Zimní host
Na vesnici se v zimě stmívá brzy, během vánice ještě dřív. Už v sedm večer nebylo za oknem nic než bílý šum a sníh, který se lepil na skla a pomalu stékal dolů.
Seděla jsem u stolu a opravovala rukopis.
Práce to nebyla naléhavá uzávěrka byla až druhého ledna ale já jsem zvyklá neotálet. Kromě toho, co má člověk dělat na Silvestra, když je sám, do nejbližšího města, do Hradce Králové, je to sedmdesát kilometrů a televizi jsem nezapnula už deset let?
Dům v Malíně jsme s manželem koupili před dvaceti lety. Tenkrát jsme mysleli, že bude jen na léto, na chalupu, na vzduch. Pak ale Petr zemřel a město se mi stalo zbytečným. Přestěhovala jsem se sem natrvalo s notebookem, s rukopisy i s kočkou Eliškou, která zrovna teď spala na topení, nic netušíc o vánici venku.
Sousedé mě první dva roky pozorně sledovali, pak si zvykli. Naděžda Koudelová redaktorka, bydlí v domě s modrými okenicemi, chodí pro poštu a na nákup jednou za tři dny, nikoho neruší a nic nečeká. Dobrá sousedka.
Na stole ležely vytištěné stránky. Nahoře jméno autora: J. Novák. Osm měsíců jsem s tímto románem žila. Osm měsíců jsem editovala, hádala se přes redakci, dostávala odpovědi s poznámkami přijato nebo nepřijato a znova se nořila do textu. Autora jsem neznala. Jen příjmení, jen iniciála, jen rukopis tři sta osmdesát stran o jednom člověku, který dlouho kráčel nesprávným směrem a na konci to konečně pochopil.
Výborný román.
Už jsem editovala kdeco, poznám rozdíl. Tenhle byl opravdový. Měl hlas ne naučený, ne vyumělkovaný. Takový buď máte, nebo ne a naučit se nedá. Autor o tom věděl, a zdálo se, že se toho vědomí zároveň bojí.
Telefon zazvonil v půl osmé.
Nadi, hele, kdy to odevzdáš? ozvala se Katka z redakce, v hlase provinění volá, a je svátek, chápe.
Druhého.
Neblázni, klidně po desátém, jsou přece svátky.
Druhého, zopakovala jsem.
Katka na chvíli zmlkla. Věděla, že to nemá cenu rozmlouvat.
Jsi tam sama, viď? Zase?
S Eliškou.
Nadi
Katko
Zasmála se a rozloučila. Vrátila jsem se k rukopisu, našla správnou stránku, a znovu se zadívala na odstavec, který mi už tři dny nedal pokoj.
Strana sto sedmnáct, třetí odstavec shora. Byla tam věta cítila jsem, že do textu nepatří, ale nešla mi z hlavy. Nebylo to slovy, nebylo to významem byl to rytmus. Věta byla dlouhá a text pod jejím tíhou pokulhával. Už pětkrát jsem zkoušela jiné varianty a pětkrát smazala.
Pošesté už to šlo.
Zapsala jsem, přečetla a byla spokojená. Zavřela jsem notebook. Do poklepání na dveře zbývaly ještě dvě hodiny.
To poklepání přišlo kolem půl desáté.
Ne na okno na dveře.
Nejdřív jsem si myslela, že to je jen vítr. Ale vítr na dveře neklepe ten jen hučí a duní. Tohle byl skutečný zvuk: tři rány, pak ještě dvě.
Eliška otevřela jedno oko, zavřela zase.
Vstala jsem. Šla jsem k oknu, poodsunula záclonu a podívala se na verandu. Stál tam člověk. Samotný, bez auta kolem jen sníh a on v kabátě, který mu už dávno neposkytoval ochranu. Světlo u branky kmitalo a bylo vidět, že ten člověk není nebezpečný prostě prokřehlý, bezradný.
Na vesnici se nevyplácí neotevírat zvlášť vánici.
Přehodila jsem bundu a šla ke dveřím.
Dobrý večer, řekl z prahu. Hlas měl tichý, trochu zachraptělý. Omlouvám se za hodinu. Telefon mi zdechl, auto skončilo ve škarpě, u vás jsem viděl světlo.
