Pohodlná manželka
Martino, slyšíš mě? ozval se hlas Petra. Zněl vyrovnaně, skoro úředně, jako by oznamoval, že došel chleba.
Martina stála u okna a dívala se ven na dvůr. Na kraji stál starý jeřáb, který zasadila třiadvacet let zpátky, první jaro po nastěhování. Od té doby se strom rozrostl, rozkošatil a zpevnil. Právě teď si na to Martina vzpomněla.
Slyším, odpověděla.
Chci, abys tomu rozuměla správně. Neznamená to, že je všechno špatně. Prostě to tak dopadlo.
Otočila se. Petr seděl za stolem, ruce složené před sebou jako na schůzi. Bylo mu šedesát jedna, byl mohutný, dobře oblečený, měl postoj člověka, který už nemusí řešit peníze. Znala tohle jeho vyraz dvacet šest let. Viděla, jak se mračí před důležitým rozhovorem, jak poklepává prsty, když je nervózní. Tentokrát ale neklepal. Bylo to zvláštní.
Prostě to tak dopadlo, zopakovala jeho slova. To je všechno?
Martino, nemusíš být taková…
Jaká?
Zvedl se a přešel kuchyní. Byla to velká, světlá kuchyň, vybírali ji spolu před osmi lety. Martina tehdy dlouho řešila barvu dvířek. Chtěla krémovou, Petr trval na bílé. Nakonec ustoupila. Ustupovala často.
Nemusím ti nic vysvětlovat, řekl. Ale přesto vysvětluju. Protože si tě vážím.
Vážíš.
Ano. Měli jsme hezký život. Všechno jsme měli. Děti vyrostly. Nechci, aby byl kolem toho rozruch.
V hrudi ji něco ztížklo, tupé a těžké. Ne bolest, spíš ten druh otupělosti, jaký člověk pocítí, když mu dochází opravdu velká věc, na jejíž dosah si ještě nezvykl.
Ty odcházíš, řekla. Neptala se, jen to vyslovila.
Odcházím, potvrdil. Na chvíli. Potřebuju čas.
Čas, zopakovala. Všimla si, že to už dnes potřetí zopakovala jeho slovo. Jako by si je musela přesadit na jiné místo, aby jim lépe rozuměla.
Petr k ní přistoupil a chtěl ji chytit za ruku. Lehce ustoupila. Skoro neznatelně. Ale on si toho všiml.
Nezlob se, řekl.
Nezlobím se.
Martino…
Nezlobím se, Petře. Jen myslím.
Postál chvíli u ní, pak kývl a odešel z kuchyně. Slyšela, jak chodí po ložnici, bouchá dvířky skříně. Něco si balil. Ne všechno, jen část. Na chvíli, řekl. Dívala se na jeřáb a napadlo ji, že ho už začali ozobávat ptáci. To znamená, že přijde zima brzy. To říkávala její máma. Máma zemřela před sedmi lety a Martina na ni pořád někdy myslí, chtěla by zavolat. Pak si vzpomene.
Bylo jí osmapadesát.
***
Druhá den přijela bez ohlášení její kamarádka Olga. Ozvala se až pod domem.
Otevři, jsem dole.
Olgo, nejsem oblečená.
Obleč se. Čekám.
Olgu Koubkovou znala Martina už z VŠ. Sedmatřicet let přátelství, když to spočítala poctivě. Olga byla hlučná, přímá, trochu neomalená. Před třemi lety se sama rozvedla, nejdřív hodně plakala, pak ze dne na den přestala a otevřela si v Brně obchůdek s výtvarnými potřebami. Vydělávalo jí to sice málo, ale pravidelně, a Olga tvrdila, že se cítí líp než za posledních deset let.
Seděly spolu v kuchyni. Olga ji rovnou v předsíni objala, dlouze, opravdově, a Martina cítila píchání v očích, ale neplakala.
Povídej, řekla Olga, zatímco zalévala čaj.
Však už víš.
Chci to slyšet od tebe.
