Jak začít znovu
Kam to jdeš, takhle večer a vůbec, v tomhle? Ty jsi se snad zbláznila? ozvala se Božena Tomášková, zatímco se násilím pokoušela ovládnout svůj hlas. Hodila nervózní pohled na hodiny pověšené nad dveřmi. Ručičky ukazovaly skoro osm večer. Vždyť je pomalu noc!
Alžběta se jen pousmála, aniž by spustila oči ze zrcadla. Obratně si srovnala neposlušný pramen vlasů za ucho a teprve potom se pomalu otočila k mámě. Stálo ji to dost sebekázně, tenhle rozhovor, ale mezitím už si zvykla. Nejlépe je prostě ignorovat.
Mami, dávno mi není šestnáct, odpověděla klidně, s lehkou ironií v koutkách úst. Už jsem velká holka a nemusím ti hlásit, kam a s kým jdu. Ostatně, aspoň tobě ne.
Obličej Boženy Tomáškové ztvrdl rychlostí blesku. Vrásky na čele se jí zvýraznily, rty se proměnily v přísnou čáru. Co si ta holka vůbec myslí? Odkdy má právo takhle vystupovat?
Ale pořád bydlíš v mém bytě! zvýšila hlas, aby se ve vedlejší místnosti rozlehl její spravedlivý hněv. To, že jí dcera odporuje, považovala Božena za hotovou drzost. A vůbec Kdo bude hlídat tvého kluka, Maru? Jako že já se budu starat o devítiletého rošťáka, co mi leze na nervy? Tak to jsi na omylu!
Vyzařovala z ní hluboká nevole. Tam maličká Boženka, teď už odmlouvá Kdo jí dovolil takhle se prosazovat? Před pár lety sem vlezla zpátky, skoro na kolenou, a žadonila o pomoc!
Chtěla bych jednou v klidu dokoukat Ulici, vypít si čaj a ne rozhazovala rukama, jako by chtěla naznačit, jaký apokalypsa by nastala, kdyby se musela postarat o vnuka. Ne pořád za ním běhat, nemuset ho přemlouvat, ať si dodělá úkoly, neposlouchat jeho stížnosti! Vůbec nevíš, jak to vysiluje! Prý nemá hlad, prý je mu nuda, prý domácí úkoly jsou teror století. A já se s tím mám pořád prát?
Tak dost! přerušila ji rázně Alžběta, tvář se jí změnila. Veškerý klid a srandičky zmizely, místo nich byla v očích tvrdá rozhodnost. Matěj bude dneska spát u Markéty. A promiň, ale ty jsi poslední člověk na světě, kterého bych požádala, aby mi pohlídal syna. Nechci, aby měl před sebou takový vzor. Víš, děti to všechno nasají jako houbičky.
Božena na moment ztuhla, očima skoro vypadla z důlků. Pak si teatrálně přitiskla ruku na srdce a zaklonila hlavu, jako by ji právě zasáhla nebeská rána. Její bolest na tváři byla tak přehnaná, že by to bylo směšné, kdyby nebylo dusno.
Tak tohle je tedy vděk! zaječela nakřáplým hlasem, pečlivě rozvíjejíc roli uražené matky roku. Vzala jsem tě pod střechu, když jsi se vrátila s tím klukem po rozvodu! Dala jsem ti pokoj…a ty takhle!
Dramatická pauza, čekala, že se dcera konečně zlomí, projeví vinu nebo aspoň trošku měkne. Ale kdepak, Alžběta ani nezamrkala. Věděla, jaké triky na ni matka zkouší, a tentokrát nehodlala hrát její hru.
A nezapomněla jsi, že čtvrtina toho bytu je i moje? skočila Alžběta matce do řeči, než mohla pokračovat v lamentování. Nejsi tu jediná paní domácí. Mám právo tu bydlet i bez tvého požehnání.
S lehkým zadostiučiněním sledovala, jak matka polyká naprázdno. Nečekala odpor? Dceruška už se nebude klanět a prosit?
A ty zase nemáš právo mi nijak bránit v užívání bytu, pronesla slavnostně. Při kontrole kabelky málem urvala zip, jak se jí třásly ruce. Ale zvládla to.
A mimochodem, my tu dlouho nezůstaneme, zadívala se matce do očí. Dva týdny, nanejvýš měsíc. Trochu se překonej a pak na nás klidně zapomeň.
