Odchod z kuchyně
Paní Věro, zase jste dala ten hrnec špatně, kývl Grigor s věčně upocenými rukama k polici nad dřezem. Tady je to na čisté, špinavé patří sem.
Grigore, už tu dělám tři měsíce. Vím, kde je co.
No právě. Tak to přesuňte.
Věra mlčky přestavila hrnec. Na hádky už energii neměla, ty se ztratily spolu s její minulou, životní etapou, redaktorským křeslem a zeleným lampičkovým stínidlem, které milovala, a s malým ateliérem, který musela pronajmout cizím, aby zaplatila mámě léky, injekce a pečovatelku.
Večer v restauraci Baroko se točil dál jako kolovrátek. Z vedlejšího sálu zněl smích, cinkání sklenic, voňavé aroma drahého masa s červeným vínem. Věra stála u velkého kovového dřezu a myla talíře, které nosili po hromadách, horké, špinavé, často s jídlem, na které by sama šetřila měsíce. Ruce měla napuchlé, zčervenalé, zástěru promočenou až k pasu.
Ale myšlenky jí běhaly k albu. Ten ležel ve skříňce v šatně, menší, s měkkými deskami barvy suché louky a drátem jako vazbou. Koupila ho v únoru za poslední koruny z avansa jen proto, že bez kreslení by se zbláznila, nebo přestala rozumět, kým vlastně je. Myčka nádobí, padesátnice? Ano. Ale to byla jen fasáda. Vevnitř byla někdo jiný.
V noci v podnájmu na Smetanově nábřeží, kde radiátory hučely jako lokomotiva a sousedi ve vedlejším bytě pořád hulákali, sedla ke stolu, rozsvítila stolní lampu, a kreslila. Jen tak. Pro sebe. Ruce, které přes den namáhala až do zčervenání, najednou ožily, byly jisté a přesné. Kreslila ulice, kolemjdoucí, starou paní se psem, kterou ráno vídala u vchodu, větvičku za oknem s jinovatkou, tvář prodavačky z Alberta naproti, unavenou, ale dobrou. Linie jí šly lehce, jako by si ruka pamatovala víc než hlava.
Jako ilustrátorka dělala téměř dvacet let. Nejdřív v malém časopise, později v nakladatelství Meridian tam dělali dětské knížky, a Věra je malovala s láskou: zajíci a lišky byly postavy s lidskými osudy a každodenními starostmi. Nejraději měla chvíle, kdy přišly autorské výtisky a ona poprvé mohla podržet knížku v ruce. Tohle jsem malovala já!
Pak začala krize. Nejprve snížili náklady, potom zrušili oddělení, nakonec jí řekli: Paní Věro, vážíme si vás, ale… A za tím ale už nic pěkného následovat nemohlo. Bylo jí čtyřicet čtyři, když zůstala poprvé bez stálé práce a vypadalo to, že i zem pod nohama nějak ustoupila.
Manželství už tehdy dosluhovalo. Manžel, Petr, byl vlastně milý člověk, jenže jakmile došly peníze, ztrácel dobrou náladu a začínal hledat vinu, často ve Věře. Nejprve přišly výčitky, pak přesčasy… Věra tomu dlouho nevěřila a pak už nešlo zavírat oči. Rozešli se tiše, vyčerpaně, jak to občas dělají lidé, kterým už nezbylo sil ani k hádkám.
A pak přišla máma.
Mrtvice. Levý bok. Nejprve nemocnice, potom doma, pak zase špitál. Věra k ní jezdila každý den přes celé Brno, platila pečovatelku, léky, procedury. Na volné noze přišlo málo a nespolehlivě. Ateliér už byla přepychová vzpomínka. Musela ho pustit. Musela najít něco s výplatou. Co bylo, to vzala.
Máma zemřela loni v říjnu. Tichounce, ve spánku, jako by už byla unavená. Zůstaly dluhy, podnájem a hromada špinavých talířů v restauraci Baroko.
