Zápisky prázdného života Dity
Sníh už mě nepálil do bosých chodidel už jsem je vůbec necítila. Vítr mě bičoval do tváří, na ruce a na krk, a mrazivě pronikal až ke hrudní kosti, chráněné jen tenkou noční košilí. Šedivé vlasy mi nasákly sněhem a ztěžkly, jako kdybych na hlavě měla rampouchy. Hustá vánice svištěla a bila mě do očí, a já už ani nevěděla, kam jdu dávno jsem zabloudila na vlastní zahradě. Opřela jsem se zády o ledovou desku plotu, zkřížila ruce na prsou a polohlasně naříkala:
Kéž bych už umřela! Pane Bože, odvolej mě k sobě… Už abych to měla za sebou
Snad bych byla v té noci opravdu umrznula, kdyby mě nenašla sousedka Helena, která vyšla v noci zkontrolovat krávu, jestli už se jí neblíží otelení. Spatřila pootevřené dveře u mé chalupy a světlo pronikající škvírou ven.
Dito! Co tam děláš, potmě zase bloudíš?
Jenže já stála v koutě dvora, chráněná stromy a padajícím sněhem, se zavřenýma očima a neustále dokola mumlala: umřít, umřít!
Helena se rozběhla přes dvůr, vpadla brankou k nám.
Dito, kde jsi! Dito, holka… Dito!
Chtěla bych jí odpovědět, ale nedokázala jsem to. Jen jsem sjela po plotu dolů, zabručela cosi nesrozumitelného a složila svou rozcuchanou šedou hlavu na kolena. Celá jsem se scvrkla. Po tvářích mi tekly slzy. V tu chvíli mě někdo nadzvedl a pokoušel se mě odvést zpátky, ale byla jsem tuhá jako kus dřeva, zkřehlá…
Ty stará bláznivko! Počkej, já dojdu pro Jendu! ozval se hlas Heleny a spěchala domů pro muže. Ve dvou mě nakonec dotáhli do vyhřáté světnice.
Ležela jsem od toho večera až do rána. Ráno přišla mladá zdravotnice, překvapená, že ve svých jedna-devadesáti letech nemám ani rýmu, jen omrzlé prsty u nohou. Sklonila se nade mnou a řekla:
Měla byste raději do nemocnice. Zavoláme sanitku?
Smutně jsem se zahleděla na její husté tmavé vlasy a růžové tváře vyfoukané ledovým větrem, a tvrdohlavě zavrtěla hlavou.
Nikam nechci. Zůstanu tady. Stejně mi už nic nepomůže, děvče drahé. Jdi s Bohem.
Strávila jsem tak dva týdny v posteli. Proč jsem vlastně ten večer vylezla bosa ven a jen v košili? Všichni si mysleli, že jsem si to způsobila vlastní hloupostí, ale já v tom viděla něco tajemného, snad osudového. Večer předtím jsem seděla na posteli, při slabém světle žárovky párala starou pletenou ponožku. Moje prsty se automaticky otáčely v práci, ale myšlenky ulétaly úplně jinam. Zírala jsem prázdně do zdi a usmívala se jaksi mdle a mrzutě snad nějakým neurčitým vzpomínkám.
Od dětství mě život nešetřil. Jen práce a bída dokola. Jediný paprsek světla v tom nekonečném šedém marastu jedna, krátká vlna lásky.
Jmenoval se Radek.
Radku… Radečku… špitlala jsem ovcími zuby a úsměv se mi na tváři rozšířil v nějaký divný grimas.
Tehdy, zda to bylo snem či přeludem, jsem v duchu šla po cestě za polem, kde končil dvůr paní statkářky. Dlouho jsem stála, dlaní si stínila oči proti slunci a čekala, až se objeví. On slíbil, že přijde. Uvnitř mě bolel strach smíšený s nadějí. A opravdu v kmitajících klasích žita jsem zahlédla mužskou siluetu. Rozběhla jsem se mu naproti, celá šťastná, s výkřikem: Radku! Radku!
