– Ivano, slyšíš mě? ozval se Vladimírův hlas s tou rovnou, téměř úřední intonací, jako by mluvil jen o tom, že došel chleba.
Ivana stála u okna a pozorovala dvorek. Tam rostla stará jeřabina, kterou vysadila před třiadvaceti lety v roce, kdy se nastěhovali do tohoto domu v Plzni. Vyrostla do šířky, silná a jistá. Ivana si na to vzpomněla zrovna teď, v tu chvíli.
Slyším, řekla tiše.
Chci, abys to správně pochopila. Neznamená to, že je všechno špatně. Prostě to tak vyšlo.
Otočila se. Vladimír seděl u stolu, ruce spojené před sebou, tak jako by seděl na pracovním jednání. Mělo mu být jednašedesát. Vysoký, dobře oblečený, s tím zvláštním klidem na tváři, který mívají muži, když už pro ně peníze nejsou problém. Znala ten pohled dvacet šest let. Věděla, jak se zamračí před důležitým rozhovorem, jak poklepává prsty po stole, když je nervózní. Dnes prsty nebubnoval. To bylo zvláštní.
Prostě tak vyšlo, zopakovala jeho slova. To je všechno?
Ivano, prosím, nebav se takhle.
Jak takhle?
Vstal, prošel se kuchyní. Byla velká a světlá s italskou linkou, kterou spolu vybírali před osmi lety. Ivana tehdy chtěla krémovou, on trval na bílé. Ustoupila. Ustupovala často.
Nemusím ti nic vysvětlovat, řekl. Ale vysvětluju. Protože tě respektuju.
Respektuješ.
Ano. Prožili jsme hezký život. Máme všechno. Děti jsou dospělé. Nechci žádné scény.
V prsou jí sedla tupá, těžká tíha. Ne bolest. Spíš ta zvláštní znecitlivělost, která nastává, když procházíš něčím velkým a ještě ti to pořádně nedošlo.
Odcházíš, řekla. Ani se neptala.
Odcházím, potvrdil. Na chvíli. Potřebuji čas.
Čas, přehodila si jeho slovo v hlavě už potřetí. Asi aby mu rozuměla.
Přistoupil k ní, chtěl ji vzít za ruku. O půl kroku ucouvla skoro neviditelně, ale on si toho všiml.
Nezlob se, řekl.
Nezlobím.
Ivano.
Nezlobím, Vláďo. Přemýšlím.
Chvíli tam stál, pak odešel z kuchyně. Slyšela jeho kroky ve vedlejší ložnici, jak otvírá skříň a něco balí. Ne všechno, jen část. Na chvíli, říkal. Z okna viděla, jak už ptáci ozobávají jeřabiny prý bude brzká zima. Tak to vždycky říkávala její maminka. A občas měla tendenci jí v tu chvíli volat než si vzpomněla, že už to nejde.
Bylo jí padesát osm let.
***
Druhé ráno přijela Dana, bez předchozího ohlášení, sama volala až od vchodu.
Otevírej, stojím dole.
Dančo, já nejsem oblečená.
Tak se oblékni. Počkám.
Dana Košťálová, kamarádka z vejšky, už sedmatřicet let. Bouřlivá, přímá, trošku neomalená. Před třemi lety se rozvedla s vlastním Petrem, napřed hodně brečela, pak s tím najednou sekla a otevřela si malý galanterii. Obchod jí sice nesypal moc, ale dával jí jistotu a tvrdila, že je jí líp než celou dekádu předtím.
Seděly spolu v kuchyni. Dana Ivanu objala už v chodbě, pořádně pevně, až jí slzely oči ale nerozplakala se.
Povídej, řekla Dana při zalévání čaje.
Vždyť víš.
Chci to slyšet od tebe.
Ivana pověděla stručně, bez detailů. Vladimír odešel. Na chvíli. Potřebuje čas. Na koho se Ivana neptala ne proto, že by nevěděla. Ale protože jakmile se zeptáš, je to najednou opravdu skutečné. Když se nezeptáš, stále je tu opar nejistoty.
