Odešla Květa… Synové přijeli z Prahy na vesnici na tryznu.
Hlavně, že teď přijeli, šeptaly si sousedky. Aspoň matku na poslední cestu doprovodili.
Tryzna skončila a synové s rodinami už začali balit věci domů. Najednou do chalupy vstoupila teta Ludmila, sestra Květy.
Teto Lidu, nám už je čas jet, začal starší syn Václav. Dům musíme zavřít. Vám by také bylo lepší jet.
Jak jako jet?! podivila se sestra zesnulé. Já jsem přece doma! Nemám kam jet.
Všichni na Lídu nechápavě hleděli.
Radka a Štěpán se vzali a přestěhovali k Štěpánově matce.
Svatba byla pokorná, peníze raději šetřili na něco jiného než nové bydlení.
Do té doby žili odděleně Štěpán s mámou v bytě, Radka na koleji. Doma být nechtěla, protože její matka holdovala pivu, a táta byl neznámou osobou někde pryč.
Štěpánova matka dala mladým prostor a odjela na prázdniny ke své sestře Květě na venkov.
Tam často trávila léta. Květa bydlela sama muž i ona ztratily ve stejném roce své muže a druhé manželství už nepřišlo. Synové Květu navštívili jen zřídka, i ten telefon lenost vytočit.
A přitom stačí jen krátký hovor, kdyby snad máma potřebovala s něčím pomoci… Ale vždycky hráli na své starosti.
Květa jim to měla za zlé. Vždyť zavolat mamince, to není tak těžké, je to přece rodina! O nic je nikdy nechtěla žádat. Co zvládla, udělala, někdy požádala sousedku, jindy přijel synovec s tetou.
Štěpán byl šikovný, dřív přijížděl s maminkou tetičce pomáhat, teď už má ženu. Asi taky tetičku zapomene, jako její vlastní kluci. Ani své ženy k mámě ještě nepřivezli, jen na svatbě ji Květa letmo zahlédla, to už byli chlapci městští. A vnoučata taky nikde, prý na to ještě není čas.
Luděnko, přijela jsi! Moje sestřička! radovala se Květa.
Společně jim bylo dobře, od dětství vyrůstaly bok po boku, jen Ludmila odešla do města, tam se vdala. Květa zůstala na vsi. Jediný rok oba ztratily partnery a podruhé se už nevdávaly.
Zatím budeš hospodyně ty. Já mám dovolenou až za týden. A kde je Štěpán? Proč nepřijel s novomanželkou na vesnici? Nebo snad vyrazili na líbánky k moři?
Ne. Oni šetří peníze. Svatba byla prostá, sešli se na matrice, podepsali a bylo. Radka vlastně nemá rodinu. Matka sama a ještě často někde za zábavou, doma nemůže bydlet. Je mi jí líto, je to hodná holka.
A proč jsi je nevzala s sebou?
Odjeli. Jsou mladí, ať se naučí být sami spolu. Já jim nebudu překážet. Aspoň měsíc odpočinou beze mě. Už jsem myslela, že nikdy nebude svatba. Třicet let měl. Díkybohu, konečně ženatý. Ať žijí, jak chtějí.
Tak už si stejně zvykli být spolu. Proč trčet na líbánkách ve městě, ať přijedou k tetě, a Radka ji pozná. Zavolej jim, místa máme dost a Praha není daleko, když se jim nebude líbit.
Štěpán s Radkou přijeli po dvou dnech. Tetička je vřele uvítala. Vlastních synů se nedočká.
Jakou mám radost! A moji ani na hrob to nedotáhnou. Voláš, nevoláš, pořád jen práce… zasnila se Květa smutně.
Radce se na vesnici líbilo. Připomnělo jí to dětství u babičky. Když babička zemřela, bylo Radce patnáct. Všechno si musela zařídit sama, makat i učit se.