Za těmito sny jsem usnula. Ale v noci mě probudilo nepříjemné chvění. Zamžikla jsem do tmy, za oknem hučela vánice a ledové tabulky drnčely v rámu. Shodila jsem peřinu, natáhla ruce před sebe a potmě, ohmatávajíc zdi, šla ke dveřím.
Hned, jen na chvilku
Vyšla jsem bosá ven, aniž bych moc vnímala, co dělám. Zamžourala jsem do bílé chumelenice, natáhla ruku, jako bych hledala pomoc:
Radku!..
Chlad mi sevřel celé tělo, vnitřnosti ztuhly. Bosýma nohama jsem nahmatala ledové schody a sešla dolů. S pohledem upřeným za plot jsem postupovala dál k němu, vzdorujíc větru.
Radku! Tady jsem! Radku!
Dostala jsem se až k plotu, pohlédla za něj, vběhla sem a tam… Až tehdy jsem si uvědomila, že mi chodidla tuhnou zimou a že už je možná nikdy nepohnu. Pospíchala jsem podél plotu ke vrátkám, stále se usmívajíc.
Už jen chvíli Ještě se podívám z téhle strany
Ale branku jsem nenašla. Začala jsem zmateně pobíhat po dvoře. Ztratila jsem všechny orientační body. Kam jsem se hnula tam strom, tam plot, tu zase nohy po kolena ve sněhu… Tak jsem zabloudila a už se nedokázala vyhrabat ven. Tak mě našli sousedi.
Od té doby za mnou chodila na návštěvy Helena a nosila jídlo, povídala si se mnou, topila v kamnech. Občas se zastavila mladá doktorka, natírala mi zmrzlé nohy smradlavou mastí, kontrolovala teplotu. Dělala jsem všechno, co se po mně chtělo, a pak jsem v prázdnotě zírala do stropu. Naslouchala jsem zvukům venku štěkot psů, křupání saní po sněhu, zpěv dětí vracejících se ze školy.
Většinu času jsem dřímala. Otevřela jsem oči a poznala, že je buď ráno, nebo že už zase padá noc. V kamnech praskalo dřevo, střechou nesměle odkapávala voda. Bože, kdy už konečně umřu? Už abych to měla za sebou… kroužila mi stále dokola v hlavě.
Už od dětství jsem znala jednu krutou pravdu můj osud je příkrý sráz, hladký jílový svah zarostlý trním. Dokola se po něm dá jen klouzat dolů a rozbíjet si tělo o kořeny a kameny. Nikdo mi nepodá pomocnou ruku, nikdo mě nezastaví v pádu, nikdo mi nepomůže vyšplhat zpět ke světlu. Všichni kolem tak žili a já nic jiného ani nečekala. Přivykla jsem, že život je dlouhé, únavné padání a jediné, co lze, je zatnout zuby a neřvát, když to bolí.
Ten rok přišlo jaro pozdě a nevlídně. Ne hřejivým sluncem, ale krutými větry a nekonečnými lijáky, které rozmáčely všechny cesty v bláto. Sníh roztál až v květnu a odkryl šedivou rozblácenou zemi, připomínající starou, potrhanou kůži. Břízy dlouho nezelenaly, sady zůstávaly holé, černé, jako ohořelé. Vázala jsem si na hlavě mokrý šátek, šourala se s vědry k pumpě. Voda stříkala na mé rozpraskané bosé nohy, zábly při každém kroku. Na druhém konci ulice, za nakloněným plotem, postávali chlapi, schovaní pod pláštěnkami, a zmlkle si mezi sebou něco šuškali, když jsem šla kolem. Já prošla, aniž bych zvedla oči. Už dávno jsem si navykla být neviditelnou, součástí té šedivé, unavené krajiny.
Dito! zvolala stařena Božena, dávná služka, s níž jsme obě sloužily u statkářky. Její hlas zněl ostře a neústupně. Běž hned k obchodu! Vzkaz pro Františka ať uřízne kus kytičkovaného kanafasu pro mladou paní! A pospěš! Dneska přijedou hosté z města, musíme k večeru nachystat stůl. A natrhej ještě kytky!
