Složité štěstí
Co to znamená, že se rozvádíme? Daniele, to je vtip, že?
Alena zírala na manžela a nerozuměla vůbec ničemu. Rozvod? Vždyť jsou spolu skoro čtvrt století! Za dva týdny měli slavit výročí svatby… nebo už nebudou? V hlavě se jí točila spousta myšlenek. Co raut, hosté? Pozvánky jsou dávno rozeslané… Všichni přijdou. Sejde se celá rodina. Přátelé už jí nedají pokoj, chtějí vědět, co koupit jako dárek A třeba taková nejlepší kamarádka, Milena, už svůj dárek dávno poslala. Nechala ho doručit, když už jí v těhotenství nedovolili nastoupit do letadla. Stejně se ještě uvidí a oslaví to někdy jindy. Právě Milena poznala Alenu s Danielem, svým spolužákem z fakulty. A pak právě ona na svatbě křičela nejvíc Hořké!, schovaná za svatební kyticí, kterou jí Alena nakonec dobrovolně podala, místo aby ji házela.
Nerozumím, co ten tvůj Karel dělá? Takovou slečnu si nechá utéct!
Kam by šel? Milena uhlazovala Aleně účes. Všechno má svůj čas, Aleno. Ještě není připravený. Proč bych chtěla nezralého muže? Abychom se rozvedli za pár let jak většina? A pak… dělení věcí, děti, protože mě do té doby budou mít všichni rádi? Radši si počkám na správnou úrodu!
Dva roky? To je plánování! smála se Alena a sledovala, jak Milena odbíjí štětcem linku podle nejnovější módy.
Já nemám poloviční život. Když už, tak všechno najednou.
A děti, Mileno? Hned dvojčata?
Ano! Chci dvojčata, mít to za sebou najednou a mít komplet. U nás i u Karla je to v rodině běžné.
Jenže ten komplet budeš muset potom ještě vychovávat…
Dva se vychovávají líp než jeden.
Jak?
Konkurence, Aleno! Zdravá, správně nastavená. Vždycky je s kým si hrát. A za výchovu dvou najednou budu matka roku! Nestačí? Mám pokračovat?
To stačí! zasmála se Alena, ale vlastně ani nepochybovala, že Milena dokáže všechno, co si usmyslí.
Nakonec se to stalo. Jenže osud měl ještě větší smysl pro humor než Milena a místo dvojčat porodila rovnou trojčata. Zdálo se, že nebe chce otestovat její sílu.
Zvládla to skvěle. Když bylo potřeba, rodina Karla jí už zbožňovala. Vždy byla rovná a přímá, ale ochotná pomoct kdykoliv. Pomoc znamenala hlavně krocení Karla, který by záchranu příbuzenstva sám nevymyslel, ale Milena už dopředu kalkulovala:
Přijde čas, kdy budeme pomoc potřebovat, a co tehdy? Dáme si známé gesto? Ne, milý! Tohle není pro mě. Chceš smažené hříbky k večeři? Tak zajdi k mamince složit skříň. Třeba se jí hodí, a já přijedu umýt okna příští víkend.
Takže když přišlo na hlídání trojčat, dvě babičky a děda byli vždy k dispozici. Milena děti vychovala, vstala z mateřské, nastoupila na univerzitu.
Mileno! To jsi zešílela? Kdy to všechno stihneš? nechápala Alena.
Kdo by dal špatnou známku matce tří dětí? Aspoň mi rodičovský mozek nezakrní, a budu třeba právník i ekonom v jednom! Co proti tomu?
Diplom měla a rychle si našla práci, protože přesvědčila zaměstnavatele, že plat bude dostačující i na paní na hlídání.
Vždyť neutáhneš plat a chůvu, Mileno!
Ještě nikoho nepotřebuju, babičky stačí. Ale šéf to vědět nemusí. A hlavně: Potřebuju zkušenost. Papír je fajn, ale bez praxe mě stejně nikdo nevezme. Dva roky to vydržím, pak si sama řeknu, kam půjdu!
