady! Vystupujte! zavelel řidič a zastavil náklaďák u rozbitého dřevěného plotu, než vypnul motor.
Vzal jsem za ruku malou Aničku, která ospale spala opřená o mé rameno, a jemně ji probudil.
Aničko, dorazili jsme. Otevři oči, prober se, poklade.
Pospale zamžikala, mnula si oči pěstičkou a zvědavě se rozhlížela.
Tati, tohle je náš nový domov?
Ano, beruško. Pojď, musíme vyložit věci a podívat se, co tu vlastně máme.
Skočil jsem z vysokého schůdku dolů, uchopil dceru do náručí a čekal. Za náklaďákem se objevil Matěj, který jel za námi svým autem.
Všechno v pořádku?
Jo. Kde jsou klíče?
Tady máš, podal mi svazek klíčů. Veškeré papíry na dům máš na stole vevnitř. V sobotu si přijedu pro Aničku, jak jsme se domluvili.
Dobře.
Pomůžu ti s věcma a pak musím jet. Hodně práce.
Přikývl jsem. V zádech mě ještě škrábala bolest z toho všeho, co se stalo. Ale věděl jsem, že ani slepice se nevrátí zpátky do ulovené nory. Život jde dál! A nejlépe bez slz.
S Matějem jsme žili společně pět let. A teprve před měsícem jsem zjistil, že má jinou a s ní je to prý vážné. Chce s ní rodinu…
Ze začátku jsem si připadal, jako bych spadl do jiné reality. Všude kolem šero, v hlavě ticho a otázky co teď? a jak dál?. Donedávna jsem měl celý svět rodinu, klidné manželství, a najednou puf! Všechno vzduch. A víra v lidi? Ta zmizela jako pára nad hrncem. Vždyť jsme se skoro nehádali! Jako bych nevnímal varovné signály…
Zpráva mě úplně rozložila.
Fungoval jsem už jen na autopilota postaral se o Aničku, něco uvařil, uklidil, pracoval. Ale nezbyla mi energie vůbec na nic jiného.
Byt, kde jsme s Matějem bydleli, patřil jeho rodičům.
Já měl jen starou tetičku, která žila ve vedlejším městě. To byla moje jediná krev. Často jsem ji navštěvovat nemohl, tak jsem domluvil sousedku, aby jí nosila jídlo, léky a dohlédla na ni. Rodiče mi odkázali byt v Ostravě, ale ten jsem dlouhodobě pronajímal. Peníze jsem půlil část pro mě, část pro tetičku Ludmilu. Kolikrát jsem jí nabízel výměnu za menší byt blíž mě, ona ale odmítla.
Matěj se zachoval korektně. Věděl, že scény dělat nebudu. A když to prasklo, když mi dobří sousedé všechno oznámili, přišel večer domů a po tom, co Anička usnula, mě posadil ke stolu:
Vím, že všechno víš. Omlouvat se nebudu. Tak se to seběhlo. Máme dítě. Měli bychom se dva zamyslet, jak to udělat, aby Aničku to bolelo co nejmíň. Co ty, jak dál?
Nevím sevřel jsem hrnek a zíral do stolu.
Uvnitř mě všechno hučelo. Otázky proč a za co, rotovaly v hlavě. Ale nemělo smysl se hroutit před ním. Musel jsem myslet především na Aničku.
Měl bych asi ukončit nájemníkům smlouvu.
Netřeba. Já jsem ti dlužen, tobě i Aničce. Promluvil jsem s rodiči Co bys říkal na to, kdybyste se přestěhovali?
Kam? zvedl jsem konečně pohled.
U mámy v Novém Jičíně zbyl po babičce starý dům. Je starý, něco tam bude chtít udělat, ale drží pohromadě, teplý je. Navíc tvoje teta Ludmila bydlí ve stejné ulici. Máma ti chce dům převést do vlastnictví pro tebe a Aničku. Co říkáš?
Takové věcné odškodné? ušklíbl jsem se, ale přemýšlel.
Vlastně to byl nejlepší možný záchranný plán. Nechtěl jsem narážet Matěje a jeho novou do očí po městě. Staré známé parky, ulice teď jen bodaly do srdce. Potřeboval jsem změnit vzduch.
Město je malé, ale pořád je tam škola, doktor a jediný blízký příbuzný. Musel jsem myslet hlavně na Aničku. Kdo ví, jak by teď Matěj o Aničku pečoval. Budu muset hledat práci…
Pevně jsem přikývl:
Souhlasím.