Podívala jsem se na něj. Vysoký málem hlavou narážel do vršku dveří. Kostkovaný kabát, promáčený až na kůži. V jedné ruce brýle, v druhé nic žádná taška, batoh. Skla orosená a pořád zakalená, proto je jen držel.
Pojďte dál, řekla jsem.
Vešel. Pomalu, nesměle opatrně, jako někdo, kdo ví, že je v cizím domě neohlášen, a snaží se být co nejméně nápadný.
Je auto daleko? ptala jsem se, když rozvazoval šálu.
Tak dvě stě metrů po cestě. Nevšiml jsem si vyjetých kolejí, zapadl jsem. Nabíječku jsem nechal doma, baterka v mobilu padla.
Chápu.
Zatímco svlékal kabát v předsíni, postavila jsem konvici. Pak se vrátila a viděla, jak pořád drží brýle skla se neodmlžují. Nasadil si je až když je zahřál v dlaních.
Pověste to tady. Kývla jsem na háček u zrcadla.
Děkuji. Pověsil kabát a nakonec si nasadil brýle. Jan.
Naděžda. Ukázala jsem směrem ke kuchyni. Pojďte.
Na vesnici každý zná každého. Nejbližší ves je Sedlov, šest kilometrů přes pole. Pár chalup, v zimě skoro nikdo. Mezi námi starý remízek a rozbitá cesta.
Jste ze Sedlova? zeptala jsem se, když si sedal ke stolu.
Ano. Koupil jsem chalupu na podzim, teď jsem tu poprvé v zimě. Krátce se usmál. Netušil jsem, že tu je v zimě úplně jiný svět.
Nesledovali jste předpověď?
Ale jo. Psali mírné sněžení.
Mírné sněžení na dálnici a v polích to je rozdíl.
Teď už vím.
Položila jsem před něj hrnek. Horký čaj, beze slov. Obejmuly jej oběma rukama a chvíli tak jen seděl.
S autem si poradím, odtáhnou mě. Jen musím někam zavolat.
Dám vám nabíječku. Kývla jsem na zásuvku u lednice. Tam je kabel.
Vstal, zapojil telefon a zase usedl. Vzal znovu hrnek. Třásly se mu ruce.
Bydlíte tu dlouho? zeptal se.
Pět let natrvalo. Předtím to byla jen chalupa.
Nestýská se po městě?
Ne.
Nepátral po důvodech, a toho jsem si vážila.
Telefon měl starý takový už tři roky nevyrábí. Malý, odřený v rozích. Ze nuly na pět procent dobíjel čtyřicet minut věděla jsem to, mám podobný.
Znala jsem ho. Ještě nikam neodchází.
Vypila jsem čaj.
Jedli jste něco? zeptala jsem se.
Ráno.
Ráno.
Myslel jsem, že tu budu jen chvíli.
V lednici byl včerejší čočkový guláš. Ohřála jsem ho. Neříkal to nedělejte ani neobtěžujte se jen tiše čekal. Tak to bylo správné.
Za tu dobu jsme nemluvili. Nebylo to trapné ticho, prostě jsme neměli potřebu mluvit. Za oknem vánice vyla, Eliška tiše dýchala na topení a světlo v kuchyni bylo žluté a hřejivé. Pomyslela jsem, že je zvláštní mít v kuchyni cizince a není to rušivé. Obvykle mě taková věc rozčilovala.
Konvici jsem dala vařit ještě jednou, půl hodiny poté.
Venku vánice neutichala. Večeřeli jsme a téměř nemluvili ne že bychom si neměli co říct, ale nebyl důvod spěchat.
Máte tu ticho, řekl.
Vždycky tu je ticho. Kromě větru.
Ne, myslím ticho uvnitř. Kývl směrem k místnosti. Žádné rádio, televize.
No rádio je, malé, na parapetu. Občas naladím.
Aha. Odmlčel se. V Praze nemůžu pracovat bez sluchátek. I tak slyším přes stěny kroky, hlasy. Ruší mě to.
Pracovat myslíte psát?
Ano.
A co píšete?
Prózu. Vzal hrnek, koukl dovnitř. Poslední dva roky jeden román. Dlouho.
To znám.
Na podzim jsem ho odevzdal. Teď nevím, co dál.
Tohle jsem znala. Ne vlastní zkušenost, ale z vyprávění autorů když rukopis odejde, zůstane jen prázdno a nevíte, co dál. Někteří začnou psát hned další, jiní jsou pár týdnů úplně ztracení a někteří zmizí úplně. Každý to má jiné.