Ty ses nezeptala, ke komu? pohlédla na ni Dana.
Neptala.
Ivčo.
Co?
Víš, ke komu?
Bylo ticho. Z venku bylo slyšet hlasy sousedů, život běžel.
Myslím si to, přiznala Ivana. Jeho asistentka. Lucie. Je jí třicet dva.
Dana chvíli váhala. Pak opatrně:
Dlouho?
Nevím. Rok? Možná víc. … Všímala jsem si, ale radši jsem to v sobě vždycky utopila.
Proč?
Podívala se na hrnek v ruce. Krásný, souprava dovezená před lety z Prahy. Ze skvělé cesty tehdy ještě Vladimír žertoval a držel ji za ruku na Karlově mostě.
Protože když člověk přizná, musí s tím něco dělat, řekla nakonec pomalu. Jenže já nevěděla co. Dvacet šest let jsem nepracovala, Dano, chápeš? Napřed děti, pak dům, pak… prostě se to nějak stalo.
On tě zajišťoval.
Ano, platil všechno. Já se starala o dům, děti, jeho rodiče, když byli nemocní. Byla jsem… hledala správné slovo pořád důležitá součást jeho života. Aspoň jsem si to myslela.
A myslíš, že už nejsi?
Myslím spíš, že jsem byla pohodlnou částí. Řekla to klidně, bez hořkosti. Pohodlná manželka. Která se nehádá, přijímá kompromisy. Kuchyň je bílá, ne krémová. Dovolená na horách, ne u moře. Večeře v osm, ne v sedm. Všechno podle něj.
Dana na ni dlouho mlčela. Což nebylo pro Danu typické.
Zlobíš se? zeptala se nakonec.
Ne. Zatím ne. Třeba později.
A co teď?
Ivana přemýšlela. Venku bylo ticho, jeřabina stála nehybně.
Teď si snažím vybavit, co mám vlastně ráda, řekla tichounce. Kromě tohoto domu, kromě jeho života. Co se líbí mně samotné… …a zjišťuju, že si to nedokážu hned vybavit. Divné.
Dana položila svou ruku na její. Nepronesla ani slovo. A někdy je to to nejlepší.
***
Dcera zavolala za tři dny. Kristýna žila v Brně s manželem a dvěma dětmi, bylo jí čtyřiatřicet. Rychlá, praktická, vždy víc tatínkova než maminčina.
Mami, táta mi volal. Jak jsi na tom?
Jde to.
To není odpověď, mami.
Kristý, já to opravdu zvládám. Přemýšlím.
O čem přemýšlíš? v jejím hlase bylo napětí, které Ivana dobře znala. Kristýna už měla stranu, jen ji ještě nevyslovila.
O všem možném.
Táta říká, že je to jen dočasné, že potřebujete trochu…
Kristý, přerušila ji Ivana tiše, ale rozhodně. Nechci to řešit přes tebe. Ani přes tebe, ani přes Matěje. Tohle je mezi mnou a tátou, rozumíš?
Chvilka ticha.
Dobře, řekla Kristýna. S jemnějším hlasem: Jsi tam sama?
Jsem. Ale je mi dobře.
Chceš, abych přijela?
Nemusíš. Až sama budu chtít, řeknu si.
Položila mobil a chvíli seděla v křesle. Matěj, syn, bydlil v Praze, nevolal zatím jeho styl. Složitým rozhovorům se vyhýbal od malička.
Rozuměla tomu.
Prošla se bytem čtyři pokoje, široká chodba, dvě koupelny. Všechno pěkné, všechno na svém místě. O dům dobře pečovala. Květiny byly pravé, ne umělé. Záclony vždy podle ročního období. V kuchyni vonělo po vlastnoručně vyrobených levandulových sáčcích.
Byt byl krásný. A cizí.
Ne cizí, spíš… muzeum. Dobře uklizené muzeum bez vztahu k tomu, kdo vlastně jsi.
Přistavila si k policím s knihami. Měla jich tam málo, většinu měla dostanou. Pár kuchařek, několik románů, stará sbírka Nezvala. Otevřela ji a nahlas si přečetla pár řádků. Něco v ní se lehce pohnulo.
