Jedné staré paní žila v podivně zkroucené uličce Žižkova v Praze. Její syn jí daroval skutečně vzácného, malinkého přímo pidimidi psíka, skoro jako by byl stvořený z drobných střípků snu a kostek cukru. Ta paní jednou přežila infarkt; syn usoudil, že drobný pejsek jí přinese alespoň malý střípek radosti, že odhání šedé myšlenky a pustí do bytu trošku slunce. Opravdu to zabralo.
Panička, přiznejme si rovnou byla to opravdu babička, typická s korálkovými brýlemi a zálibou v lineckém cukroví, začala rozkvétat. Zlepšovalo se jí zdraví. Každé ráno procházela parkem Parukářka se svým drobečkem, kterého pojmenovala Miluš. Vodila Miluše na tenkém, skoro neviditelném vodítku, často ho nosila v háčkované tašce, ozdobené červenými puntíky. Miluš byl tak maličký, že vypadal jako vypadlý knoflíček do jiného vesmíru. Mimořádně mazlivý pejsek, vždy poslušný, zvědavý a veselý jako dětský sen.
Jednoho dne si stará paní vyšlápla s Miluškem na procházku kolem tramvajové tratě, když tu u chodníku zastavilo stříbrné Škoda Octavia z okýnka vyhlížel mladík a vedle něj černovlasá dívka, tváře rozeznatelné jen v rozmazané mihotavosti snu. Prosili, zda si mohou Miluška pohladit. Paní se to moc nezdálo, srdce jí tluče ve vlnivém rytmu, ale připadala si nepříjemně, když by je odmítla. Přisunula tedy Miluše k otevřenému okénku auta. To bylo vše. Dívka rychlostí snu psíka popadla a chlapec šlápl na plyn. Okamžitě zmizeli v klikatých uličkách, stříbro bliklo a bylo po všem.
Babička klesla na dlažbu kulhaly za ní její ostré výkřiky, slzy tiše pleskaly o chladivý chodník. Ležela bez hnutí, její kabátek začal nasakovat sny chladného podvečera. Lidé ze sousedství, jak už to bývá v českých domích, přiběhli, někdo zavolal záchranku, někdo držel její chladnou ruku. Odvezli ji do nemocnice Na Bulovce. Syn ji navštívil, bezmocnou paní se sinavými rty a očima plnými tichého šeptání. Hlas měla slabý, opakovala jen jedno slovo Miluš Miluši Slzy, které kdysi bývaly hrdé a zvědavé, teď tiše padaly do bílé peřiny.
Syn, typicky tvrdohlavý Pražák, se rozhodl jednat. Sousedky si pamatovaly poznávací značku a v domovních chodbách rychle rozluštily, kdo ty mladé lidi vlastně navštěvuje. Syn požádal kamarády u policie. Rychle vypátrali, kdo Škodovku vlastní a že tedy nežije v chudobě, kdepak, vily s širšími schodišti a vysokými stropy nejsou v tomhle kraji běžné.
Syn přijel pod vilu do Klánovic. Donutil otevřít dveře nezáleží, jak. Našel Miluška ve stavu, který by rozplakal i vyřezávaného anděla: od únosu nejedl ani nepil, jen úpěl a smrkal malá psí slzička do svého snového pelíšku.
Nakonec syn Miluše zachránil jak, to není podstatné. Ani těm zlodějům už nebyl k ničemu doufali v zábavu, dostali jen smutek a výčitky. To, co mělo být radostí, se změnilo v trapný stín. Vždyť nemocný milovaný pejsek je jiný než veselý. Překážel, překážel bouchajícím smíchem a špinil jejich sny.
Babička se vrátila domů, dokonce zase rozkvétala dál a Miluš taky, oba opatrnější, oba trošku chytřejší. Procházeli se ještě ve větší pozornosti, Miluš mizel do tašky pokaždé, když se někdo jen mírně přiblížil. Konec vskutku dobrý, a sny pro jednou splněné v barvách odpuštění.
Jen si myslím: nikdy neodcizujte štěstí druhých. Cizí lásku, tu nejdrobnější radost. U nás možná člověk drží pohromadě jen díky miniatuře něčeho milého staré koloběžce, voňavé zahrádce u paneláku, první ceně v kuriózním turnaji, nebo třeba díky pejskovi, co je drobný jako špendlíková hlavička.
Právě tato mikroskopická věc někomu drží duši pohromadě. Nevyrvěte ji kvůli pobavení. Štěstí, získané tím, že ho vezmete jinému, štěstím nikdy nebude. Tak snadno může něco malého, ve snu uchopitelného, někoho skutečně zabít. Malicherný zázrak a přece celý význam života. Říká se, že duše váží jen několik gramů. Ale neseme v ní svůj celý svět.