To přejde, řekla jsem.
Vím. Ale teď ještě ne.
Eliška seskočila z topení, přivoněla k jeho ruce a zase zmizela zpátky. Jan její pohyb sledoval očima.
Dobré znamení? zeptal se.
Průměrné. Kdyby zůstala, bylo by to dobré.
Budu pracovat na reputaci, řekl vážně.
Zasmála jsem se.
Můžu se zeptat? řekl pak.
Ptejte se.
Proč druhého?
Chvíli mi trvalo, než mi došlo.
Myslím uzávěrka. Říkala jste do telefonu druhého. Ale dnes je Silvestr. Sedíte u rukopisu na Nový rok, i když máte ještě dva dny. Proč?
Ta otázka byla až příliš přesná pro někoho, kdo právě zůstal vánicí a měl by myslet na auto a odtah.
Zvyk, řekla jsem.
Jaký?
Neodkládat, co je téměř hotové.
Díval se na mě. Viděla jsem, že mi nevěří ne že by mě přistihl s lží, viděl jen, že to není celá pravda.
A pak tu není důvod čekat, dodala jsem. Nový rok není pro mě nic zvláštního. Lepší pracovat než koukat na hodiny.
Beru na vědomí, přijal to klidně.
A to bylo fajn.
Chvíli jsme byli zticha. Venku vítr cloumal okenicemi na sousedově domě sousedé odjeli už v listopadu, vrátí se až na jaře. Ten zvuk jsem znala, ale dnes zněl hlasitěji.
Pracovala jste, když jsem přišel, poznamenal Jan. Byla to spíš konstatace než otázka.
Ano.
Co děláte?
Jsem redaktorka. Beletrie.
To musí být zajímavé.
Většinou ano.
Díval se na mě o trochu déle, než by bylo běžné.
Baví vás práce s cizím textem? Necítíte tlak?
Zamyslela jsem se.
Když je text špatný tlačí. Když je dobrý naopak. Chci mu pomoci, aby byl ještě lepší. Je to asi jako restaurování. Základ už je. Jen očistíte, co je navíc.
Opět kývl. Tiše, spíš pro sebe než mně.
A neurazíte se? zeptala jsem se.
Na co?
Když vás někdo edituje. Maže vaše věci.
Ne, řekl. Jen když maže to podstatné.
A jak poznáte, co je podstatné?
Když po škrtnutí něco zabolí bylo to důležité. Když ne, mohlo jít ven.
Podívala jsem se na něj. Trefná formulace, čistě spisovatelská tu vymyslí jen ten, kdo to zažil mnohokrát na vlastní kůži.
Měl jste špatného redaktora?
Různé. Chvilku se zamýšlel. Jedna redaktorka mi přepsala první knihu k nepoznání. Byl to příběh o starém rybáři a moři udělala z toho manažera v kanceláři. Teda, přeháním, ale pointa je stejná.
A souhlasil jste?
Bylo mi devětadvacet. Myslel jsem, že ví lépe.
A pak?
Došlo mi, že vědět lépe není totéž, co mít pravdu. To je rozdíl.
Kývla jsem. To byla čistá pravda. Editor může znát řemeslo lépe ale neslyší hlas autora. To druhé je důležitější.
***
Venku už byla opravdová noc žádné světlo, jen hustší vánice a lampa u branky skoro nedosahovala ke dveřím.
Jan pil druhý čaj. Eliška znovu seskočila z topení, prošla kolem a tentokrát se nezastavila jen si ověřila hosta a zmizela. Viděla jsem, že ji nevolá. Správně neměla ráda, když ji někdo volal.
Můžu? Kývl směrem ke knihovně u okna.
Samozřejmě.
Vstal, přešel ke knihovně. Byly tam tři police detektivky zvlášť, próza bokem, zbytek pomíchaný. Prohlížel je mlčky, nebral do ruky, jen četl hřbety. Pak se vrátil ke stolu.
Máte hodně detektivek, poznamenal.
Na oddych. Tam se všechno vždycky vyřeší.
Ve skutečnosti ne?
Méně často.
Vzal hrnek.
Povězte mi o tom románu, pronesl.
Chvíli jsem nechápala, co myslí.