Paráda! Zítra si domluvte notáře s mámou. Zavolá ti. Já jedu.
Od dveří se na prahu na vteřinu zastavil a řekl tiše, aniž by se na mě podíval:
Promiň mi to. Nechtěl jsem to tak.
Mlčky jsem kývl, zavřel za ním a svezl se po zdi dolů, aby Anička neslyšela, jsem si v rukávu tiše zaúpěl jako raněná vlčice.
Byl to žal, ne nářek. Jako malý kluk jsem viděl dokument o vlcích. V tu chvíli jsem víc než chlap byl rozervaná vlčí duše.
Vyplakal jsem hněv na Matěje. Po slzách zůstalo uvnitř prázdné, spálené místo. Jen jedna myšlenka motýlími křídly tloukla hlavou: musím ten prostor zaplnit něčím dobrým, jinak zůstanu ve tmě navěky.
Další týdny nebyly nic než boj s praktickými věcmi kolem stěhování.
A teď tu stojím před křivým plotem starého domu a zírám do zarostlé zahrady, za kterou není dům ani pořádně vidět. Mezi stromy vykukuje jen kus střechy a část verandy.
Aničku táhnu za ruku:
Co je? Nestůj tady jako solný sloup! Jdeme!
Prošli jsme cestičkou, obešli starou jabloň a najednou jsme jej uviděli:
Dům. Zchátralý, ale stojí. Má příjemný malý pavlačový pokojík a krásnou prostornou verandu s barevnými okýnky. V té podzimní zahradě by mohl být klidně na pohlednici. Sundal jsem z foťáku kryt a hned udělal pár fotek. Najednou mi připadalo, že se mi tu bude líbit. Práce na domě a zahradě mi přijde jako ta nejlepší terapie.
Anička stála se zavřenou pusou, palec v puse. Jemně jsem ji zatahal za bambuli na čepici:
Palec z pusy! Zírám na tebe, až mě to děsí! Co, překvapil tě domek?
Tati, on je tak krásný!
To máš pravdu. Ale pojď se mrknout dovnitř a najdeme, kde budeš bydlet.
Ano, honem!
Vyšli jsme po schodech na verandu a zevnitř se rozlil po stěnách příjemný chlad. Všude cítit mokro a chlad, dlouho se tu netopilo, ale bylo tu zvláštní teplo a útulno.
Všechno jsme vyložili, zaplatil jsem stěhovákům, zamával Matěj z obýváku. Ukážu ti kotel a karmu.
Rychle mi ukázal, co a jak a pak zmizel.
Já rozbalil jídlo a dal ohřát segedín. Musel jsem rychle nakrmit Aničku. Vytáhl jsem čistící prostředky a začal v kuchyni leštit stůl.
Kuchyňská okna vedla do zahrady. Hned u jednoho z nich byl stůl, pustil jsem se do čištění, Anička seděla, kopala nožkami a pozorovala skříně a lustry.
Náhle do okna něco hlasitě bouchnulo. Anička vyjekla, trhnul jsem sebou. Na parapetě seděl velký rezavý kocour.
No to mě podrž! Nechá se takhle lekat? oddechl jsem si. Aničko, pojď se podívat na toho krasavce!
Kocour mě propaloval pohledem.
No co, pojď, když už jsi tady! Něco k snědku se najde.
Seskočil z parapetu a byl tu pryč.
Prý čest nabídnuta, uchechtl jsem se. Ručičky, Aničko! Jdeme na oběd.
Otočil jsem se a nestačil se divit kocour seděl mezi dveřmi.
Jak jsi to zvládl? Dveře byly přece zavřené!
Mlčky tam trůnil a koukal na nás tak bezelstně, že jsem se musel usmát.
Vytáhl jsem pro něj kus vařené kuřecí, naservíroval na misku:
Pojď, můžeš se najíst!
Kocour si majestátně šel pro porci a pustil se s chutí do jídla.
Pro jistotu jsem prošel dům vše bylo zamčeno, jen v přízemí jsem objevil starý průlez pro kočky.
Tak proto! Host věděl, jak na to.
Když jsem se vrátil do kuchyně, Anička už seděla u kocoura a něco mu vyprávěla. Ten naslouchal. Poprvé po dlouhé době jsem se od srdce zasmál:
Dva spiklenci!
Oba po mně vrhli stejný pohled. Přísahal bych, že kocour pokrčil rameny tak vtipně, jak to dovedou jen děti.
