Cizí zdi
Víš, nad čím přemýšlím? řekl jsem své ženě, když jsem už popáté utíral stejný talíř. Nad tím, že nám nezůstala ani lžička, všechno je v jejich pokoji. A teď si i ve svém bytě lehám s myšlenkou, jestli nepůsobíme moc hluku ve vlastní obýváku, když se koukáme na televizi? Abychom jim nerušili klid.
Mlčky se dívala z okna do tmavého dvora. Pak si těžce povzdechla z hloubi duše.
Hosté, procedila potichu, aniž by se otočila. My, majitelé, jsme hosty. Ve vlastní kuchyni.
V tu chvíli, jako na zavolání, se z pokoje neteře ozval tlumený dívčí smích a za ním bas jejího kluka. Právě se dívali na film. V našem bývalém obýváku.
Seděli jsme tam, já s talířem v ruce, Alžběta u okna, a v hlavě se mi točilo jen jedno: Jak jsme se do tohohle dostali? Jak se stalo, že se ve vlastním bytě bojíme spláchnout vodu na toaletě, aby nikdo neměl pocit, že děláme rámus? A přitom to všechno začalo tak nevinně. Přímo rodinně, s dobrými úmysly, jak se říká.
Zazvonila mi sestra, Helena, ke konci srpna, asi před rokem a půl. Tehdy jsem ještě zavařoval okurky, celý rudý u sporáku, mastné vlasy na čele. Telefon zvonil, setřel jsem si ruce do zástěry a zvedl sluchátko.
Ahoj, Martine, její hlas byl trochu nejistý, až dotěrný. Zpozorněl jsem Helena nevolá jen tak, má toho samoživitelka plnou hlavu, bydlí v Brně, žijeme každý po svém, slyšíme se maximálně třikrát za rok. Prosím tě, víš o Elišce, mé starší?
Samozřejmě, odpověděl jsem. Co je s ní?
Nic vážného, právě naopak, daří se jí fajn. Dostal se na Masarykovu univerzitu, na rozpočet. Moje šikula. Jenže koleje přidělují až časem, možná za semestr, možná později. A tak jsem si říkala… Byli byste ochotní ji u sebe na chvíli přihlásit? Jenom pro potvrzení do školy, pro formu. Bydlet bude jinde, už má s kamarádkami pronajatý pokoj, jde jen o tu administrativu, chápeš to?
Držel jsem telefon a hlavou mi blesklo spoustu věcí. Na jednu stranu je to vlastní krev, neteř, která se vždy snažila, Helena o ní básnila jako o dokonalé dceři. Na druhou stranu trvalé přihlášení je u nás vážná věc. Alžběta mi vždy kladla na srdce, abych nikoho nepřihlašoval, ani rodinu, ani cizí. Ale teď šlo o neteř, studentku, navíc jen na pár měsíců. A Helenu odmítnout? Těžké.
Hele, a jsi si jistá, že tam nebude bydlet? zeptal jsem se opatrně. Co když si to rozmyslí? Nám s Alžbětou není úplně po chuti mít v bytě stálého obyvatele, chápeš…
Ale prosím tě! rozesmála se. Je jí osmnáct, potřebuje svobodu, bude s kamarádkami, už mají vše domluvené. Jen pro razítko do školy, dnes je to všechno tak přísné. Jednoduchá formalita.
Ještě jsem se ošíval, slíbil, že se poradím s manželkou. Když jsem to potom Alžbětě večer vykládal, hned ztuhla.
To se mi nezdá. Přihlásit? To není žádná legrace. Pak se bude těžko odhlašovat. V práci jsme takové kauzy řešili a nikdy z toho nebylo nic dobrého.
Ale je to rodina, začal jsem. Helenina dcera. Navíc opravdu na chvíli, než dostane koleje.
Dobře, udělej podle svého, zamručela nakonec. Ale pak si nestěžuj.
Pocit zodpovědnosti mě nakonec přemohl. Zavolal jsem Helence a potvrdil, že když jde jen opravdu o razítko pro univerzitu, ať Eliška přijde, vysvětlí, a domluvíme se.