Nevzpomínala si, kdy naposledy četla poezii. Snad před dvaceti lety. Nebyl čas.
***
Za týden volal Vladimír. Hlas mírně provinilý, ale s neústupnou jistotou, která značila hotové rozhodnutí.
Ivano, měli bychom si promluvit.
Mluv.
Lépe osobně.
Dobře. Kdy?
Chvíli váhal asi čekal, že přijde hádka nebo slzy. Nic takového jí nedopřála.
Zítra ve dvě? Přijdu domů.
Dobře.
Dostavil se přesně. Vždy byl přesný, byl na to pyšný. Ivana pustila konvici ne snad kvůli útulnosti, ale aby měla co dělat s rukama.
Vypadáš dobře, řekl, když se posadil.
Děkuju.
Ivčo, nechci, abys měla pocit…
Vláďo, přerušila ho. Prosím tě, řekni rovnou, co chceš.
Pohled na jejím obličeji ho zjevně zarazil.
Chci rozvod, řekl. Oficiální. Jsme dospělí, netřeba to natahovat.
Dobře.
Dobře?
Ano, nebudu ti bránit.
Ivano. Pořád ten jeho pohled, který dřív považovala za starost, ale dnes ho viděla jinak. Postarám se o tebe. Byt nechám tobě. Budu ti posílat peníze. Nic ti nebude chybět.
Budu ti dávat peníze, zopakovala Ivana mechanicky. Už potřetí v posledních dnech.
No ano. Vždyť jsi nepracovala. Musíš z něčeho žít.
Konvice začala vřít. Nalila vodu do konvičky, pomalu, v klidu.
Vláďo, řekla, když podávala šálky, vzpomínáš, když tvoje máma byla tři roky nemocná? Jezdila jsem za ní každý týden, dělala injekce, sháněla léky, chodila po doktorech. Ty jsi neměl čas.
Pamatuju.
A když Kristýna čekala druhé dítě a měla silné nevolnosti? Měsíc jsem u nich bydlela, vařila, uklízela, starala se o malého.
Ivano, proč to říkáš?
Protože jsi řekl dávat peníze. Jakoby sis dělal zásluhu, jako by těch dvacet šest let znamenaly, že žiju na tvůj účet.
Otevřel pusu a hned zase zaklapl.
Nemyslel jsem to tak.
Vím, co jsi myslel. Chtěl jsi vypadat jako dobrák, co na mě nezapomíná. Sedla si naproti němu. Vláďo, nezlobím se, opravdu ne. Ale nechci předstírat, že mi děláš laskavost. Oba víme, že to není pravda.
Dlouho na ni zíral. Něco v něm povolilo.
Změnila ses, řekl.
Za týden?
Za tu týden určitě.
Popíjela čaj, dívala se oknem na dvorek, kde sousedka v modrém kabátě krmila holuby. Vídala ji často, ale jméno neznala.
O těch penězích, promluvila Ivana. Svoji půlku majetku neodmítám. Ale nechci, abys mi dával peníze. Je to ponižující.
Ivano.
Ne, počkej, nech mě to dopovědět. Odložila šálek. Dvacet šest let jsem vedla domácnost. Nekritizovala jsem tě, nedělala scény, ani tě neobtěžovala víc, než jsi snesl. Starala jsem se o všechno, o děti, o tvoje kamarády, úsměvila se na tvoje stejný vtipy stokrát. Vzdala jsem se své kariéry, protože jsi říkal: Ivčo, divadlo nepotřebuješ, já se o nás postarám. Souhlasila jsem. Tohle byla práce, Václave. Pořádná práce. A dělala jsem ji dobře.
V kuchyni bylo ticho. On koukal do stolu.
Nikdy jsem neříkal, že to děláš špatně, špitl.
Říkal jsi, že se postaráš. Jako bych byla dítě. Ale mě je už padesát osm.
Vstal, přešel k oknu. Jeřabina za sklem klidná, imposantní.
Máš pravdu, řekl tiše. Máš pravdu, Ivano.
To ji překvapilo. Chvilku ani nevěděla, co říct.