Martina pověděla stručně, bez podrobností. Petr řekl, že odchází. Na chvíli. Potřebuje čas. Neptala se, ke komu. Ne proto, že by ji to nenapadlo. Ale když se nezeptá, zůstává to ještě chvíli nedořečené.
Ani ses nezeptala, ke komu? Olga se na ni podívala zkoumavě.
Ne.
Martino…
Ano?
Tušíš to?
Ticho. Ve dvoře někdo smál a povídal, život šel dál v klidu, netečně.
Tuším, řekla Martina. Jeho asistentka. Kristýna. Je jí dvaatřicet.
Olga chvíli mlčela. Pak tiše:
Jak dlouho?
Nevím přesně. Rok? Možná víc. Něco jsem vnímala. Ale nechtěla jsem tomu dát prostor v myšlenkách.
Proč?
Martina se dívala na hrnek v ruce. Hezké hrnečky, z té sady, kterou si přivezli z Prahy před deseti lety. To byl dobrý výlet. Petr tehdy ještě vtipkoval, držel ji za ruku na Karlově mostě.
Protože když o tom začneš přemýšlet, musíš něco udělat, řekla po chvíli. A já nevěděla, co. Dvacet šest let nepracuju, Olgo, chápeš? Nejdřív děti, pak dům, a pak… prostě to nějak tak bylo.
On tě živil.
Ano. On zajišťoval. Já se starala o domácnost, o děti, o jeho rodiče, když byli nemocní. Byla jsem… hledala správné slovo byla jsem součástí jeho života. Důležitou součástí. Myslela jsem si to.
A teď si to už nemyslíš?
Myslím, že jsem byla pohodlnou součástí. Mluvila klidně, bez hořkosti, prostě konstatovala. Byla jsem pohodlnou manželkou. Nehádala jsem se. Všechno jsem přijala. Kuchyně bílá, ne krémová. Dovolená na horách, ne u moře. Večeře v osm, ne v sedm. Všechno podle něj.
Olga mlčela, což bylo u ní vzácné.
Zlobíš se? zeptala se Martina nakonec.
Ne. Zatím ne. Možná později.
A teď?
Martina přemýšlela. Hlas ve dvoře utichl. Jeřáb stál nehnutě.
Snažím se vybavit, co se mi líbí, řekla tiše. Kromě tohohle domu. Kromě jeho způsobu života. Co mám ráda já sama. A zjišťuju, že to nedokážu hned říct. Je to zvláštní.
Olga položila svou ruku na její. Tentokrát beze slov. Někdy je to nejlepší.
***
Za tři dny zavolala dcera. Hana žila v Brně, s mužem a dvěma dětmi. Bylo jí čtyřiatřicet, vždy byla spíš tatínkova holka, praktická a rozhodná.
Mami, táta mi to řekl. Jak jsi na tom?
Dobře.
Mami. Dobře není odpověď.
Hani, fakt jsem v pořádku. Přemýšlím.
O čem myslíš? V Hančině hlase byla zvláštní napjatost, která znamenala, že už se přiklonila na jednu stranu, jen to zatím neříká.
O různých věcech.
Táta říká, že je to dočasné. Že potřebujete jen trochu…
Hani, přerušila ji Martina, klidně ale pevně. Nechci to řešit přes tebe, ani přes Radima. Je to mezi mnou a tátou, ano?
Pauza.
Dobře, řekla dcera. Pak už jemněji: Jsi tam sama?
Ano. Ale není mi zle.
Mám přijet?
Není třeba. Když budu chtít, řeknu.
Položila telefon a několik minut jen seděla v křesle. Radim, syn, žil v Praze. Zatím nevolal. To bylo typické. Radim se složitým rozhovorům vždycky vyhýbal. Měl svůj pracovní režim, své mami, víš přece, já mám teď projekt.
Chápala ho.
Prošla se bytem. Čtyři pokoje, prostorná chodba, dvě koupelny. Všechno pěkné, všechno na svém místě. Vždy udržovala domácnost v pořádku. Na oknech živé květiny, žádná umělá dekorace. Závěsy měnila podle ročního období. Z kuchyně se linula příjemná vůně sama si míchala levandulové sáčky a dávala je do koutů.
