Jen žít dál
Markéta, malá rozpustilá holčička se dvěma rozcuchanými culíky, pobíhá po prostorné světlé verandě chalupy na kraji Brna. Její oči září nadšením a tváře jí růžoví od smíchu a dovádění. Když zahlédne, že kamarád jejího staršího bratra míří ke dveřím, bleskově se zastaví, funí, a hned za ním vyrazí.
Bez váhání k němu Markéta přiskočí a pevně ho chytne za ruku svými malými teplými dlaněmi. Zakloní hlavu, dívá se mu zpříma do očí tou nefalšovanou dětskou upřímností, a vykouzlí ten nejzazvonivější smích:
Nikdy tě nepustím! Až vyrostu, určitě si tě vezmu! Počkej na mě!
Kluk na chvíli zůstane překvapeně stát, zvedne obočí, ale vzápětí se usměje tím svým měkkým, přátelským úsměvem. Dívá se na to mrně s něhou a pobavením. Pomalu, s lehoučkým škádlením v hlase, odpoví:
Počkám.
Při těch slovech jí jemně rozcuchá ty její věčně rozlítané culíky, což Markétu jen rozesměje. Chvilinku přimhouří oči, ale hned se zase culí, ručku mu dál mačká pevně mezi svými.
Ale zatím, dodá kluk, skloní se k ní, aby byli očima na stejné úrovni hezky se uč a poslouchej rodiče. Ať si budeš moct říkat moje nevěsta.
Říká to spíš kamarádsky, s tím zvláštním teplem, které mají dospělí, když napůl vážně, napůl v žertu mluví s dětmi. Markéta se zatvářila zamyšleně, opravdu to v hlavě převalovala, pak horlivě přikývla a ještě těsněji ho chytla za ruku:
Dobře! Budu nejlepší!
Všude je lehká vůně léta, slunce, dětského smíchu a těch nesplnitelně splnitelných dětských snů, co tehdy vypadají naprosto opravdové
************************
Markéta dřepí v pokoji, bezmyšlenkovitě listuje učebnicí z matematiky. Venku se docela setmělo, doma panuje ticho přerušené jen tlumeným hlasem z vedlejší místnosti, kde její brácha Tomáš zrovna telefonuje. Jeho hlas zní živěji než obvykle.
Nevědomky se přisunula víc ke dveřím, napíná uši. Když zaslechla jméno David, srdce se jí rozběhlo jak splašené. Markéta strnula, úplně pohroužená do poslouchání. Bratr básní o nějakém setkání, kavárně, o jejím úsměvu Bylo jasné, že mluví o Davidově nové holce.
Než si to rozmyslela, Markéta vyskočila a potichu doťapkala až ke dveřím od jeho pokoje. Opatrně přitiskla ucho ke dřevu, hltala každé slovo. V hrudi to zabolelo ale snažila se tu myšlenku hned zapudit. Třeba je to jen náhoda, honilo jí hlavou.
Tomáš konečně típnul hovor a vykoukl do chodby. Markéta se narovnala, jakoby ji přistihli při zlobení. Pozdě už si jí všimnul.
David má novou holku? vyhrkla, ještě dřív než se stihl zeptat on. Hlas se jí zadrhl, ale snažila se působit nad věcí.
Tomáš ji chvíli zkoumavě pozoroval, pak si povzdechl. V očích neměl vztek, spíš takové vyčerpané pochopení. Už dávno si všiml, jak Markétina tvář ožije, kdykoli se David někde objeví. Jak prohlíží tajně jeho fotky na Instagramu.
Zase znova? protočil oči a opřel se o futro. Marky, je ti už šestnáct. Měla bys z toho vyrůst, víš? To je jen dětské pobláznění.
Markéta zvedla bradu a v očích jí blesklo vzdorovité světýlko. Sepnula ruce na prsou, jasně ukazovala, že tentokrát se nevzdá.
Nikdy! zavrtěla hlavou, až jí zlaté vlasy poletovaly kolem uší. Ty to vůbec nechápeš! On si mě zamiluje uvidíš! Tohle není jen dětská zamilovanost. Já to cítím doopravdy!
Mluvila ostře, skoro rozzlobeně, ale v nitru se nejspíš snažila přesvědčit hlavně sama sebe. Vybavila si krátké Davidovy pohledy, pár úsměvů, letmé dotyky a ve všech těch vzpomínkách v ní dál žila naděje.
