Podmiňovací způsob
Žádost o ruku? On ti opravdu požádal o ruku, Julčo? To jsi se úplně zbláznila! Copak je o čem přemýšlet?!
Olčo, ono je to složitější…
Ale prosím tě, co jako složitého? shodila Olga kabát na židli a ztěžka usedla ke stolku v cukrárně. Uf! Letěla jsem jak blázen! Mám půl hodiny. Pak musím vézt Mařenku na balet a Ládíka na fotbal.
Olčo, klukovi bude v šesti. Nechceš už přestat mu říkat Ládík?
Buď rád, že ho vůbec nějak oslovuju! Představ si, včera přišel ze školky a povídá, že se zamiloval! Do Elišky z vedlejšího vchodu! A že se prej chce ženit. Co na to říkáš?
Co bych říkala? Dokonalý tvoje krev. Vzpomínáš na sebe!
To neporovnávej! Pamatuješ, co mi máma provedla, když zjistila, že se chci vdávat? Olga se rozchechtala. Kolik mi tehdy bylo?
Čtrnáct! A málem jsi ji zabila, když jsi řekla: Maminko, já už si všechno rozhodla! A že tě ten Pavlík ani nepozdravil, to ti bylo úplně fuk.
No a co? Nakonec je můj manžel a teď si nesu následky toho dětského šílenství. Máma mě mohla potrestat přísněji. Rok mytí nádobí pro celou rodinu! To je trest! Měla mi zakázat chodit ven!
Teď tě někdo zastaví, jasně. Vždyť i máma věděla, že neuděláš žádnou blbost. Hlava ti přece fungovala!
No to víš že! Hlavně co se týkalo tebe! Pamatuješ, jak jsme se prali? Nesnášela jsem tě! Julinka chytrá a krásná, Olina blázen k pohledání!
Máma tě tak nikdy neoznačila.
Babička říkala za všechny! Prý že si někoho přivedu, ani nevím koho. A jak to dopadlo?
No, já ukázková nejsem…
Julie odsunula šálek a povzdechla si.
Julčo… Olga natáhla ruku přes stůl a pohladila sestru po dlani. Co se děje?
Já mám strach, Olčo…
Proboha z čeho?! Potkáš normálního chlapa a teď máš svatbu, ale vyšiluješ. Copak je zle?
Já myslím, že nepřijme Maxíka…
Olga se zamračila.
Proč myslíš?
Je to prosté, Olino. Včera, po těch růžích a s prstýnkem, mě požádal, abych poslala syna na týden k babičce…
Julie otočila hlavu k oknu a neklidně si hrála s prstýnkem.
Byl krásný a drahý.
Ale co taky čekat od Cyrila? Elegantní podnikatel, sportovec, milovník hudby i žen, který se najednou zklidnil a s Julií si řekl, že ona si zaslouží jenom to nejlepší. Skoupý nebyl nikdy, protože si pamatoval rady matky:
Synku, žena vydrží ledacos, pokud má pocit, že za to stojí, ale podruhé promyslí, jestli bude stát u toho, kdo má, ale nechce dávat. Není tohle ostuda. Když tě bere na život, hned myslí: když škudlí na mně, nebude škudlit i na mém dítěti?
Maminko, proč by to tak mělo být? Co s tím má společného dítě?
Pamatuješ pohádku o chudé Else? Většina žen jinak nemyslí pořád střízlivě kouká dopředu! Kolikrát je to ke škodě, ale ženská, co myslí na příští dny, chápe, kam patří.
Cyril to bral vážně. Ani nemohl jinak, když vyrostl s mámou, co se postavila na nohy i bez chlapa, který ji nechal hned po narození syna. Cyrilův otec ji z bytu vyhodil i s malým, aniž by pomyslel, kam se s dítětem uchýlí žena, co ji ještě včera šeptal do ucha lásky.
Matka Cyrila, Natálie, neměla kam jít.
Rodiče byli daleko, v malé vísce, kam se jí nechtělo. Když odjížděla na východ do města, odpočítávala hodiny do odjezdu. Odešla, zapomněla, co to byl za dům plný slivovice, a přivykla na koleje, práci, snažení. Když chceš žít, musíš se točit.
Natálie se vdala z rozumu, synovi to ale nikdy neřekla. Proč? Kluk má znát lepší světy. První těžká rána ji na kolena nedostala, přemýšlela, co dělat.
Práci našla s pomocí kamarádek. U starého profesora, široko daleko žádných příbuzných, začala jako hospodyně.