Eliška přišla hned zkraje září. Vysoká, štíhlá, v džínách a bílé košili, hnědé vlasy zapletené do copu. Sympatická holka. Přinesla malý balíček med, domácí marmeládu a čokoládu na ochutnání.
Sedli jsme si s ní ke stolu, popovídali o škole, o jejím snu být novinářkou, oči jí zářily. Ukazovala fotky pronajatého pokoje, co sdílí v Žabovřeskách. Malý ale útulný.
Potřebuji to jen pro školu, opakovala. Nebudu vás vážně rušit. Jen možná jednou za čas, kdyby něco.
Alžběta se na chvíli uvolnila, když ji viděla. Když jsem pak domů přišel já, pozdravila mě hezky jménem a dokonce nabízela umytí nádobí po večeři, hned také rychle zase odešla.
Za tři dny jsme navštívili úřad, přinesla všechny papíry, vyplnili jsme žádost. Jako majitel jsem podepsal, Alžběta také. Vše proběhlo hladce, na rok ji přihlásili. Za dva týdny měla razítko v občance, několikrát vděčně děkovala. Myslel jsem, že tím to hasne.
Jenže někdy se život vyvíjí přesně naopak.
Zpočátku se Eliška opravdu neukazovala. První měsíc, druhý, jen pár telefonátů, na sváteční SMS. I Helena mi děkovala, jak se jí daří. Uklidnil jsem se, myslel, že to bylo správné rozhodnutí.
Ale v listopadu zavolala, že by potřebovala na pár dnů přespat. Prý v pokoji je dusno, spolubydlící si vodí návštěvy, večírky, hudba v noci, ona se musí učit na zkoušky. Nedokázal jsem odmítnout student, zkouškové, to chápe každý.
Přijeď, řekl jsem. Můžeš být na gauči v obýváku.
Večer dorazila, s velkým batohem. Alžběta nad tím mávla rukou, omlouvala se za vzniklé obtíže, ale prý na týden a najde něco jiného. Byla nenápadná, ráno odcházela, večer se učila, se sluchátky. My už se raději do obýváku nestahovali, jen na kuchyni a spát.
Týden se vytáhl na dva. Pak začala zkouškové, Eliška prosila ještě pár dnů, že hledat něco teď nemá smysl. Souhlasili jsme. Po zkouškách zůstala, protože si našla brigádu v redakci krajských novin. Sami jsme nebyli nejbohatší, ale ona sama nabídla, že bude přispívat na inkaso a kupuje si svoje jídlo.
Když jsem to řekl Alžbětě, rozrušila se.
Vidíš? Říkal jsem ti to! Po jednom, druhém, a už zůstane. A platí nám směšný příspěvek, ale vodu, elektřinu, všechno užívá jako doma!
Cítil jsem, že má pravdu, ale bylo mi Elišky líto. Mladá holka v cizím městě, učí se, pracuje. Helena by ještě naštvala…
V únoru už byla zabydlená úplně. Skříň z poloviny plná jejích věcí, na balkoně krabice s knihami, ve špajzu její instantní káva, v lednici vlastní polička. Občas si půjčila cukr, máslo, chleba, později vrátila, ale ten pocit, že někdo cizí využívá tvůj domov, byl stále silnější.
S Alžbětou jsme mluvili jen krátce, většinou pracovně. Já odcházel brzy, vracel se pozdě, chodil rovnou do ložnice, abych Elišku nemusel potkávat. Ona byla slušná, uklízela po sobě, zbytečně neobtěžovala, zdravila tiše. Ale i tak byla cizí. Ve svém domě jsme nebyli doma.
Jednoho večera, když jsem krájel cibuli, Eliška vystoupila z obýváku, nalila vodu do svého rychlovarného růžového konvice, protože naše podle ní byla pomalá, měla svoji oblíbenou hrnek na čaj, dokonce i svůj sypaný čaj. Prostě doma.
Eliško, zeptal jsem se. Řešíš už nějak to bydlení? Spolubydlící už snad nejsou tak zlé?