Tomáš ji dál pozoroval, nevěděl, co říct. Viděl, jak se jí třesou rty, jak má zapálené oči, a bylo mu jasné, že rozumné argumenty tu teď nezaberou. Tahle dětská láska, byla najednou pro Markétu mnohem víc než dětinský vzruch.
***************************
Sluneční paprsky proklouzly závěsy a zalily pokoj teplým světlem. Markéta vlétla do obýváku, jakoby ji nesl vítr. Tváře jí zářily, oči jí doslova svítily, a měla takový úsměv, že i slunce vedle ní bledlo.
Ještě zadýchaná po pelášení ze schodů přiskočila k bráchovi, který si zrovna v klidu popíjel kafe a četl zprávy na mobilu.
On mě pozval na rande! vypískla Markéta, radostí skoro bez dechu. Hlas jí zněl jako zvoneček a ruce mačkala v pěstičky, sotva zvládala ty emoce. K narozeninám mi dal nádhernou šperkovnici s mým jménem a řekl, že když už jsem dospělá, může mi konečně říct, co ke mně cítí. Davídek mě miluje!
Málem nadskakovala, neustále si sahala do vlasů, jestli je účes v pořádku. Ta radost byla nakažlivá až do vzduchu kolem.
Tomáš odložil mobil a pomalinku postavil hrnek. V očích mu hrál opravdový úsměv. Dávno si všiml, že David jeho sestru bere vážně. Poslední půlrok sám David čím dál častěji mluvil o Markétě. Občas jen tak zlehka: kde je, co ráda dělá, jaké květiny jí potěší, nebo že by bylo fajn jet někdy všichni pod stan do Beskyd.
Já bych byl jen rád, kdybyste spolu byli, opakoval Tomáš, když se ho David ptal na její narozeniny. Hlavně že Markéta bude šťastná On věděl, že David je spolehlivý kluk s velkým srdcem. A teď, když viděl šťastnou sestru, byl si jistý, že není lepší volby.
Tak gratuluju, řekl Tomáš a vstal, objal ji. Fakt vám to přeju.
Markéta se k němu přitulila, ještě nevěřila, že se to děje doopravdy. V tu chvíli se jí zdál svět jasnější, lehčí, krásnější. A v koutě okenního parapetu spokojeně vrněl kocour Mourek a jako by také dával najevo, že už je všechno, jak má být
*******************
Seděla v úzké nemocniční chodbě na tvrdé plastové židli. Stěny natřené na smutnou béžovou, skrz okno šedé šero skoro jako by i příroda zesmutněla s nimi. Markéta hleděla před sebe, ale neviděla ani podlahu, ani lékaře, co spěchali kolem dívala se někam daleko, kam se nikdo z nás podívat neumí.
Ruce složené v klíně, šaty na ní visely cizí, vlasy, obvykle úhledně v culíku, se jí choulily po ramenou. Vypadala jako porcelánová panenka, které někdo vytáhl uvnitř strunku bez života, bez jiskry. V hlavě jí dokola běžely poslední vzpomínky: včera spolu s Davidem rozkládali návrhy pro svatební výzdobu, dohadovali se, jestli se k bílé hodí vínová nebo modrá stuha. David se smál, žertoval, sliboval, že jim vše vyjde A dnes už tu není.
Stačila jen chvilka nepozornosti za volantem Tři auta hromada rozsypaného šrotu. Nikdo nepřežil. Ani David. Ani další dva lidé. Ani řidič Sekunda a život se rozbil na tisíc střepů, v nichž už nikdy nebude vidět jejich společnou budoucnost.
Ticho chodby přerušily kroky. Tomáš se objevil za rohem, bledý, s opuchlýma očima. Pomalu si dřepl, opatrně objal Markétu kolem ramen. Ruce se mu třásly, ale snažil se držet. Kvůli ní.
Marky? zašeptal skoro neslyšně, jakoby se bál narušit křehkou rovnováhu jejího mlčení. Markétko, mluv se mnou. Prosím.
Markéta natočila hlavu pomalu. Oči měla suché, ale bolest z nich úplně sálala. Pohled skrz Tomáše, jako by viděla někam úplně jinam, než on kdy může dosáhnout.
