Kulička? Já ji pojmenoval Jezulka. Celé ráno tu pobíhala zmateně. Bylo hned poznat, že se ztratila. Nakonec se mi přitulila k nohám. Dal jsem ji do auta, aby mi na mrazu neumrzla, chudinka, usmál se muž…
Terezko, je možné mít tolik smůly? Kolikrát jsem ti říkala, že ten Vítek pro tebe není! pokárala Terezu matka.
Žena stála se skloněnou hlavou. Přestože jí bylo nedávno třicet sedm, cítila se jako školačka, co přinesla domů pětku.
Navíc jí bylo chvílemi až k pláči kvůli sobě, svému nepovedenému manželství a hlavně kvůli malé dcerce. Očekávané Vánoce měli letos prožít bez otce.
Odcházím od tebe, prohodil Vítek ten večer ledabyle. Tereza ani hned nepochopila, o čem mluví.
Kamže jdeš? zeptala se mechanicky a položila před něj talíř horkého bramboračky.
Upřímně, Terko. Ty jsi mimo realitu. Nevíš, co jsou důležité věci. Proč jsem s tebou ty roky vlastně vydržel? protočil oči Vítek.
Tereza nestihla nic upřesnit, Vítek už sám vysvětloval:
Já takhle dál nemůžu! Tvoje pesana neustále štěká. Dcerka je pořád nemocná. Žádná romantika. Podívej se na sebe! Jak jsi vůbec dopadla? uzavřel s rozčilením.
Tereza se pokusila zahlédnout svůj odraz v prosklené kredenci, ale marně. Slzy jí tekly samy od sebe a ona zůstala stát uprostřed kuchyně úplně sama.
Vítek nesnášel slzy. Smutně se podíval na polévku, vstal od stolu a šel si balit kufr…
Fenku Kuličku, cítící neklid, se začala motat kolem své paničky, pobrukovala a snažila se ji utěšit.
Aspoň si konečně odpočinu bez toho věčného štěkání, prohlásil Vítek ve dveřích s taškou přes rameno.
Vítku, co Eva? Jak jí to vysvětlíme? zkusila Tereza šeptem, když si představila utrápenou tvář své pětileté dcery spící o pokoj dál.
Něco si vymyslíš. Jsi přece máma, odsekl Vítek a za kňučení Kuličky za sebou zavřel dveře…
Tereza proseděla celou noc na kuchyňské židli a v objetí Kuličky. Psík jí olizoval ruce, snažil se přinést útěchu, jako by sám věděl, že se stalo něco zlého.
Několik dní netušila, jak to říct mámě. Ta občas volala, jak se mají, a Tereza vždy odbyla, že všechno je dobré, rychle zavěsila a vypnula mobil.
Co práce? Už sis něco našla? Aby tě ten tvůj Vítek nezanechal bez koruny, řekla matka při jedné návštěvě.
Tentokrát Tereza neudržela slzy a přiznala, že jí práce nevychází, a Vítek odešel už před několika dny.
Starší paní spráskla ruce. Takový vývoj věcí nečekala.
Bylo to na něm přece hned vidět. Pět let spolu žijete, dítě máte, a on o svatbě nechtěl ani slyšet, rozčilovala se máma.
Ač ji to bolelo, měla soucit se svou ztracenou dcerou a milovanou vnučkou.
Co teď budeš dělat? starala se dál.
Tereza pokrčila rameny: Zkusím dělat chůvu v Evině školce.
Za tolik peněz stejně dlouho nevydržíte… Ještě psa musíš živit, odvětila žena, která nikdy zvířata moc nemusela. Malou Kuličku, co přitáhla Tereza kdysi z ulice, nesnášela vůbec.
Chtěla k tomu něco dodat, ale omlčela, když spatřila, jak se dcera dusí slzami.
No nic, nebreč. Já ti pomůžu. Když bude třeba, s Evou zůstanu, snažila se ji uklidnit…
A tak uplynul další týden.
Tereza si našla místo ve školce. S Evou teď chodily společně každé ráno. Dcerka byla nadšená.
Maminko, nemůžeme vzít Kuličku taky jako pomocnici? Babička si pořád stěžuje, že s ní musí ven. A Kulička by nám třeba pomáhala umývat talíře a hlídala nás při odpoledním spaní, žadonila Eva.
Tereza se zasmála a objala dcerku. Ale smích střídal smutek pokaždé, když slyšela další otázku:
Mami, přijde táta na Vánoce? Stihne to?
Na pravdu se nezmohla. Vymyslela pohádku o tajné služební cestě. Volala Vítkovi, snažila se domluvit schůzku, ale on měl stále důležité záležitosti.
Terezo, nech mě žít. Řekni Evě, že jsem agent a musel jsem odjet na supertajné zadání. Jen tak brzy se nevrátím, odbyl ji a ještě se ptal, jestli doma nenašla jeho kravatu.
Bez ní nemůžu přivítat Nový rok… povzdychl si a zavěsil.
Tereza seděla dlouho zamyšlená. Jak asi budou letos slavit Vánoce? Jak to říct Evě?
Náhoda zasáhla. Babička vedla Evu k doktorce, protože holčička měla rýmu. Něco si cestou povídaly, když jim naproti náhle vyšel Vítek.
Tatínku! Ty ses vrátil? rozveselila se Eva.
Vítek znejistěl, ale s nuceným úsměvem vysvětlil, že už spolu s maminkou nebudou žít. Pak spěchal neznámo kam.
Přijdu zase, když to půjde, zamumlal naposled.
Eva stála mlčky, tvář bez výrazu a tiše špitla:
Už k nám, prosím, nechoď…
Ten večer dostala horečku a během dvou dní k nim musela přijít paní doktorka.
