5. května
Dnes večer sedím u stolu a píšu, abych si vše zapsal. Znovu se mi před očima odehrávají uplynulé týdny a vzpomínám na tetu Emilku.
Do malé vesničky kousek od Jihlavy jsem jezdil pravidelně, pokaždé, když jsem mohl, abych navštívil tetu starší sestru mojí maminky. Byla to právě naše máma, kdo mi ještě před odchodem připomněla, abych na Emilku nenechal dopustit a postaral se o ni.
Teta byla drobná a věkem už křehká. Tolikrát jsem ji už přemlouval, ať se přestěhuje za námi do Brna. Vyprávěl jsem jí o vlastním pokoji, procházkách v parku na našem sídlišti a o hodných sousedkách, které by jí dělaly společnost. Ale ona svůj domek a zahrádku nikdy nechtěla opustit prý by jí srdce puklo, kdyby odešla.
Nu což, nezbývalo než každé tři měsíce na pět dní si vzít v práci neplacené volno. Dva dny mi zabrala cesta tam a zpět, zbylé tři jsem pomáhal v domě spravoval plot, štípal dříví, nakupoval. Naštěstí jsem byl vedoucí oddělení, a navíc ředitel firmy Petr je můj kamarád. Ale letos na jaře jsem poprvé nestihl přijet už v březnu, práce bylo až nad hlavu. Dorazil jsem do vesnice až na konci dubna.
Teta Emilka byla po letošní zimě o poznání slabší. Od sousedky paní Marcely jsem slyšel, že jí museli dvakrát volat záchranku. Naštvaně jsem se zeptal, proč mi nezavolali, vždyť jsem se často ptal, jak se má.
Emilka mi přísahala, ať ti nic neřeknu, prý žádné starosti pro tebe, dokud nebude nejhůř. Jen kdyby umřela, pak ti mám dát vědět.
Šel jsem do místního obchodu nakoupit, co bylo potřeba cukr, sůl, nějakou mouku, rýži, konzervy a kondenzované mléko, jak mi teta napsala. Když jsem se vracel, spatřil jsem u vchodu na zápraží zvláštního psa štěně ovčáka, mohlo mu být pět měsíců. Velká hlava, protáhlý čumák, trochu komické, ale hned si mě získal.
Teto Emilko, odkud máš psa? ptal jsem se.
Přitulal se asi před měsícem. Otevřela jsem branku a tam seděl, celý se třásl zimou, kost a kůže. Už jsem ho aspoň trochu vykrmila. Vzala jsem si ho, abych tu nebyla tak sama.
Pohladil jsem psa po hlavě, položil mi důvěřivě tlapky na kolena. Mám psy rád, od dětství jsem si přál nějakého mít, ale nikdy mi to rodiče nedovolili. Teď na to v Brně nemám čas a žena už kdysi přinesla kočku ta však po čase zmizela. Dětí nám s Alžbětou nebylo přáno, zvykli jsme si na to a žijeme si pro sebe, cestujeme.
A jak se ten toulavý kamarád jmenuje?
Matěj. Tak se jmenoval můj starý kocour.
Zasmál jsem se, To není zvláštní, pojmenovat psa po kočce?
Jen ať ho to netrápí, stejně poslouchá na jméno.
Během mé návštěvy Matěj nespustil oči ze mě, pořád za mnou chodil. Když jsem se chystal k odjezdu, domlouval jsem tetě, ať mi nic netají, když jí bude zle, ať klidně volá a napíše, co má přivézt, ať se nestydí.
To už tě stejně trápím dost. Pořád se kvůli mně trmácíš.
Emilko, vždyť mě to netíží, naopak, ať tu s námi jsi co nejdéle.
Sklonila hlavu a zamžourala očima: Milan, mohl bys mi něco slíbit? Jestli se mi něco stane, neopouštěj Matěje. Je to taky živá duše.
Neboj, postarám se o něj.
Ale ne že ho někde odložíš. Vezmi si ho, nebyl u mého domu náhodou.
Pes se přitulil k nohám, zadíval se na mě. Tak jo, teto, mám to slíbené.