– Věro, tam je zase hromada! zvolal Grigor z kuchyně.
– Už to nesu.
Věra popadla tác a dokulhala zpátky k dřezu.
Hosté v Baroku byli jako vždy. Dámy v krajkových šatech, páni v saku, někdy hlučná zlatá mládež, někdy obchodníci, co koukají do mobilu místo na sebe. Věra je viděla jen z dálky, slyšela cinkání, hlasy, někdy i nasupený hlas, když někomu něco nevonělo.
Jeden host chodil skoro každý týden. Věra by to ani nevěděla, nebýt Světlany, servírky, která jednou v šatně prohodila:
Ten u šestky je pořád sám. Vždycky si objedná to samý, jí pomalu a nečumí do mobilu. Jen čučí ven. Divný.
Třeba je jen osamělý, pokrčila Věra rameny.
No a? Já jsem taky sama, ale dovedu si posedět s holkama.
Na to už nijak nereagovala. Chápala, že samota má různou chuť. Je ta, kdy nemáte s kým jít ven, a ta, ve které nikoho neposloucháte a jste úplně sami, i mezi lidmi, protože ten jeden, který by vás doopravdy slyšel, už tu není.
Muž od šestky chodil vždy ve středu a v pátek. Objednával jehněčí, hovězí, červené, někdy polévku. Spropitné nechával štědré, ale bez teatrálnosti. Jmenoval se Alexandr Petrášek, to se Věra dozvěděla až později. Teď jen myla nádobí a přemýšlela zase o albu.
Ten pátek začal obyčejně. Voda ve dřezu byla horká, pára štípala v očích. Grigor něco řešil v koutě s mobilem, myčka hlučela, v sále šum hlasů.
Pak se ten šum změnil.
Věra nejdřív nechápala proč prostě měla pocit, že je něco divně. Pak výkřik, hlasité rozrušení. A pak opravdový křik.
Otřela si ruce do zástěry a vyšla na chodbu.
Dveře ze sálu byly pootevřené. Věra je postrčila.
U šestého stolu seděl středně starý, širokoplecí chlap v tmavošedém saku a na první pohled něco nebylo v pořádku. Neztrácel vědomí, ale jeho obličej se změnil, sahal si ke krku a něco mu zjevně zavazelo v dýchání gesto, které Věra znala od mámina souseda z nemocnice.
Dva číšníci stáli bezradně, plácali se po ramenou, administrátorka paní Marková si přikryla pusu a křičela Zavolejte záchranku!. Někdo z hostů stál u křesla.
Věra tím vším prošla až k muži, zastavila se za ním, objala ho rukama, našla místo kousek nad pupkem, sevřela pěst a přitiskla druhou ruku a zprudka stiskla. Jednou. Podruhé. Třetí. Muž byl mohutný, visela na něm skoro celá vahou. Znovu. Pak zakašlal, cosi vylétlo, začal lapavě dýchat, napřed zběsile, pak klidněji.
Věra uvolnila sevření a ustoupila o krok.
V sále zavládlo na tři vteřiny absolutní ticho. Pak všichni mluvili jeden přes druhého. Marková běžela k muži, Světlana nesla vodu, někdo začal tleskat, přidali se další.
Věra tam stála v mokré zástěře a nevěděla, jestli zmizet, nebo zůstat.
Vy vy jste zdravotnice? spustila Marková.
Ne, já tu mejeme nádobí.
Otočila se zpět ke kuchyni.
Ruce se jí třásly, když je myla ve dřezu. Grigor na ni zíral s otevřenou pusou.
Co se stalo?
Muž se dusil. Už je to dobrý.
Vy jste ho zachránila?
Grigore, přestaň čumět a dělej s tím nádobím.
Vzala houbičku a šla ke dřezu. Třeba poskvrnila další várku.