Alena nechápala, jak může Milena zvládat tolik věcí naráz. Ona sama měla problém i s volbou silonek do školky. Už odmala pro ni bylo rozhodování obtížné.
Aspoň když se rozhodneš, je to správně! To já furt skáču sem tam. Jsi konzerva, Aleno, a to jsou ti nejspolehlivější lidé na světě.
Spolehlivost… Tu Daniel nejspíš ocenil! Proč to teď? Proč všechno? Vždyť žili normálně! Ano, bezdětné manželství nebylo jednoduché, ale smířili se s tím. Alena chtěla pomáhat v dětských domovech, ale věděla, že by si cizí dítě adoptovat nedokázala. Nechtěla riskovat, že nebude dost dobrou mámou. Když je to jen lítost, nestačí to.
Ještě jste nepotkala své dítě, pozorovala jednou Alenu paní ředitelka dětského domova, paní Světlana. Uvidíte ho a zmizíte. Nic vás nezastaví.
A když ne? Co když ho nepotkám? otočila se Alena ke stromku, aranžovala dárky a přemáhala se.
Pak to nemělo být. Lepší, než vzít na sebe zodpovědnost, kterou neunesete. Pak bude nešťastné dítě i vy. Vidíš Tomáška? Už ho dvakrát vrátili.
Proboha, vždyť mu je šest! Dvakrát zpět?
První rodina ho adoptovala a pak se jim narodilo vlastní dítě, běžný osud.
A druhá?
Tam si naložili víc, než zvládli. Vzali si další tři, Tomáš byl čtvrtý. Nebylo už citu.
A Tomáš?
Přestal jíst, odmítal pít, chtěl zpátky do dětského. Prý ho nemilují.
Jak to?
Tak prostě. Takhle to chodí. A já se bojím, že už u nikoho nenajde domov.
Tohle setkání odvleklo Alenu blízko k propasti, málem šla žádat o Tomáška. Zachránilo ji Milenino:
Jsi si vážně jistá, že máš tu správnou lásku? Pokud ne, radši to nech. Jinak budeš jako ti, co ho poslali zpět. To chceš? Nechceš si na zkoušku půjčit jedno mé dítě?
Alena odmítla. Do dětského domova už nejezdila, pomáhala na dálku, ale na Tomáška myslela pořád. Stal se jejím majákem, památkou, že nesmí nikomu ublížit.
Zimní večer byl zvláštně chladný. Proč je tu zima, když už topí? Co teď dělat? Má Danielovi pomoct balit? Co vezme? Ještě nejsou mrazy, ale v Praze léto nikdy netrvá dlouho…
Najednou chtěla domů, do Brna za mámou. Vytratit se s ní do hor, být pár dní jen spolu… Ale maminka už není. Ani Daniel nebude…
Bože, vždyť ona nechce žádnou svobodu! Chce manžela vedle sebe. Aby všechno bylo, jak dřív: káva ráno i v noci, povídání do rána, nečekané výlety do divadla i na výpadovku z města. Nepovedlo se jim nikdy nic dopředu plánovat, nejlepší dny přišly nečekaně. Stačil Danielův telefonát:
Aleno, co děláš?
Hrozně spěchám! Dvě pohovory a banka.
Co na tom? Vykašli se na to. Jedem na procházku?
A Alena všeho nechala, za hodinu už šli mlčky po lese…
To dobré teď je už jen minulostí. Jeho čeká nové: nová přítelkyně a dítě… Dítě! O to šlo? Anebo byl celý jejich vztah omyl? S tím prvním by se smířila, ale druhé… ne! To by znamenalo, že za nic nestála. Nedokázala udělat jednoho člověka šťastným…
Alena stála u okna v kuchyni, tiskla kolena k horkému topení, nemohla se pohnout. Slyšela, jak Daniel přechází bytem, otevírá skříně a bouchá dveře. Třásla se, jediný květináč od Mileny sjel až na kraj parapetu. Když konečně bouchly vchodové dveře, Alena pustila parapet, narovnala se, smetla květináč na zem a zakřičela.
