Polinko, jsi už nachystaná? Přijedeme pozdě do školy! zvolala Věra, když pověsila poslední Kryštofovu košili na šňůru vytaženou přes balkon. Otevřený, s okleštěnou barvou na zdech, byl balkon jejím nejoblíbenějším místem v celém bytě.
Věra přistoupí k zábradlí a znovu ztuhne pohledem. Ze sedmého patra se rozprostírá nádherný výhled na Vltavu a celou pražskou čtvrť Podolí. Slunce už se pevně usadilo nad městem a vše je zalité jarním světlem. Věra přivře oči a sevře prsty tenké kovové zábradlí. Tohle je život! Světlý, krásný, když je všechno před tebou, vše tak zářivé, že to řeže do očí! I pro ni je to tak. Všechno bude! Jen se s tím musí poprat a všechno dopadne podle ní!
Malý mráček schová na chvilku slunce a Věra se zachvěje, probere. Kolem je vše najednou reálné, obyčejné, skoro až šedé. Vždycky je to tak. Nejdřív snění a pak bác! Realita. Ale Jak říkala Světlana? Realita je to, co si sami vytváříme? Záleží jen na nás, jaká bude? Asi měla pravdu. Chytrá ženská. Vystudovala univerzitu. Tvrdí, že i Věra má šanci tam jednou nastoupit. Jde jen o to, jestli bude chtít. Věra povzdechne: jen chtít nestačí, musí se všechno promyslet. Teď, jak se věci mají, táta by sám všechno neutáhl. Mladší sourozenci jsou malí, peněz je zoufale málo. Takže Věra si bude muset vybrat: škola, nebo práce. Zatím nevidí jiné řešení, než nastoupit do práce a pomoct tátovi.
Mrkne na malé hodinky, které jí táta dal ještě ve druhé třídě, a zalapá po dechu. Zase budou mít zpoždění! Popadne prázdný lavor a spěšně zavře dveře na balkon.
Polinka spí a podkládá si dlaň pod líce, tak jemně, že se Věra dívá na sestru a dojímá se. Jak je krásná! Dlouhé řasy až na tvářích, světlé kudrlinky rozlité po polštáři. Péče o ně dá práci, ale ostříhat je Věra nechce. Takovou krásu je potřeba chránit. Maminka je měla stejné, pomyslí si Věra a mračí se. Vzpomínat na mámu nemá ráda. Mnoho se odpustit dá, ale zrada ne. Máma je zradila. Opuštěla je, když byla Polinka ještě úplně malá. Nepamatuje si ji. Jako malá říkala “mami” Věře, což na hřišti vzbuzovalo zvláštní pohledy. Věra se usměje, když si vybaví, jak na ni poprvé vyběhly sousedky.
Do pražského bytu se nastěhovali po smrti babičky, která jim jej nechala. V maličkém dvoupokojovém bytě, kde bydleli předtím, už nebylo místo, a tak přešli do rozlehlejšího, kde babička žila.
Babička byla přísná profesorka na Karlově univerzitě a v domě se se sousedy nebavila, pokládala je za jednoduché a povrchní. Jako dítě to Věra nechápala, pak se snažila babičce raději vyhýbat. Nelíbilo se jí, jak se babička k lidem chovala. Pomáhala, co se dalo, ale často se musela přemáhat a vše snášet v tichosti.
Jsi podobná své matce. Moc z tebe nebude, leda by se probudily naše geny. A na otce příroda zapomněla Jediné, co tě spasí, je vzdělání! Uč se, nebo skončíš jak matka.
Věra mlčela. Nebylo co říct; babička odmítala odpor. Táta ji nikdy nekáral; ale když viděla jeho smutný výraz, věděla, že to je to nejhorší. Proto neprotestovala a radši mlčky uklízela. Jen jednou na babičku vyjela a bylo jí jasné, že nikdy nebude litovat.
Tvůj bratr a sestra nejsou děti tvého otce! Nechci je zmiňovat v mém bytě!
Tak už tu nebudu! zatnula Věra pěsti a pohlédla babičce do očí.
Co jsi řekla? babička byla upřímně překvapená a Věra už málem rozbila onu sbírku porcelánu, co tolik nesnášela. Dvouhodinové leštění pod babiččiným dohledem! Právě kvůli němu měla zakázáno přivádět sourozence. “Porcelán je drahý a děti? Nejsou naši,” řekla jednou suše.
Už nikdy víc! běžela do předsíně, nahodila bundu a z bytu vyletěla. Doma našla Polinku v postýlce a rychle ji objala.
Ty jsi moje! A Kryštof taky! Jsme rodina. A nikoho jiného nepotřebujeme!
Táta vykoukl z koupelny, kde prala věci nejmenších, a překvapeně se na Věru zadíval. Polinka se zvědavě snažila utřít sestře mokré tváře. Když pochopila, proč jsou mokré, spustila větší pláč než Věra. Kryštof, který dělal úkoly v kuchyni, přiběhl do pokoje:
Co se děje?
Nevím!