Za dvacet minut vpadly do kuchyně nepovolené dveře. Hosté do kuchyně za žádných okolností nesměli, Marková to striktně zakazovala. Ten muž v saku se díval kolem sebe.
Prosím vás, kde najdu paní, která kterou jsem asi zachránila?
Grigor ukázal němým gestem na Věru.
Muž šel k dřezu. Zrovna domývala misku. Když se otočila, uviděla unaveného, trochu prošedivělého muže přes padesát, pohled hluboký, sevřené rty celkově člověk, na kterém se podepsaly poslední týdny i měsíce.
Jste Věra? Tak říkali.
Ano.
Chvíli mlčel, jakoby nevěděl, co dál. Pak řekl jednoduše:
Chci vám poděkovat. Nevím jak, prostě děkuju.
To nemusíte. Dobrý je to.
Není. Mohl bych odmlčel se a promnul si čelo. Jenže vy jste přišla v pravou chvíli.
To by šel kdokoli. Jenom jsem věděla, co dělat.
Ale šla jste vy. A věděla jste.
Věra vrátila misku na místo a sáhla po dalším talíři. On stál dál.
Je to vaše? kývl směrem k albu vedle dřezu.
Moje.
Můžu?
Pokývla rameny. On album otevřel na první stránce stará paní se psem, ta od vchodu. Věra ji malovala několik večerů a pokaždé jí přibyly nové vrásky nebo detail v držení vodítka.
Muž otočil stránku, pak další.
Větvička v jinovatce. Chlapec na houpačce, domyšlený, ale jako ze života. Skica brněnského trhu, rychlá, živá. Ruce ruce snad ve všech tvarech, trénink z umprumky, co nikdy neopustila.
Listoval dlouze, tiše.
Jste výtvarnice, řekl, nezeptal se.
Byla. Dneska myju nádobí.
Proč?
Dlouhý příběh.
Přikývl, zavřel album a položil je na stůl. Ještě postál. Věra čekala další děkuju a odejdu, ale on místo toho:
Jmenuju se Alexandr Petrášek. Jsem architekt. Mám na vás nabídku, ale napřed se ptám: nemůžete opravdu tohle kývl na album dělat profesionálně?
Věra si ho změřila. Grigor v koutě loupal brambory i ušima.
Záleží, co myslíte profesionálně.
Práci. Honorář za kresby.
Poslyšte, pane Petrášku, vy jste se málem udusil. Radši si běžte lehnout.
Odejdu. Ale ještě: nepřemýšlela byste o návratu k oboru?
Něco v jeho hlase nešlo odbýt. Nebyl to nátlak, spíš prostota.
Dle nabídky, utrousila Věra.
On kývl, sáhl do kapsy a podal navštívenku. Bílá, ničím zvláštní, jen jméno, mobil.
Zavolejte mi zítra. Nebo dejte číslo a já zavolám vám. Vysvětlím, je to vážné. Potřebuju pohled vašeho oka.
Jaký pohled?
Znovu pohlédl na album.
Právě tenhle.
Rozloučil se, skoro pokynul, vyšel ven. Grigor ho sledoval pohledem a pak:
Teda.
Loupej brambory, odtušila Věra.
Kartičku schovala do zástěry. Ruce znovu mokré. Za stěnou šuměl sál, jako by se nic nestalo.
V noci Věra dlouho nemohla usnout. Civěla do stropu, poslouchala brumlání radiátoru, přemýšlela. O albu. O tom, jak si Petrášek kresby prohlížel. Že už dlouho nikdo nekoukal takhle opravdově, bez automatické pochvaly.
Ráno vzala jeho vizitku do ruky. Chvíli ji jen držela. Pak vytočila číslo.
Zvedl hned, jako by čekal.
Dobré ráno, paní Věro.
Jak znáte mé druhé jméno?
Zeptal jsem se paní Markové včera. Řekněte něco o sobě, prosím. Já vám řeknu, o co jde.