Neulevilo se. Hnědá hlína rozbitá s úlomky květináče připomínala její zmatek. Všude byla jen temnota, celé to bylo správné. On odešel a nechal ji úplně samotnou.
Jediné, co jí zbylo…
Alena se konečně odlepila od topení, přešla přímo po střepech do ložnice, vzala mobil ze stolku:
Miléééno…
To už ani nebyl pláč, jen zoufalý, zvířecí nářek. Milena ale rozuměla všemu.
Daniel odešel?
Ano…
Dobře. Zítra jsem u tebe.
Jsi blázen! Nikam nejezdi! Mileno, prosím, nic neriskuj, vždyť máš termín…
Alena se v půlce věty zarazila, něco jí došlo:
Ty jsi to věděla?!
Tušila jsem. Naposledy, když jste u mě byli, se mi Daniel nemohl podívat do očí. Teď mi to dává smysl. Aleno, tohle tě nakonec zachrání!
Zachrání? Já už nechci žít! Nemám nic, všechno je pryč. Co mám dělat?
Kup si šaty!
Cože?! málem Alena upustila telefon.
Slyšelas správně. Ty, na které sis nikdy neutrhla. Teď hned si je kup. Pak mi je ukaž. Nezůstávej doma, neskuhrej! Nic se tím nezmění. Kup šaty, pak vezmi vlak nebo letadlo. Cítím se skvěle, půjdeme spolu do hor.
Do hor? Vždyť budeš rodit!
No a? Jsem nemocná? Budeme bydlet v hotelu s teplou sprchou. Chyť šanci. Rychle, pak mít čas nebudu! Čekám za půl hodiny číslo spoje. Nenech těhotnou kamarádku čekat!
Milena zavěsila a Alena s očima na telefonu dumala, co teď.
Odpověď přišla sama. Pomalinku vstala, přešla k zrcadlu. To je ona. Rozeznávala v odrazu všechny ty roky. Nebyla už holka, ale taky ne stará žena. Ještě ne. Mladí už bylo pryč, ale to snad znamená, že má skončit? Kdepak! Milena má pravdu. Nezůstane v koutě zachumlaná v bolesti.
Projela si vlasy prsty, otřela slzy, vzpřímila se. Musí se hýbat. Pokud usedne, už nevstane.
Telefon padnul do dlaně automaticky. Pár zpráv, zrušené všechny plánované schůzky. Pak telefonáty restaurace i rezervace pryč. Hotovo!
Venku byl nový nový květináč, doma na to nebyl čas.
Šaty jí padly jako ulité. Jasně červené, tak moc jiné od všeho, co nosila doteď. Milovala klidné tóny, bláznivé Mileně patřily barvy. Ale dneska chtěla něco jiného; proč ne? Proč by nemohla být ona ta, která zaujme?
Ne, zrcadlo ukazovalo úplně jinou Alenu. Uťapanou, zklamanou, ale nezlomenou. Je tam ještě něco… něco, co jí nikdo nevezme.
Let byl s přestupem, ale nevadilo jí to. Aspoň byla rozptýlená.
Cesta s Milenou byla požehnáním. Prošlapaly všechna okolní místa. Po stezkách šly mlčky i v hovoru, až najednou začalo vše špatné mizet. Milena vždy uměla argumentovat, až maličkosti získaly na důležitosti, a to podstatné se ukázalo úplně jinak.
Vrať se zpět, Aleno. Co v Praze? Práce, podnikání? Jako by v Brně nebylo dětí a center pro ně. Ve Vedlejším sídlišti stavějí školu, můžeš začít třeba deset. Opravdu chceš být daleko od táty?
Alena přemýšlela. Když teď žije otec sám, přece může být aspoň nablízku. Konec dovolené ji přiměl rozhodnout se: ano, teď je ten správný čas.
Rozvod, prodej bytu, auta, vyřízení firmy, do které dala všechno… Všechno to mizelo spolu se vzpomínkami. Setřela emoce, párkrát se setkala s Danielem, a nakonec jeho číslo vymazala nadobro.