Byt byl krásný. Ale cizí.
Ne, ne cizí vlastně jako muzeum. Pečlivě zařízené muzeum, kde každá věc je správně, ale dohromady ti to nic neříká o tom, kým jsi.
Zastavila se u knihovny. Na střední polici pár jejích knih. Hlavně ty, co dostala. Kuchařky. Několik románů. Starý svazek Seiferta, ošoupaný ještě z vysoké. Vzala ho, otevřela, četla pár veršů. Něco se v ní pohnulo.
Básně nečetla dobrých dvacet let. Nebyl čas.
***
Petr volal za týden. Jeho hlas měl mírně provinilý podtón, ale byl pevný jako když už vše rozhodl a jen plní formality.
Martino, musíme si promluvit.
Mluv.
Nejlépe osobně.
Kdy ti to vyhovuje?
Chvíli ticho. Asi čekal výčitky, slzy, otázky. Nic z toho mu nedala.
Zítra ve dvě? Přijdu domů.
Dobře.
Přišel přesně včas, byl přesný typ. Pustila konvici s vodou ne proto, že chtěla navodit pohodu, ale potřebovala se něčím zaměstnat.
Vypadáš dobře, řekl, jak usedal.
Děkuju.
Martino, nechci, abys myslela
Petře, bez omáčky. Co chceš říct?
Zarazil ho její tón.
Chci rozvod, řekl. Oficiálně. Jsme dospělí, není důvod to protahovat.
Dobře.
Opravdu?
Nebudu ti to komplikovat.
Myslím na tebe. Byt zůstane tobě. Budu ti posílat peníze. Nebudeš nic potřebovat.
Budu ti posílat peníze, zopakovala. Zase to opakování; asi si na to teď zvykla.
No ano. Vždyť jsi nepracovala. Musíš z něčeho žít.
Konvice začala vařit. Nalila čaj. Klidně, beze spěchu.
Pamatuješ, když tvá máma tři roky stonala? Každý týden jsem k ní jezdila, píchala jí injekce, sháněla léky, mluvila s doktory. Ty jsi byl v práci.
Jasně, že si pamatuju.
A když Hana čekala druhé dítě a bylo jí zle? Měsíc jsem jim vařila, uklízela, vstávala v noci ke staršímu.
Martino, kam tím míříš?
K tomu, že jsi řekl: budu ti posílat peníze, jako bys mi prokazoval milost. Jako bych celou dobu nic nedělala a jen seděla na tvém krku.
Zalapal po dechu. Chvíli mlčel.
Nemyslel jsem to tak.
Já vím, co jsi myslel. Chtěl jsi vypadat, že se staráš. Sedla si naproti. Petře, opravdu se nezlobím. Ale nebudu předstírat, že mi dáváš milodary. Oba víme, že je to jinak.
Dlouho jí hleděl do očí. Pak se mu pohled trochu změnil. Zmizela ta jeho neotřesitelná jistota.
Změnila ses, řekl.
Za týden?
Ano, za ten týden.
Vzala hrnek. Pila čaj malými loky. Venku na dvoře někdo krmil holuby. Stará paní v modrém kabátě. Vídala ji denně, ale jméno neznala.
Peněz se nevzdávám, řekla Martina. Chci svůj podíl ze společného, to je fér. Ale nechci, abys mi posílal peníze jako kapesné.
Martino…
Počkej. Dvacet šest let jsem vedla domácnost, nepilovala tě, nedělala scény, nevyžadovala větší pozornost, než jsi sám chtěl. Pořádala jsem hostiny, starala se o děti, vítala tvé kolegy a smála se tvým vtipům, co jsem slyšela asi stokrát. Odsunula jsem svoji kariéru, když jsi řekl: Martino, proč bys chodila do divadla? Já tě uživím. Přistoupila jsem na to. Klině. Nelituju. Ale pojďme tomu říkat pravým jménem byla to práce. Odvedla jsem ji dobře.