Zvedla oči od mobilu, omluvně se usmála.
S těma holkama už nejsem, pohádaly jsme se. Sháním něco nového, ale nic vhodného zatím. Všude je to drahé nebo daleko. Já bych ráda zůstala tady, je to opravdu pohodlné. Pokud vám to moc nevadí…
Co jsem měl odpovědět? Říct do očí: Vadí nám, vystěhuj se? Nebylo to ve mně. A bylo mi jí líto. Ale už to začínalo být moc.
Podívej se, řekl jsem. Jsi mladá, potřebuješ vlastní prostor. Gauč místo postele není ideální, svobodu u sebe mít nebudeš.
Mně to nevadí, opravdu. Jsem tichá, neruším.
A šla zpátky do obýváku. Zase jsme večer seděli s Alžbětou jen v kuchyni, protože obývák už nebyl náš. O televizi raději ani nemluvím.
Toho večera mi žena v ložnici šeptla:
Martine, musíme ji odhlásit. Ať už v srpnu končí, dál ne.
Dobře, slibuju, odpověděl jsem Dál už ne.
Ale v duši jsem věděl, že to nebude tak snadné. Eliška už tu byla půl roku, přihlášená, a na sucho to určitě neprojde. Bude třeba o tom mluvit, vysvětlovat, a toho jsem se bál. Že se naštve, že si bude stěžovat Heleně a ta mě označí za hrubiána. Vždycky rodina čeká, že pomůžeš.
Uplynul březen, duben. Eliška se učila na jarní zkoušky, pracovala po večerech. Občas přišla pozdě domů, sedla k notebooku a ťukala ještě před půlnocí. Bylo to slyšet až do ložnice a přiznávám, nesnášel jsem to.
V květnu se všechno otočilo.
Jednoho večera přišla Eliška s klukem. Vysoký, moderně ostříhaný, student, jméno měl Ondřej. Prý spolupracovali na projektu do školy. Poprosila, zda může na chvilku posedět u ní v obýváku. Nic jsem nenamítal. Byli oba slušní.
Když přišla Alžběta domů a zjistila, že v obýváku je host, výraz jí ztuhl.
A teď už si sem bude vodit kluky? To je tedy příjemné!
Když Ondřej odcházel, Eliška nám přišla čestně oznámit, že už nikoho vodit nebude. Omluvila se. Ale něco se tím zlomilo už se necítila jako host, spíš jako doma. Náš dům a její pravidla.
V červnu se Eliška zeptala, zda bychom prodloužili její přihlášení na další rok. Prosila, že na podzim určitě najde bydlení. Prý potřebuje zajistit registraci kvůli škole, jinak jí vyloučí.
Zavolal jsem Helence. A ona: Martine, vydrž to ještě rok, Eliška je hodná, je ti vděčná, sama hledá bydlení. Nechala mě, abych podepsal sám, Alžběta odmítla.
Léto vyjela Eliška na měsíc domů do Brna. Byt byl zase náš s Alžbětou jsme sledovali televizi, povídali si, nebylo divné být spolu v obýváku.
Září opět přivezla kufr věcí a s upřímností řekla, že se pouští do druhého ročníku vážněji, na červený diplom. Bude se učit doma víc.
V říjnu přišel opět Ondřej, programovali spolu projekt, pak dorazili další spolužáci, pozdě večer odešli. Už se neptala, zda může.
Jednou jsem to nevydržel.
Eliško, slíbila jsi, že v průběhu roku najdeš jiné bydlení. Už jsi tu rok.
Pořád hledám, ale je to všude drahé, špatné, nebo daleko. Tady mám klid a vše potřebné. Navíc přispívám na inkaso, mám vlastní jídlo, uklízím po sobě. Pokud se vám to hodí, ráda bych tu zůstala do konce semestru.
Není to už možné, řekl jsem poprvé nahlas. Eliško, jsme zvyklí být tu sami. Je nám to těžké. A Ondřej, prosím tě, to opravdu nejde. To je náš rodinný prostor.