Eva nemluvila s nikým, ani se nesnažila uzdravit.
To bude psychického rázu, pokrčila ramena lékařka.
Tereza si vyčítala:
Měla jsem jí to vysvětlit rovnou. Je chytrá, pochopila by to, lamentovala před matkou. Ta jen vrtěla hlavou…
O dva dny později přišla další rána. Babička vylezla s Kuličkou na krátkou procházku bez vodítka. Psík, když ji babička pokárala, najednou vystřelil opačným směrem.
No tohle! Tak ať si zmrzne na ulici, hned přiběhne zpátky, zamručela žena a pospíchala domů kvůli lékům pro vnučku.
Eva, když zjistila, že Kulička zmizela, přestala jíst i pít. Marně jí Tereza slibovala, že pejska najdou.
Až se najde Kulička, pak budu jíst, odsekla Eva.
To je ta tvá rozmazlenost, Terezo… Snad jsem ti to říkala…, začala matka své nauky.
Radši jsi měla hlídat pejska než kázat, obořila se poprvé klidná Tereza.
Já pro vás dělám, co jde…, naštvala se matka a odešla…
Tereza zase zůstala sama. Dlouho bloudila večerem kolem domu.
Eva konečně usnula. Tereza doufala, že Kulička najde cestu zpět, ale marně. Zmrzlá se vrátila do bytu a usnula neklidným spánkem…
Eva procitla brzy ráno:
Mami, měla jsem sen! O stromečku! Ozdobili jsme ho a našli Kuličku! říkala nadšeně.
Tereza se smutně usmála. Na stole stál malý umělý stromek. Blížily se Vánoce připravily se, jak mohly.
Ale Eva byla nešťastná: Stromek musí být živý a velký! Teprve pak se najde Kulička. Tak jsem to viděla ve snu! brečela.
Tereza povzdechla. Živý stromek byl nad její možnosti. Peněz bylo málo, a dokonce ani matka nechtěla přijít:
Máš radši psa než vlastní mámu! Zamysli se nad tím, urazila se do telefonu.
Tereza si uvědomila, že babička tentokrát nepomůže. Zbyl jí alespoň víkend.
Eva se nelepšila a nechtěla z postele. Když bylo vše připravené ke štědrovečerní noci, Eva znovu propadla pláči:
Stromeček nemáme. Kulička se nikdy nevrátí, ani táta…
Maminka ji pohladila a těžko potlačovala slzy. Poprosila sousedku, milou paní Hadravovou, aby na chvíli pohlídala Evu, a běžela ven…
Mrazivý vzduch bodal do tváří, vločky vířily ve světle lamp. Všude veselí lidé, o to víc byla Tereza sama. Hledala zoufale Kuličku.
Kam jsi se, maličká, poděla? šeptala, když chodila známými ulicemi.
Náhle se ocitla u malého stromečkového trhu. Drsný muž v huňaté bundě přešlapoval u několika posledních smrčků. Tereza ztuhla.
Nechcete stromeček? Poslední dva, dám vám slevu…, nabízel prodejce, očividně spěchal domů.
Co asi dělá jeho rodina? Určitě na něj čekají…, problesklo Terce hlavou.
Vtom přišla mladá dvojice a koupila jeden stromek.
A co vy? Vezmete si ten poslední? Pomůžu vám ho odnést…
Tereza zoufale pohlédla. Neměla s sebou peníze a ani doma by na stromek neměla.
Zahleděla se na větve ležící v autě.
Mohu si vzít aspoň ty větve? Jestli je nepotřebujete…, osmělila se.
Muž se na ni díval a pak přikývl:
Jistě. Počkejte, pomohu vám, vytáhl hromadu větví.
Tereza poděkovala, a jakoby se začala omlouvat:
Chápete, dcera je nemocná… Moc touží po stromečku, pejsek se ztratil, všechno je najednou nějaké špatné…
Muž ji nečekaně chápal. Před časem ho opustila žena a bolest stále nemizela. Nikdo na něj doma nečekal.
V tu chvíli přišel další muž:
Za kolik ten stromek? zeptal se.
Už je prodaný. Stavte se u souseda, možná ještě něco má, odpověděl prodavač.
Tereza se překvapeně podívala na muže.
Já vám ho stejně donesu domů, usmál se najednou.
Tereza znejistěla: Ale já opravdu nemám peníze, už jsem řekla…
To si pamatuji, přikývl klidně.
A pak se stalo něco neuvěřitelného. Možná pouze v předvečer Vánoce se mohou dít zázraky.
Muž otevřel dveře náklaďáku a na sedadle spala Kulička, zachumlaná ve svetru, celá překvapená.
Jak jste přišel ke Kuličce? vydechla Tereza, lapající po dechu.
Kulička? Já ji pojmenoval Jezulka. Celé dopoledne tu pobíhala. Bylo hned jasné, že se ztratila Pak se ke mně přitulila. Dal jsem ji do auta, aby jí nebyla zima, pousmál se muž.
Vlastně se jmenoval Pavel. Měl rád zvířata a rozuměl si s dětmi.
V domě Terezy bylo najednou teplo a domácky útulno. Jako by Vánoce přinesly nejen stromeček a pejska zpět, ale i naději nového začátku.
Těžké chvíle někdy otevřou dveře šťastnějším zítřkům. Stačí mít odvahu nevzdávat se a neztratit víru. Na Štědrý den už věděly Tereza, Eva i Kulička, že opravdový domov tvoří srdce a vzájemná láska a že na světě jsou stále lidé, kteří pomohou i bez nároku na oplátku.