Kuchyně ztichla. Petr se díval do stolu.
Nikdy jsem neřekl, že jsi něco dělala špatně, procedil pak.
Řekl jsi, že se o mě postaráš. Jako o dítě. Nejsem dítě, Petře. Je mi osmapadesát.
Vstal, přešel k oknu. Jeřáb na dvoře stál červený a klidný.
Máš pravdu, řekl tiše. Máš pravdu, Martino.
Nebyla si jistá, jestli to znamená něco zásadního.
Dohodneme se s advokáty normálně, bez hádek, pokračoval.
Souhlasím.
Vzala si kabát. U dveří se ještě otočil.
Martino… já…
Nic neříkej. Jdi.
Dlouho po odchodu seděla u stolu, pak napsala Olze: Mluvili jsme. Jdu do rozvodu. Vše v pořádku.
Olga odpověděla obratem: Jsi silná. Přijď zítra do krámku, ukážu nové bavlnky, kdysi tě to bavilo.
Martina se usmála. Měla ráda vyšívání. Před třiceti lety, kdysi…
***
Další dva týdny žila zvláštně. Ne špatně, ne dobře. Jen zvláštně. Jako by ji někdo vyndal z rámu, ve kterém žila roky, a položil na stůl. Rám už není, ale kam dál je zatím nejasné.
Šla za Olgou do jejího obchůdku Nitka za jehlou malý krámek ve starší činžovní zástavbě na předměstí. Vonělo tam textilem a dřevem. Na policích příze, kanava, bavlnky, všechny možné výšivkové potřeby. Martina chodila kolem, hladila materiály. Moher. Bavlna. Hedvábné nitě. Něco v ní pomalu roztávalo.
Mrkni, podala jí Olga rámeček s napjatou kanavou. Pro začátečníky, nebo můžeš něco složitějšího.
To já umím.
Uměla. Před třiceti lety.
To se nezapomene.
Uvidíme, pošklebila se Olga.
Martina si koupila kanavu, nitě a jehly. Doma sedla k oknu, dlouho si prohlížela předlohu, a pak začala. První stehy byly kostrbaté. Vypárala je. Začala znovu, pomaleji, soustředěněji. Prsty si vzpomínaly čím dál lépe.
Vyšívala tři hodiny v kuse a nevšimla si, jak uteklo odpoledne.
Divné, prosté a dobré.
***
Radim se ozval až na konci října, už bylo půldruhého měsíce od rozhovoru s Petrem.
Mami, ahoj. Jak se máš?
Dobře. Ty?
Ujde to. Mami, chtěl jsem… mluvil jsem s tátou.
Radime…
Počkej, nejsem na jeho straně. Jen mi říkal, že jsi odmítla peníze. Je to pravda?
Ne tak úplně. Nevzdala jsem se podílu. Jen nechci, aby mi dával něco navíc, jako podporu.
Mami, to je praktické. Nejseš v práci, potřebuješ peníze…
Radime, je mi osmapadesát, ne osmdesát. Pracovat zvládnu.
A co budeš dělat?
Dobrá otázka. Divadelní fakultu, kterou opustila ve třetím ročníku kvůli svatbě, měla už za sebou. Tam cesta nevedla. Ale vždycky milovala jazyky. Francouzštinu znala dobře, kdysi. V posledních letech párkrát viděla francouzský film. Něco ještě rozuměla.
Zatím nevím. Ale něco určitě najdu.
Když budeš něco potřebovat, ozvi se.
Ozvu. A Radime… jsi dobrý syn. Jen mě, prosím, nespas.
Chvíli mlčel.
Dobře, mami. Volám zas.
Po hovoru prohledala staré skříně. Kdesi za zimními svetry ležel sešit s francouzskou slovní zásobou. Studentský. Otevřela ho opatrně. Písmo mladé, rozhodné. Skoro jako by ho psala někdo jiný.
Možná to tak bylo.
***
Advokát byl klidný starší pán jménem Karel Pavlík. Pozorně vyslechl Martinu, položil pár dotazů, pokýval.