Božena se zasmála drsně, skoro výsměšně. Ozvěna dusila předsíň, až sebou Alžběta cukla. Paní Tomášková si založila ruce a pohlédla na dceru s pohledem: Vidíš? Ještě si myslíš, že vyhraješ?…
A kam jako půjdeš? protahovala slova s pobaveným jistým tónem, jak má Češka ráda, když ví, že má poslední slovo. Nemáš nic! Ani hypotéku ti nikdo nedá na akontaci nemáš a ani nebudeš mít, dej pokoj.
Odmlčela se, aby se mlčky vyřádila na dceřině bezmoci, pak pokračovala, jako by si bouchala vlastní hřebíky do zámku na dveřích:
Tvůj drahý ex byl akorát vychytralý. Byt napsal na maminku takže po rozvodu máš velké kulové. A já, že jsem tě asi špatně vychovala, když takhle dopadneš. To je pozor, holka!
Alžběta ucítila známý tlak v žaludku, ale mlčet nehodlala. Ruce silně sevřela držadlo tašky, klouby jí zbělely. Nakonec co nejklidněji pronesla:
Do toho ti nic není, odpálila, právě na hranici slušnosti. V očích se jí mihly blesky, ale zvládla se ovládnout. Nejsem už naivní holka. Měj se… A jo, nejstarostlivější babička, Matěj už je dávno pryč.
Nečekala na matčiny odpovědi, prudce se otočila a zamířila ke dveřím. Boty jí hlučně klapaly do parket, v prázdné předsíni znělo to jako hřmění. Schody svižně seběhla, hlavně být co nejrychleji pryč z toho hostinného domova.
Venku byla zima, ale Alžběta ji vůbec nevnímala. Vztek v ní vřel, stahoval hrdlo a zaháněl jakékoli obavy. Šla bezcílně, prostě pryč, dál od matky, od jejích slov, od jejího tónu. Měla pocit, že celý svět najednou zešedl a všude visel těžký mrak.
Jak jsem mohla mít takovou matku? proběhlo jí hlavou. I kdyby ji za to někdo odsoudil, kašlala na to. Stejně platilo: někdy je lepší žádnou mámu nemít, než mít Boženu. Protože co z toho, když místo podpory dostane studený kalkul, místo lásky ironii a místo soucitu jen další výčitku?
Na první pohled působila Božena Tomášková naprosto ukázkově. Úsměv srdečný, ochotně vyslechne starosti, poradí s daněmi nebo občankou, na sídlišti jí každý zdraví a žádná sousedka ji nebere na lehkou váhu. Pomůže, půjčí, pohladí, přitaká Neboj, to bude dobré, uvidíš.
Ale kdo jí znal blíž, ten ochutnal i druhou stránku jejího já. Pod maskou hodné babky se schovává paní absolutní kontroly a jediného správného názoru jejího. Vždyť ona přece zná pravdu a svatou povinnost ji šířit dál. Neber nebo nech, ovšem Božena do toho šlape jak parní válec.
Alžběta od dětství žila podle maminčiných plánů. Vše oblečení, kroužky, kamarádi bylo pod dozorem a schválením. I její přátelé procházeli hrubým výběrem. Jako na pracovním pohovoru.
Tahleta? Z rozvedené rodiny? To ne, s tou se nekamarádíš, rozhodla máma jednou. A támhle ten kluk? Rošťák odvedle, to je práce pro policii, k němu ani nepáchnu.
Ale správná kamarádka? S tou se kamarádíš! Její máma je na úřadě, to se hodí.
Profesi tedy neurčovala Alžběta. Rozhodnutí padlo za ni: medicína! Nikdo se neptal, co by ji vlastně bavilo. Kdyby se omdlela při pohledu na krev, byla to podle Boženy jen manýra.
To se jen předvádíš, mávala rukou. Žádné mdloby. Prostě se ti nechce pracovat.
Vysvětlování bylo k ničemu. Všechno bylo slabost, výmluva, lenost. A Alžběta viděla jedinou cestu útěk. V osmnácti kývla na první nabídku sňatku, která se naskytla. Rozhodnout, vybírat? Ani nápad, hlavně vypadnout z matčina sevření, kde jediný povolený názor byl ten, který začal slovy: Já bych na tvém místě…
Jistě, že svatba s Standou neměla šanci uspět. První měsíce to šlo, svoboda voněla, ale brzy přišly hádky o záchodové prkénko, o nákupy, o peníze. A když se narodil Matěj, bylo to horší. Standa začal ponocovat, chodil domů ovíněný, na dotazy odsekával.