Někdo zaklepal. Přes rameno jsem zavolal na Aničku:
Ty zůstaň tady! šel jsem otevřít.
Dobrý den, já jsem vaše sousedka, Pavla Grygarová. Ale klidně mi říkej teta Pavla. Drž! vtiskla mi litrovku mléka. Od naší kozy! Pijte na zdraví.
Dobrý den! zarazil mě ten příval vřelosti, ale hned jsem vylovil z paměti slušné vychování. Já jsem Michal. Těší mě. Tyjo, ještě teplé! Moc děkuju! Vzal jsem flašku, kývnul na Pavlu. Vítejte u nás, pojďte dál!
Teta Pavla neváhala a vešla.
Mléko jsme postavili na stolek u sporáku, Anička se otočila:
Dobrý den, já jsem Anička.
Těší mě, Aničko. A víš, čí je tenhle kocour?
Ne.
Ale vím! To je můj darebák! Říkáme mu Bohuš. Pokud někde hodně žere, nechte ho, doma ho taky krmíme. Hoši se umí pěkně rozmazlit a pak na myši kašlou.
Máme tady myši? Anička kulila oči.
Máte. V každém starém domě myši jsou, hlavně na podzim. Takže…
Tati, musíš ho tu nechat, potřebujem Bohuše!
Usmál jsem se:
To je pravda. Teto Pavlo, neznáte tady někoho, kdo by si chtěl přivydělat? Potřebuju dát zahradu i dům do pořádku. Potřebuju pořádné ruce.
Znám! Skoč ke starému panu Kovářovi. Bydlí tři domy od tebe. Zelené vrata. Šikovnej, práci udělá pořádně a řekne si rozumně.
Děkuju! Můžu tě pozvat na čaj? Jsme teda čerstvě nastěhovaní, ale určitě najdu sušenky.
Neodmítnu, usmála se.
Pili jsme čaj, teta Pavla vykládala o městečku, rodině a pak se zeptala:
Ty, Michale, jak jste se dostali právě sem?
Dostal jsem dům do dědictví, krčil jsem rameny, moc se mi nechtělo se svěřovat. Hřálo mě, že můžu začít znovu.
Přes dvacet let tu nikdo pořádně nebydlel. Ti mladí už ani nevědí, starší ví, že dům má špatnou pověst.
To mě děsíte! Co se stalo?
Ale nic strašného. Lidé tu dlouho nevydrželi. Někteří onemocněli, druhým zemřeli blízcí, štěstí tu nebylo… Tak se rozkřiklo, že dům je prokletý. Postavený ho měl kdysi místní obchodník pro svou nevěstu, ale sotva rok tu žila dostala horečku a zemřela. Pak tu nikdo nevydržel. Dům je skoro sto let starý.
Zamyšleně jsem točil lžickou.
Hm… Ale co bych nad tím lámal hůl? Dostal jsem, co jsem dostal. My jsme tady stateční, viď, Aničko? Jen tak se zlomit nenecháme!
Uplynulo pár měsíců.
Domů jsme zabydleli, Anička chodila do školky, já pracoval v místním fotoateliéru a fotil svatby, oslavy, cokoliv. Fotky jsem měl vždycky rád, zvlášť když jsem čekal Aničku. Udělal jsem si kurz a začal to brát vážně. Nyní se mi to hodilo.
Dům a zahrada se začaly měnit k lepšímu. Starší, statný muž, kterého mi domluvila teta Pavla, se představil:
Říkej mi Kovář, jsem zvyklý.
Probral jsem s ním, co potřebuji, a pustil se do práce.
Vyklidili jsme zahradu pod nánosy křoví jsme objevili spoustu ovocných stromů a keřů. S Kovářem jsme přidělali střechu, verandu i zápraží. Trvalo to, ale výsledek stál za to.
Dům se nadechl. Každé ráno, když jsem vyšel s hrnkem čaje na zápraží a pohladil nová madla, cítil jsem, že jsem konečně doma.
K tetičce Ludmile jsem teď chodil s Aničkou každý večer na návštěvu. Bydlet v Jičíně bylo nakonec nejlepší rozhodnutí. Uklidnil jsem se i srovnal se svým osudem. Matěj, i když mi ublížil, na dítě nezanevřel a jezdit za Aničkou nepřestal. Jsem vlastně rád, že nepřetrhl kontakt. Rozpitvávat minulost už nemělo smysl. Rozvod je věc obou, a člověk by měl umět pustit křivdy a raději se radovat z toho, co má hlavně z Aničky.
