Ráno mi manželka oznámila, že čekáme už čtvrté dítě. Pak dodala:
Na byt peníze nemáme. Takže nám buď musí přidělit městský. Ty to zařídit neumíš, takže každý rok porodím jedno dítě: když nejsi dost akční jako táta, vezmeme to množstvím!
Když jsem přišel do svého ústavu, nesměle jsem pootevřel dveře s cedulkou Ředitelství. Uvnitř bylo narváno. Ředitel Chmelař a jeho zástupce Drvota právě vedli poradu.
Jde o prestiž našeho ústavu. Musíme předběhnout všechny ostatní v tělovýchově Aha, tady je naše naděje! zahlédl mě Chmelař.
Zrudl jsem.
Já nejsem žádná naděje Jde mi o ten byt
Dům se předává za týden, slavnostně prohlásil Drvota. Jste první v pořadníku. Když skočíte, hned slavíte kolaudaci.
A kam mám skočit? zeptal jsem se, s úsměvem, který jsem sotva držel.
S padákem. Zítra jsou závody.
Přestal jsem se usmívat.
A kam padat?
Na zem
A proč?
Vy nesledujete televizi? divil se ředitel. Teď to frčí: herci bruslí na ledě, zpěvačky visí v manéži A nově: vědci lámou rekordy. Profesor Divíšek včera boxoval v ringu ukázal na vysedávajícího vyzáblého Divíška, jehož nos byl nateklý a přes obličej měl tři náplasti, docentka Zmrzlíková zápasila v sobotu řecko-římskou teď odpočívá na JIPce Teď jste na řadě vy. Nějak se padá muselo přerozdělit vám padl padák.
Slovo padl mě docela rozhodilo.
Kdy skáču? vymáčkl jsem ze sebe.
Zítra. Na Den ptactva, rozhodl Drvota.
Ve snaze najít podporu jsem se obrátil na ředitele:
A proč by ptáci měli chtít, abych se zabil?
Ředitel ke mně přišel a položil mi ruku na rameno:
Byt jako otec čtyř dětí dostanete určitě, ale Některé mají lodžie, jiné ne Některé mají výhled do parku, jiné na chemičku Při rozdělování budeme brát v úvahu aktivní účast na životě ústavu.
Na chvíli bylo ticho. Rozžvýkal jsem si validol a zeptal se:
A co když na zem nedopadnu nebo proletím kolem? Má rodina dostane aspoň ten s výhledem do parku?
Drvota se zazubil od ucha k uchu:
Známé pravidlo vdovy a sirotci mají přednost! A vůbec se nebojte! povzbudivě mě poplácal. Nebudete sám, dáme vám zkušeného parťáka! ukázal na bledého mladíka v brýlích, co se krčil v koutě.
To je doktorand, vysvětlil Drvota, už má být vyhozen v rámci úspor.
Mám z dětství panický strach z výšek. Motá se mi hlava už na stoličce. Po slově letadlo mám mořskou nemoc. Takže večer doma jsem trénoval: skákal jsem několikrát z gauče na koberec.
Druhý den ráno mě i doktorského smrtelníka vezli černým dlouhým mikrobusem jako pohřebním vozem. Za námi jel Chmelař. Podporu nám dělala hromada zaměstnanců asi třicet docentů, kandidátů a profesorů v tramvaji.
Na letišti nás vítal Drvota a s ním najatý dechovkový orchestr, který zahrál pohřební pochod. Ovšem protože to byl skutečně pohřební orchestr, rozloučení znělo tak tklivě, že i pilot měl slzu v oku. Tři muzikanty posadili do letadla s námi, aby nám při výskoku zahráli něco veselejšího.
Instruktor, klidný a rozvážný chlapík, na nás hleděl s lítostí. Když viděl mé břicho, přikázal, ať mi vydají náhradní padák. Šoupli mi další bágl na záda. Pokud kolega s doktorským vypadali jako jednohrbý velbloud, já byl dromedár s dvěma hřbety.
Před výskokem nám instruktor ještě třikrát zopakoval všechny možnosti, kdy se padák neotevře, a třikrát nás políbil. Pak zvedl víko poklopu, podíval se na mě provinile a zašeptal: je čas.
