Já nejím včerejší, vař mi každý den. Můj 48letý druh mi dal seznam pěti ženských povinností. Co jsem udělal
Když v sobotu ráno otevřel Milan lednici, vytáhl krabičku s mým včerejším gulášem a řekl: Aleno, přece víš, že já včerejší už nejím. Nemohla bys něco čerstvého udělat? stál jsem zrovna u plotny s kávou v ruce a díval se na něj, jako by přistál z jiné planety. Ne proto, že měl hlad to lidé mívají. Ale protože v jeho tónu nebyl dotaz, jen samozřejmé konstatování. Jako by bylo jasné, že žena doma má vařit vždy na zavolání a když v lednici zůstane zbytek večeře z minulého dne, je to prohřešek proti jeho pohodlí.
Je mi pětačtyřicet. Jsem samostatný, mám práci, vlastní byt a život, který jsem po rozvodu budoval roky. Milana jsem pozval, aby se ke mně nastěhoval před měsícem, ne proto, abych měl doma někoho na obsluhu, ale protože jsem chtěl být nablízku člověku, který působil dospěle a normálně. Ukázalo se, že můj pohled na dospělost byl naivní.
Zdál se být úplně v pohodě než se nastěhoval.
Seznámili jsme se klasicky přes internetovou seznamku. Milanovi bylo čtyřicet osm, rozvedený, řidič-dodavatel, bydlel ve staré garsonce. Při psaní zdvořilý, na schůzkách galantní. Nosil květiny, vyprávěl vtipy, neptal se na můj plat, nechlubil se svými úspěchy.
Scházeli jsme se tři měsíce a vše šlo hladce. Ničím nepřekvapil, žádné podezřelé poznámky. O víkendech přijel, vařili jsme spolu, dívali se na filmy, šli na procházku. Pomáhal s nádobím, nabídl se dojít do sámošky, chválil mě. Myslel jsem: tak, takhle vypadá dospělý chlap bez mindráků.
Pak zmínil, že už ho nebaví platit nájem a bylo by logické se nastěhovat k tobě, vždyť jsme spolu skoro pořád. Souhlasil jsem, říkal jsem si, jsme přece dospělí není proč to odkládat.
První týden vše v pořádku. Uklízel si po sobě, občas sám něco navařil, všude pořádek. Ale už druhý týden začaly drobnosti, které jsem se nejdřív snažil přehlížet.
Ty drobnosti ale nebyly drobnosti.
Začalo to tím, že klidně nechal hrnek s čajem na stole. Zeptal jsem se, proč ho neumyje: Vždyť stejně večer všechno myješ, nač se tím dvakrát zdržovat? Potom se před sedačkou začaly kupit špinavé ponožky. Řekl jsem, ať je dává do koše na prádlo, jen se zasmál: Alčo, to jsou prkotiny, neřeš.
S každým dnem mě stále častěji žádal, abych mu něco podal, donesl nebo udělal, i když on seděl blíž. Alčo, podej ovladač. Alčo, nalej mi vodu. Alčo, kde mám nabíječku? Přitom já jsem pracoval z domova, on dorazil až večer. Pomalu jsem se místo partnera cítil jako obsluha ve svém vlastním bytě.
A pak přišlo to sobotní ráno s gulášem. A večer, kdy mi Milan podal seznam.
V neděli večer si sedl přede mne do obýváku, vytáhl telefon a s vážnou tváří začal:
Hele, přemýšlel jsem, měli bychom si udělat jasno v domácnosti, ať je to přehledné. Sepsal jsem si, co by se mělo v páru logicky rozdělit.
Zpozorněl jsem. Myslel jsem, že navrhne domluvu o rozdělení povinností tak, aby to vyhovovalo nám oběma.
Otevřel poznámky a začal číst
Bod první: Vaření. Žena by měla vařit každý den, ideálně pestré. Včerejší už nejím, chci čerstvé. Mrkl jsem překvapením, on to ignoroval.
Bod druhý: Praní a žehlení. To patří výhradně ženě, chlapi tomu nerozumí. Moje košile musí být v pondělí vyžehlené. Ve mně rostla směs hněvu a nepochopení.