Vaše práva jsou dobře zajištěná. Vše rozdělené napůl byt, chata, účty. Jde jen o techniku.
Já bych ráda byt. Jsem na něj zvyklá a Petr ho stejně chtěl nechat mně.
Pak manžel dostane kompenzaci v penězích, nebo podíl na chatě.
Přesně tak jsme se domluvili.
Karel Pavlík se na ni podíval přes brýle.
Je to vzácné.
Vím.
Připravíme papíry, bude to za měsíc.
Venku byl tichý listopad, bez sněhu, nízké nebe, těžký vzduch. Martina chvíli jen šla městem. Dál od domu. Dívala se po ulicích, po známém městě.
Byl to maloměstský život, bydleli v Pardubicích. Tady se narodila, poznala Petra, tu žila celý život. Znala tu kde mají nejlepší chleba. Kde roste planá jabloň. Kde v zimě posedávají kvíčaly.
Bylo to něco jejího. Malé, ale její.
Vstoupila do kavárny. Malá, klidná, dřevěné stoly. Objednala si kávu a jablečný koláč. Seděla u okna, nedívala se na nic zvláštního, jen byla. Popíjela kávu.
Dávno si to nedovolila jen být, bez úkolů, bez cizího rozvrhu.
U sousedního stolu dvě ženy v jejím věku povídaly, smály se. Jedna měla nápadný šátek, druhá kulaté brýle. Martina si pomyslela tak vypadá člověk, který prostě žije. Směje se, nosí barevné šátky.
Dopila, nechala dýško a vyšla do ulic.
***
V prosinci volala Hana. Tentokrát jinak, klidněji.
Mami, přijedu na Silvestra. Sama. Bez Tomáše a dětí. Můžu?
Jasně. Co oni?
K jeho rodičům. Řekla jsem, že chci k tobě. Pauza. Mami, byla jsem na začátku blbá. Myslela jsem, že vás nějak přesvědčím, že lze dát vše dohromady. Později jsem si uvědomila, že je to vaše věc.
Hani…
Nech mě to dopovědět. Myslela jsem, že tě to položí. Že se sama nezvládneš. Byly jsme zvyklé, že táta vše rozhoduje a ty jsi pořád zadrhla se.
Ve stínu? podotkla Martina.
No ano, nějak tak. Ale ty jsi nezpanikařila. A mě to změnilo.
Co změnilo?
Začala jsem přemýšlet, co chci já. Ne Tomáš, ne děti já sama. Zní to sobecky.
Ne, tak to nezní.
Vážně?
Vážně. Hani, tomu se říká znát sám sebe.
Hodinu si pak povídaly. O dětech, o Hance, o práci, o tom, že by chtěla začít malovat, ale nikdy si na to nedala čas. Martina ji poslouchala, cítila přitom vřelé, zvláštní poznání. Jako by v dceři zahlédla sebe ne tu, kterou byla, ale tu, kterou by se ráda stala.
***
Hana přišla 29. prosince. Přivezla víno, sýr, legrační bačkory. Ozdobily spolu stromek, pouštěly staré písničky, které Martina našla na internetu. Hana se smála jejím pokusům ovládnout aplikaci, Martina se smála s ní.
Bylo to dobré. Skutečně dobré.
Na Nový rok pozvaly také Olgu. Olga přinesla domácí koláče a obří sklenici vlastních nakládaných okurek. Seděly ve třech u stolu, pily víno a bavily se. Ne o Petrovi. O cestování. Olga snila o Šumavě, Hana o moři, Martina prohlásila, že by ráda do Paříže.
Do Paříže? vykulila Olga oči.
Učila jsem se francouzsky. V mládí. Chci zjistit, co mi zbylo.
Sama?
Asi ano. Nebo s někým. Uvidím.
Hana se na matku zadívala a usmála.
Změnila ses, mami.
Jsi druhá, kdo mi to říká.
První byl táta?
Ano.
A jak to znělo od něj?
Martina se zamyslela.
Jako výčitka. Jako bych zkazila nějaká pravidla.