Ten, co teď editujete.
Proč vás to zajímá?
Zajímá. Pokrčil lehce rameny. Říkala jste, že dobrý text je jako restaurování. Zajímá mě, jak to máte.
Zvláštní rozhovor. Nepatřičný, ale ne škaredý. Cizí člověk sedí u kuchyňského stolu, hrnek v dlaních, ptá se na práci. Ani nevím, kdy naposledy se mě někdo takhle zeptal ne z povinnosti, ale proto, že ho to opravdu zajímá.
Román je o člověku, začala jsem. Dlouho dělal něco, co považoval za správné. Pak zjistil, že jen měl strach vše měnit. Je to o rozdílu mezi volbou a zvykem.
A na konci?
Odejde. Ne od lidí od starého já. Podle mě je to nejlepší konec.
Jan chvíli mlčel.
Líbí se vám ten konec?
Ano. Autor zvažoval jiný.
Jaký?
Návrat. Hrdina se vrací ke všemu, co opustil.
Přesvědčila jste ho?
Napsala jsem poznámku. Rozhodl se sám. Odložila jsem hrnek. Tak to má být. Já můžu jen navrhnout. Text je jeho.
Podíval se na stůl. V jeho mlčení bylo něco hustého, přemýšlejícího.
Proč myslíte, že odchod je lepší konec? zeptal se.
Protože návrat je odpověď na otázku kam. Odchod je odpověď na otázku kým.
Zvedl na mě oči.
To jsou vaše slova nebo z textu?
Moje. Ze svých poznámek ke knize.
Znovu mlčel. Nespěchala jsem.
Editujete dlouho?
Osm let.
A vždycky to tak vidíte?
Ne vždycky. Jen když je příběh poctivý. Neupřímné historky můžou končit jakkoliv, ale nevěříte jim. Ty upřímné vás vedou k jedinému možnému závěru. Úkolem editora je ho nezničit.
Jan dlouze hleděl z okna. Tiše, jako by něco promýšlel.
Moc těžké, ne?
Co přesně?
Číst cizí příběh doopravdy. Ne kvůli sobě, kvůli němu.
Zamyslela jsem se.
Občas. Když autor vzdoruje, když neví, co dělá. Ale tenhle ne. Ten slyšel.
Ten stávající?
Ano.
Jak to bylo poznat?
Vzala jsem hrnek. Nešlo o děj, ten už jsem vyložila, šlo o něco jiného o to, co mě na tom textu zasáhlo.
Byla tam jedna věta, řekla jsem. Předělala jsem ji, autor souhlasil. Ale pořád nevím, jestli jsem udělala dobře.
Jak zněla původně?
O vánici. Byla dlouhá, rozbíjela rytmus. Já ji zkrátila a získala přesnost, ale něco přitom zmizelo.
Co?
Právě to nevím. Něco nepojmenovatelného. Živého.
Řekněte, jak jste ji změnila.
Podívala jsem se na něj. Zvláštní prosba, ale nepřípadná.
Vánice si nevybírá. Prostě zůstává, když všechno ostatní zmizí.
Jan mlčel.
Dlouho. Cítila jsem, že se něco změnilo. Ne v místnosti v něm. Zíral na stůl; držel čaj příliš klidně, příliš strnule ne jen nad nějakou větou přemýšlel, poznával ji.
Něco není v pořádku? zeptala jsem se.
Ne, povídá. Pauza. Napsal jsem to jinak. Vánice si nevybírá, kam půjde prostě ví, že zůstane jen to, co se nebojí zimy.
Položila jsem hrnek pomalu a tiše. Protože jsem potřebovala čas vše vstřebat.
Tahle věta je v rukopisu. Na stránce sto sedmnáct, třetí odstavec shora. Věta, se kterou jsem bojovala tři dny, než jsem přišla s výměnou. Nový text neviděl nikdo, jen já a redakce. Originál nikdo jen autor a já.
Rukopis nebyl publikován. Citace se nemohla dostat ven.
Jste J. Novák, řekla jsem.
Bez otazníku.
Podíval se na mě.
Jan Novák, řekl. Ano.
Nevěděla jsem, co říct. Bylo to zvláštní a přitom vlastně jasné od začátku jsem něco tušila, jen nevěděla co. Dvě hodiny jsme seděli u stolu, mluvili o koncích a prázdnotě, a celých osm měsíců já upravovala jeho román a on psal ten svůj. Spolupráce aniž bych to věděla.