O čem? pronesla nepřítomně, jako by slova vyslovoval někdo jiný.
Tomáš polkl, hledal ta nejšetrnější slova.
O čemkoliv, stiskl ji pevněji. Řekni, co cítíš. Prostě klidně se rozbreč. Nech to venku.
Markéta zavrtěla hlavou. Rty se jí zachvěly, ale ani slza, ani zvuk. Podívala se na svoje ruce, jako by nechápala, proč se netřesou, proč tělo nereaguje, jak by mělo.
Nejde to, zamumlala nakonec tichým, smířeným hlasem. Já už nemám proč. Ani chuť žít nemám.
Věty poklesly do ticha, těžké a neodbytné jako bouřkový mrak. Tomáš zavřel oči, dusil v sobě vlastní zoufalství. Věděl, že teď nesmí povolit. Musí být oporou, i když sám má pocit, že mu pod nohama mizí zem.
Od toho okamžiku Markéta jakoby vypnula okolní svět. Zůstala sedět, pohled upřený do prázdna, obličej kamenný, ramena spadlá pod váhou, proti které nejde bojovat. Tomáš se ji snažil probudit dotekem, slovem, prosbou nic nezabíralo. Doktoři mluvili, radili, kontrolovali stav, ale Markéta jen zírala z okna a byla vlastně tady i úplně pryč.
Někdo rozhodl o injekci jemné píchnutí v paži a vědomí Markéty se začalo rozplývat jak inkoust ve vodě. Cítila, jak tělo těžkne, víčka jí padají, myšlenky mizí, až ji pohltil neklidný, těžký spánek.
Když se probudila, už nevnímala nemocnici, ale svůj pokoj. Závěsy, poličky s knížkami, fotka v rámečku na nočním stolku Všechno jí bylo povědomé a přitom cizí, jako by se vrátila na místo, jež už k ní vlastně nepatří.
Pomalu otočila hlavu a viděla bratra. Tomáš seděl shrbený na gauči, oči červené, neholené tváře. Potichu mluvil s maminkou, která včera vzala dovolenou, aby mohla být doma. Vypadala vyčerpaná, pod očima měla tmavé kruhy, v hlase ovšem byla slyšet rozhodnost.
mám o ni strach, šeptal Tomáš, aby ji nevzbudil, i když Markéta spala jen napůl. Markétka byla Davídkem posedlá už od školky, nikoho jiného nechtěla pustit blíž. Co teď?
Čas zahojí, odpověděla mamka tiše, ale ani ona svým slovům moc nevěřila. Dobře věděla, že její dcera s Davidem žila naplno, každý den, každou myšlenkou. Když o něj přišla, padl celý svět. Dohlídneme na ni, dodala rozhodněji, i když si tím spíš zkoušela dodat odvahu sama.
Markéta jejich rozhovor slyšela, ale nedokázala nic říct, nevěděla, co odpovědět, jak v sobě najít kousíček energie, o nějž by se s nimi podělila. Zavřela oči a předstírala spánek, protože bolest nikam neodcházela, jen se schovala za mlhu.
Tomáš chvíli seděl vedle, pak se zvedl a odešel, aby ji nerušil. Mamka zůstala a hladila ji po ruce, jako by jí chtěla ze sebe předat aspoň trochu síly. V pokoji bylo ticho, sem tam ho přerušilo tiché tikání hodin nebo Markétin přerývaný dech
*******************
Devět dní Čtyřicet dní Čas se vlekl jako lepkavá smůla, vteřiny lepily jedna na druhou. Markéta prakticky neopouštěla svůj pokoj. Seděla shrbená na širokém parapetu, kolena objímala pažemi, pohled upřený ven, do pustého dvora.
Chtě nechtě oči sklouzly na starou lavičku pod javorem. Právě tam, jednoho zářijového večera, se David konečně odhodlal požádat o ruku. Pamatovala si každou maličkost: jak mu drkotaly prsty, když vytahoval prstýnek, jak několikrát začínal a nedořekl, jak nakonec vykoktal všechno najednou, aby si to nerozmyslel. A ona se rozesmála štěstím, překvapila ho rázným ano dřív, než dořekl celou větu.