Typické ženské! pokrčil rameny a obejmul sestry. Plačtivky! Už půjdeme na večeři? S tátou jsme vařili špagety!
Za hodinu zazvonila babička. Věra odložila neumytý talíř do dřezu a zastavila vodu. Z obýváku šel slyšet otcův hlas nejprve překvapený, pak rozčilený, nakonec rezignovaný a rozzlobený. Věra se tiše schoulila na židli, čekala hádku.
Ale mýlila se. Nestalo se vůbec nic. Táta ji večer došel obejmout a políbil ji na spánek:
Nemusíš už k babičce nikdy chodit.
Proč?
Protože nikdo nemá právo tě ponižovat a urážet tvé blízké. I když je to rodina.
Věra polkla slzy úlevy. Už nebude muset zažívat tu dusnou atmosféru a výčitky.
Babička zemřela za rok a půl. Poslední měsíce za ní Věra opět začala chodit, když s tátou navštívili nemocnici. Ve vyhublé bábince, ztracené v bělostném povlečení, nepoznala tu energickou osobnost. Jen její styl zůstal stejný, a když babička byla na sestry ošklivá, Věra na tátovo přání vždy zůstala.
Já tu zůstanu.
Věrko
Je to potřeba.
Sestry si oddychly, když zjistily, že mají snadnější práci s pacientkou. Věra chodila po ránu; díky škole na odpoledne si to mohla dovolit. Její přítomnost babičku uklidňovala a personál mohl lépe pracovat.
Jsi úžasná holka, objímala ji hlavní sestra. A na babičku nezlob se. Člověk, co nemá v srdci místo pro lásku, si štěstí nikdy neužije.
Poslední den byla babička tichá, hleděla do zamračeného nebe. Věra si dohrála úlohu, sbalila pomůcky a chtěla odejít.
Počkej hlas byl tišší než kdy dřív. Odpusť holčičko. Za všechno. Život prošel tak hloupě Dávej na tátu pozor.
Věra přikývla, vzala batoh a při východu babičku lehce políbila.
Odpočívej! Odpoledne přijdu.
Vyrazila na tramvaj do školy času bylo přesně.
Ten den babička odešla. Věra vše přijala bez slz, vzala sourozence a šla si s nimi hrát. Pro ni byla výčitka babičkou, pro tátu maminkou. Ten dlouho seděl sám v kuchyni, utíral si slzy, a pak šel vařit večeři na další den.
Stěhování bylo náročné. Polinka onemocněla, Kryštof zlobil a odmítal se učit. Táta se dělil mezi práci a domov. Věra skládala věci do krabic a v duchu žádala, aby vše bylo jinde lepší. Nevím ani, komu ty prosby posílala, ale měla pocit, že ji někdo vyslyšel.
V novém babiččině bytě měli najednou všichni vlastní místo a ze začátku se ztráceli. Brzy však spala Polinka u Věry v pokoji, protože jinak by v noci nespala. Kryštof byl pořád v kuchyni, kde Věra trávila nejvíce času. Dělili si stůl a vedle učení řešili domácí úkoly.
Osoli brambory! řešila zrovna fyziku, nebyla v tom nikdy dobrá. Nejlepší bylo nevšímat si okolí.
Věrko, polévka už vaří, co dál?
Už jdu! položila pero a šla krájet zeleninu.
Mě to tady nevychází! Zase záporná čísla, to mě jednou zničí!
Ukaž, spolu to spočítáme
Polinka malovala v omalovánce u malého stolečku. Starší něco dělají, tak musí i ona.
První měsíce byly těžké. O táty málo, děti na Věře. S Kryštofem se dalo mluvit, s Polinkou to bylo složitější. Školka pomáhala, ale často marodila a Věra musela zůstávat doma. Tak to šlo, dokud se neobjevila Světlana.
Se sousedkou Světlanou se seznámila náhodně. První týden po přestěhování šla s Polinkou na prolézačky za dům. Byl teplý den, tak tam bylo mnoho dětí, mnoho maminek, babiček, chův. Polinka chtěla houpačku, ale čekala fronta.
Mami! Polinčin hlas rozvibroval celé hřiště, přitáhl pohledy.
Která že je matka? Ta mladá? Vždyť ji mohli být maximálně osmnáct Co se to dnes děje? Sousedky měly hned jasno a začaly nespokojeně diskutovat.
Polinka brečela a Věra nevěděla, jak sestru uklidnit.
Co se tu děje?
Strhla sebou, ten tón jí připomněl babičku! Ale to byla Světlana, mladá, elegantní žena, která si zrovna brala do náručí synka.
Dobře, že jsi tu, máme novou sousedku. Ale zdá se, že se místní slepičárna nevyrovnala s tím, co vidí.
Zasyčením umlčela ženy na lavičce, popadla hračky a šla s Věrou blíž k domu.
V čem je problém? rozhlédla se Světlana.
Starší paní začala moralizovat: co to mají za sousedy! Dítě má dítě? Má jít do školy! Měla by dítě dát do dětského domova, když se o něj nemá kdo starat!