Editovala jsem váš román, řekla jsem. Osm měsíců.
Vím. Redakce říkala, že editor je N. Koudelová. Odmlčel se. Nevěděl jsem vaše křestní jméno. Jen iniciálu.
N. Koudelová.
Naděžda Koudelová. To jsem já.
Znali jsme se, skrze texty, poznámky, škrty, schválení i zamítnutí. Přijal můj konec, odmítl mou úpravu ve čtvrté kapitole. Já trvala na přepsání druhé části on za týden souhlasil. Nad každou zásadní změnou jsme vedli spor, a nikdy se neviděli.
Najednou jsem věděla, že ho znám. Ne jako člověka u stolu jako hlas textu. Vím, že když je nervózní, píše dlouhé věty, když si je jistý, jsou krátké. Vím, že potřebuje čas, než přijme mou úpravu protože nad ní přemýšlí. Nebojí se říct nepřijato a nevysvětlovat. A on nevěděl o mně nic jen iniciálu.
Trochu nespravedlivé.
A pak přijel vánicí a zaklepal na moje dveře.
***
Proč jste to hned neřekl? zeptala jsem se.
Co? mírně překvapený. Nevěděl jsem, že jste má editorka. Řekl jsem jen: píšu.
A já jen: jsem redaktorka.
Ano. Přikývl. Oba jsme nedořekli.
Měl pravdu. Neřekla jsem, v jakém nakladatelství pracuji, on neřekl, že má rukopis u Pospíšila. Oba jsme lidé, kteří neradi vysvětlují zbytečné a takhle to dopadlo.
Ta vaše věta změnila jsem ji, protože byla na tom místě moc dlouhá. Rytmus nedržel.
Vím. Souhlasil jsem.
Ale vaše byla lepší.
Podíval se přímo na mě.
Opravdu to myslíte?
Ano. Má má přesnost, vaše poctivost. Někdy je poctivost důležitější.
Dlouho mlčel.
Mohu původní vrátit? ptal se.
To už je v redakci. Ale kdybyste jim napsal vrátí vám ji, předělám zpět.
Ne. Zavrtěl hlavou. Nechte vaši. Máte pravdu: rytmus je klíčový.
Nesnažila jsem se odporovat. Ale bylo pro mě důležité, že se na to zeptal.
Telefon na nabíječce cinkl patnáct procent. Už by si mohl zavolat odtah. Jan ale zůstal.
Četla jste celý román? zeptal se.
Třikrát. Editor čte třikrát poprvé na pochopení, podruhé na pocit, potřetí na práci.
A co jste cítila?
Odložila jsem hrnek a podívala se na něj.
Že ten, kdo to napsal, něco dlouho v sobě hledal a nakonec došel.
Sklopil pohled.
Zhruba tak, řekl tiše.
Je to výborný román, dodala jsem. To neříkám často. Je pravdivý.
Jen kývl a v očích jsem poznala, že si toho cení neumí to říct nahlas, možná nikdy neuměl.
Opět nás obklopilo ticho ale jiné než předtím. Nebylo hluché, bylo sdílené, jako po významném výroku, kterému je třeba dát prostor.
Byla jste od začátku sama? zeptal se.
Pochopila jsem, jak myslí nemyslí dnes, ale vůbec.
Ne. Manžel zemřel před pěti lety.
To je mi líto.
Netřeba. Zavrtěla jsem hlavou. Už to tak nebolí. Je to jen jiné.
Neříkal rozumím. Lidé to často říkají; málo kdy je to pravda. Mlčel a zeptal se na něco jiného:
Proč Malín?
Tady je klid. A tady jsme byli spolu. Tak je tu pořád trochu i on.
Jan kývl, pomalu.
A vy proč Sedlov?
Před dvěma lety jsme se rozvedli. V Praze mám byt prázdný. Koupil jsem dům, aby ta prázdnota měla jinou kvalitu.
Zasmála jsem se, sama jsem to nečekala přesně tím vystihl to, co jsem nikdy neuměla vysvětlit, proč chci dům na samotě.
Přesně, řekla jsem.
Vy rozumíte.
Hodně dobře.
Úsměv opatrný, jen pro sebe. Tentokrát jsem ho ale vnímala lépe.