Teď lavička působila prázdně, nepatřila už nikomu. Stromy byly holé, dvůr pustý podzim dávno přešel v zimu, ale Markéta to téměř nezaznamenala. Pro ni se čas zastavil v ten okamžik, kdy uslyšela tu zprávu.
Marky, půjdeš si něco dát? mamka ji zkoušela tiše vyrušit.
Došla k ní, jemně ji pohladila po rameni. Měla ledové prsty, v sobě taky zimu, kterou už kinde zahřát. Dívá se na Markétu bolestným a neklidným pohledem, ale slzy skrývá, dobře ví, že teď slabost nesmí ukázat.
Nechci, odpoví Markéta klidně, otočená pořád ven. Bezbarvý hlas, jako by mluvila o někom jiném.
Musíš se najíst, mamka se snaží mluvit rozhodně, ale hlas se jí stejně třese. Včera jsi taky nejedla, potřebuješ sílu.
Pro koho? Markéta konečně otočila tvář, ale oči zůstaly prázdné. Nikomu už nic nedlužím.
Mamka se zastavila, jako by ji její slova doslova udeřila. Otevřela pusu, chtěla něco říct, ale nebyla s to to vyslovit. Smutně vzdychla, svěsila ramena a po špičkách odešla. Nic nezmůže
V předsíni už čekal Tomáš, jen mlčky zavrtěl hlavou bylo jasné, že slyšel všechno.
Mluvila jsem s doktorkou, zašeptala mamka, kroutila si kousek zástěry v prstech. Sami už to nezvládneme. Potřebuje odbornou pomoc.
Tomáš přikývl. Věděl, že je to pravda, ale bylo těžké si to přiznat nahlas. Nehybnou, vyhaslou Markétu už nesnesl vídat. Zatnul pěsti, polykal hněv na nespravedlnost. Bylo jasné, že teď nejsou důležité hotové emoce, ale činy.
Zavolám paní doktorce Svobodové, rozhodl, bral už mobil, říkala, že pomůže, kdyby to bylo potřeba.
Mamka jen přikývla, pohledem popošla ke dveřím, za nimiž Markéta pořád seděla na okně, skoro jako součást ztuhlé krajiny za sklem.
Až padla tma a za obzorem rozlila bledé měsíční světlo, Markéta se konečně zvedla. Nohy se jí třásly, přes ty týdny bez pohybu zeslábla tak, že se sotva dobelhala k posteli. Pomalu shodila župan a lehla si pod peřinu až ke krku.
V pokoji je ticho, z vedlejšího pokoje se ozývají jen tlumené hlasy. Markéta zavřela oči, přála si, aby spánek přišel co nejdřív a bez nočních svačin ve vzpomínkách ale to se nestalo.
Zdal se jí David. Stál před ní, přesně tak, jak si ho pamatovala v šedé mikině, s tím hřejivým úsměvem. Jen tentokrát měl tvář vážnou, skoro přísnou.
Markéto, jeho hlas zněl jasně, až neskutečně podívej se na sebe. Co to děláš?
Chtěla něco říct, ale slova uvázla v krku. David natáhl ke straně ruku a pokračoval:
Viděla ses vůbec v zrcadle? Dala ses doleva! Tohle přece nejde.
Když k němu chtěla sáhnout, ruka projela prázdnem byl to jen obraz, vzpomínka, sen.
Já já bez tebe nemůžu, zašeptala, slzy jí pálily na tvářích.
Můžeš, odvětil rázně. Vždycky jsi byla silná. A musíš žít. Rozumíš? Žít dál.
Přistoupil ještě blíž na malou chvilku měla pocit, že cítí teplo jeho dlaně na tváři.
Čeká tě celý život Bude krásně i těžko to k tomu patří. Ale nesmíš zůstat stát. Já s tebou budu pořád. Stačí kouknout na hvězdy jsem tam. A když ti bude nejhůř, zavolej mě. Pomůžu ti.
Markéta se rozvzlykala, snažila se ho udržet, ale jeho silueta se pomalu rozplývala.
Neodcházej! vykřikla, vztáhla k němu ruce. Prosím!
Ale už mizel, po jeho slovech zůstalo jen tiché:
Žij, Markéto. Slib mi to.
Najednou se prudce posadila. Pokoj, postel, měsíc na podlaze všechno jako předtím. Jenže její polštář byl úplně mokrý a v hrudi taková bolest, až skoro nemohla dýchat.