Domluvíme se s právníky, pokračoval. Klidně, bez hádek.
Souhlasím.
Oblekl si kabát. U dveří se obrátil.
Ivčo. Já… zarazil se.
To nemusíš říkat, utnula ho. Jdi.
Odešel. Ještě dlouho seděla za stolem, pak napsala Daně: Promluvili jsme si. Rozvedeme se. Jsem v pohodě.
Dana odpověděla během chvilky: Jsi statečná. Přijď zítra do galanterie, ukážu ti nové bavlnky, vždyť jsi ráda vyšívala.
Ivana se pousmála. Opravdu to dřív milovala. Je to třicet let.
***
Další dva týdny cítila zvláštní prázdno ani špatné, ani dobré. Spíš jako kdyby ji někdo vytáhl z rámce života a položil na stůl. Rám už není, ale kudy dál, to jasné ještě není.
Zašla za Danou do galanterky. Jmenovala se Jehla za nití a sídlila v přízemním baráku. Vonělo tu dřevem a látkami. Na policích motouzy vlny, bavlnky, křídy, látky. Ivana procházela mezi regály a dotýkala se věcí. Bavlna. Mohér. Hedvábí na výšivky. Něco v ní pomalu roztávalo.
Tady, podívej, Dana jí předala rámeček s napnutým plátnem. Pro začátečníky. Ale můžeš si vzít těžší.
Já jsem to uměla.
Před třiceti lety.
To se nezapomíná.
Uvidíme, mrkla Dana.
Ivana si koupila plátno, nitě a jehly. Doma zasedla u okna. Dlouho se rozkoukávala, pak začala. První stehy křivé. Vypárala je. Začala znovu, pomaleji, pozorněji. Prsty si pomalu vzpomínaly.
Vyšívala skoro tři hodiny v kuse ani si nevšimla, jak utekly.
Byl to zvláštní pocit. Nový a nečekaně uklidňující.
***
Matěj volal na konci října skoro měsíc a půl po onom rozhovoru.
Mámo, ahoj, jak se máš?
Dobře. Co ty?
Dobrý. … Tak jsem mluvil s tátou.
Matěji…
Ne, počkej. Nestraním nikomu. Jen mi řekl, že jsi odmítla jeho podporu. Je to pravda?
Ne tak úplně. Neodmítla jsem svoji půlku. Jen jsem odmítla, aby mi posílal peníze jak almužnu.
Ale to je praktické. Ty nepracuješ, potřebuješ prostředky.
Matěji, je mi padesát osm, ne osmdesát. Jsem schopná pracovat.
A co budeš dělat?
To byla opravdu otázka. Přemýšlela o tom sama. Divadelní školu nedokončila odešla ve třetím ročníku kvůli svatbě. Tam už se nevrátí. Ale milovala jazyky. Kdysi plynně francouzsky. Poslední roky si občas pustila film ve francouzštině. Ne všemu rozuměla, ale…
Ještě nevím, odpověděla upřímně. Ale něco si najdu.
Řekni si, kdybys něco potřebovala.
Řeknu, slibuju. … Matěji, jsi skvělý syn. Ale nemusíš mě zachraňovat. Netopím se.
Chvíli mlčel.
Dobře, mami. Zavolej mi.
Po rozhovoru našla v šatníku starý školní sešit s francouzskou slovní zásobou. Napsaný rychlým, mladým písmem jakoby psala někdo jiný.
Možná to tak bylo.
***
Právník byl klidný pán kolem šedesátky, jmenoval se Zdeněk Hruška. Vyslechl ji, položil pár dotazů, přikývl.
Vaše práva, paní Ivanová, jsou dobře chráněna. Společné jmění se dělí na půl byt, chata, účty. Otázka je, jak to konkrétně rozdělit.
Chci byt. Tento. Jsem na něj zvyklá. On sám nabídnul, že mi zůstane.
Pak on dostane finanční kompenzaci.
Nebo chatu.
Také možnost. Domluvila jste se s mužem na tom?
Ano. Dohodli jsme se v klidu.