A teď?
Teď je to nejlepší kompliment.
Olga zvedla skleničku.
Na ženy, které zkazí pravidla, pronesla.
Připily si. V ulicích už duněl první ohňostroj. Martina poprvé za dlouhá léta cítila, že vstupuje do nového roku sama za sebe. Ne za někoho. Za sebe.
***
V lednu se přihlásila na kurz francouzštiny ve městě. Malá jazyková škola, pět minut od domu. Ve skupině dva studenti, čtyřicetiletá paní chystající se na stěhování a důchodce, pan Vladimír, který snil o tom číst Camuse v originále.
To je chvályhodné, usmál se mladý lektor Marek, překvapený složením skupiny.
Všechno, co člověk dělá pro sebe, je chvályhodné, odpověděl Vladimír s důstojností.
Martina v duchu souhlasila.
Francouzština šla ztuha. Pamatovala si víc, než čekala, ale pořád chybovala. Byla zvyklá být dobrá a najednou musela začít od začátku.
Po třetí hodině si ji Marek podržel.
Paní Martinová, máte skvělou výslovnost. Odkud?
V mládí jsem studovala.
Pokračujte. Je to důležité.
Šla domů a přemýšlela. Dobrá výslovnost. Bylo to v ní. Jen to nikdo nepotřeboval.
***
Rozvodové dokumenty podepsali v únoru. Bez zbytečných slov, v advokátní kanceláři. Petr byl unavený, ona podle jeho pohledu jiná, než čekal.
Jak se máš? zeptal se na chodbě.
Dobře.
Opravdu?
Ano.
Zahlédla v něm cosi podivně nejistého, snad dezorientovaného.
Přihlásila ses někam? Olga říkala…
Na francouzštinu. A na akvarel.
Na akvarel? Nikdy jsi nemalovala.
Nikdy ne. Ale teď chci.
Kývl. Už v kabátě u dveří se zastavil.
Martino. Já… zadrhl se.
Petře, jsi dobrý člověk. Jen jsme si nepadli. Nebo jsme si padli, ale každý jinak. Buď šťastný.
Dlouho se na ni díval. Pak odešel.
Stála chvíli na chodbě. Za skleněnými dveřmi ulice, únor, sníh, lidé spěchali. Normální den. Po dvacet šestiletém manželství se rozvedla. Bylo by to mohutné. Bylo to však tiché.
Vyšla ven. Cítila vůni sněhu a něčeho nového. Zvedla tvář k obloze, sníh byl jemný, rozplýval se na kůži.
Šla domů, pomalu, parkem.
***
Akvarel byl těžší než francouzština. Barvy tekly jinam, listy se kroutily, kombinace utíkaly do šedě. Lektorka, paní Světlana, padesátnice s věčně špinavými prsty, se dívala na její úsilí vlídně.
Nesnažte se barvu řídit, poučovala. Nechce být řízena.
A co chce?
Chce důvěru. Dejte vodu. Dejte barvu. A nechte ji žít.
Martina zkoušela. Nešlo to. Pak šlo trochu lépe. Listy schovávala do desky. Byly kostrbaté, ne dokonalé. Ale byly její.
Jednou se Světlana zastavila nad ní. Kreslila jeřáb z okna rudé bobule, tmavé větve, šedá obloha.
To je skutečné, řekla Světlana.
Je to kostrbaté.
Kostrbaté a skutečné se nevylučuje.
Podívala se na jeřáb. Na papíře byl jiný. Ale byl to její jeřáb. Ten, jak ho viděla, ne jaký skutečně je. Jaký cítila.
Důležité a nové zjištění.
***
Na jaře přijela Hana s dětmi a manželem na týden. Večer s dcerou povídaly v kuchyni, když děti už spaly.
Jsi šťastná? zeptala se Hana.
To je složitá otázka.
Proč?
Myslela jsem, že vím, co je štěstí pěkný dům, rodina, pořádek. Teď… nevím. Je mi dobře, ale to není totéž.
Co to je?
Chvíli přemýšlela.