Věra stručně shrnula: nakladatelství, ilustrace, krize, máma, rozchod On poslouchal, nechtěl přerušovat. Pak mluvil on.
Architektonický ateliér Petrášek založil sám před dvanácti lety, když odešel z velké firmy. Dělali ve čtyřech lidech, brali cokoliv od paneláků po veřejná prostranství. Loni získali zakázku na oživení parku u Svratky, velký projekt. Nakreslili plány, všechno přesné, ale něco tomu scházelo.
Ty nákresy jsou mrtvý, povzdechl si. Všechno správně, podle norem, ale když se na to dívám, nemám pocit, že by tam někdo žil. Chci, aby vizualizace oživily místo, aby členové komise viděli: tady sedává babka, tam běží děti, tady někdo v klidu čte. Chápete?
Chápu.
Ve vašich kresbách to je. Umíte je oživit.
Věra dlouho mlčela. Pak:
A termín?
Čtyři týdny. V úterý prezentace u města. Když stihneme, jde park do realizace. Skutečný park. Lidi v něm pak budou fakt žít.
Znělo to v ní zvláštně, až překvapivě.
Dobře, řekla potichu. Kdy mohu vidět plány?
Klidně dnes.
Ateliér sídlil ve starém činžáku v centru, třetí patro, dřevěné schody natírané na bílo. Prostory rozlehlé, modely na policích, na stěnách nákresy. Všude vonělo papírem a kávou.
Tým byl čtyřčlenný. Mladý muž s velkými sluchátky, které nesundal nikdy. Dále čtyřicátnice s krátkým sestřihem, paní Tereza, co řešila statiku. Starší pán, pan Novotný, stavěl makety. A mladý Seva, počítačový mág.
Petrášek rozložil nákresy parku na velký stůl, zatížil pravítky, vysvětloval bez archijazyka: tady hlavní aleje, fontána, zóna pro děti, lavičky, stromy.
Věra se snažila představit všechno v životě, ne jen v čárách: tady ráno povede psa starý pán. Tady v poledne mamina s kočárem. Tady v pátek večer dvojice hledící na řeku.
Můžu si to jít okouknout? zeptala se.
Na nábřeží? Jasně, chcete teď?
Chci.
Šli spolu. Běžně, řečí málo. Věra nesla album, Petrášek ruce v kapsách, jeho krok byl přemýšlivý, asi profesní deformace.
Nábřeží zívalo prázdnotou, ještě ne jaro, stromy holé, zem šedivá, ale řeka už tekla tmavě, pomalu a klidně. Tam, kde měl být park, stálo pár laviček s opadaným nátěrem a dvě staré břízy v holé zemi.
Věra se rozhlédla. Vytáhla album.
Budete hned kreslit? podivil se Petrášek.
Jen skicu. Chci si zapamatovat vůni.
Podíval se překvapeně.
Vůni?
Jasně. Řeka, zem, loňské listí V kresbě to pak cítíte, i když to nechcete.
Mlčel. Věra rychle tahala čáry do alba, pobřeží, siluety stromů, cyklistu, který projel, dva děti s matkou.
Petrášek stál stranou, díval se na řeku. Měl zvláštní, uzavřený pohled.
Vaše žena měla ráda taková místa? střelila Věra od boku a hned zalitovala. Omlouvám se.
Nevadí, mávl rukou. Měla ráda moře. Říkala, že z řeky vane smutek, je příliš pomalá. Pauza. Gábina zemřela před osmi měsíci. Rakovina. Čtyři měsíce od diagnózy.
Je mi líto.
Jo.
Dál to nerozebírali. Věra kreslila, on stál, foukal ledový větřík s vůní vody.
V ateliéru dali kávu. Petrášek ukazoval detaily, domluvil dvacet listů různé zóny, různé denní časy, různí lidé. Ne pózované ilustrace, ale záznamy, aby komise uvěřila, že místo už svou atmosféru má.
Jasně. Za týden prvních pět archů na ukázku, kývla Věra.