Zdeněk Hruška se na ni podíval přes brýle.
To se často nestává, podotkl.
Vím.
Dobře. Připravíme papíry, bude to trvat asi měsíc.
Vyšla ven. Byl klidný listopad, ještě bez sněhu, s nízkým šedým nebem. Zůstala stát chvíli na ulici, pak se vydala na dlouhou procházku Plzní.
Znala to tu jako své dlaně. Kde je nejlepší chleba, které jabloně jsou v opuštěných dvorech, kde v zimě sedávají hýlové.
I to bylo její. Malé, ale vlastní.
Zašla do kavárny malá, tichá, dřevěný stůl. Objednala si kávu a štrůdl. Seděla u okna, koukala ven. Nemyslela na nic konkrétního. Prostě byla. Prostě pila kávu.
A uvědomila si, jak dlouho to nedělala. Prostě být. Bez seznamu úkolů, bez cizího rozvrhu.
U vedlejšího stolu dvě ženy jejího věku rozebíraly život, smály se. Jedna měla pestrobarevný šál, druhá zajímavé brýle. Ivana je pozorovala a říkala si: takhle vypadá opravdový život. Smích, barvy, spontánnost.
Dopila kávu, nechala spropitné a šla domů.
***
V prosinci zavolala Kristýna. Tentokrát jinak, byla uvolněná.
Mami, přijedu na Silvestra za tebou. Sama, bez Kuby a dětí. Můžu?
Jistě. A oni?
Pojedou k jeho rodičům. Já řekla, že chci být s tebou. Pauza. Byla jsem nespravedlivá, víš, tehdy na začátku. Myslela jsem si, že vás musím dát zase dohromady, že se to dá napravit. A pak mi došlo, že to není moje věc.
Kristý…
Nech mě to říct. Myslela jsem, že se rozsypeš. Že to sama nezvládneš. My jsme byli zvyklí, že táta rozhoduje. A ty… jsi byla tak nějak… zaváhala.
V pozadí? nabídla Ivana.
No, asi jo. Jenže ty ses nesložila. A mě to… vlastně změnilo.
V čem?
Začala jsem myslet na sebe. Ne na Kubu, ne na děti na sebe samu. Zní to sobecky.
Není to sobectví.
Fakt?
Fakt. Kristý, tomu se říká poznat sama sebe.
Povídaly si ještě hodinou. O dětech, o jejím zaměstnání, o tom, že by chtěla zkusit malovat což si vždycky odkládala. Ivana cítila neobvyklé teplo; nebyla to pýcha. Spíš poznání ve své dceři najednou poznávala to, po čem sama toužila.
***
Kristýna přijela 29. prosince. Přivezla víno, sýry a srandovní pantofle. Zdobily spolu stromek při starých písničkách, které Ivana vylovila na Youtube. Kristýna se smála jejímu klopotnému ovládání mobilu. Ivana s ní.
Bylo to hezké. Opravdu hezké.
Na Silvestra pozvaly taky Danu. Přinesla své slavné šátečky a velikou sklenici domácích okurek. Ve třech seděly u stolu s vínem a povídaly. O dovolených, kam by chtěly. Dana už dlouho snila o beskydských kopcích. Kristýna by si ráda zajela k moři, do tepla. Ivana zkusila: že by jednou do Paříže.
Paříž? Dana překvapeně zvedla obočí.
Studovala jsem francouzštinu. Chtěla bych zjistit, co mi zůstalo.
Sama?
Asi ano, nebo s někým. Uvidíme.
Kristýna se na mámu podívala dlouze. Pak se usmála.
Změnila ses, mami.
Už jsi druhá, kdo mi to říká.
První byl táta?
Jo.
A jak to znělo od něj?
Ivana zapřemýšlela.
Jako výčitka. Jako bych porušila pravidla.
A teď?
Teď je to kompliment.
Dana zvedla skleničku.
Na ženský, co lámou pravidla, řekla.
Připily si. Zvenčí hřměly první ohňostroje. Nový rok přišel hlasitě a svátečně. Ivana koukala z okna a poprvé za hodně let cítila, že začíná něco svého. Vlastního.