Položila jsem vědra na zápraží, snažíc se nerozšplíchnout cennou vodu. Upravený starý zástěra pro otření rukou, zamířila jsem k okraji vsi. Bylo mi teprve dvaadvacet, ale připadalo mi, že mě vše podstatné v životě už minulo. Dvanáct let nazpět, po smrti rodičů, mě vzala statkářka ke službě za jídlo. Byla jsem vychrtlé, zbité děvče se zaraženým pohledem. Vyrostla však ze mě mlčenlivá a statná dívka s dlaněmi ztvrdlými prací, ze kterých zmizel poslední záblesk světla.
Dřela jsem od rána do noci, až mi hučelo v hlavě a nohy pálily pod tíhou. Štípala jsem dřevo v dešti, dojila vymrzlé kozy v chlívě, zadělávala hlínu na pec, prala v ledové řece, dokud mi prsty neodumřely zimou. Během žhavých letních dnů jsem na zahradě trhala plevel pod vonícími keři rybízu a malin, co visely přímo před očima, slaďounce lákavé jedinou odměnou byla žahavá rána od majitelky, pokud bych některý snědla. Naučila jsem se raději nikam nedívat, rvát plevel s nasupěním a kousat se do rtů, abych nebrečela. Snažila jsem se dělat vše co nejlíp, aby mi paní aspoň na chvíli dala pokoj. Večer mi sotva dýchala záda, unavená a vyprahlá prací, ale Dita trpělivě snášela všechno.
Každou sobotu jsem roztápěla lázeň. Tahala na sobě těžké necky s vodou z řeky, rozpalovala kamna do vypětí, až jsem v očích viděla mžitky. V té husté páře jsem drhla majitelce záda tvrdou žínkou, až mi bylo na omdlení. Stařena mě popoháněla, tahala za bok, někdy mě mrzoutsky plácla po tváři a nazývala mě tahačkou. Neznala jsem jiný život a ani mě nenapadlo toužit po změně. Vyrostla mezi štíty ticha; stěna beznaděje mezi mnou a světem rostla rok po roku výš a silněji.
Jednou, když jsem na lavičce v předsíni leštila vysoké zrcadlo, statkářka zamyšleně povídá:
Dito, co kdybych tě provdala? Chtěla bys to?
Slezla jsem, vyždímala hadr a pokrčila rameny:
Záleží na vás.
Anebo zůstaneš stará panna?
Je to jedno.
No jo, vždyť je to lepší… poklepala mě stařena po rameni. Děti jsou jen trápení, brekot a shon. S takovým zadkem bys napekla třeba deset!
Dál ale přemýšlela nahlas, jestli mě má pustit, nebo si nechat dobrou pracovnici. Rozhodnutí odkládala na jindy.
V mém nitru nezarezonovalo nic nedokázala jsem toužit ani snít. Být mezi lidmi, stát opodál, byla pro mě samozřejmost. Zvykli si na mojí chladnou krásu, žádný hoch už o mně nesnil. Starý kočí Josef jednou řekl: Dita není pro lidi, ta je pro Pána Boha.
Ale pak, jak se to v životě stává, přišla změna.
Začalo to začátkem června, kraj byl už zelený a šťavnatý. Na statku čekali hosty. Mladá paní, bledá, churavá dcera majitelky, měla přijet s nápadníkem z Prahy. Vypravili mě na louku natrhat kopretiny do salonu. Když jsem sestupovala bosa po trávě, zastoupil mi cestu cizí mladý muž. V zeleném vestičku na bílé košili, v černých lakýrkách, co se blýskaly i za šedivého dne. Měl drzý pohled a učesaný patku světlých vlasů, uhlazený pomádou. Jmenoval se Radek kočí z vedlejšího statku, přijel s panem doktorem.