Pane profesore, pojďte jíst… předložila mu polévku.
Potom, Natálko, potom…
Teď! Musíte!
Tak si myslíte?
Jistě! Musíte!
A když nechci?
Tak za maminku, za tatínka, jak v dětství…
Babička mě tak krmila…
Představte si, že jsem vaše babička! Máte chytrou hlavu, a nechápete, co je prosté! Člověk nemůže žít ze vzduchu! A za to by vám vaše žena nedala pokoj, kdybych vás nezvedla z postele!
Teď mluvíte přesně jako ona… A říkat… odpočinek v nebi…
Vaše babička říkala? Pak věděla, že některé věci platí navěky.
Natálko, vy jste filozof!
Kdepak… Na to nemám čas! Přelítnu k Cyrilkovi.
Ano, ano, kluk se musí dobře najíst…
Profesor byl bezdětný a brzy si Cyrilka zamiloval jako vlastního. Nakonec udělal opravdu zvláštní věc. Pozval si Natálii, usadil ji do křesla, chodil po pracovně a váhal.
Paní Natálko, buďte tak hodná nebo raději jděte? Čeká mě prádlo a oběd…
Počkejte, Natálko! spustil vážně, upřeně se zahleděl na fotku ženy nad stolem. Navrhuji vám ruku i všechno, co vám a Cyrilkovi s ní mohu dát. Moje srdce patří jiné, víte to, ale pro chlapce, který je mi skoro synem, můžu udělat maximum. Nemějte výhrady, myslel jsem na to týdny. Vy nejste chráněná. Nemáte byt, peníze by vám nevystačily na výchovu dítěte a vzdělání. U mě zůstane, co mám, vám a Cyrilkovi. Rodinu nemám, ti vzdálení nestojí za řeč. Vy jste přece rozumná. Zamyslete se.
Natálie neodpověděla ihned. Pak kývla.
Děkuji, vím, co tím myslíte. Přijímám to pro Cyrilka. Má pravdu. Potřebuje jinou budoucnost.
Za pár měsíců se nenápadně vzali a Cyril získal otce na celý život.
Po roce studovala Natálka vysokou školu dálkově. Profesor byl pro:
Správně! Titul potřebuješ pro dítě dobrý vzor!
Natálie jen přikyvovala a už dávno věděla, že nebude celý život uklízet a vařit polévky. V hlavě měla jiné plány.
Za pár let firma na úklid a rauty výhodný byznys, práce ji bavila. O syna starost neměla. Profesor se s Cyrilem sžil. O jeho skutečném otci Cyril nevěděl až do profesorovy smrti a to mu bylo devatenáct.
Mami, ale on mě přece tak miloval…
Hodně, synku. Nebylo to vždycky běžné, že by vlastní dítě tak miloval. Jste si skvít ty jsi mu dopřál být tátou, on miloval tebe… Krev není všechno. Tvoje opravdový otec se nikdy nezeptal, jestli žiješ. Profesor nám dal domov, jistotu a… svobodu, synu! Svobodu od hořkosti. To není vůbec málo.
Natálie byla vděčná osudu za jeho tvrdé lekce. Bez rychlého rozvodu by Cyril neměl život, jaký mu přála.
Přestěhovala se na chalupu, synovi nechala byt a čekala na vnoučata.
Cyril si ale ženu podle sebe hledal dlouho.
Cyrile, proč pořád otálíš? Máš plno holek!
Mám, mami.
A jedna hezčí než druhá! Ale kde je ta pravá? Allu nebo Lídu jsi přitáhl i na půlnoční?
Ani jedna, ani druhá, mami. Allu chci do firmy, je úžasná právnička, ale domov ji nezajímá. Lída je skvělá, ale nemiluju ji. To stačí?
To stačí.
Když přišla Julie, Natálka byla ráda. Dítě sice už měla, ale že má kluka, nevzrušilo ji.
Cyrile, jsi na to připravený?
Jsem, mami. Jen… Co když mě kluk nevezme?
Pracuj na tom! Když chceš ženu, musíš získat její dítě! Pro matku je vždy dítě na prvním místě.
Mami!
Co? Nebudu okecávat, jak je to jasné. Nestačí hrát na city! Udělej žádost a získej kluka! Otec tam nikdy nebyl, máš šanci. Ale rozmysli si, jestli to zvládneš až do konce. Dítě není na hraní. Julie je silná, zvládne to sama, ale ten kluk… Rozumíš? Na cizí život není radno sahat!
