Pomsta ve stínu bohatství: Libuše a Doubravka
Libuše stála u okna svého honosného domu v pražských Dejvicích a dívala se na nekonečné světla starého města pod sebou. Za sklem plály poslední odstíny soumraku, ale její tvář vyzařovala jen ten chlad, s nímž se naučila žít v posledních letech. Všechno, čeho dosáhla, si musela vybojovat sama, bez cizí pomoci, a přesto se v těchto krásných zdech často cítila jako ve vlastní pasti. Ne že by jí bohatství svazovalo děsily ji spíš ti, kteří neustále žádali její podporu, aniž by jí někdy vyjádřili vděčnost. A to už dál snášet nechtěla. Tak tu stála ve svém domě, bojujíc nejen s okolním světem, ale především s vlastní rodinou.
Vchodem prošla Doubravka Igorovna, její tchyně vysoká, důstojná žena s přísným pohledem, v béžovém kostýmu a s drahým kloboukem, jenž stále dokazoval její postavení v pražské společnosti. Doubravka byla přesvědčená, že Libuše má povinnost pomáhat všem okolo. A právě dnes, kdy vykročila do domu, její tvář prozrazovala nový požadavek mnohem větší než jen běžná podpora. Šlo o další z řady manipulací, donutit Libuši vzdát se vlastního klidu a životních sil.
Libuše, bratrovi se rozpadá byt, potřebujeme peníze na opravu. Tvoje koruny nám pomůžou, pronesla s povýšeným úsměvem, už s nataženou dlaní.
Libuše oněměla. V ten moment ucítila prudký nával rozhořčení, krev jí v žilách vřela. Nedokázala uvěřit, že Doubravka má tu drzost přijít žádat do jejího domu. Cítila, že už dál nemůže být terčem urážek a požadavků.
Nejsem žádná spořitelna, paní Doubravko. Už rok vás všechny živím! vyhrkla Libuše, v hlase potlačovala hněv. Veškerá její práce, bezesné noci, to vše mizelo pod tíhou stále nových požadavků.
Doubravka však neustupovala a její slova byla solí na otevřenou ránu. Nestydíš se? Peněz máš jak želez! Copak by sis nevšimla, že my tady živoříme? rozhlížela se po luxusním obýváku s opovržením, jakoby vše mělo náležet jí.
To byla poslední kapka. Libuše už nevydržela, v rychlosti strhla kabát z věšáku a hodila jej po Doubravce.
Ven z mého domu! Už mám vaší drzosti dost! vykřikla s takovou silou, až sama cítila, že dělá rozhodující krok, na který čekala roky.
Doubravka, dotčená a vyvedená z míry, ustoupila o několik kroků zpět. Její tvář ztvrdla vztekem a ponížením. Pokusila se ještě něco říct, ale Libuše již neposlouchala.
Toho budeš litovat! Luboš se dozví, jaká jsi lakomá! zakřičela Doubravka, právě ve chvíli, kdy se dveře s tichým zaduněním zavřely těsně před ní.
Libuše stála v prázdné hale, zhluboka dýchala a s každým nádechem cítila, jak se napětí pomalu vytrácí. Udělala to, co dávno mělo přijít.
O pár dní později opět seděla u okna, ale tentokrát nevnímala mihotavá světla Prahy přemýšlela nad bitvou, která bouřila v jejím nitru. Život jí dal poznat mnoho temných chvil, ale vždy se dokázala postavit na nohy. Teď opět stála před zlomem; věci už nemohla nechat být. Její manžel Luboš stále nechápal její rozhodnutí a netušil, jak moc s ním Doubravka manipulovala.
Vzala mobil a vytočila jeho číslo. Nezvedal to. Dobře věděla, jak se jejich vztah den ode dne vzdaluje. Luboš nevěděl všechno a ona už nechtěla dál hrát tuto přetvářku.
Později, v temném koutku jedné staropražské restaurace, seděla Libuše v elegantních šatech ve svitu svíček. Její obličej byl klidný, ale oči prozrazovaly vyčerpání. Luboš vešel dovnitř, jeho vysoká postava byla nepřehlédnutelná, na moment zaváhal, zda má přijít blíž. Když spatřil Libuši, neváhal už ani vteřinu.
Libuše, proč nám nedáš šanci si promluvit? Když se budeme snažit, dá se všechno vyřešit, řekl a posadil se naproti ní, ale v jeho hlase zněla nejistota.
Libuše se nepohnula, pohled měla tvrdý a neoblomný. Snažila se uklidnit dech, ale cítila, že tentokrát už neváhá.
Luboši, nechápeš. Není to vůbec o tom, co si myslíš. Už dál nebudu tvoje figurka, řekla klidně, ale každý hlas zněl jako těžce položený kámen.
Luboš upřeně hleděl, jako by se snažil pochopit, co všechno se stalo. Vstal a nervozně si narovnal sako. Zkoušel ještě vysvětlit.
Libuše, nechtěl jsem, aby to došlo až sem. Víš dobře, že jsem… že jsem ji nedokázal zastavit, zaznělo tichým hlasem, který však zněl jako omluva více sobě než jí.
Libuše prudce vstala, rozhodnost v očích byla jasná a neústupná.
Už mě to zmáhá, Luboši. Nebudu tě dál potřebovat. Tímto končíme, prohlásila a beze slova se otočila ke vchodu. Luboš zůstal stát zaskočený a neschopný slova.
Uplynulo několik dní. Libuše už neschovávala bolest, nehrála si na silnou. Seděla v prázdném, tichém domě a pozorovala z okna, jak mlžné ráno zalévá celé Dejvice. Netušila, co bude dál, ale věděla, že nadále na nikom nebude závislá.
Mobil opět zavibroval, na displeji jméno Luboše. Bez váhání přijala hovor.
Libuše, musíš mi porozumět. Nemůžeš jen tak odejít, zněl jeho hlas do místnosti.
Už jsem si vybrala, Luboši. Není cesty zpátky, řekla tiše, smutně, ale rozhodně.
Odložila telefon, věděla, že už na žádné jeho zavolání čekat nebude. Udělala svůj poslední krok ke svobodě. V té tiché chvíli pocítila, jak z jejích ramen padá letité břemeno. Libuše věděla, že teď její život teprve začíná.