Dobrý den, krásko, usmál se líně, sjel mě očima od hlavy k patě, zvlášť se zasekl na mých pevných pažích a vysokých ňadrech napnutých pod vybledlým svetrem.
Ani jsem na něj nepohlédla. Mávla jsem mlčky stranou, abych prošla okolo, ale on mi zatarasil cestu znovu.
Co stojíš? zeptala jsem se tiše, dívajíc se k zemi.
Jak se jmenuješ?
To ví, kdo mě znát má, odpověděla jsem a minula ho jako kůl u cesty.
Radek ale neodcházel. Začal jezdit pravidelně s hostem. Slyšela jsem jeho hlas na dvoře, cítila jeho pohled na svém těle, když jsem myla nádobí či bílila zídku. Často se motal kolem, tu u studny, tu v kůlně. Různě se mě snažil zdržet, říkal oplzlé vtipy, jednou mě zkusil plácnout, ale já vždycky ustoupila mlčky, jako by nebyl. Jednou, když jsem šla pro mouku do prázdné sýpky, vyskočil ze stínu a chytil mě v pase. Ani jsem nezakřičela. Nějaký reflex ve mně zapracoval odstrčila jsem ho tak silně, že spadl hlavou o sloup. Nepolekala jsem se, jen jsem se na něj shlédla a tiše řekla:
Tak jsi dopadl
Upravila jsem si šátek, oklepala kabát a odešla. Radek zůstal sedět a díval se za mnou; v jeho očích probleskla nejen bolest, ale i zvláštní zvědavost. Nebyl zvyklý na holky, co by ho odmítly.
A já? Ne, že bych byla úplně lhostejná, ale neměla jsem k Radkovi žádné city ve smyslu dívčí touhy. To, co ve mně probudil, bylo spíš nové poznání; on byl pouhým spouštěčem. Přesto jsem najednou začala častěji a bezdůvodně usmívat. Chtěla jsem zase pocítit to podivné mravenčení, co ve mně svým počínáním vyvolal. Vstávala jsem brzo a pozorovala mlhy nad loukami, dojila krávu, dívala se dlouho na vycházející slunce, jak se kapky rosy třpytí v trávě. Toužila jsem padnout do té zeleně a smát se z plnosti života. Ani jsem nevěděla, co vlastně chci snad jen žít, prostě být. A pak jsem si zase sebe sama okřikla a utíkala za prací.
Radkovo dvoření k ničemu nevedlo leda že si jednou vynutil polibek a ihned ode mě schytal pořádný pohlavek. Rázem ho přešla chuť zkoušet to znovu. Ale ta jeho vytrvalost se mnou otřásla. Jednou, když jsem vylévala vodu z věder a zjistila, že mi s tím chce pomoci, usmála jsem se na něj poprvé zpod obočí; jindy jsem ho dlouho pozorovala z okna, když se babral s koňmi. Nic to ještě neznamenalo, ale Radek neztrácel naději. Ale náš příběh byl-li to vůbec příběh netrval dlouho.
Jednoho dne se Radek zastal kluka přistiženého při krádeži v panském poli. Paní statkářka poručila, aby ho kočí zbičoval. Když jsem to spatřila, tělo mi začalo třást. Rozběhla jsem se, chtěla jsem tu ránu schytat místo chlapce, ale kočí mě odstrčil. Popadla jsem poleno a chtěla jím praštit zezadu. Všichni ztichli. A tehdy tam vtrhl Radek, vyrval kočímu důtky a vrazil mu s nimi do brady.
Táhni odsud! Všechno paní řeknu! Zmiz!
Ženy utíkaly k plačícímu chlapci, ptaly se ho na jméno, utěšovaly ho. Chlapec pověděl, že mu včera zemřela máma Už není, vzlykal.
Dotklo se mě to jako rána cihelnou, vše z dětství vyvřelo v návalech vzpomínek, bolest udeřila do srdce. Strhla jsem ze sebe roztrhaný korálek s křížkem a stažená do svého kutlochu jsem padla na postel, propukla v pláč. Celá jsem se třásla, prsty zaťaté do peřiny. Bulela jsem lítostí, zlobou, touhou po něčem, co jsem nikdy nezažila a ani nevěděla, jak pojmenovat.