***
V lednu se zapsala na kurzy francouzštiny v jazykovce pět minut od domu. Skupinka pestrá: dva studenti, paní kolem čtyřicítky chystající se do zahraničí a starší pán, pan Jaroslav, který prohlásil: Chtěl bych si přečíst Stendhala v originále.
To je chvályhodné, uznal mladý lektor Petr.
Cokoliv člověk dělá pro sebe, to je chvályhodné, pokýval důstojně pan Jaroslav.
Ivana souhlasila.
Francouzština nešla lehce. Překvapilo ji, kolik si pamatuje, ale pořád jí lezly do hlavy špatné členy a slovosled. Dělala chyby, což ji štvalo, protože nic takového už dlouho nezažila. Nic, kde by bylo možné pokazit to a začít znovu.
Po třetí hodině Petr povídá:
Paní Ivanová, máte hezkou výslovnost. Odkud?
V mládí jsem studovala.
Jen pokračujte. Víc to znamená, než tušíte.
Šla domů a přemýšlela o tom cestou. Že se jí něco povedlo. Něco, co bylo její. Vždycky to v ní bylo, ale nikdy po tom nikdo netoužil.
***
Papíry na rozvod podepsali v únoru u právníka. Vladimír vypadal unaveně. Ona podle jeho pohledu jinak, než čekal.
Jak jsi na tom? zeptal se v chodbě.
Dobře.
Opravdu?
Opravdu.
Díval se na ni podivně. Ne vina, ne lítost spíš nejistota.
Chodíš někam? Dana mi říkala.
Na francouzštinu. A začala jsem s akvarelem.
S akvarelem? Ty jsi přece nikdy nemalovala.
To je pravda. Teď začnu.
Přikývl. Oblekl se. Ještě u dveří zaváhal.
Ivčo. Já…
Vladimíre, jsi dobrý člověk. Jen jsme si přestali rozumět. Nebo jsme si nikdy nerozuměli dost na celý život. Měj se hezky.
Dlouho se na ni díval, pak odešel.
Chvíli stála v chodbě. Za sklem všední den, sníh, spěchající lidé. Právě se rozvedla po šestadvaceti letech. Mělo by to nějak hřmít, ale bylo ticho.
Vydala se domů. Pomalu, parkem.
***
Akvarel byl těžší než francouzština. Barvy stékaly po papíře, mívaly podivné odstíny, papír se kroutil. Paní lektorka Marie, padesátáky, vždy s fleky po barvách na rukou, pokynula:
Nechte to být. Vy pořád malbě poroučíte. Ona to nemá ráda.
Co má ráda?
Když jí věříte. Položte vodu, pak barvu. A nechejte ji žít.
Zkoušela to. Nešlo to, pak pomalinku ano. Pak zas lépe. Své listy skládala do desek. Byly nejisté, křivé, často nehezké. Ale byly její. Její modrá skvrna, její zubatý strom.
Jednou se lektorka zastavila:
To je opravdové.
Je to kostrbaté.
Pravé a kostrbaté se nevylučují.
Ivana se zadívala na svou jeřabinu v akvarelu. Jiná než venku. Ale její. Jak ji ona sama vidí.
A v tom je asi to kouzlo.
***
Na jaře přijela Kristýna s dětmi a Kubou na týden. Po večerech s dcerou seděly v kuchyni, povídaly.
Jsi šťastná? zeptala se Kristýna.
To je těžká otázka.
Proč?
Protože dřív jsem byla přesvědčená, že vím, co to je štěstí. Dům, rodina, pořádek. A dneska… nevím. Je mi dobře. Není to totéž.
Jaký je v tom rozdíl?
Chvíli mlčela.
Když ráno vstanu, den patří jenom mně. Ne někomu jinému. Ne rozvrhu. Mně. Zní to zvláštně?
Ne, usmála se Kristýna tiše. Vůbec.
Myslíš na sebe?
Jo, víc. Přihlásila jsem se na kurz malování, jako ty.
Vážně?
Fakt. Akvarel. V neděli. Kuba byl nejdřív protivný, pak se s tím smířil.