Za měsíc teta Emilka zemřela. Pohřbil jsem ji, zařídil poslední rozloučení s vesnicí a s Matějem jsme spolu šli položit kytici na hrob. Pak nastal čas návratu do Brna. Přivezl jsem obojek, vodítko a přepravku na vlak. Na stanici jsem koupil lístky do kupé, kde pustí i zvířata.
Když jsme vstoupili do kupé, Matěj najednou zježený zavrčel na muže u okna. Ten po mně koukl a povídá:
Ten pes je vlk? Snad nejste normální, s vlkem jezdit vlakem!
Co blázníte, je to můj pes Matěj, říkám rozčileně.
To není pes, já vím, já jsem myslivec. To je vlk pes!
Matěj dál cenil zuby a muž se sbalil a odešel do chodbičky. V kupé jsme zůstali sami. Zahleděl jsem se na psa a polohlasem se ptám: Matěji, ty jsi opravdu napůl vlk? Položil mi čumák do klína a zavrtěl ocasem. Ať už jsi cokoli, jsi báječný.
Zanedlouho se objevila průvodčí:
A vy, pane, máte tady ovčáka, nebo vlka?
Ten pán tu říkal nesmysly, to je zvláštní druh ovčáka, používám ho při pátrání.
Průvodčí kývla. Tak fajn, máte na něj doklady?
Jistě, začal jsem prohledávat kapsy a pak předstíral leknutí: Já je snad nechal u pokladny, když jsem kupoval jízdenku!
Bez dokladu by vám lístek neprodali, souhlasila, a víc se nevyptávala. Stejně jsem žádné doklady u sebe neměl, ale pokladní byla Marcely dcera.
Dojeli jsme do Brna. První den jsem vzal Matěje na vyšetření k veterinářce na rohu. Chvíli ho pozorovala a pak se mě ptala:
To jste od cirkusu?
Ne, proč myslíte?
Protože to je vlk, ne pes.
S povzdechem jsem přiznal: Vlk z vesnice, teta zemřela a slíbili jsme jí ho u nás vzít.
Přistoupila blíž a řekla: To je kříženec, poloviční vlk. Druhý rodič musel být německý ovčák. Ti jsou hodní, klidní, dobří společníci. Nemějte strach. Zaregistrujeme ho a naočkujeme, ať nejsou problémy.
Manželce Matěj hned přirostl k srdci, sama ho koupala, krmila a venčila. Uběhlo deset měsíců.
O novoročních prázdninách, kdy už se brzy stmívalo, šla Alžběta s Matějem do parku, pár ulic od domu. Chtěla se projít, protáhnout sebe i psa. Najednou Matěj zbystřil a vběhl do křoví. Marně na něj volala, dlouhé minuty nikde nic.
Už mi chtěla volat, když se Matěj vynořil ze tmy a v čelistech nesl zabalený uzlíček. Rozběhla se k němu byl to novorozenec, živý! Alžběta, lékařka, zachovala klid a ihned zavolala záchranku a policii.
Přijeli rychle. Alžběta zůstala se psem doma a pak mě poprosila, ať ji doprovodím do nemocnice, kam dítě odvezli. Sestřička jí ukázala holčičku, byla zdravá, asi měsíc stará, vedle ní v košíku vzkaz: Jmenuje se Andrea. Prosím, postarejte se o ni dobře.
Alžbětě padla do oka hned při prvním pohledu. Otočila se na mě. Stačil jeden pohled a věděl jsem, že chce, abychom si tu dívku osvojili. Řekla o svém povolání, zařídili jsme adopci, aby malou nepředali do ústavu.
Dva měsíce nato jsme už s Matějem doma měli novou malou obyvatelku Andreu, kterou nám doslova do života přinesl Matěj.
A teď, když večer sedím a dívám se, jak si malá Andrea hraje s Matějem, uvědomuji si, že náhody neexistují. Možná skutečně nic není jen tak jak říkávala teta Emilka. A jak zní moje dnešní životní lekce jeden dobrý skutek od srdce přinese štěstí těm, kdo se ho nejméně nadějí.