Hotovo? Světlana pozvedla obočí. Věra viděla, že sousedka má na jazyku další řeči, ale pak zmlkla a odešla pryč.
Konec koncertu, pokrčila rameny Světlana. Máš sestru?
Ano, Polina je moje sestřička.
Dotazy, dámy?
Všichni zmizeli.
Jak se jmenuješ?
Věra. To je Polinka.
Já jsem Světlana. Žádná teta, jasné? Nesnáším to slovo. Stačí Světlana, nebo Světa.
Sama si už Věra nevybavovala, jak došlo k tomu, že se se Světlou spřátelily. Někomu by přišlo divné, že mladá žena a dospívající dívka si mají co říct. Ale někde nahoře to zařídili jinak.
Brzy zjistila, proč si ji všichni v domě váží a trochu se jí bojí. Byla právnička, zaměřovala se na rodinné právo, takže si k ní občas přišli pro radu i sousedé. Zachovávala profesionalitu a vše si nechávala pro sebe.
Tušíš, kolik toho o nich vím? usmívala se na Věru, když spolu sundávaly záclony na praní. A proč se mě bojí? Každý chce vypadat před světem dobře. Kdyby se provalilo, že někdo neplatí alimenty, nestará se o rodiče nebo odložil babičku, všichni by ztratili tvář.
Věra souhlasila právě proto táta chtěl být v jiném bytě, kde nikdo nezná jejich rodinné tajemství a minulost.
Světlana se stala jedinou, komu se Věra se svými trápeními svěřila. Byla zvyklá držet vše v sobě, ale poznala, že není v pořádku dusit bolest uvnitř a stále se srovnávat s tím, co říkala babička.
Jednou ji Světlana poprosila, aby přišla nakrmit kocoura.
Dnes mám jednání, kdo ví, jak se to protáhne. Když tu nebude krmený včas, bude mi v noci dělat scény.
To je jen kočka!
Světlana se zasmála.
Jenže ta umí trucovat. Klidně mi bude v noci chodit po hlavě, dokuď nevstanu.
Ukázala jí misku a krabici s granulemi, pak se rozloučila.
Věru zdrželi ve škole, Polinka se loudala ve školce i v obchodu. Doma Kryštof potřeboval pomoct s učením a ke Světlaně dorazila až v osm.
Promiň, Barone! Vyšlo to až teď! omlouvala se kocourkovi při sypání granulí do misky.
O chvíli později bouchnou dveře. Světlana vleze do kuchyně, složí se na židli a propukne v pláč.
Věra zůstala stát, nečekala to. Světlana se jí vždy zdála silná a nezdolná A teď se rozbrečela do polévky! Věra ji objala kolem ramen.
Promiň šeptala Světlana, byl to hrozný den. Jsem tu sama. Mámu už nemám
A já jsem kdo? ptá se Věra s úsměvem v očích.
Světlana ji hladí po vlasech, obdivuje její lokny.
Vždy jsem chtěla kudrnaté vlasy. Ženy totiž chtějí to, co nemají. Tohle je životní axióm. A taky dítě
Vlasy si necháš nakadeřit, dítě?
Světlana mávne rukou a vytáhne složku s lékařskou zprávou.
Tohle je můj verdikt, Věrko. Dítě už mít nikdy nebudu. Všechno jsem si způsobila sama. Někdy jsou chyby moc drahé.
Zasáhlo ji to hned. Někomu to trvá roky jí se to podařilo hned, když se s manželem rozhodli, že je čas. Maxim byl nadšený, přesto těhotenství přišlo v nejméně vhodnou chvíli. Chystali se do Thajska, vše šlo stranou, kromě radosti. Docela brzy ale přišla nečekaná nehoda mladík na skútru.
Probudila se v nemocnici. Dítě ztratila, zlomeniny se hojily špatně. Vztah se začal rozpadat. Maxim se snažil, ale Světlana se ponořila do smutku. Zanedbávala i jeho bolest.
Rozvedli se, jakmile se vrátili domů. Pak jednoho dne potkala Maxima v budově soudu. Po roce bolesti byl šok nenávratně pryč, zbyly jen vzpomínky na dětství a něco jako přátelství. Nikdo ji neznal jako on. Nakonec zase přišla nabídka k sňatku a Světlana slíbila, že si to promyslí.
Tak jsem přemýšlela uklidila papíry a otřela si oči. Nemůžu mu to udělat, dítě chtěl vždy.
Světlano, a to je jistý? Opravdu není naděje?
Doktoři říkají že ne.
Ale vždyť jsou také jen lidi. Zkusit bys to ale měla. A když nevyjde pak budete mít důvod plakat.
Světlana ji objala.
Děkuju! Kde máš tolik moudra, když jsi ještě dítě?
Asi jsem měla dobré učitele, zasmála se Věra a pustila se do vaření čaje.
Povíš mi svůj příběh? Nikdy jsi neřekla, co se stalo s tvou mámou
Tak jo otevřenost za otevřenost.