Radek mě našel. Přisunul se ke mně do pokoje, beze slov mě objal. A já poprvé v životě nikoho neodstrčila. Přitiskla jsem se k němu, cítila horkost mladého silného těla a najednou všechno ztichlo. Slyšela jsem jeho dech a šeptla jsem:
A co je tam za lesem? Co je dál?
Město, odpověděl, trochu zmatený otázkou. Velké město, obchodní domy, kostely.
A dál?
Další město. A ještě kus a prý moře. Někde daleko.
Zmlkla jsem. Nikdy jsem moře neviděla. Ani řeku neumím přeplavat. Ale teď jsem po něm zatoužila. Pryč odtud, kde mě bili, kde jsem dřela do krve, kde mi říkali tahačka. Zatoužila jsem být člověkem. Otočila jsem se k Radkovi a vzala jeho obličej do svých suchých dlaní, dívala se mu do očí jako nikdy předtím:
Vezmeš mě s sebou? Vezmeš si mě?
Radek znejistěl. Byl lehkovážný, rád machroval, ale k žádnému závazku neměl odvahu. Vymlouval se, že je třeba počkat, nachystat peníze, že to není jednoduché. Už jsem ho neposlouchala. Jakoby se ve mně přetrhla stavidla a radikálně jsem se změnila byla jsem odvážná, netrpělivá, rozhodnutá. Sama jsem ho líbala, sama ho zvla i hladila; bylo mi jedno, co si kdo pomyslí hlavně nebýt sama a být s ním. Té noci mi upadl dětský medailonek; nechala jsem ho v prachu. Tak to asi mělo být, řekla jsem tiše s divokým klidem.
Radek přijel ještě dvakrát. Scházeli jsme se potají ve stodole, v sadu v křovinách. Kvetla jsem štěstím, kráčela jsem svižně, dívčí hlavou vztyčenou; oči mi zářily a na lících byl nezkažený ruměnec. Po letech jsem se znovu naučila smát.
Pak náhle přišel konec. Svatba se uskutečnila u paní domácí s velkou parádou, ženich odvezl mladou paní do Prahy a Radek samozřejmě s nimi. O mém osudu mi řekla až kuchařka lítostivě: Odjel s pánem, Ditko. Hledej ho, kde chceš…
Čekala jsem. Každý večer jsem chodila ke vsi, zírala do mizící cesty v lese. Stála jsem tam celé hodiny s rameny zkříženými na hrudi a čekala, než spadne tma a nevyjdou hvězdy. Přestala jsem jíst, přestala spát. Obličej mi prokoukl až do průsvitnosti, oči propadlé, ale hořely bláznivou vírou. Božena na mě pokřikovala, házela po mně mísou, a já se jen bezvýznamně usmívala. Rázem jsem si byla jistá: vrátí se. Musí přeci přijít zpět. Cítila jsem to v každém úponu těla.
Přešlo horké léto, přišel dešťový podzim. Dívala jsem se ráda na vzdálený horizont, kde les dotýkal nebe. Cítila jsem, že když vydržím čekat dostatečně dlouho, vrátí se. Neslyšela jsem ani rady, ani soucitné slova. Věděla jsem jistě, že jej ke mně nechtějí pustit zlé síly, ale když se svět rozsvítil vzpomínkami na dny s Radkem, byla jsem přesvědčena, že i on si musel přát totéž. Věřila jsem, že stačí být trpělivá. Nemluvila jsem skoro vůbec, v tváři setrvale soustředěný výraz, v práci jsem byla ještě zuřivější. Každá volná chvíle byla ponořená do mlčenlivého zasnění. Dny i léta se spojily v beztvarou hromadu. A já čekala.