Brno ji přivítalo skutečným českým jarem, vůní jabloní a září. Najednou se jí dýchalo lehčeji. Netlačila se k otci do bytu, koupila si garsonku na druhém konci ulice. Důvod? Jednou tam potkala sympatickou ženu. Když se střetly ve dveřích, poznala, že otcova domácnost už udržuje paní Jitka. Bylo to v pořádku. Nebylo třeba o nic bojovat a za tátu byla jen ráda. Dobře věděla, jak se s mámou milovali, ale nikdy nemyslela, že by měl zůstat celý život smutný.
A Igor, není už docela fešák, co? Jitka se na otce dívala tak vřele! Takové štěstí… Někomu je dáno lehce, jinému vůbec ne.
Co Alena viděla, dávalo naději. Teď snad někde čeká její člověk, jen ona ho dosud nevidí.
Rok utekl, ani nevěděla jak. Dva dětské kluby otevřela v nových částech města a práce bylo dost. Ale stejně, večer na ni smutek občas padl. Seděla v temné kuchyni, posouvala hrnek studeného čaje a v duchu by dala cokoli, aby Daniel rozsvítil, sáhl jí na rameno a řekl:
Co je ti, Aleno? Udělám ti horký čaj, povíš mi všechno.
Bylo jí jasné, že není správné se ohlížet, ale nedokázala zabít tu část duše, která pořád Daniela držela…
Daňová kontrola, která přišla skoro po roce a půl od prodeje podniku, ji vlastně rozveselila. Něco k řešení! Vyřešila ji během dne a zbylo jí volné odpoledne. Co dál? Prošla se městem a nakonec se svezla do čtvrti, kde kdysi bydlela. Proč? Třeba aby viděla, kde byla šťastná… nebo nešťastná.
Jeden ze center už neexistoval, druhý běží dál. Stála u okna, pozorovala děti s učitelem. Baví je. Hlavně, když mají zájem a rozptyl.
Omrknula ještě jednou starý dům i park, kde tak rádi chodili s Danielem. Proč tam vlastně zabočila? Věděla, že se zdrží.
Na lavičce u kašny seděl muž a kolíbal kočárek. Zdál se jí povědomý. Zastavila se v chůzi a poznala Daniela. Trochu zešedivěl, vypadal unaveněji a zmenšeně, klopil hlavu, pohazoval kočárkem sem a tam. Alena to nemohla vydržet. Zná ho. Ví, jak zbavit tu bolest. Jen jestli ji neodmítne…
Danieli…
Zachvěl se, zabořil hlavu ještě víc.
Ahoj, Aleno.
Sedla si vedle něj, zeptala se:
Jak je?
Tak banální otázka jí hned přišla trapná, chtěla odejít, ale zůstala.
Špatně. Hodně špatně, Aleno.
Proč?
Ještě horší otázka, ale musela to slyšet:
Protože jsem zůstal sám. A protože jsem přišel o všechno dobré, co jsem měl. Hloupě, kvůli náhodě, která mě stála úplně všechno.
Lžeš, dívala se na něj a byla by obětovala vše, jen kdyby se ty uplynulé dva roky daly vzít zpět. Lžeš, Danieli. Máš daleko víc, než jsi mi nechal.
Poukázala pohybem na kočárek.
Kluk, nebo holčička?
Holčička. Eva.
Mládá žena, dítě. Co víc ke štěstí chceš?
Manželka už není, Aleno…. Milena to nezvládla. Porod byl moc těžký.
Aleně se roztřásly ruce. Teď ji nezajímalo, že tato žena byla důvodem konce bylo jí líto dívky, která ve chvíli slabosti zkusila štěstí. Daniel moc nepil, bylo známo. Ale tehdy dovolil, aby se všechno zhroutilo. A výsledkem byla Eva, spící pod jeho rukama v zavinovačce.
Mlčky tam seděli a až když si začali povídat, Eva mezi tím procitla a světýlka parku se rozsvítila, hvězdy se rozsvěcely jedno za druhou.