Beze slova jsem mu podal obálku:
Dejte to manželce. Když to bude kluk, pojmenujte ho po mně.
Instruktor se mě snažil uklidnit:
Strach je jen na začátku, pak už necítíte nic.
Hurá, hrdino! povzbuzoval i pilot.
Muzikanti to rozjeli zaznělo Vzhůru do oblak, naše hrdá orlice! Zavřel jsem oči a skočil. Když jsem je otevřel, pořád jsem byl v letadle, vlastně půlkou horní v kabině, spodní visela venku: zadrhl jsem se v poklopu. Instruktor i doktorand tlačili mou hlavu ven, ale marně.
Musíme ho namydlit! navrhl doktorand.
Klidný instruktor začal být nervózní:
Udělejte místo! Zdržujete závod!
Ale jak? volal jsem zpět.
Vypusťte vzduch z plic!
Udělal jsem dlouhé Uuuu!, vyprázdnil plíce, propadl jsem se do prázdna. Kruh jsem trhl už v letadle, a tak se padák nestihl otevřít a zachytil se o podvozek. Visel jsem pod letadlem jako švestka na větvi.
Pilot začal s akrobatickými kousky, aby mě setřásl, ale držel jsem fest.
Přestaňte blbnout! řval instruktor. Okamžitě pusťte letadlo!
Já se však nehnul.
Instruktor vyklouzl napůl z letadla a pokusil se mě vyprostit. Uvnitř ho za nohy držel doktorand. Instruktor už téměř dosáhl na popruhy, když v tom letadlem škublo a instruktor vypadl ven. Ne však sám; za nohama mu visel doktorand. Instruktor mě v poslední chvíli chytil za sako. Doktorand měl v křeči jeho nohy.
Let přešel ve skutečný akrobatický výkon. Vypadali jsme jako loutky v manéži.
Muzikanti hráli Leťte, holubi, leťte!
Instruktor křičel, že mu doktorand zaškrtil tepny a že dostane gangrénu!
Nabídl jsem doktorandovi své nohy stejně byly volné, ale odmítl, prý jsou instruktorské hubenější a lépe se drží.
Letadlo s tím vším na břiše samozřejmě přistát nemohlo. Kroužilo nám nízko nad letištěm a dávalo nám šanci skočit na trávník. Ale museli jsme skákat po jednom, nejdřív doktorand. Letadlo letělo už tak nízko, že doktorand už brázdil nohama zem, ale instruktora vždy pevně držel a pilot nás táhl zpět do oblak.
Instruktor proklínal své nohy a doktoranda s nimi.
Muzika hrála Nebe naše, domov náš!
Benzín docházel. Z poklopu spustili tyč se smyčkou, chytili doktoranda za nohy a začali nás tahat zpět do letadla v opačném pořadí: nejdřív doktoranda, pak instruktora, nakonec mě. Mě ovšem vtáhli jen napůl; hlava letěla v kabině, nohy visely venku. Strach už mě přešel, letadlo přistávalo. Spolu s ním jsem musel uběhnout skoro půl kilometru po dráze.
Nikdo nezemřel a všichni byli šťastní.
Orchestr vyloudil svůj nejveselejší pohřební pochod.
Jen instruktor se nemohl zvednout: doktorand mu pořád svíral nohy v křeči. Museli mu je páčit kombinkami.
Když instruktora z doktoranda konečně sundali, všichni si všimli, že jeho kalhoty se při letu výrazně zkrátily, takže vypadal jako v bermudách. Ale za chvíli jsme pochopili, že kalhoty za to nemohou instruktorské nohy se mu dlouhým visením natáhly a vypadal jako pštros.
Zítra další závody! oznámil Drvota.
Při té větě instruktor zbledl jako můj neotevřený padák a na svých pštrosích nohách upaloval k telefonu. Kam telefonoval a co říkal, nikdo neví. Ale výhru mi uznali, i v této disciplíně, i při všech následujících na příští dekádu. A uznali mi i běžecký rekord běžel jsem totiž rychlostí letadla! Jenže běžely jen moje nohy, zatímco trup letěl, takže čas ještě podělili dvěma.
I tak to byl rekord!