Ivana se na dceru dívala. Třicet čtyři, chytrá, trochu uzavřená, pořád lehce v pozadí manželova života. Tak jako ona kdysi v životě Vladimíra.
Kristýno, řekla najednou. Nemusíš opakovat můj příběh.
Já ho ani neopakuju. Učím se od tebe.
Opravdu?
Opravdu. Udělala jsi něco, co bych si dřív vůbec netroufla představit. Nesložila ses, ani se nestala zatrpklou. Ani jsi se k nám nenastěhovala, abychom o tebe pečovali. Prostě… začala jsi žít znova. V padesáti osmi.
Ivana mlčela.
Netušila jsem, že to tak vypadá zvenčí.
Přesně tak.
A zevnitř to vypadá… popravdě? Strašidelně. Přijdeš na to, že polovinu sama sebe neznáš. Že třicet let žiješ a ani nevíš, jakou máš nejradši barvu.
A dnes už víš?
Teď už jo. Modrou. Tu z mých akvarelů.
Kristýna se zasmála, chvilku mlčely, pak dcera přišla k mámě a pevně ji objala. Stejně jako kdysi Dana.
Jsi skvělá, mami.
Ty taky.
***
V létě Dana navrhla poznávací pobyt na Šumavu. Na deset dní, malá skupina, volný program, pohodové tempo.
Nikdy jsem nikam bez Vladimíra necestovala, řekla Ivana.
Právě proto pojď.
Nejsem typ do ruksaku a pod stan.
Žádný stan, slibuju. Bungalovy, sprcha, postel. Jedeme?
Nevěděla, tři dny přemýšlela a pak souhlasila.
Šumava byla jiná planeta. Lesy, v nichž se nebe odráželo v rybnících jasněji než samo. Borovice, ticho zalité ptačím zpěvem.
Ivana si vzala barvy. Malovala každý den. Ráno, když ostatní ještě spali. Seděla u vody, dívala se, malovala. Nebyly to krásné listy, ale byly opravdové.
Čtvrtý den si u vody uvědomila zásadní věc.
Na Vladimíra už ani nemyslí. Ne protože by se nutila. Ale protože není na co. Bylo to uzavřené. Konec kapitoly. Zavřeš knihu a otevřeš novou.
Nové. Dobré.
Dana, když jí nakoukla přes rameno, řekla:
Krása.
Opravdu?
Opravdu. To bych klidně pověsila.
Ivana na obrázek chvíli koukala. Rybník, borovice, ranní mlha. Křivé, rozmazané, ale žijící.
Tak ho možná pověsím, kývla.
***
V září jí bylo devětapadesát. Uspořádala malou večeři. Dorazila Dana, sousedka Irena, se kterou si letos zvláštně padla do oka, a dvě ženy z výtvarného kurzu. Kristýna volala přes Messenger během jídla, ukazovala děti, které hřměly: všechno nejlepší, babi!, mávaly vlastnoručně malovanými přáníčky.
Ivana koukala na ten rachot a smích a pomyslela si: takhle má život vypadat. Ne klidný, ne uhlazený. Trochu chaotický, ale živý.
Matěj poslal peníze a krátkou SMS: Mami, všechno nej, brzy přijedu. Usmála se. Matěj je Matěj.
Dana připila:
Na Ivanu. Na ženu, která za rok stihla stát se sama sebou.
Byla jsem to vždycky… bránila se Ivana.
Nebyla, řekla Dana prostě. Teď už ano.
Ani neprotestovala. Možná měla Dana pravdu.
***
V říjnu pověsila nad pohovkou akvarel ze Šumavy. V rámu, vlastní rukou. Předtím tam visela reprodukce, co vybral Vladimír. Bez stylu, neurážející, bez života. Sundala ji, uložila, pověsila vlastní obraz.
Koukala na něj. Není dokonalý. Ale je její. Tajemství sebe-hodnoty. Ne jestli je hezké, ale jestli je to tvoje.
Dlouho na něj hleděla, když zazvonil telefon. Cizí číslo.