Květa pracovala. Ludmila si užívala volna a vařila. Štěpán spravoval plot u kůlny, opravoval střechu u stodoly. Radka od rána do večera plela zahradu.
Vždyť toho nech, Radko, já budu mít za pár dní dovolenou a to všechno dodělám. Odpočívejte prozatím.
Ale mě to nevadí, já se u babičky všechno naučila. Pracuju na zahradě ráda. Vy o dovolené přece taky musíte odpočívat.
Dovolená utekla jak voda. Hosté odjeli domů a Květa zůstala sama. Všechno uděláno, ale na duši tíha. Večer se jí začalo stýskat. Zavolala staršímu synovi.
Co se děje, mami?
Nic, jen jsem se chtěla zeptat, jak se daří. Co kdyby jste přijeli na návštěvu?
Máme moc práce. Zkus zavolat mladšímu, možná si rozmyslí to moře.
Zavolala mladšímu, ale příběh stejný. Jedou k moři, na mámu pár dnů nemají chuť. Štěpán slíbil, že přijede sám.
Uběhla léta. Štěpán s Radkou si pořídili byt v Plzni. Na tetičku nezapomněli, pravidelně jezdili pomáhat s hospodářstvím, vozili své děti. Jejich děti trávily léta s babičkami dvě babičky, Květa a Ludmila, již byly v důchodu.
Vlastních vnoučat se Květa stále nedočkala. Mladší vzal rozvedenou ženu se synem, ale nebyl to její vnuk. Starší byl stále zaneprázdněn kariérou a později už bylo pozdě. Takoví jsou ti dnešní synové mámu navštíví jednou za tři čtyři roky, na děti nemají čas, a matka ať je šťastná, že si vůbec vzpomněli!
Dobře tedy, že má alespoň Štěpána, Radku a sestru.
Tak to šlo dál, až Květa začala chřadnout. Bylo třeba léčení, peněz nebylo dost. Zavolala mladšímu synovi, všechno mu popsala.
Ale mamko, tys nikdy v lázních nebyla, proč to teď měnit? Doma je doma. Uzdrav se.
Lázně Kvetě a Ludmile zaplatili Štěpán s Radkou. Obě sestry se jely zotavit, však spolu bylo veseleji.
Za čtyři roky se Květa propadla za hranice snu. Synové přijeli na vesnici na pohřeb.
Hlavně, že aspoň teď přijeli, šeptaly si sousedky. Matku alespoň doprovodili.
Chystali se zpět do města, když v domě zůstali Ludmila a rodina Štěpána.
Teti, je čas… Musíme jet, začal starší syn. Dům bude potřeba zavřít. Vám by taky bylo lepší jet.
Kam jet?! divila se Ludmila. Copak nejsem doma? Mám tu všechno.
Všichni se dívali na Lidu zvláštním pohledem.
Tenhle dům je matčin! řekl mladší Bohumil. Takže je náš. Budeme ho prodávat. Když si chcete něco nechat na památku, vezměte si vázičku, hrníček… Však to všechno půjde pryč.
Vy si vezměte, co chcete, abyste měli na mámu vzpomínku. Ale dům je můj, darovala mi ho Květa, když byla nemocná. Hned když se z lázní vrátila.
Lázně? Darovala? Ale jak? My jsme přece synové!
Už se to vybavilo? Synové! A kde jste byli, když ležela nemocná? Ani jednou jste tu nebyli. Takoví jste synové!
Synové odjeli, ani se nevymlouvali. Nebylo již kam přijet, komu zavolat
Ludmila se natrvalo přestěhovala do sestrčina domu. Byt pronajímá, rodině syna pomáhá, děti k ní jezdí.
Je to rodina, blízká a veselá, jen ta Květa chybí…
Ale pořád je s nimi. Ve vzpomínkách… ve snech… ve zvláštních, tichých chvílích, kdy chalupa šumí větrem a svět voní jako sladký únorový čaj.