Nebuď protivná, prostě jsem unavený, odbýval ji.
Nakonec se ukázalo, že je i nevěrný, a už to ani netajil. Jednou večer jen tak plácnul: Víš co, seznámil jsem se s jednou… Nic vážného, ale klidně odejdi, když chceš.
Alžběta v chodbě se spícím Matějem na rukou mlčela. Nezutekla. Nebyla kam. Otec mrtvý, matka s tou vztahy prostě neexistovali. Přátelé? S malým dítětem ji nikdo neschová. Tak zůstala. Trpěla Standovy návraty, jeho chlad, jeho posměšky. Kolikrát brečela do polštáře, aby Matěj neslyšel.
Studium medicíny samozřejmě vzdala. S těhotenstvím i pokusy sloučit školu a péči rychle skončily. Všechen čas byl jen přežívání.
Teprve když Matěj povyrostl a nastoupil do školky, mohla Alžběta začít řešit, co dál. Vybrat už si moc nemohla, tak zvolila rekvalifikační kurz účetnictví v Pardubicích. Bohulibé sny byly fuč, ale byla to šance. Večerní škola, práce po kavárnách. S každým vysvědčením si však Alžběta připadala silnější. Třeba ještě někdy začnu žít podle sebe?
Když získala osvědčení a práci, odhodlala se k rozvodu. Matěj už chodil do školy a Ona byla alespoň trochu samostatná. Zbýval problém s bydlením plat účetní na nájem v Pardubicích vážně nestačil. A tehdy si vzpomněla na svou čtvrtinu rodičovského bytu.
Myšlenka se vracet do domu, kde byla opět jen ta mladá, byla horkokrevná. Z jedné strany domov, z druhé místo, kde vlastní rozhodnutí znamenalo otevřený konflikt.
Ale nebylo zbytí. Alžběta se zhluboka nadechla a vytočila mámin mobil
***********************
Tady ses teda zbláznila? přesvědčivě vrtěla hlavou Markéta, zatímco nervózně mačkala okraj ubrusu ve své kuchyni. A co Matěj? Vždyť tvoje máma toho kluka přivede do blázince a hlavně, každý den mu naloží tak, že z něj bude neurotik! Kolikrát ti ještě musím říct, že Božena už dávno není jako ty babičky z pohádek?
Alžběta mlčela, hledíc přes okno na první vločky, co se pomalu snášely na staré sídliště. Konečně se otočila k Markétě.
Není to navěky, sotva pár měsíců, vysoukala ze sebe. Byla už smířená, i když to v jejím hlase neznělo právě vesele. Však sama víš, že mamka je prostě jaká je. Nedá se nic dělat, není z čeho vybírat. A jakmile to půjde, už nás nikdy neuvidí.
Markéta opřela záda o židli a zírala na ni. Nezvyklá jistota v Alžbětiných slovech ji překvapovala.
A co pak? zeptala se. Nějak to z tebe lezlo, jako bys měla v záloze plán B. Takhle rozhodná jsem tě dlouho neviděla!
Alžběta se usmála spíš do koutku, jakoby skrývala trumf v rukávu. Vzala hrnek, upila studeného čaje, než tiše spustila:
Nejsem taková trubka, jak si máma myslí. A pro Matěje udělám cokoli. Víš, už nějaký čas mi někdo dává docela jasně najevo, že bych neměla zůstat sama.
Podle jiskry v Markétiných očích byla zvědavost nesnesitelná. Ale Alžběta ji zarazila pohybem ruky.
Nepromin, ale zatím si jméno nechám pro sebe, omluvila se. Ne že bych ti nevěřila Prostě jen zatím nechci nic předvídat. Ale možná je to cesta ven.
Markéta přikývla, i když by byla raději, kdyby slýchala víc. Ale chápala to.
A líbí se ti aspoň? nevydržela to dlouho. Její hlas byl starostlivý, ne zvědavý. Už jednou ses vdala jen kvůli útěku. To se ti moc nevyplatilo. Co kdybyste se radši přistěhovali ke mně? S těmi dvěma pokojíky je to sice ubytovna, ale lepší, než babiččin láger. A Matěj? Sousedovic kluk je skoro stejně starý.
Alžběta si pohrála s hrnkem a podívala se ven, kde světla lamp lámala tmu na malé ostrůvky. Pak se upřímně usmála.