Alena vstala, naklonila se nad dcerku a zůstala stát, hleděla na její tvář.
Až uvidíš své dítě, poznáš, Aleno… zněl jí v hlavě hlas Světlany.
Za půl roku tam v kanceláři seděl tmavovlasý, vážný chlapec a Světlana kývla na Alenu, že teď to může být jen na nich.
Míšo, víš, proč jsem přišla?
Pro mě.
A chceš žít se mnou?
Nevím. Nemyslím si, že mě vezmete.
Míša ji zkoumal, bez zájmu, v očích skoro žádná jiskra. Když Alena vytáhla fotky, zase pohasla.
To je váš muž?
Ano.
A to je vaše dcera?
Ne, Míšo. Není moje.
A najednou ta jiskra znovu vzplála a Alena už ji nenechala pohasnout.
To není moje dítě, ale stanu se jí mámou. I tobě pokud budeš chtít.
Vrátíte mě.
Proč?
Všichni vrací.
Já nejsem ostatní. Víš proč?
Ne.
Protože vím, jaké to je ztratit všechno. Když se pak necítíš ani milovaný. Je to strašné.
Já vím…
Víš, co znamená máma, Míšo?
Ne.
Ta, která nikdy nedovolí, aby jejímu dítěti někdo ublížil.
Lituje mě snad?
Alena se mu podívala vážně do očí a zakroutila hlavou.
Ne. Nechci tě litovat. Chci tě milovat tak, aby ti bylo dobře. A chci, aby Eva měla staršího bratra, který ji vždy ochrání. Myslíš, že se nám to podaří?
Míša dlouho mlčel, díval se do její tváře krásná a usměvavá, a přesto věděl, že i jí je občas smutno. Červené šaty byly tak jasné, že se chtěl dotknout látky, jestli to není sen. Opatrně pohladil rukáv…
Líbí se ti?
Moc.
I mně. Koupila jsem je, když mi bylo nejhůř. A víš co? Pomohlo mi to. Teď miluju tuhle barvu.
I já, šeptal, znovu sjel prsty po šatech a vzhlédl. Chci to zkusit.
Ne, Míšo. Zkoušet nebudeme. My to prostě uděláme. A já tě nikomu nevrátím. Pomůžeš mi? Sama ještě nevím, jak se stát mámou. Ale moc chci být. Pro tebe, pro Evu. Když mi dovolíte.
Míša tiše kývl. A Alena konečně vydechla.
Za pár let šla po horské stezce celá rodina. Štíhlý tmavovlasý kluk hlídal rozpustilou sestru, která utíkala, křičela, koštovala svět.
Evo, v lese jsou vlci!
Ne!
A medvědi! Obrovští a moc hladoví.
Nemají maminku, co by jim uvařila kaši?
Ne, jejich mamka umí jen špatnou.
Naše je lepší.
Jo!
Tak jí dej medvědům moji poránu! A i med, co jsi včera koupila!
Ani náhodou! Ten mám ráda i já. A co, půjdeš po svých, nebo chceš nosit?
Na rukách!
Tak pojď k tátovi! předala Evo Danielovi, synovi pohladila vlasy. Co myslíš, Míšo, kaše pro medvědy?
Mami, domů nechci. Ještě jsme všechno neviděli. A jestli Eva začne krmit zvěř, celý hotel je náš. Radši ať chvíli zůstanou hladoví!
Alena se rozesmála.
Evo, pak tedy medvědům uvařím já naučím se správně, bez hrudek.
Dobře! souhlasila Evo tak rychle, až se Alena a Míša po sobě podívali.
Ach, mami! šklebil se Míša na sestru.
No jo, synku, na ni pozor. S ní najdeme nejen medvěda, ale i yettiho a možná někoho úplně nového… Všechny si pak vezmeme domů, protože naše Eva nikoho nenechá o hladu a bez lásky.
Smích jim letěl nad loukou a nesl se dál a dál. Den, co svítal nad horami, sliboval světlo.