Probuzení, kdy den patří mně. Ne něčí rozvrh, ne něčí potřeby. Mně. Zní to divně?
Ne, zašeptala Hana.
Myslíš víc na sebe?
Ano. Přihlásila jsem se na malování. Jako ty.
Opravdu?
Akvarel. V neděli dopoledne. Tomáš byl nejdřív naštvaný, pak si zvykl.
Martina se na ni dívala. Čtyřiatřicet, chytrá, trochu uzavřená, pořád v manželově stínu. Jako ona sama kdysi.
Hanko… Nemusíš jít stejnou cestou jako já.
Neboj, učím se od tebe.
Opravdu?
Udělala jsi věc, kterou bych si nedovedla představit. Nezhroutila ses, ani ses nenechala zachraňovat. Prostě jsi začala žít. Znova. V osmapadesáti.
Martina mlčela.
Netušila jsem, že to zvenčí vypadá takhle, špitla.
Přesně tak.
A uvnitř? Víš jak? Je to strašidelné. Později. Protože si uvědomíš, že o polovině sebe nic nevíš. Po třiceti letech nedokážeš jistě říct ani oblíbenou barvu.
A teď už to víš?
Vím. Modrou. Tu z akvarelu.
Hana se usmála. Ještě chvíli mlčely. Potom dcera vstala a objala matku. Pevně, jako to udělala kdysi Olga.
Mami, jsi skvělá.
Ty taky.
***
V létě navrhla Olga cestu na Šumavu. Na deset dní, v malé skupině, organizovanou, ale volnou, s chatkami a časem na vlastní program.
Nikdy jsem necestovala bez Petra, řekla Martina.
Právě proto tě zvu.
Olgo, nejsem na batohy a stany zvyklá.
Chatky jsou pohodlné, sprcha samozřejmostí. Jedeš?
Dumala tři dny. Pak kývla.
Šumava byla jiný svět. Jezera, kde se obloha odrážela ještě krásněji. Borovice, rovné a vysoké jako sloupy, ticho plné zvuků, ptáků, vody, větru.
Martina si vzala akvarel.
Malovala každé ráno, když ostatní ještě spali. Seděla u vody, dívala se a malovala. Listy byly nedokonalé, ale opravdové. Cítila to. Ne hlavou, ale někde uvnitř.
Čtvrtý den u jezera pochopila důležitou věc.
Nemyslela na Petra. Ani trochu. Ne proto, že by si to zakázala. Protože už nebylo na co myslet. Příběh skončil. Ne urážkou nebo odpuštěním, prostě skončil. Jako kniha, kterou odložíš a vezmeš další.
Bylo to nové. Bylo to dobré.
Olga nakoukla přes rameno.
Je to pěkné, ocenila.
Opravdu?
Fakt. Klidně bych to pověsila na zeď.
Martina se na akvarel zadívala. Jezero, borovice, ranní mlha. Trochu rozmazané, trochu křivé. Živé.
Možná ho pověsím, usmála se.
***
V září jí bylo devětapadesát. Oslavila to malou večeří. Olga, sousedka Ivana, kterou nečekaně poznala v zimě, a dvě ženy z kurzu akvarelu. Hana volala z Brna přes video, ukazovala děti, ty křičely všechno nejlepší, babičko, mávaly vlastnoručně malovanými přáníčky.
Martina si říkala: takhle to má být. Ne tiše a spořádaně, ne podle plánu hlučně, trochu chaoticky, ale živě.
Radim poslal koruny a krátkou zprávu: Mami, všechno nejlepší. Brzy přijedu. Martina se usmála. Radim je prostě svůj.
Olga zvedla skleničku.
Na Martinu. Na ženu, která za rok našla samu sebe.
Vždycky jsem sebe byla, namítla Martina.
Nebyla, řekla Olga upřímně. Teď už ano.
Nepřela se. Možná má Olga pravdu.
***
V říjnu pověsila na stěnu svůj šumavský akvarel. Do rámu. Nad gauč v obýváku.