Dobrý den, Ivanová? Tady Petr z jazykovky. Chtěl jsem vám oznámit, otvíráme francouzský konverzační klub. Ve středu večer. Jen mluvení, žádná gramatika. Pokud byste měla zájem…
Přimhouřila oči ke svému akvarelu. Šumavský rybník, ranní mlha.
Mám zájem, zapište mě.
Listopad byl tichý. Ivana šla ze školy, nesla v tašce francouzský román. Koupila ho poprvé jen podle obálky. Nikdy ho nečetla.
U vchodu stál Vladimír.
Zastavila se až těsně před ním byl nervózní, už asi dlouho čekal.
Ahoj, řekl.
Ahoj, vrátila klidně. Bez překvapení.
Já… můžeme si promluvit?
Chvilku ticho. Pak kývla:
Pojď.
Vyšli nahoru, pověsila kabát. Nabídla čaj, odmítl. Posadil se. Dlouho hleděl na její obrázek nad sedačkou.
Ty jsi to malovala?
Ano.
Krásné.
Děkuju.
Hleděl na akvarel, pak řekl:
Ivano… mě to nevyšlo.
Čekala. Nedodávala mu slova.
Lucie… zarazil se. Je mladší. Jiná. Já myslel, že to chci. Jiný život. Ve skutečnosti jsem byl jen unavený. Ne z tebe. Ze sebe. Ze svého věku. Odmlčel se. Nikdy ses neptala, co se stalo. Vůbec ses neptala.
To není moje věc.
Možná ne. Podíval se na ni. Jsi jiná. Hodně jiná.
Jiná, přitakala.
Nedokážu vysvětlit jak. Byla jsi prostě… necenil jsem si toho. Bral jsem tě jako samozřejmost.
Vláďo, promluvila měkce, ale bez nostalgie. Co tímhle rozhovorem vlastně chceš?
Díval se, dlouho, pak sklopil hlavu.
Nevím, řekl upřímně. Chtěl jsem říct jen to, že jsem byl nefér. Že jsem nevěděl, co všechno jsi byla.
Ticho.
Pod okny jeřabina. Ptáci už dávno ozobali jeřabiny, větve holé. Ale strom stojí. Silný.
Slyším tě, řekla Ivana. Děkuji, žes přišel.
A to je vše?
Zadívala se na něj, na toho velkého, věkem unaveného muže, co čtvrt století sdílel její život, ale teď byl vzdálený.
Vláďo, vzala do ruky francouzský román. Učím se teď francouzsky. Pomalu, se slovníkem, ale učím se. Maluju. Jezdím na výlety, chodím mezi lidi. Spím s otevřeným oknem, protože to tak chci. Jím, co mi chutná. Nedržím se už ničího jídelníčku. Na chvíli se zarazila. Nezlobím se na tebe. Dal jsi mi hodně. Dům, děti, roky. Jen jsi mi vlastně ukázal, jak dlouho jsem nežila svůj vlastní život. A to je teď důležité.
Vrátíš se? zeptal se tiše. Trošku podivná otázka. Asi to sám cítil.
Ivana se koukla na akvarel. Šumavský rybník, mlha, vlastní jeřabina.
Vláďo, je mi padesát devět let. A už po dlouhé době cítím, že žiju. Opravdu žiju. Na chvíli se zarazila. Uvařím čaj. Dej si, jestli chceš.
Odešla do kuchyně, dala vařit vodu. Dívala se z okna na jeřabinu, na tu babku v modrém kabátě, jak krmí ptáky.
Za zády ticho. Pak skřípl gauč. Pak kroky.
Vladimír stál ve dveřích.
Ivano…
Obrátila se.
Řekni mi, jediné. Jsi šťastná?
Konvice začala bublat, tiché syčení. Za oknem stála tmavá, klidná jeřabina.
Učím se to, vyslovila. Učím se být šťastná. Je to těžší než jsem čekala. Ale učím se.
Díval se na ni. Dívala se na něj. Dva lidé ve středních letech v kuchyni, která kdysi byla jejich společná a teď už je jen její.
To je dobře, kývl nakonec. Moc dobře, Ivano.
Konvice dovařila.