Ve čtvrté kapitole jste škrtla monolog, poznamenal.
Ano.
Proč?
Hrdina řekl něco, co už čtenář věděl. Bylo to navíc.
Bylo mi to líto.
To v poznámkách píšete.
A vy odpovídáte: chápu, ale ne.
Chápala jsem a stejně ne. Je mi líto text ale lítost není argument.
Chvíli se rozmýšlel.
Máte pravdu. Bez něj je to lepší. Nakonec jsem to pochopil.
Vždycky to pochopí až časem.
Není vám líto, že vám poděkují až později?
Zamyslela jsem se.
Ne. Hlavně, ať je text dobrý. Když vyjde řeknu si přijato, a to stačí.
Jan na mě dlouho hleděl. Už ne jako na cizince jako na někoho, koho znáte z jiného světa.
Myslel jsem, že editoři nemají tvář, řekl.
A taky ji mít nemají. Text není o nás.
Ale vy tvář máte.
To je ta potíž.
Ne, není, řekl. Není.
***
Tři čtvrtě na dvanáct.
Za čtvrt hodiny je nový rok, řekl Jan.
Vím.
Za oknem vánice ztichla. Už jen bílý sníh po skle, bez větru. Lampa před domem se už nekymácela. Sněžilo, ale měkce, jako by i ta vánice byla už vyčerpaná a chtěla domů.
Máte něco jiného než čaj? zeptal se.
Mám víno. Bílé, otevřené od Vánoc.
To je v pohodě?
Myslím, že jo.
Vstala jsem, vytáhla lahev z lednice, vzala dva skleničky obyčejné, žádné sklenice na víno, ty nemám. Nalila trochu do každého.
Na co? zeptal se.
Na nový rok, řekla jsem.
To je moc obecné.
Tak na poctivost. Ta je někdy důležitější než přesnost.
Podíval se mi do očí. Tentokrát jsem pohled vydržela poprvé za celý večer.
Dobře, řekl.
Odbíjení půlnoci jsem slyšela z rádia, malého a starého, stojícího na parapetu, kde ho Petr před dvaceti lety položil poprvé. Nikdy jsem ho nechala na stejném místě, jen měnila baterky. O půlnoci si vždycky mumlal nějaký cizí slavnostní program, a bylo to obvyklé.
Dnes to bylo jiné.
Cinkli jsme si. Vypili v tichosti. Eliška na topení se zavrtěla, tiše zazívala a znovu usnula. Za oknem padal sníh pomalu, veliké vločky, téměř bez větru.
Telefon cinkl třicet procent.
Jan na něj pohlédl. Pak z okna, pak na mě.
Odtah v noci nepřijede, řekl.
Nepřijede. Do rána určitě ne.
Máte kde spát?
Kývla jsem.
Pohovka v pracovně. Je u ní rukopis, ale ten uklidím.
Nechte ji tam. Nebudu vám překážet.
Nebudu překážet. Přesné slovo ne budu potichu, ne nebude vám vadit. Nebudu překážet jako by chápal, že to u mě má svůj prostor a on ho narušit nechce.
Dobře, řekla jsem.
Vstala jsem, dala znovu vařit vodu. Jen tak ne že by byl žízeň, jen bylo potřeba pohybovat rukama.
Naděždo, řekl.
Otočila jsem se.
Jsem rád, že mi auto sjelo do příkopu.
Dívala jsem se na něj. Seděl u stolu, ruce kolem sklenice, bez úsměvu, bez příkras.
Ještě si tím nejsem jistá, řekla jsem popravdě.
Vím. Přikývl. To je normální.
Konvice zapípala.
Nalila jsem horkou vodu do obou hrnků jeho i svého. Položila ten jeho před něj. Poděkoval, vzal si.
Za oknem padal sníh pomalu. Vánice byla pryč.
A on neodcházel.
A já se neptala, kdy odejde.
Rukopis ležel ve vedlejším pokoji stránka sto sedmnáct, třetí odstavec shora. Tam jeho slova, v mé úpravě, někde v jeho hlavě pořád originál. Obě věty o tom samém. O tom, co zůstává, když už nezbude nic jiného.
Snad tohle je ta pravda.
Seděla jsem u stolu s hrnkem v dlaních, on proti mně, a za oknem už nebyla vánice jen tichý sníh a nový rok, který právě začal.