On je skvělý člověk, fakt. Děti má rád a jeho vlastní syn je kousek starší než Matěj. Potkali jsme se vlastně na dětském hřišti nejdřív jsme řešili, kdo komu půjčil bábovičky, pak jsme přešli na životní filozofie. S ním je to nějak všechno lehčí.
Vzpomínala, jak jí poprvé naslouchal u pískoviště, jak dokázal rozesmát i unavenou Alžbětu i znudit Matěje. Chytrý, klidný, žádný moralizátor.
Nepředělává mě, nesoudí, pomáhá, kde může. A jeho kluk? Žádná scéna, pěkně v klidu vše vysvětlí. Opravdu s ním mám pocit, že svět není čekárna, kde se musí pořád jen plnit povinnosti.
Markéta už mlčela, ale v očích jí svítilo pochopení.
A neboj, teď už chybu neudělám, řekla Alžběta, najednou rozhodná a živá. Tohle je moje volba. Neutekla jsem před problémy, jdu k něčemu, co má smysl. K domovu, kde nás vezmou takové, jací jsme.
A s tímto vědomím jí bylo lehčeji. Pro jednou v životě si byla jistá.
Markéta na ni položila ruku. Věřím ti Ale dávej na sebe pozor, fakt.
Alžběta přikývla. Podpora jí vlila do žil novou sílu. Před sebou neznámé, za sebou konečně minulost.
A víš co? Kdybys cokoliv potřebovala, máš u mě vždycky místo, mrkla na ni Markéta.
Alžběta jen zavrtěla hlavou s opravdu vděčným úsměvem. Děkuju
********************
Alžběta matku nezklamala nevydržela v rodičovském bytě ani ty dva měsíce. Život si z ní prostě vystřelil: Michal jí nabídl sňatek a ona to vzala jako šanci, jakou v skrytu duše doufala, že někdy přijde. Jejich stěhování proběhlo v rekordně krátké době pár tašek, Matějovy bábovičky a rodinné album. Vypadli tak rychle, až to působilo jako příkaz vyšší moci.
Matěj byl šťastný a to bez přetvářky. S babičkou Boženou si užil víc, než by dopřál i nejhoršímu spolužákovi. Její stálé rozkazy a neochota snést jakoukoli dětskou nedokonalost byly na zabití. Teď mohl být prostě jen Matěj.
Když se Božena Tomášková dozvěděla, že její dcera jde znovu do chomoutu, mohla by rozdávat lekce herectví. Nejprve pohrozila: Toho ženicha si musím proklepnout! Bez toho nebude svatba! Alžběta suše odvětila, že žádné seznamování se nekoná. Konec diskuze.
A to byl signál pro scénu. Božena vyběhla před barák, ať to slyší celé sídliště: To je ta vděčnost! Celý život pro děti, a ony takhle! Lidi, zvyklí na její uhlazený styl a trvalý účes, jen civěli. Někteří se ji dokonce pokusili uklidnit. Doma jí to sousedky spíš okomentovaly než utěšily. Sousedské sympatie tím vzaly rychle za své.
Alžběta se poprvé cítila opravdu svobodná. Nové manželství bylo přesně tím, co někdy v noci tiše doufala, že najde: teplo, podpora, bezpečí. Michal ji skutečně bral takovou, jaká je, a Matěj měl klidný domov. Nikdo nemusel dva týdny zvažovat, jestli má radši říct Dobrý den nebo raději splynout s květovanou tapetou.
A nejen to. Konečně se přihlásila na univerzitu. Studovat nebylo lehké při práci a s dítětem to člověka zocelí víc než kdejaký ironman. Ale každý den, kdy otevřela notebook a poznámkový blok, v ní vzplála radost. A hlavně tentokrát to byla její volba, ne matčina autonehoda ega.
Zanedlouho našla lepší práci. Zázračné peníze to nebyly, tuzér jako v Praze taky nedostala, ale začala si spořit. I pětistovka měsíčně byla pro ni symbolem jistoty a svobody.
Občas, když si vzpomněla na svůj úprk z bytu a dusivou atmosféru, musela se usmát. Měla teď všechno, o čem se jí kdysi ani nesnilo. Milujícího partnera, šťastného syna, rozvíjející se kariéru, studium a hlavně pocit, že žije svůj život. Nic nebylo jednoduché ale věděla, že teď už se neztratí.
Protože tentokrát si cestu vybrala sama.