Teta mě podržela:
No, Michale, nepřenášej žluč na dítě. Pamatuj, že i malý smutek se zvětšuje, nosíš-li ho pořád v sobě. Zapomeň na zlobu. Pamatuj na to dobré, co jste měli! Aničku máš to je dar nad dary! Ona tě vidí každý den a pamatuje si. Ptej se: co si bude pamatovat z dětství? Jakého tátu si ponese v srdci?
Jen jsem přikývl.
Poznal jsem tu brzy všechny sousedy. Jedni chodili se svými dětmi, jiní na kus řeči. Aničce tak rychle přibyly kamarádky. I starší generace se stavila.
Děda Josef, co bydlí dál v ulici, přinesl mísu obrovských jahod:
Královka, tak tenhle druh! Až se zabydlíš, ukážu ti, jak ji sázet.
Na verandě, kterou mi Kovář pomohl opravit, jsem postavil velký stůl, vydrhnul barevná okna, pořádně vytřel podlahu. V rohu staré houpací křeslo, milované Aničkou. Každý večer tam sedávala s Bohušem na klíně. Kocour si nás vybral hned první den a začal žít napůl u nás, napůl u tety Pavly. Každé ráno jsem vykračoval ze dveří opatrně; často tam ležely v řadě myši. Bohuš si poctivě odpracovával možnost volného vstupu, ale stejně bychom ho milovali, i kdyby byl lenoch.
Jediná sousedka, co mi nepadla do oka, byla Zina. Byla už v letech, ale neskutečně dotěrná a upovídaná – hlavně pomlouvačná. Nejdřív jsem to nevnímal, pak mě každá návštěva ubíjela.
Teto Pavlo, jak na ni? Je to nekonečný proud řečí o druhých…
S tím nic nenaděláš, Michale. Přestaneš ji zvát, začne tě pomlouvat. Já to vyřešila kočkami má silnou alergii.
Mám si tedy pořídit víc koček nebo psa
Zina si rychle zvykla, že u mě najde ochotné uši. Neuměl jsem ji poslat pryč. Nakonec jsem při jejím monologu v hlavě zpíval třeba Šly panenky silnicí… a stejně si nevšimla, že neposlouchám.
Pak jsem zpozoroval, že se jí u mě nedaří. Poprvé si roztrhla novou sukni o hřebík, který tam určitě být nemohl Kovář měl nové zábradlí a všechno pročistil. Podruhé si ke stolu nesedla, prostě se natáhla na zem, i když byla židle daleko od kraje. Netuším, jestli to pomohlo nebo prostě našla lepšího posluchače, ale Zina chodila čím dál méně.
Jednou ráno, když jsem stříhal keře u branky, slyšel jsem, jak si povídá s tetou Pavlou.
Teto Pavlo, to mi neříkej… Sama s dítětem a bez chlapa? Tomu nevěřím! Dům v pořádku, zahrada hotová, určitě někdo jezdí, ale schovává ho. A celý městečko ví, že tenhle dům je prokletý! Měla by odtud utéct, ne? A lidi za ní pořád chodí, za mnou nikdo!
Protože místo nedělá člověka, ale člověk místo, Zino. Michal je dobrý člověk, proto tu ostatní rádi jsou. Jdi už, mám mléko na plotně.
Odtáhl jsem se a usmál. To jsou lidi…
Tati! křičela Anička z verandy.
Tady jsem! Už jsi vzhůru? Umyla ses?
Počkej podívej!
Podél cesty z hluboké zahrady šel Bohuš a v tlamě držel malého zrzavého kotěte. Položil ho přede mě a zahleděl se zpříma. Sebral jsem ten uzlíček do dlaní, protestoval jak siréna.
Díky, Bohuši, myslíš, že ho potřebujem?
Kocour nespokojeně zabručel a odešel. Mise splněna.
Aničko, jak ho pojmenujem?
Bohuš!
Opatrně jsem kotě zvedl do výše očí:
Vítej, pane Bohuši Bohušoviči! No v domě na snídani!
Anička se zasmála a rozběhla se ke dveřím, z domova vonělo teplo.
Dnes si v deníku zapisuji, že někdy je třeba nechat minulost za sebou, pustit bolest i křivdu a nebát se nové kapitoly. Ani dům nemusí být prokletý, když do něj člověk srdce přinese. Všechno, co potřebujeme, je jen odvaha postavit se životu čelem a pár přátelských rukou okolo.