Platí.
Večer doma na Smetanově nábřeží (radiátor funěl jako divý) postavila album na stůl, vzala tužku. První arch stihla do noci: ranní alej, babička se psem, stromy prosvítající listím, lavička a žena s knihou a na té je vidět, že to ráno nepotřebuje vysvětlovat.
Druhý den předvedla arch Petráškovi. Hleděl na něj dlouho.
To je ono.
Tereza, seriózní dáma, mrkla taky.
Dobré, utrousila.
Věra cítila něco dlouho zapomenutého. Ani ne radost, spíš uspokojení když se něco povede přesně, jak má.
Další dva týdny pracovala denně. Ráno na nábřeží, i za deště. Pozorovala lidi, skicovala. Večer doma nebo v ateliéru čistá verze. Petrášek občas koukl přes rameno, jednou se ozval: Tohle strom tady, kvůli plánku, jindy mlčky stál, a to byl taky komentář.
Začali spolu mluvit i mimo práci. Občas šli společně na nábřeží. Petrášek líčil genezi parku, nápady, proč zrovna tady zatočit alej, proč lavička zrovna ven z trasy. Mluvil bez frazeologie, Věra ho poslouchala s potěšením.
Víte, jak poznáte dobré veřejné místo? ptal se jednou.
Jak?
Lidi si sednou podle sebe, ne podle katastru. Kdo chce stín, má stín. Kdo výhled, má výhled. Pak to místo má smysl.
Věra se usmála.
Odkdy to víte?
Od třetího ročníku fakulty. Jeden pedagog řekl: architektura není o stavbách, ale o pocitu člověka u stavby. Nikdy jsem na to nezapomněl.
Byl to výborný učitel.
Zemřel už dávno. Ale jeho hlas slyším v hlavě.
Věra vyprávěla, jak kreslila dětské knížky, jak si vymýšlela hrdiny, svůj oblíbený portrét lišáka, který vzala s sebou při každém stěhování, až jednou zmizel. Petrášek se někdy pousmál, ne škodolibě, ale vřele.
Já mám taky svůj projekt srdce malý domek na venkově, patnáct let nazpátek. Ne velký, prostý. Ale povedl se. Pamatuju si ho živěji než skoro všechny větší zakázky.
Proč?
Někdy ta malá věc sedne líp než celý komplex.
Jednou, po dlouhé studené procházce zašli do kavárny ohřát se. Petrášek povídá:
Nevypadáte na člověka, který rád myje nádobí.
Nikdy jsem netvrdila, že mě to baví.
Proč jste to tedy dělala tak dlouho? Mohla jste hledat kreslířskou práci.
Mohla. Ale tam není jistý plat. Dnes objednávka, zítra nic. A já měla dluhy.
Ještě?
Už téměř ne.
Kývl.
Víte, že jste v Baroku skončila?
Vzala jsem si neplacené volno. Do konce projektu.
A co potom?
Věra zadívala do hrnku.
Uvidíme. Třeba se něco ukáže. Teď už aspoň víte, co umím.
On něco zamýšlel, ale neříkal.
Práce šla dobře. Listů přibývalo. Ráno nábřeží, den u stolu, večer kontrola. Kreslila různé postavy: mladý pár na lavičce, babičku krmící holuby, teenagery na kolech, pejskaře v neděli, mámu s kočárem pod rozkvetlou větví.
Petrášek občas radil:
Tuhle dámu natáhněte k fontáně podle plánu.
Jasně.
Tohle místo večer, pod lampami plánujeme speciální světlo.
Ukažte mi to na půdorysu.
Ukázal. Věra zakývla a pustila se do práce. Občas se chytili.
Tahle alej je podle vás nudná na plánku ale nelze zahýbat, jsou tam inženýrské sítě.
Co kdyby stromy alespoň tvořily vlnu, ne pravítko?
Chvilkové ticho.
Tereza?