Dosud tam visela velká reprodukce, kterou vybral Petr. Něco neutrálního, hezkého, bez názoru. Sundala ji, uložila do komory. Pověsila svou krajinku.
Stála před ní a myslela: Není to dokonalé. Ale je to moje. Já to namalovala. Já to viděla. Já to cítila.
A tohle je asi ta skutečná hodnota. Ne krása ale vlastnictví.
Stála před akvarelem dlouho. Pak zazvonil telefon. Neznámé číslo.
Haló?
Paní Martinová? Tady Marek z jazykové školy. Nezlobte se, číslo jste nechala pro kontakt. Zahajujeme konverzační klub. Středy večer, jen francouzština. Bez gramatiky, jen povídání. Máte zájem?
Podívala se na akvarel. Modré jezero. Ranní mlha.
Mám, řekla. Zapište si mě.
Listopad byl tichý. Šla z kurzu francouzštiny, v ruce malý sáček se zakoupenou knihou. Francouzský román, vybírala jen podle obálky, podle dojmu.
U vchodu do domu stál Petr.
Nevšimla si ho hned. Šla blíž, až poznala jeho postavu u branky. Zvedl límec kabátu, bylo jasné, že čeká dlouho.
Ahoj, řekl tiše.
Ahoj, odvětila prostě, bez rozpaků.
Můžu s tebou mluvit?
Na vteřinu zaváhala. Pak kývla.
Pojď dál.
Vystoupali do bytu. Svěsila si kabát, nabídla čaj. Nechtěl. Posadil se na gauč. Podíval se na její akvarel.
Ty jsi to malovala?
Ano.
Krásné.
Děkuji.
Dlouho se na obraz díval, pak řekl:
Martino, mně to… nevyšlo.
Čekala. Nic nevysvětlovala.
Kristýna. Je mladší. Jiná. Myslel jsem, že to potřebuji. Život někoho jiného. Ale zjistil jsem, že jsem vlastně unavený. Ne z tebe. Ze sebe. Z věku. Odmlčel se. Ty ses nikdy na nic neptala. Ani o co šlo.
Není to moje věc.
Možná. Ale jsi úplně jiná.
Jsem, kývla.
Nevím, jak to popsat. Vždycky jsi tu byla… a já si toho nevážil. Myslel jsem, že vždycky budeš.
Petře… vzala knihu ze stolu, chvíli ji držela v ruce. Čtu teď francouzsky. Pomalu, se slovníkem. Ale čtu. Maluju. Jezdím na Šumavu. Chodím do konverzačního klubu. Spím s otevřeným oknem, protože to mám ráda. Jím, na co mám chuť, ne co je pro někoho pohodlné. Odmlčela se. Nezlobím se na tebe. Skutečně. Dal jsi mi hodně domov, děti, roky života. Ale naučil jsi mě i něco přesného. Že jsem dlouho nežila svůj život. I to je důležité.
Vrátíš se? zeptal se tiše. A sám v tom vzápětí ucítil podivnost.
Martina se na něj dívala. Pak na akvarel. Modré jezero. Mlha. Její jeřáb.
Petře, je mi devětapadesát let. A poprvé po dlouhé době mám pocit, že žiju. Opravdu. Pauza. Udělej si čaj, jestli chceš. Dám vodu vařit.
Přešla do kuchyně. Pustila konvici. Dívala se ven na dvůr, na holý jeřáb, na starou paní v modrém kabátě, jak krmí holuby.
V obýváku bylo ticho. Pak šustl gauč. Krok v koupelně.
Petr stál ve dveřích kuchyně.
Martino, promluvil.
Otočila se.
Řekni mi jedno. Jsi šťastná?
Konvice začínala vařit. Tiché, sílící šumění. Jeřáb stál za oknem rovný a klidný.
Učím se, odpověděla. Učím se být šťastná. Je to těžší, než jsem čekala. Ale učím se.
Dívali se na sebe. Dva lidé v kuchyni, která bývala společná a teď je už jen její.
To je dobře, řekl Petr nakonec. To je moc dobře, Martino.
Konvice zasyčela.