Jednou, na konci října, když už byly stromy holé, jsem při práci na záhonu náhle zvedla hlavu. Na kraji pole, u lesa, se objevil osamělý muž. Srdce mi poskočilo až do krku. Myslela jsem, že je to Radek. Popadla jsem rýč a rozběhla se, nevnímajíc chlad, mávala rukama a volala jeho jméno ochraptěle:
Počkej! Počkej!
Muž se ani neotočil; asi mě neslyšel. Dohnala jsem ho až k rozvodněnému potoku a pobíhala po břehu. Plavat neumím a on byl už pryč na druhé straně. Postavila jsem se na kládu a žhavě hleděla za vzdalující se siluetou. Bála jsem se plakat, abych ho neztratila. Teď už nebyl rozeznatelný, splýval s okolím, pak zůstal jen obzor.
Objevila mě paní od sousedů, která okopávala maliníky.
Co tu sedíš? Proč jsi běžela?
To byl Radek, povídám potichu, aniž bych se otočila.
Jaký Radek?
Kočí… jezdil dřív s mladým pánem.
Z vedlejšího statku? A co na něho čekáš?
Čekám na něj.
Ale nač, proboha? Já slyšela, že už je dávno ženatý; žije v Ostravě; má hromadu dětí, sám už je chromý, při havárii přišel o nohu. Leží, nikam nechodí, jsou na mizině… Možná už to má za sebou. Proč se směješ?
Cha cha cha! rozesmála jsem se v trávě, rozcuchané vlasy ve tváři, sukně nad koleny bílých jako tvaroh. Smála jsem se těžkým, zraněným smíchem.
Chudáku, ještě se směje! žena se rychle pokřižovala. Ten už je dávno pod kytkama, a ona ho čeká…
Vždyť byl mladý, hezký, zdravý, ukázala jsem sama na sebe prsty, v očích planul horečný lesk. A víš, kdo jsem já?
Kdo?
Jeho žena. A děti zatím nemáme, nebyla jsem ještě těhotná.
Ty jsi praštěná… Vždyť od té doby uběhlo snad třicet let! Jemu je už k padesátce! žena mě popadla za paži. Pojď domů.
Já se smála, dívajíc se na ni ztracenýma očima:
Proč jsi mi lhala? Proč?!
Sousedka pomyslela: Chudák, je prostě pomatená, ať ji Bůh vede rychle odešla pryč.
Od té doby mě vesničané začali brát za bláznivou. Přestala jsem plakat, už nečekala v zoufalství. Pracovala jsem na zahrádce ještě divočejší než dřív a ve volných chvílích seděla na zápraží, hledíc k lesu, za kterým podle mě šumělo moře. Z mých očí sálal vnitřní klid a prázdnota, že se každý raději křižoval a obešel mě obloukem.
Dokud mě stáří úplně nesešrotovalo, i v červnových poledních, když byl vzduch jako med, jsem se oděla čistou košilí, učesala dlouhé vlasy poseté šedinami, vyšla na louku a dívala se do dálky, tam, kde se věčně modrá linie lesa slévá s nebem. Stála jsem nehnutě, už nehezká, ale v postoji byla jakási dávná trpělivost a jistota, jakoby mé tělo vrůstalo do země a čekalo, ne roky ale celá staletí. Když se někdo slitoval a ptal se, koho čekám, šeptla jsem tichounce, s jemným úsměvem:
Své štěstí. Je tam, za lesem. Radek slíbil, že dnes přijede.
To je ale bláznivá! Chudák ženská!
A jen vítr šuměl v korunách stromů, řeka spěšně nesla své věčné vody, a někde daleko, kdesi za lesy, městy a poli, hučelo moře, o kterém jsem nikdy neslyšela víc než to podivné, lákavé slovo.
Dveře světnice zavrzaly přišla Helena přiložit do kamen. Prázdný pohled, všechno barvy už dávno zmizely.
Tak co? Nožky bolí? zeptala se Helena.
Moje ústa šeptala něco nejasného. Přistoupila blíž.
Cože? Slyším špatně!
umřít by bylo nejlepší… Už nepřijde. Zbývá už jen umřít…