Cyril na rady dal a uvedl je v praxi.
První část byla splněná. Teď seděla Julie v oblíbené kavárně a vrtala se v sobě, co vlastně dál. Miluje Cyrila, ale žít s mužem, který by nepřijal jejího syna, neměla v plánu.
Olině hlavou letěly mraky, přemýšlela, jestli kázat, nebo mlčet, ale nevydržela:
A co ti teda řekl?
Kdo? Julie zvedla oči.
No přece Cyril! Co řekl, že syna nechce?
Nic konkrétního. Jen ať se domluvím s našimi, že Max půjde k nim na týden po naší svatbě…
Julie, popuzená, mrskla lžičkou do talířku. Zvuk upoutal číšníka, ale Olga hlavou naznačila, ať nepřijde. Vzala lžičku, oblízla pěnu a sestru plácla přes čelo, jak to dělávala jako malá.
Au! Julie překvapeně civěla.
Nic ti nebude! Mám zkušenosti! Zapomněla jsi?
Jasně! Olino, co to vyvádíš? Už nejsme děti!
Přestaly jsme být… Kdy? Když ses dozvěděla, že čekáš Maxe? Nebo dřív?
Asi dřív…
Právě! Babi vždycky říkala, že jsme mladé a rychlé. Nic si nevezmeš k srdci!
O čem mluvíš? Julie přikryla čelo lžičkou.
Namažeme! Olga mávla. Řekni mi, Julie, kdybys tehdy řekla o Nikitovi někomu aspoň mně?
Nevím… A už je to jedno, co se stalo, stalo.
To jo. Ale nevím, co by tě donutilo jednou opravdu promluvit k těm, co tě mají rádi.
Julie tiše odložila lžičku.
Možná máš pravdu…
Ne možná opravdu! Mám ti připomenout, jak se Max narodil?
Ne! To vím dobře!
Jenže já myslím, že jsi zapomněla…
Julie odvrátila hlavu a zhluboka dýchala. Sestru občas nemohla vystát, ale věděla, že tentokrát má Olina pravdu. Syn byl dar na truc všem, ne zázrak plánu.
S tátou Maxe, Nikitou, seděli v lavici na gymplu. Stačilo, aby se usmál a už měla kolena jako bláto. Chodila ráno dřív, sedla si ke schodišti, aby ho zahlédla. Jísta že není jediná, kdo slyší čau pochopila až později.
Jednou si jí Nikita všimnul, na plese ji vzal za ruku a vyvedl ven, když věděl, že rodiče nejsou doma.
Proč s tím souhlasila, si nikdy neodpověděla. Vzdělaná, nikdy před mámou netajila nic, ale o první lásce mlčela. Při výletě pak seděla na břehu Sázavy a ptala se, co teď s tím tajemstvím velikým jako ta řeka. Když to já dokázala začít z malého pramínku, šeptala jí řeka, dokážeš taky. Dej život, i když ho nikdo jiný nechce…
Že ji Nikita jen využil, pochopila brzy, ale pořád doufala, že se vzpamatuje. Čas běžel, rodičům nic neřekla, až nebylo zbytí.
Olina si toho všimla, domluvila s klukama, a když jednou Julie přijde domů, Olina ji obejme.
Julčo, neboj se a už na to nemysli… Nestojí za to! Dostal, co si zasloužil.
Kdo dostal? O čem to mluvíš? Julie odstrčí sestru a omdlí, aniž by viděla, jak vběhne máma.
Julie se vzpamatuje brzy, leží s očima dokořán, hladí jí slzy na tváři…
Proč jsi nic neřekla, Julčo? Je to takhle lepší?
Pláčou spolu s mámou i Olinou. Přijde i tatínek:
Co to je za Niagara?! a když zjistí proč, rozhodí ruce: To je důvod? Budeme mít vnoučka nebo vnučku! Julie, klid! Nesmíš se rozčilovat!
Ten pocit vděku, co Julie prožila, už nikdy nezažila. Měla stydno, ale i lehko, že ji rodiče nepokárali, přijali ji.
A tak Max přišel na svět v rodině, kde klasické máma-táta nebylo, ale bylo místo radosti a štěstí.
Julie i s dítětem vystudovala a byla si jistá, že budoucnost drží pevně. Teď přišel Cyril a všechno zamíchal.
Může v sázce dát synovu budoucnost za své sny?