Aniž by si to plně uvědomila, vykřikla hlasitě a zoufale, roztrhla ticho noci. Rodiče i Tomáš byli v tu ránu u ní.
Markétko, co se děje? mamka ji objala a tiskla jí dlaně.
Kde? Co tě bolí? vyptával se Tomáš, hledal něco, co by jí pomohlo.
Markéta neodpovídala. Seděla zkroucená, tiše plakala, třásla se celým tělem. V hlavě měla pořád Davida, jeho přísný, a přitom plný lásky pohled, jeho poslední slova.
Slib mi, znělo jí v mysli.
A skrz slzy, skrz bolest, polohlasně zašeptala:
Slibuju
Mamka ji houpala, jako kdysi malou, Tomáš ji chytil za rameno. Netušili, co říct nebo dělat. Ale prostě byli s ní.
A Markéta, schoulená v matčině náruči, poprvé uctila kraťounký závan myšlenky: jak dál? Jak dýchat, jíst, smát se bez něj? Ale někde hluboko se v ní rodila slabá, křehoučká odvaha: když on jí věří, když ji žádá, aby žila musí to aspoň zkusit.
Kvůli němu.
************************
Jedno sychravé odpoledne seděli v obýváku u čaje. Nikdo neměl chuť, na stole zůstaly hrnky nedotčené všichni věděli, že je potřeba něco změnit.
Myslím, že bychom se měli přestěhovat, řekl Tomáš tiše, ale rozhodně, a podíval se na Markétu. Každý kout tady je pro Markétu vzpomínka. Každý krok po těchhle ulicích ji ničí.
Markéta seděla v křesle, s koleny u brady. Neodporovala, neprotestovala. Jen tiše koukala do deště, jak kapky smáčejí okno a překrývají kontury známých domů. Vypadala vyčerpaně, ale v očích už nebyla ta stejná prázdnota jako dřív.
Jinde to bude snazší, dodala mamka, vzala ji jemně za ruku. Nové prostředí, noví lidé třeba to půjde začít znovu.
Markéta se zamyslela. Připomněla si všechny ty chvíle s Davidem na lavičce, ve škole, na cestě ze srazu Každý kout, každý dům, každý strom v okolí něco znamenal. A stejně to bolelo víc a víc.
Dobře, řekla nakonec, váhavě, tiše. Pojďme pryč.
Tahle slova nebyla snadná. Byla v nich zoufalství, ale i nepatrná naděje. Bylo to první opravdové rozhodnutí, které za dlouhou dobu udělala sama.
Následující týdny byly ve znamení krabic, balení, loučení. Markéta celý proces spíš pozorovala přenechala většinu práce rodičům s Tomášem. Občas vzala do ruky nějakou drobnost klíčenku od Davida, společnou fotku, lístek do kina z prvního rande a dlouho se na ni dívala, než ji něžně zabalila.
V den stěhování si ještě vyšla na balkon, naposledy se rozhlédla po dvoře, kde to vlastně všechno začalo. Srdce jí svíralo, ale tentokrát bolest neovládla Zvládnu to, opakovala si v duchu. Musím.
V novém městě je čekalo šedé nebe, ulice rušné, bydlík prostorný, s velkým oknem do parku. Markéta dlouho stála s čelem na skle a sledovala lidi, kteří jí byli cizí. První dny byly zvláštní, připadala si jako cizinec ve vlastním životě. Chyběla jí známá místa, kamarádi. Občas se jí v noci zdál David usmíval se, povzbuzoval ji, a ona se vždycky probudila s mokrou tváří.
Postupně si začala všímat detailů v parku rozkvetly první tulipány, v kavárně naproti už si pamatovali její kávu a s úsměvem ji zdravili.
Byly to drobné krůčky vpřed, ale pomáhaly. Na Davida nikdy nezapomněla, ani nemohla. Ale pochopila: jít dál, není zrada na jeho památce. Je to splnění jeho přání, jeho poslední prosby.
Začala chodit do kurzu na vysokou, doma pomáhala trochu mamce, někdy bráchovi s nákupem. Každý den byl těžký, ale každý den přinášel novou drobnost ne náhradu za minulost, jen její pokračování.
A někde hluboko cítila: on na ni dohlíží.
A má na ni radost.
Protože to zvládá.
Protože žije.