Dají se posunout, rozhodla statička po dni hádek, a v kresbě najednou ožila.
Vy jste měla pravdu, podotkl Petrášek.
V ateliéru ji přijali tiše, bez vět. Seva se jednou připojil s otázkou:
Kreslíte vždy ručně? Ne digitálně?
I na tabletu. Ale ruka potřebuje papír.
Chápavě pokýval.
Novotný, co stavěl makety, jednou beze slova postavil čaj na její stůl. Bylo to víc, než jakákoliv pochvala.
Ne všechno šlo snadno. Listy s dětským hřištěm se nedařilo, pořád to vypadalo jako abstraktní katalog západních prolézaček. Po třetím neúspěchu šla v sobotu na nedaleké dětské hřiště. Sedla si na lavičku, dívala, kreslila kluka tvořícího stavbu z písku s dětskou vážností, hlavu dolů visícího borce, dvě holky, běžící mámu s dítětem v náručí, oba rozesmáté.
Za dva dny měla hotovo.
Když ukázala archy Petráškovi, prohlížel si je nezvykle dlouho.
Odkud znáte ty děti?
Z hřiště přes ulici.
Pozná se, že jsou skutečné.
Protože jsou.
Blížil se termín. Listy téměř hotové, v ateliéru finišovala prezentace. Petrášek pracoval dlouho, někdy Věra viděla světlo ve druhém patře v noci.
Jednou, když zůstali sami, završovala poslední arch, Petrášek cosi skládal u stolu.
Viděla Gábina začátek tohohle projektu? zeptala se Věra bezděky.
Dlouhá chvíle.
Ano. Vyhráli jsme zakázku, když už měla diagnózu. Těšila se se mnou. Bude to krásný park, říkala. Jenže nestihla to.
Proto jste byl tak odtažitý? Jídal jste v restauraci sám a nic vám nechutnalo?
Podíval se na ni.
Vy jste to věděla?
Podle Světlany, servírky. Bylo jí vás líto.
Usmál se.
To jsem netušil.
Člověk v samotě má pocit, že ho nikdo nevidí. Ale on je nápadný všem kolem.
Mlčeli.
Jste taky sama?
Byla. Teď nevím. Teď mám práci, kterou mám ráda. To už je hodně.
To je.
V klidu odcházeli, vyšli spolu z ateliéru. Venku byla už zima. Věra si zapla kabát.
Domů po svých? zeptal se Petrášek.
Jsem autobusem. Nábřeží je daleko.
Doprovodím vás na zastávku.
Šli mlčky. V půli Petrášek:
Věro
Prostě Věra.
Věro, po ukončení projektu bych vám rád nabídl místo natrvalo. Ne jen na kresby, vždy máme projekty, kde potřebujeme oči, které vidí lidi v prostoru. Je to vážné.
Zastavila se.
To není z vděčnosti?
Z vděčnosti bych vám donesl květiny. Tohle je kalkul.
Nevydržela a zasmála se.
Tak já si to rozmyslím.
Dlouho neváhejte.
Přijel autobus. Petrášek zůstal stát na zastávce, díval se za ní zahlédla ho ve skle.
Den prezentace přišel ve čtvrtek.
Ráno v ateliéru bylo dusno. Tereza kontrolovala výpočty. Seva ladil digitální verze ilustrací. Novotný nesl model parku jako Lego. Petrášek chodil, pil kafe, slovo sotva šest za dvě hodiny.
Věra seděla a naposled skládala archy do úplné série. Dvacet dva. Celkem. Ráno v aleji, fontána v poledne, dětské hřiště, večer s lampami, holubářka, cyklisti, v dešti pod stříškou, lavičky pod topoly.
Jste nervózní? sykl Petrášek míjející stůl.
Trochu.
Máte proč. Jsou dobré.
Listy nebo komise?
Listy.
Mírně se usmála.