Jednu chybu už udělala. Bez rodičů a Oliny, kdo ví, kde by byly dnes ona i Max… Má rodinu, má dost, nebo ne?
Všechno bylo čitelné z jejího čela a Olga zavolala číšníka:
Polívčičku?
Jen lžíci, prosím! A ten větrník ještě jednou, nervy jsou v háji.
Odtáhla k ní talířek s větrníky, zamrkala:
Julie, holka, nauč se konečně mluvit s těmi tvými, tím víc s Cyrilem. Vypadá, že je spolehlivý. Zeptej se ho, proč chce, aby jel Max k našim. Tak těžké to je?
Nevím… Možná to opravdu půjde. Prostě se jen zeptat?
Jasně! Teď hned!
Olga skočila přes stůl, sebrala telefon a zatřásla jím před sestrou.
Volej!
Olčo! Je na schůzce!
A? Aspoň poznáš, co pro něj znamenáš!
Olino, tohle se nedělá.
Prosím tě! Nechceš volat, napiš mu!
Co si o mně pomyslí?
A co na tom záleží? Máš jeho prstýnek! Přijala jsi ho? Nebo jen váháš?
Rozhoduju se…
Kdyby ne, řekla bys hned ne! odbyla Olga. A jak chceš mít vztah, když se ho bojíš na cokoli zeptat?! On není vědma! Dej mu vědět, co chceš! Zapomeň už na žádné kdyby. Prostě zjisti, co chceš.
Kéž bych věděla… Julie měla na krajíčku, ale nakonec si vzala mobil. Prostě se zeptat?
Ano! únavně přitakala Olina.
Odpověď přišla hned. Mobil zapípal, na displeji obrázek, co Julii rozesmál.
Tak? Už je ti to jasný? Olga zkontrolovala čas. Sakra! Nestíhám! Někdo na dovolenou, já na tréninky! Nebuď smutná, sestro! Dobře to vymyslel! Týden pro vás dva, týden všichni společně. Nejsi jen máma, jsi i žena. Možná ti závidím můj Pavel by to nevymyslel. Musím letět! A povídej si s Maxem! Já myslím, že by Cyrila rád otcem nazval.
Opravdu?
Jsem si jistá. Ale to jsem ti neřekla!
Olga si popadla kabát a utíkala ke dveřím. Ještě na odchodu se pootočila, vyplázla jazyk a zaklepala si na čelo: Přemýšlej!
Julie přemýšlela.
A výsledek stál za to.
Za tři roky přijme hrdý Max z rukou otčíma novorozenou sestřičku a poděkuje tomu, koho už delší čas nazývá tátou.
Maxiku, opatrně! Julie nedůvěřivě přiblíží se k synovi, ale Cyril ji zachytí kolem pasu a objímá.
Neboj se! Bude to dobré, viď, synu?
Tati! Co si myslíš?! Max opatrně rozhrne krajku slavnostního zavinovačky, dlouho ji s otcem vybírali, a usměje se. Mamko, ona je krásnáJulie cítila, jak jí srdce buší v hrudi, a najednou měl každý pohyb kolem stolu slavnostní váhu. Nad nimi visela nedělní záclona, světlo kreslilo z Maxových řas motýlí stíny na líčkách malé novorozené sestřičky. Olin přijela první, objímala Julii a smála se:
Takové máš štěstí, víš to? Tehdy jsi říkala, že nevíš, co chceš Koukni, co máš dneska!
Julie se zadívala do očí Cyrila, ve kterých byla odvaha i jemnost, dotkla se Maxovy hlavy, pak dlaně malé Emičky a poprvé v životě cítila, že nemusí nic kdyby není třeba podmiňovacích způsobů, stačí být tady a teď.
A zatímco vůně kávy naplňovala malý byt, Julie položila hlavu Cyrilovi na rameno a šeptla mu do ucha:
Děkuju, že sis nás přál celé, ne jen po kouskách.
Cyril ji políbil do vlasů, Max vzal malou sestřičku do rukou tak něžně, že ani Olina nezůstala suchá v očích.
Venku za oknem začala vonět jarní vláha a Julie věděla, že už nebude utíkat před ničím, co přijde. Možná nikdy nebude jistá, co přinese zítřek, ale dnes měla všechno podstatné odvahu, rodinu, i odpověď na otázky, které kdysi neuměla položit.
A tak končí jeden příběh mezi mnoha, ne protože se uzavřel, ale proto, že jeden šťastný moment může být startem nové kapitoly bez kompromisů, beze strachu a bez kdyby.