Bod třetí: Úklid. Jednou týdně uklidit, prach utírat častěji. Já mám práci, nemám na to čas. Jeho hlas byl bez emocí, jako by mi četl pracovní náplň.
Bod čtvrtý: Blízkost. Alespoň dvakrát týdně. Pro vztah je to důležité. Sevřel jsem pěsti a díval se, jak klidně posouvá seznam.
Pátý bod: Finance. Složenky napůl, za jídlo budeš platit ty když stejně vaříš více. Já si platím jen své věci. Na konci se usmál, jako by rozhodl něco fér: No, není to spravedlivé?
Chvíli jsem mlčel, pak klidně řekl: Milane, a kde jsou v tom seznamu tvoje povinnosti? Překvapeně zvedl obočí: No přece já přináším peníze. To není málo, ne? Já taky vydělávám, oponoval jsem. Pracuju z domova, ale mám příjem srovnatelný s tvým. Jenže tvoje práce je z domova, mávl rukou, to není jako moje. Já celý den běhám po Praze, setkávám se s lidma, makám.
Vstal jsem: Takže chceš, abych byl tvoje služka zadarmo? Zamračil se: Služka? To je normální rozdělení. Chlap dělá práci, žena domácnost. Tak je to odjakživa. To možná v padesátých letech, namítl jsem. Teď už je doba jinde. Povzdechl, jako by mluvil s dítětem: Alčo, muž není do domácnosti. My jsme ti lovci, ženy dávají domovu teplo.
Tu noc jsem oka nezamhouřil. Poslouchal jsem, jak Milan spí vedle mě, jako by se nic nestalo. Jako by seznam povinností a já v něm byla samozřejmost.
V pět ráno jsem měl jasno. Potichu jsem zabalil jeho věci do dvou tašek, postavil přede dveře, napsal mu vzkaz: Milane, tvůj seznam jsem přečetl. Tady máš ten můj:
1) Najdi si jinou strážkyni krbu.
2) Věci máš u dveří.
3) Klíče nech ve schránce.
4) Nevolej mi. Hodně štěstí při hledání hospodyně, co bude sloužit za harmonii ve vztahu.
Odešel jsem dřív, než vstal, šel ke kamarádce, dali jsme si kafe, všechno jsem jí povyprávěl. Jen kroutila hlavou: Aleno, je dobře, že sis toho všiml včas. Představ si, co by bylo za rok.
Za tři hodiny mi Milan napsal: Vážně se kvůli takové banalitě urážíš? Myslel jsem, že jsi dospělá. Neodpověděl jsem, jen jsem ho zablokoval.
Co bylo za tím seznamem?
Uběhly dva měsíce. Měl jsem čas nad vším přemýšlet. Pochopil jsem dvě věci: Za prvé, Milan nehledal partnera, ale obsluhu s přístupem do postele žena má vařit, prát, uklízet, být k dispozici a nemít žádné nároky nazpět. Za druhé, pro něj to byla norma žena po čtyřicítce už podle něj není osobnost, ale někdo, kdo má být vděčný za trochu pozornosti a správně zajišťovat domácnost. A za třetí takových chlapů je víc, než si myslíme. Hrají si na normální, a až když žena naletí, postupně začnou vydávat požadavky.
To nejdůležitější, co jsem si odnesl: Lepší být sám a svobodný, než ve dvou a dělat služku. Je mi pětačtyřicet a zasloužím si žít podle svého. Bez seznamů, povinností jen pro mě, bez chlapa, který ve mně vidí funkci a ne člověka.
Jestli to znamená být sám, tak ať. Samota je lepší než společnost někoho, kdo vás bere jako hospodyni.
A co vy? Odejít, nebo hledat kompromis? Proč někteří muži po pětačtyřicítce nehledají partnerku, ale služku? A zažili jste, že se partner po nastěhování proměnil a začal pokládat nové požadavky?
Moje poučení? Respekt k sobě je základ. Kdo ho nemá, ten zapadne do role, kterou mu určí někdo jiný. Já o sobě rozhodovat nenechám.