Jsme jen kolegové! Já mám právo tu být, jsem tu oficiálně přihlášená! už nezní jako prosebná neteř, ale spíš nájemník trvající na svém.
Tím se to zlomilo. Byla tu už doma. Všechny formality na její straně, zákon také. A na té naší jen trpělivost.
Od té chvíle bylo napětí cítit v bytě dennodenně. Dva světy. Eliška komunikovala už jen slušně a věcně, Alžběta také. Vánoce jsme slavili s Alžbětou poprvé v kuchyni, stromek jen malý, protože v obýváku byl Eliščin pokoj. Jakási ironie.
Na Nový rok Eliška odjela domů a my měli konečně na chvíli klid. Ale v lednu byla zpět.
Jednoho večera oznámila:
Ráda bych vás upozornila. Ondřej nemá kde bydlet, koleje jsou v hrozném stavu, a tak jsem mu nabídla, že by u mě dočasně pobýval v obýváku. Jsme spolu, plánujeme se vzít po škole. On bude přispívat na inkaso.
Alžběta jen vydechla. Já už měl dost.
Ne! zakřičel jsem poprvé za ty měsíce. Ani omylem. Ondřej tady bydlet nebude a ty se do srpna vystěhuješ. Už toho máme dost.
Eliška klidně pronesla:
Podle zákona mě nemůžete vyhodit, mám platnou registraci do srpna a Ondřej bude tu jen dočasně. Zeptejte se na úřadě.
Šel jsem se poradit k právníkovi. Potvrdil, že vyhodit ji není snadné a že cizí osobu můžeme nahlásit na policii.
Ondřej přišel, zabydlel se. Druhý den jsme zavolali strážníka, Ondřej tvrdil, že tu jen přespává. Policista pokrčil rameny a poradil, abychom zavolali, pokud bude pravidelně dlouhodobě přebývat.
Za týden byl protokol napsán, Ondřej do tří dnů zmizel. Ale Eliška nepovolila.
Za další tři týdny znovu oznámila:
Znovu jsem požádala o jeho přihlášení, můžu to, jsme rodina, je to můj snoubenec a podle zákona na to mám nárok.
Další právník řekl, že to je dlouhé na soudy. Podal jsem proto žalobu na vystěhování a zákaz registrace. Zbytek rodiny mě začal nenávidět Helena se se mnou přestala bavit, většina si myslela, že jsme lakomí bez srdce.
Ondřej se do obýváku vrátil, zůstal a my sbíráme důkazy pro soud, měříme hluk, zapisujeme návštěvy, sháníme svědky z domu.
Alžběta jednou večer navrhla: Martine, prodáme byt, koupíme si garsonku v Řečkovicích a budeme mít klid. Tohle k ničemu nevede. Naše, opravdu naše už tady nic není.
Přikývl jsem. Bylo to logické. Ale smutné.
Vzpomínáš, jak jsme se tu před rokem rozhodovali, pustit ji? zeptal jsem se tiše.
Vzpomínám, přikývla. Měli jsme rovnou odmítnout.
Mlčky jsme seděli v kuchyni, pila čaj. Z obýváku zněl smích Elišky a Ondřeje, sledovali sitcom na nové televizi, kterou si koupili. V našem obýváku, ale už to nebyl náš obývák.
Zítřek bude stejný. Stejné ticho, stejné pohledy na podlahu. Žijeme v bytě, kde jsme hosti. Cizí zdi kolem nás, naši pokoj, ale duše vyčerpaná a doma se necítíme.
V noci, když jsem usínal, myslel jsem na to, kde jsme chybovali. Chtěli jsme pomoci, věřili jsme, že slušnost se vrací. Mýlili jsme se. Odpovědí byla drzost a právní jistota hostů. Naděje a víra ve vděčnost se rozplynuly v prázdnotu.
Usnul jsem až k ránu, slyšel zvuky z obýváku jejich hlasy, smích. A zdál se mi byt, ve kterém jsme bývali opravdu doma. Bez hostů, cizinců, advokátů a strachu. Byt, kde jsme byli šťastní.
Ráno mě probudila realita. Dům, kde už doma nejsme.