Porota zasedala v magistrátním sále, dlouhý stůl, velká okna. Osm komisařů, většina v šedých oblecích, tváře spíš vážné. Petrášek začal s nákresy a plány, mluvil klidně, Tereza přidávala ke konstrukcím. Seva pustil obrazovku s vizualizacemi.
Pak řekl:
Rádi bychom vám ukázali sérii kreseb. Živé pohledy na život toho místa.
Listy Věry rozkládal jeden za druhým, beze slov.
Bylo ticho.
Jeden z komisařů, pán s huňatým obočím, zvedl list s ranní alejí.
Jsou to kresby? Ne fotky?
Rukou, na místě.
Opravdu živé, zamumlal si pod vousy. Věra slyšela.
Pak byly otázky technické, o rozpočtu a termínech. Petrášek zvládal odpovídat, Tereza pomáhala. Věra seděla na kraji sálu, byla to jejich část práce. Ale když žena s perlami na krku, členka komise, poprosila, jestli by mohla dostat list s babičkou a holuby, Věře cuklo v koutku.
Výsledek oznámili hned: projekt schválen. S výhradami k termínům, které Petrášek akceptoval.
Na chodbě Tereza podala ruku Petráškovi, pak Věře. Seva zamumlal hurá. Novotný poslal SMS: Bravo.
Petrášek šel za Věrou poslední. Stáli u okna, venku už opravdové jaro, stromy zelené, lidé bez čepic.
Takže řekl.
Takže kývla.
Půjdem na nábřeží?
Teď?
Teď. Jen tak se projít.
Vyrazili pěšky, město vonělo jarem, zahřátým asfaltem a topoly. Petrášek se nehnal, Věra s albem v ruce, už skoro automaticky.
Na nábřeží slunce a vítr. Řeka proudila, lavičky obsazené, psi venčení, ten samý kus hlíny a dvě břízy. A přesto se zdálo, že místo už patří jim, že ho Věra kreslila dvacetkrát a pokaždé jinak.
Zastavili se u vody. Vítr chladil, Věra si zapla kabát.
Bude to dobré místo, řekla.
Bude.
Pomlčeli. Mladá matka s kočárkem šla kolem, povídala si s mobilem.
Věro začal Petrášek.
Ano?
Zíral na řeku.
Dlouho jsem žil mezi lidmi, v pohybu, mezi projekty, a přitom prázdný úplně. Chápete?
Chápám.
Poslední týdny Byl jsem rád, že ráno znovu někam mířím. Ne nutně do práce. Prostě ráno jsem se těšil.
Věra hleděla na vodu. Řeka líně tekla, stejně lhostejná ke všem.
Vy jste říkal, že Gábina neměla ráda řeky. Moc pomalé.
Ano.
Mně se řeky zas vždy líbily. Možná, že pomalu.
Otočil se k ní. Pohled vážný, bez přemlouvání.
Jsem rád, že jste tehdy vyšla z kuchyně.
Já taky. Ačkoliv když jsem vyběhla, myslela jsem na to, že dusíte.
To vím. Právě proto.
Nechápala hned. Pak jí došlo nemluví jen o tom večeru.
Alexandře řekla opatrně.
Ano?
Nejsem v takových řečech obratná.
Já taky ne.
Tak v tom jsme si kvit.
Zasmál se poprvé upřímně, ne jen tónek. Teplý, příjemný smích.
Věro oslovil, když se uklidnil.
Ano?
Mohu vás pozvat na večeři? Ne do Baroka. Do normální restaurace.
V Baroku vaří výborně.
To ano, ale po té scéně je těžké koukat Markové do očí.
Představila si její obličej a přikývla:
To je fér.
Takže souhlasíte?
Otevřela album. Našla prázdnou stránku. Podívala se na řeku, stromy, lavičky s lidmi, začala něco načrtávat. Petrášek stál vedle.
Souhlasím, řekla, aniž by zvedla hlavu.
Nevyslovil víc. Prostě zůstal stát vedle ní.